ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1333.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1333/2020-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovoláních, která podali obviněný M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, a obviněná F. M., se sídlem XY , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 366/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 2 T 9/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obviněný M. P. (dále jen „obviněný“) a obviněná právnická osoba F. M., IČ: XY, se sídlem XY(dále jen „obviněná“), uznáni vinnými přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„M. P. dne 25. 6. 2014 v Brně, na základě plné moci, kterou mu udělila Š. P., jednatelka společnosti F. M., a jeho prostřednictvím, v rámci její činnosti a v jejím zájmu, spol. F. M., doručil elektronicky Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I., IČ: 72080043, sídlem Příkop 819/25, 604 23 Brno, Přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2014, v němž v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch uplatnil nárok na odpočet daně v celkové výši 331.275,- Kč z faktury č. 2014007, vystavené dne 30. 5. 2014 se základem daně 1.500.000,- Kč a s DPH 315.000,- Kč, na koupi osobního vozidla AUDI A6 ALLRAD QUATRO a z faktury č. 20140014, vystavené dne 15. 5. 2014 se základem daně 77.500,- Kč a s DPH 16.275,- Kč, na pronájem osobního vozidla AUDI A6 ALLRAD QUATRO, obě faktury vystavené dodavatelem T. T., IČ: XY, se sídlem XY odběrateli F. M., ačkoli věděl, že tvrzení v obou fakturách jsou fiktivní a k přijatému zdanitelnému plnění s nárokem na odpočet DPH z dotyčných faktur společnosti T. T. nedošlo, a poněvadž v průběhu daňové kontroly na Finančním úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I neprokázal oprávněnost uplatňovaného nároku na odpočet DPH z předmětných faktur a jmenovaný finanční úřad společnosti F. M. neuznal nárok na odpočet daně, tak v souvislosti s tímto jednáním škodu České republice zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I nezpůsobil“.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněná právnická osoba byla odsouzena podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k trestu zákazu činnosti v trvání deseti let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. O nich rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 366/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti ve vztahu k obviněné právnické osobě a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ji odsoudil podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k trestu zákazu činnosti v trvání tří let. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podali oba obvinění dovolání, která jsou obsažena v jednom shodném vyhotovení a odůvodněná jejich společným obhájcem, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu ohledně extenzivního výkladu uplatněného dovolacího důvodu namítli, že soudy nižších stupňů nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, tudíž nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a ani podle §2 odst. 2 tr. ř. (namítali porušení zásady in dubio pro reo ). Nesprávně byla z jejich strany uplatněna také zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Obvinění uvedli, že pokud by bylo možné akceptovat výklad nalézacího i odvolacího soudu o jakémkoli trestním jednání (s čímž se samozřejmě neztotožňují), tak toho si nebyli vůbec vědomi a jejich jednání spočívalo v právním omylu, které v sobě v žádném případě neabsorbovalo znaky trestnosti a úmyslu někoho poškodit či způsobit jakoukoliv újmu. Obviněný jednal v intencích dané doby, přičemž byl v mladistvém věku a neměl dostatek zkušeností v obchodní branži, avšak vše činil s vědomím, že je vše po právní stránce v pořádku, resp. že vše činí v mezích zákonné právní úpravy i nastaveného obchodního prostředí. V jednání obviněných proto nelze najít žádné znaky úmyslného jednání, z čehož dovozovali absenci subjektivní stránky. K prokázání opaku přitom neexistuje žádný přímý důkaz ani ucelený řetězec důkazů nepřímých, a jedná se tak o pouhou hypotézu soudu bez důkazní opory. V tomto směru s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu stran zásady in dubio pro reo plynoucí z principu presumpce neviny uvedli, že danou důkazní situací v jejich případě nebyla bezpochyby prokázána trestná činnost kladená jim za vinu.
6. Dále bylo namítáno, že jejich jednání ani nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci nejpřísnější, tedy trestněprávní úpravy, nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění případné trestní odpovědnosti. V jejich případě měl být uplatněn princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe s tím, že předmětné jednání, i kdyby mělo charakter deliktu, nenavozovalo, že by šlo o trestný čin.
7. Soudy nižších stupňů podle obviněných nerespektovaly Listinu základních práv a svobod, jakož i Ústavu České republiky, když postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Obviněným se však této ochrany podle jejich tvrzení nedostalo. Učiněná skutková zjištění jsou totiž v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Důkazní situace totiž soudům neumožňovala přijmout závěr o fiktivnosti transakcí s potřebnou mírou jistoty. Takto zjištěný skutkový stav následně nesprávně podřadily pod skutkovou podstatu trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Obvinění přitom mají za to, že i listinné důkazy podporují jejich tvrzení o tom, že z jejich strany nebyl úmysl dopustit se trestného činu. Zmínili, že v daných obchodních případech se nejednalo o obchodování s neexistujícím zbožím, fakturace nebyla fiktivní a po celou dobu obviněný vystupoval s péčí řádného hospodáře v dobré víře o správnosti celé obchodní činnosti. Pokud došlo k pochybení ve vztahu k daňovým povinnostem, „nelze to přičítat k tíži v intencích trestního práva, jelikož svoje povinnosti byly řádně plněny a řádně konzultovány a potvrzeny erudovaným daňovým poradcem.“ Následně je podrobněji rozvedeno, proč nebyl „z logiky věci“ dán jejich úmysl krátit daň, neboť nebylo jakou daň krátit. Jestliže měly soudy pochybnosti o fakticitě činnosti obviněných z důvodů, že společnost T. T. sídlila na virtuální adrese, že se způsob realizace vymykal běžným obchodním zvyklostem a že kupní ceny byly hrazeny hotovostně, na to obvinění v dovolání reagují tak, že v dnešní době má řada společností faktické sídlo virtuální, že obchodní zvyklosti tvoří obchodníci a zaleží vždy na úvaze podnikatele, jak bude obchodní činnost realizovat, přičemž úmyslem obviněných nebylo vylákání neoprávněné výhody na dani, ale uskutečnění standardní činnosti. K platbám v hotovosti uvedli, že podle Evropské komise se jedná o osvědčený tradiční způsob, který má nadále právo požívat tu nejvyšší ochranu a podporu. Povinnost provádět platby prostřednictvím bankovních účtů je stanovena pouze pro některé případy a jejich případné porušení nemůže svědčit o tom, že by se jednalo o předstíranou obchodní činnost. Pro takový závěr musí existovat určité důkazy, které však v jejich případě chybí, resp. jsou pochybné.
8. Obviněnými bylo namítáno také to, že soudy nižších stupňů nesprávně vyčíslily údajně způsobenou škodu. Na podporu tohoto tvrzení odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že škodu představuje pouze rozdíl mezi náklady, které uplatnil obviněný v daňovém řízení, a oprávněnými faktickými náklady.
9. Poté, co bylo v dovolání opětovně zdůrazněno, že trestní odpovědnost pachatele lze dovodit pouze na základě konkrétních důkazů, stran naplnění subjektivní stránky trestného činu v jejich případě tomu tak nebylo, neboť to není z rozhodných skutkových okolností zřejmé.
10. V neposlední řadě obvinění vytkli odvolacímu soudu absenci vypořádání se s obsáhlou odvolací argumentací, a tak se jim jeho rozhodnutí jeví vadným i z tohoto důvodu, neboť nesplňuje jednu ze základních náležitostí, kterou je důraz na řádné a detailní odůvodnění rozhodnutí. Z celkového pojetí před nalézacím a odvolacím soudem je patrné, že soudy nabyly určité přesvědčení o trestněprávním jednání obviněných, aniž by řádně zhodnotily důkazní situaci a nedůvodně zamítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Na provedení zamítnutých návrhů na provedení důkazů trvají, jelikož je považují za nezbytné k řádnému a objektivnímu prokázání faktického stavu věci. Zopakovali, že tak nebyla patřičně prokázána ani subjektivní stránka jejich údajné trestné činnosti. V tomto směru obvinění uvedli, že nebudou opakovat argumentaci v podaném odvolání a žádají dovolací soud, aby v tomto směru vycházel ze spisového materiálu.
11. Na základě uvedených skutečností závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 366/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 2 T 9/2019, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, přičemž dali svůj souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání. Dále obvinění navrhli, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně navrhla Nejvyššímu soudu odklad výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., případně aby Nejvyšší soud z vlastní iniciativy odložil či přerušil výkon rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
12. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah dovolání. V návaznosti na to uvedl, že po vyhodnocení dovolání s obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že námitky v nich uplatněné jsou s jistou dávkou benevolence podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a sice v části, v níž je namítána nesprávná aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a v části týkající se absence úmyslného zavinění, popř. v části namítající nesprávnost závěru o rozsahu zkrácení daně, k němuž mělo jednání obou obviněných bezprostředně směřovat. Nicméně předeslal, že zpochybňování správnosti i těchto závěrů bylo činěno primárně prostřednictvím zpochybňování správnosti skutkových zjištění a jejich nahrazování vlastní verzí rozhodných skutkových okolností. Pokud by však i přesto měly být tyto námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, státní zástupce doplnil, že se jedná o pouhé opakování námitek, které obvinění na svou obhajobu uváděli již v předchozích fázích řízení. Odvolací soud se s nimi přitom ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal, kdy tyto odmítl jako nedůvodné. V této souvislosti zmínil státní zástupce judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž by za takové situace mělo být dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Proto takové námitky za zjevně neopodstatněné státní zástupce označil s tím, že zbylá část dovolací argumentace se ocitá zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod ve smyslu §265b tr. ř. V této souvislosti připomněl, že se nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy ty námitky, jimiž se dovolatel snaží pouze dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak provedené důkazy hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového děje, kterou prosazuje či která více odpovídá představám dovolatele. Není tak naplněn námitkami, které jsou pouhou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.
13. Podle názoru státního zástupce přitom nelze přisvědčit námitce tzv. extrémního nesouladu, jehož existence by jinak uplatněný dovolací důvod naplňovat mohla. V posuzované věci totiž skutková zjištění vykazují zřejmou obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy, přičemž je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly tyto důkazy hodnoceny dostačujícím způsobem nejen ve svém celku, ale i jednotlivě, takže k odsouzení došlo na podkladě komplexního, co do rozsahu úplného, věcně správného a zpětně přezkoumatelného hodnocení celého řetězce důkazů. Státní zástupce proto uzavřel, že hodnocení důkazů soudy provedly v rozsahu potřebném pro svá rozhodnutí a předepsaným způsobem ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. V této souvislosti připomněl základní skutková zjištění shrnutá odvolacím soudem pod body 7. až 10. jeho rozsudku. V návaznosti na to se vyjádřil tak, že učiněná skutková zjištění obou soudů nižších stupňů plně odůvodňují závěr o naplnění znaku úmyslného zavinění ve vztahu k bezprostředně hrozícímu zkrácení daně u obou obviněných.
14. Dále shledal správnými skutková zjištění i ve vztahu k hrozícímu následku přečinu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož způsobení jednání obou obviněných bezprostředně směřovalo. V této souvislosti předeslal, že znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu charakterizujícím následek není škoda, nýbrž rozsah. Námitku ohledně nesprávně vyčíslené „škody“ přitom označil za neopodstatněnou a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na body 28. a 29. Sám k tomu dodal, že argumentace obviněných není případná, jelikož v daném případě mělo ke zkrácení (resp. pokusu o zkrácení) DPH uskutečněnému formou vylákání (resp. pokusu o vylákání) neoprávněné výhody na dani uplatněním odpočtu DPH na vstupu dojít ze strany obviněné právnické osoby F. M., které v souvislosti s plněním, v návaznosti na jehož přijetí tato obviněná protiprávně uplatnila nárok na odpočet DPH na vstupu, žádný jiný (skutečný) nárok na odpočet DPH na vstupu nevznikl.
15. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním dovodit ani ve spojení s otázkou společenské škodlivosti činu. K takto vyjádřenému názoru státní zástupce připomněl judikaturu Nejvyššího soudu stran společenské škodlivosti a uvedl, že zjištění obou soudů, podrobněji rozvedená v odůvodnění jejich rozhodnutí, neumožňují přijetí jiného závěru než takového, že zákonné podmínky pro uplatnění trestní odpovědnosti obou obviněných a trestněprávních důsledků s ní spojených ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku byly v daném případě beze zbytku naplněny.
16. Ve zbylé části dovolacích námitek, jak bylo již uvedeno, se obvinění ocitli zcela mimo rámec nejen jimi uplatněného, ale i jiného dovolacího důvodu. To přitom platí pro námitky, jejichž prostřednictvím obvinění toliko zpochybňují správnost učiněných skutkových zjištění za současného prosazování vlastní verze rozhodných skutkových okolností, ale také pro (jinak vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním i zcela zjevně neopodstatněnou) námitku údajného porušení zásady in dubio pro reo a námitku směřující proti způsobu, jakým odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí. K tomu státní zástupce citoval konkrétní pasáže z přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu.
17. S přihlédnutím k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby byla dovolání odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jeho odlišného stanoviska.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí.
19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 366/2019 , jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. ve vztahu k obviněné právnické osobě a z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. ve vztahu k obviněnému. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého společného obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
24. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
25. Vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
IV.
26. Se zřetelem k dovolací argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněných směřovaly převážně do oblasti skutkové a procesní. Ostatně tzv. extrémní nesoulad byl obviněnými i výslovně namítán. Byly však uplatněny i námitky svou povahou hmotněprávní, tedy pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, byť musí Nejvyšší soud konstatovat, že i tyto do jisté míry navazovaly na námitky stran nesprávných skutkových zjištění.
27. Obvinění ve svých námitkách brojili proti způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy soudům vytýkali učiněná nelogická skutková zjištění. V hodnocení důkazů spatřovali podstatné vnitřní rozpory, avšak současně tyto nekonkretizovali. Především obviněný M. P., jehož jednání bylo přičteno obviněné právnické osobě, tvrdil, že si nebyl vědom žádného protiprávního jednání, a že tak jednal v právním omylu, a že jednal v intencích dané doby a přiměřeně svému mladistvému věku. Z takových námitek je zřejmé, že zpochybňují především hodnotící úvahy soudů ve vztahu k provedeným důkazům a z nich vyvozené skutkové závěry, přičemž prosazují vlastní (odlišnou) verzi skutkového děje. Na tomto základě pak tvrdí, že jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu předmětného trestného činu, především nebylo prokázáno jejich úmyslné zavinění. Nejvyšší soud znovu uvádí, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mu není umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. V nyní posuzované věci přitom neshledal žádný, natožpak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Totéž platí o vztahu mezi těmito skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.
28. Na podporu tohoto závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Městský soud v Brně objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněné vinnými ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Soud druhého stupně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaných odvolání, přičemž úvahám a závěrům stran viny obou obviněných vyjádřených v tomto rozsudku ničeho nevytknul. Sám poté popsal a poukázal na podstatu předmětné trestné činnosti spočívající v podvodném obchodování s automobilem a jeho pronájmem. Konstatoval, že skutkové závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, mají podklad v provedeném dokazování, přičemž jednání obviněných bylo správně právně kvalifikováno. Odvolací soud se, byť stručně, vypořádal s odvolacími námitkami, jež se týkaly jak otázek skutkových, tak právních.
30. Nejvyšší soud uvádí, že nemá důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Současně považuje za vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
31. V nyní posuzované věci hodnocení důkazů odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť soud prvního stupně při provádění důkazů dodržel ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, přičemž následně provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, takže zjistil takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci (§2 odst. 6 tr. ř.). Vzhledem k dovolací námitce Nejvyšší soud zdůrazňuje, že učiněná skutková zjištění odůvodňují závěr o naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty, a to včetně znaku úmyslného zavinění. Nejvyšší soud jen ve stručnosti poukazuje zejména na ta zjištění, podle nichž obviněná kupuje předmětné vozidlo od společnosti T. T., která nepodala daňové přiznání za měsíc květen 2014 (ačkoliv za měsíc leden 2014, kdy si nárokovala nadměrný odpočet DPH v souvislosti s koupí předmětného vozidla, daňové přiznání podala) a daň je jí dodatečně vyměřena až správcem daně. Daňová kontrola u obviněné byla zahájena dne 12. 8. 2014, platební výměr společnosti T. T., byl vydán dne 18. 12. 2014 a k úhradě daně dochází částečně platbou až dne 22. 10. 2015, poté, co bylo ve zprávě o daňové kontrole u obviněné poukázáno na podvodné jednání, navíc k této částečné úhradě dochází právě obviněnou. Nutno poukázat na to, že svědkyně A. S., která byla jednatelkou společnosti T. T., byla tzv. bílým koněm. Nelze odhlédnout ani od tvrzení, že kupní cena za vozidlo měla být obviněnou údajně uhrazena v hotovosti, ačkoliv v kupní smlouvě byl (v kontextu s fakturou č. 2014007) sjednán bezhotovostní způsob splnění této povinnosti. Jestliže bylo namítáno, že hotovostní způsob platby je tradiční formou a má právo požívat stále nejvyšší ochranu a podporu, pak aniž by Nejvyšší soud zpochybňoval tento způsob uskutečňování transakcí, opakuje, že v tomto případě byl sjednán způsob platby bezhotovostní formou. Jako doklad o uhrazení kupní ceny byly obviněným dne 14. 1. 2015 doloženy příjmové doklady vystavené společností T. T., které však nebyly očíslované a na nichž se podle výpovědi svědkyně A. S. nenacházel její podpis. Výdajové pokladní doklady obviněné, případně jejich zaúčtování přitom obviněný, resp. obviněná ani nedoložili. Se zřetelem k těmto skutečnostem a dalším skutečnostem, na něž poukázal již soud prvního stupně, je možno dovodit, že jeho skutkový závěr, podle něhož nebyla za vozidlo a služby obviněnou společností provedena žádná úhrada, obstojí. Bylo- li namítáno, že obviněný plnění svých „daňových povinností“ konzultoval s daňovým poradcem, a proto vzniklá pochybení nelze přičítat k jeho tíži v intencích trestního práva, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že nijak blíže tato námitka nebyla odůvodněna. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že obviněnou společnost zastupovala v daňovém řízení společnost F. F., za kterou jednal O. M. Plná moc k tomuto zastupování je však ze dne 10. 2. 2015, tedy byla udělena až poté, co došlo ke spáchání trestného činu. Do té doby byla obviněná společnost od 10. 4. 2014 zastupována na základě plné moci s neomezeným rozsahem právě obviněným.
32. Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě pak nedošlo k porušení postulátu spravedlivého procesu ani ve formě tzv. opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že se soud prvního stupně návrhem obhajoby na výslech svědků zabýval. Dospěl přitom k závěru o nadbytečnosti těchto důkazů s ohledem na dostatečný rozsah ostatních provedených důkazů, což zdůvodnil v bodě 32. svého rozhodnutí. Zde je třeba též poznamenat, že není povinností soudu vyhovět každému návrhu obviněného, ale ani státního zástupce, na provedení jakéhokoli důkazu v řízení před soudem. Musí se vždy jednat o důkaz podstatný a nezbytný pro rozhodnutí soudu.
33. Nejvyšší soud uzavírá, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009), přičemž i této povinnosti soudy nižších stupňů dostály, byť (jak již výše uvedeno) bylo odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu stručné.
34. Nejvyšší soud se následně zabýval námitkami hmotněprávními. Za první právně relevantně uplatněnou námitku se dá považovat ta námitka, jíž bylo vytýkáno neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
35. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
36. Obvinění namítali, že jejich jednání nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění případné trestní odpovědnosti, resp. že „jejich jednání nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci nejpřísnější trestněprávní úpravy“ . S tímto jejich tvrzením však nelze souhlasit. K tomu je třeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Tím spíše, pokud byli obvinění v nyní posuzovaném případě odsouzeni za trestný čin daňový, jehož základy jsou v právu veřejném, nikoliv soukromém.
37. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech okolností k závěru, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v míře předpokládané pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku , pak i z pohledu zásady subsidiarity trestní represe nemůže být vadným konečný závěr o vině obviněného konkrétním trestným činem. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V daném případě se přitom o „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti ať už z hlediska způsobu jeho spáchání, tak rozsahu vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, o které se obvinění pokusili, nejednalo. Nebylo proto namístě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku.
38. Ani druhá námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohla obstát. Bylo jí vytýkáno nesprávné stanovení výše škody. K tomu je třeba uvést, že zákonným znakem předmětné skutkové podstaty upravené v §240 odst. 1 tr. zákoníku není způsobení škody, nýbrž rozsah, v jakém dochází ke zkrácení daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby anebo k vylákání výhody na některé z těchto povinných plateb.
39. V daném případě se jednalo o druhou alternativu, tedy obvinění se pokusili vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, což plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z provedených důkazů. Smyslem této druhé alternativy je postihnout případy, „kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje“. Vylákání výhody na některé povinné platbě lze tedy obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet) [Šámal, P. §240 (Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2426.].
40. Obviněný M. P. a obviněná společnost F. M., kterou jmenovaný zastupoval, se pokusili získat daňovou výhodu spočívající v povinnosti státu (správce daně) vyplatit nadměrný odpočet ve výši 331 275 Kč.
41. Výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Podobně je tomu u vylákané výhody na některé z povinných plateb, kdy je třeba z hlediska většího rozsahu vždy uvažovat s celou vylákanou částkou [Šámal, P. §240 (Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2430.].
42. Jelikož se v daném případě jednalo o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně, jehož závěr potvrdil i soud odvolací, správně stanovil rozsah vylákání výhody ve výši celé částky, která měla být vyplacena.
43. Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že odkazovali-li obvinění na svá odvolání, resp. na argumentaci v nich obsaženou, v dovolacím řízení se může dovolací soud zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f tr. ř. tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
44. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu výše uvedenému uzavírá, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 366/2019, ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 2 T 9/2019, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
45. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu