ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1263.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1263/2021-982
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání obviněné M. K. , rozené L., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 7 To 61/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 57/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněná M. K. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 7 T 57/2020, uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, k jehož výkonu byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí kuchyňského nože s čepelí dlouhou 19,5 cm o celkové délce 35 cm s plastovou zeleno-modrou střenkou a dále Krajský soud v Praze rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o povinnosti obviněné nahradit poškozeným způsobenou škodu a nemajetkovou újmu.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podali obviněná a poškození odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 7 To 61/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedla, že ze strany soudů došlo k nesprávné právní kvalifikaci předmětného skutku, neboť především odvolací soud na základě domněnek konstatoval, že se jednalo o zavinění formou nepřímého úmyslu. V této souvislosti obviněná zdůraznila, že i znalec z oboru soudního lékařství připustil, že není obecně známým faktem, že by daným místem bodnutí procházely žíly a tepny nezbytně důležité pro život. Obecné soudy se tak podle jejího názoru rozcházejí v závěru, zda se jednalo o úmysl přímý (obecný soud) či nepřímý (odvolací soud), což by mělo být stanoveno přesně. Podle mínění obviněné soudy dostatečně nezohlednily jednání poškozeného před samotným skutkem, neboť pokud by tak učinily, musely by v takovém případě dospět k závěru, že jednala v nutné obraně, eventuelně skutek právně kvalifikovat jako trestný čin zabití. Dále namítla, že se soudy nevypořádaly s námitkou porušení zásady in dubio pro reo, zejména se závěry znalců z oblasti psychologie a psychiatrie. Soudy podle jejího přesvědčení navíc nepřistoupily k vypracování posudku z oboru forenzní biomechanika, čehož se dle svých slov dožadovala od samého počátku. Pokud jde o konečný návrh obviněné ohledně způsobu rozhodnutí dovolacího soudu ve věci, ve které bylo podáno dovolání, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že tento návrh se týká zcela jiné věci, a to „rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 101/2020“, kterým nebylo ve věci obviněné rozhodnuto, přičemž se obviněná domáhá zrušení onoho nesprávně uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a vrácení věci Krajskému soudu v Praze, aby tento věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že námitky obsažené v dovolání byly obviněnou uplatňovány již v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy se jimi dostatečným způsobem zabývaly a zákonu odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádaly. Již tato skutečnost podle státního zástupce indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Podle státního zástupce obviněná navíc řadu námitek uplatnila vůči učiněným skutkovým zjištěním, čímž prosazuje svoji verzi skutkového děje. Podle jeho názoru však po provedeném dokazování neexistují v rozhodných skutkových zjištěních žádné mezery, neboť důkazy byly soudy hodnoceny pečlivě a v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivým způsobem rozvedeny. Pokud jde o právní posouzení předmětného skutku, pak státní zástupce konstatoval, že se zcela ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, a proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněná svoji argumentaci ve značné míře založila na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a tvrzení, že v jejím případě byla porušena zásada in dubio pro reo. S ohledem na uvedená tvrzení obviněné považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, byť obviněná takto jednoznačně svoji argumentaci nestaví, že za situace, kdy by byla zjištěna svévole na straně obecných soudů, bylo by možno dovolávat se zásahu Nejvyššího soudu prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu s odkazem na existenci tzv. extrémního rozporu. Obviněná argumentuje porušením zásady in dubio pro reo, a proto považoval Nejvyšší soud za potřebné k uvedené námitce a již zmíněné problematice extrémního rozporu za potřebné uvést, že námitky extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním nenaplňují automaticky dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn v případě, že příslušné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Vedle obecného výkladu pojmu „extrémní nesoulad“, považuje Nejvyšší soud za nezbytné také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci a námitce obviněné, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné a námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
11. V reakci na obviněnou tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, znalecké posudky či další listinné důkazy. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Uplatněnými námitkami se tak obviněná snaží o změnu učiněných skutkových zjištění, což však shora uvedený dovolací důvod nenaplňuje. Co se týče návrhu dovolatelky na zpracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky, soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč tomuto návrhu nevyhověl, když hlavním důvodem odmítnutí byl dostatek provedených důkazů pro závěr, aby mohlo být bez jakýchkoliv pochybností rozhodnuto o vině a trestu (bod 73 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně se k totožné námitce vyjádřil také odvolací soud (bod 29 usnesení soudu druhého stupně). V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Soudy nižších stupňů mj. na základě provedených důkazů dospěly rovněž k důvodnému závěru, že u obviněné nebyla naplněna kritéria pro bipolární afektivní poruchu. V tomto směru soud prvního stupně na mnoha místech svého rozsudku zcela důvodně zmiňuje skutečnosti, které jej vedly k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněné a případnému účelovému přizpůsobování její výpovědi. V této souvislosti lze zmínit, že mj. z komunikace mezi obviněnou a dalšími osobami ještě před inkriminovanou událostí vyplynulo, že obviněná si od poškozeného nenechala nic líbit, když mj. uvedla „dala sem mu pres hubu“, „ja ho zabiju“; „ja mam chut na nej vzit kudlu“. Stejně tak při příchodu po předmětné události do bytu svědka A. měla uvést „Já ho bodla, já ho zabila“ . Toto jsou bezpochyby skutečnosti, které vyvrací tvrzení obviněné, že by její jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, případně jako jednání spadající pod ustanovení §141 tr. zákoníku (zabití). Jak již bylo shora uvedeno, také touto obviněnou navrhovanou změnou právní kvalifikace se nižší soudy zabývaly a důvodně ji, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, neaplikovaly.
13. Naproti výše uvedenému konstatování bylo pod uplatněný dovolací důvod možné zařadit námitky, v nichž obviněná tvrdila, že se jednání dopustila v nutné obraně a také námitku subjektivní stránky trestného činu, avšak ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
14. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. V souladu s §29 odst. 2 tr. zákoníku platí, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z uvedených ustanovení tak vyplývá, že podmínky nutné obrany naplňuje jednání, kterým dochází k odvracení přímo hrozícího či trvajícího útoku za předpokladu, že takové jednání není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Naplněním znaků nutné obrany v posuzovaném případě se oba soudy detailně zabývaly, přičemž Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že to byla obviněná, kdo napadl poškozeného nožem, že se tak podle skutkových zjištění sice stalo po předchozí hádce a fyzické potyčce, avšak soudy přesvědčivě vysvětlily, proč považovaly jednání obviněné za nepřiměřené a znaky nutné obrany nenaplňující. Obviněná (obhajoba) patrně přehlédla, že sama neuváděla, což mj. také správně vyjádřil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, že by uvedeného večera byl poškozený agresivnější než jindy, že by se snad bála o svůj život, když navíc je nutno konstatovat, že ani při lékařském vyšetření nebylo na jejím těle zjištěno žádné čerstvé poranění a v předmětné době, tj. době předcházející napadení poškozeného nožem, obviněná komunikovala formou zpráv přes mobilní telefon se svým synem. Stěží lze za takto zjištěných okolností dospět k závěru, který předkládá obviněná, že jednala v nutné obraně. Odvolací soud na uvedenou námitku obviněné rovněž reagoval v odůvodnění svého usnesení (mj. v bodech 17-25), a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud mj. také s touto argumentací odvolacího soudu ztotožňuje, pro stručnost na ni odkazuje.
15. Pokud jde o výhrady obviněné k subjektivní stránce trestného činu, pak ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná k útoku vůči poškozenému použila nůž o délce čepele 19, 5 cm, přičemž podle znalců byl útok veden velkou silou, o čemž svědčí skutečnost, že nůž pronikl do těla celou délkou čepele až po střenku (bodný kanál dosahoval délky 20 cm). O velké intenzitě útoku svědčí i skutečnost, že nůž vnikl do levé hrudní dutiny a poranil levou plíci (mj. nářez na pátém žebru). Navíc bylo zjištěno, že obviněná vedla útok seshora dolů pod ostrým úhlem. Z uvedeného je zřejmé, že k útoku byla použita bodná zbraň, která je ze své podstaty způsobilá přivodit smrt a útok byl veden nejen do oblasti, kde se vyskytují žíly a tepny horní končetiny (životně důležité orgány), ale svojí intenzitou mj. i proti hrudníku poškozeného, tedy do oblasti těla, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, uveřejněné pod č. 5/2012 Sb. rozh. tr.). Obviněné muselo být zcela zřejmé, že pokud poškozeného silně bodne do oblasti hrudníku (přední plocha levého ramene bezprostředně přiléhá k hrudníku) dlouhým nožem, může mu přivodit smrt. Na této skutečnosti nic nemění okolnost, že k bodnutí sice fakticky došlo do přední plochy levého ramene, ale je nutno brát v úvahu rovněž intenzitu vedeného útoku. Zcela správně pak soudy učinily závěr o nepřímém úmyslu obviněné, a to mj. i na základě jednání obviněné po útoku, kdy tato z místa činu utekla, aniž by poškozenému poskytla pomoc, neboť srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014, uveřejněné pod č. 55/2015 Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů zvolenou právní kvalifikaci tak Nejvyšší soud považuje za správnou. Zcela nepřiléhavá je argumentace obviněné, že se soudy rozcházejí v tom, zda se jednalo o úmysl přímý (soud prvního stupně) či nepřímý (soud odvolací), a že jejich zjištění ohledně jejího úmyslu mělo být postaveno najisto. Obviněná (obhajoba) v tomto směru patrně přehlédla, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. uvedl, že „se jednalo o úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“ (viz bod 57 rozsudku) a odvolací soud pak v bodě 28) svého usnesení rovněž hovoří o nepřímém úmyslu obviněné.
16. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání jsou až na výjimky [subjektivní stránka, nutná obrana] obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 16).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu