ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.953.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 953/2021-1439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2021 o dovolání, které podala obviněná I. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 20/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 52 T 9/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná I. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
„v úmyslu obohatit společnost I. –g., se sídlem XY, IČ: XY, bez jakéhokoliv oprávnění vystupující jako statutární ředitelka společnosti C. G., se sídlem XY (od 28. 4. 2016 XY), uzavřela
1)
za společnosti C. G., jako prodávající, dne 18. 7. 2016 se společností I. –g. S., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupenou jednatelem Z. Ch., nar. XY, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemků parcel č. XY, č. XY, č. XY, zapsaných na XY, k.ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, s kupní cenou celkem ve výši 3.951.000 Kč, jejíž část ve výši 1 972 341,10 Kč měla být uhrazena zápočtem fiktivního dluhu společnosti C. G. vůči společnosti I. –g., který obžalovaná za společnost C. G. s vědomím jeho fiktivnosti uznala, a částka 1 980 659,10 Kč měla být uhrazena ve třech splátkách vždy k 20. 12. příslušného kalendářního roku,
2)
za společnosti C. G., jako prodávající, dne 18. 7. 2016 se společností I. –g., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupenou jednatelem Z. Ch., nar. XY, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku parcely č. XY zapsaný na XY, k.ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, s kupní cenou ve výši 2.320.000 Kč, která měla být uhrazena v pololetních splátkách ve výši 400.000 Kč až do úplného zaplacení, a splatnost první splátky byla stanovena ke dni 30. 11. 2016,
přičemž obě kupní smlouvy s návrhem na vklad obžalovaná podala ke Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, kdy opět vystupovala jako statutární ředitelka společnosti C. G., čímž chtěla pracovníky katastrálního úřadu posuzující vkladové listiny mimo jiné i ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 písm. d), f), zák. č. 256/2013 Sbírky uvést v omyl, neboť v dané době nebyla nijak oprávněna jednat za společnost C. G. a tedy nemohla za tuto společnost řádně uzavřít uvedené kupní smlouvy ani za společnosti C. G. podat návrh na jejich vklad do katastru nemovitostí, přičemž skutečná obvyklá cena prodávaných nemovitostí činila celkem částku 7 456 000 Kč, takže uvedeným jednáním měla být společnosti C. G. způsobena škoda jednak snížením výše kupní ceny oproti skutečné hodnotě prodávaných nemovitostí a jednak dalším snížením kupní ceny o fiktivně uznané pohledávky společnosti I. –g. vůči společnosti C. G. v celkové výši 3 207 341,10 Kč,
nicméně ke způsobení škody nakonec nedošlo, neboť Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 14 Nc 3670/2016, vyhověl Návrhu na předběžné opatření V. J. a společnosti C. G. uložil, aby se zdržela všech právních jednání, kterými by disponovala nebo zcizovala ve prospěch společnosti I. –g. výše uvedené nemovitosti“.
2. Za to byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., byla odsouzena rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy obchodních společností a družstev v trvání 5 let. Poškozená společnost C. G. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly obviněná i poškozená společnost C. G. (dále také jen „poškozená společnost“) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 20/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 20/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadla obviněná dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítala, že k zamítnutí jejího odvolání došlo, aniž by byla náležitě vypořádána její obrana spočívající v tom, že se řídila radou odborníka. Obě kupní smlouvy si nechala vypracovat od advokáta, kdy dokonce tento odborník doporučil, aby úhrada kupní ceny byla z části řešena zápočtem, a rovněž vypracoval návrh na vklad vlastnického práva posléze podaný u Katastrálního úřadu v XY. Vzhledem k tomu, že z napadeného usnesení není zjevné, jak bylo s nově doplněnými (v dovolání konkretizovanými) důkazy naloženo, odvolací soud neúplným způsobem přistoupil k posouzení otázky zavinění, k důkazům podle ní vůbec nepřihlédl. Dále namítala, že nemohla uvést úředníky Katastrálního úřadu v XY v omyl, neboť v okamžiku podání návrhu na zahájení vkladového řízení byla v právním postavení statutárního ředitele, tedy byla oprávněna jménem poškozené společnosti jednat. To bylo podle ní prokázáno jak jejím výslechem, tak výpovědí A. N. a také listinami, jež předložila již v přípravném řízení. Konstatoval-li odvolací soud, že je irelevantní, zda mohla či nemohla uvést rejstříkový soud v omyl, pak obviněná toto považuje za chybné právní posouzení skutku. Podle ní je totiž tato otázka pro posouzení jejího zavinění významná. V této souvislosti odkázala na některé skutečnosti, které považovala stran zavinění za rozhodné. Uvedla, že pokud by nebyla vedena v obchodním rejstříku jako statutární ředitel, pak by ji A. N. nedoporučil podepsat kupní smlouvy a ani by jí nevyhotovil návrh na vklad, katastrální úřad by jistě návrh podepsaný neoprávněnou osobou odmítl. Vůči následně vydanému předběžnému opatření, kterým de iure došlo k „nezavkladování“ , neměla právo jakékoliv obrany či nemohla jakkoliv ovlivnit jeho existenci. Podle jejího názoru právě otázka, zda se mohla spoléhat na stav zápisu v obchodním rejstříku, resp. na který se mohl spoléhat A. N. i Katastrální úřad v XY, je rozhodující pro naplnění subjektivní stránky trestného činu. V rámci právního posouzení zavinění však takto odvolací soud nepostupoval, a proto považuje jeho rozhodnutí za vadné. Odvolací soud dále stran této otázky neřešil ani to, zda komisionářská smlouva a dohoda k jejímu zániku jsou de iure platnými, či nikoliv. V rámci svých námitek pak odkázala na (podle ní relevantní) rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. Závěrem pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a soudu prvního stupně přikázal věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
5. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení i obsah podaného dovolání a uvedla obecná východiska jak k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak k trestnému činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. K námitkám pak konkrétně uvedla, že stávající soudní praxe vychází z názoru, že subjektem uvedeným v omyl může být taktéž katastrální úřad. Ten přitom v dané věci uveden v omyl byl. Učiněná skutková zjištění soudem prvního stupně mají podle jejího názoru v dané věci odpovídající obsahový základ v provedených důkazech. Obviněná nikdy nebyla většinovým akcionářem poškozené společnosti, veškeré úkony, které za poškozenou společnost činila, včetně uzavření předmětných kupních smluv, činila neoprávněně. Doručila-li obviněná katastrálnímu úřadu spolu s návrhem na vklad vlastnického práva kupní smlouvy, o nichž věděla, že je za poškozenou společnost nemá oprávnění uzavřít, správně pokládal soud prvního stupně katastrální úřad za subjekt, který byl uveden v omyl, neboť o skutečném stavu věci nebyl informován. V návaznosti na výše uvedené pak nemůže podle státní zástupkyně obstát ani námitka, že správně měla být v daném případě posouzena otázka, zda lze uvést rejstříkový soud v omyl. Podstata skutku v daném případě spočívala v tom, že obviněná svým jednáním uvedla v omyl příslušný katastrální úřad. Odvolací soud se přitom s touto námitkou již vypořádal (bod 21. napadeného usnesení).
6. K námitce, že se obviněná řídila radou odborníka, advokáta A. N., státní zástupkyně konstatovala, že v řízení bylo prokázáno, že mu obviněná existenci komisionářské smlouvy a dohody o zrušení závazku zatajila a stejně tak mu zatajila, že akcie poškozené společnosti padělala, což mělo pochopitelně vliv na jím učiněné návrhy právních úkonů. Odkaz obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, není podle státní zástupkyně přiléhavý. Ta se neztotožnila ani s námitkou, že se obviněná v souladu se zásadou materiální publicity mohla spoléhat na stav zapsaný v obchodním rejstříku. Obviněná totiž znala skutečný stav věci a věděla, že za poškozenou společnost není oprávněna jednat. Z pozice statutární ředitelky byla odvolána na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 22. 12. 2015. Funkce statutárního orgánu jí tak zanikla právě dnem, kdy valná hromada společnosti rozhodla o jejím odvolání a ničeho na tom nemůže změnit skutečnost, že formálně byla v obchodním rejstříku jako statutární ředitelka stále zapsána. V této souvislosti odkázala státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. K námitce stran (ne)platnosti komisionářské smlouvy státní zástupkyně uvedla, že pro posouzení zavinění obviněné je případná neplatnost této smlouvy zcela irelevantní, což konstatoval již soud prvního stupně. Neztotožnila se ani s námitkou stran tzv. opomenutých důkazů. Odvolací soud se jimi totiž zabýval, avšak pro nadbytečnost je zamítl. Odvolací soud také uvedl, že otázka vlastnictví akcií, jakož i toho, že obviněná nebyla fakticky oprávněna jednat za poškozenou společnost v době podání návrhu na vklad katastrálnímu úřadu, byť v té době byla zapsána v obchodním rejstříku jako statutární ředitel společnosti, byla přesvědčivě vysvětlena a objasněna v rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil. S tímto závěrem se ztotožnila i státní zástupkyně. Skutkový stav byl podle ní náležitě zjištěn a navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a viny obviněné žádný vliv. Státní zástupkyně tak v postupu odvolacího soudu neshledala ani porušení práva obviněné na spravedlivý proces.
7. Závěrem navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 20/2021 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
14. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
15. Vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
IV.
16. K dovolací argumentaci obviněné Nejvyšší soud konstatuje, že ji lze z hlediska její podstaty pod uplatněný dovolací důvod podřadit, byť do jisté míry směřovala rovněž do oblasti skutkové a procesní.
17. V prvé řadě Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry vysvětlil. To, že rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněné, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněnou vinným ze spáchání daného trestného činu a jak je hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení byla dodržena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, a to jak ve svědeckých výpovědích, tak v listinných důkazech. Uvedené přitom důvodně konstatoval již Vrchní soud v Olomouci, který se s takto provedeným dokazováním a jeho hodnocením ztotožnil. Nutno poznamenat, že se námitkami, jež obviněná uplatnila obdobně i v dovolání, zabýval. Nejvyšší soud přitom nesdílí názor obviněné, že odvolací soud se s jejími výhradami nevypořádal. To platí i ve vztahu k namítané vadě v podobě tzv. opomenutých důkazů (bod 16. napadeného usnesení), neboť k takové vadě nedošlo, jelikož soud druhého stupně předložené důkazy považoval za nadbytečné. Nejvyšší soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními a na to navazujícími závěry právními, které učinil soud prvního, resp. i druhého stupně, a plně proto na obě jejich rozhodnutí odkazuje.
19. Nejvyššímu soudu nezbývá, než zopakovat, že v daném případě byl jednáním obviněné uveden v omyl Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, jako správní orgán, ke kterému podala návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem ve prospěch společnosti I. –g. poté, co uzavřela za poškozenou společnost se jmenovanou společností kupní smlouvy, aniž by byla oprávněna za poškozenou společnost jakkoliv jednat a s jejím majetkem disponovat, čehož si byla vědoma, zatímco katastrálnímu úřadu, resp. jeho pracovníkům nebyl skutečný stav věci znám. V tomto směru neobstojí její námitka, že se mohla spoléhat na stav zápisu v obchodním rejstříku, neboť princip materiální publicity (též označovaný jako princip dobré víry) má stěžejní význam z hlediska ochrany třetích osob. Nejvyšší soud se zde ztotožňuje s názorem vyjádřeným také státní zástupkyní, že je-li určitá skutečnost zapsána v obchodním rejstříku, nezakládá tento zápis automaticky bez dalšího dobrou víru všech osob, které jednají v souladu se zapsanou skutečností. Z hlediska dobré víry je rozhodné posouzení, zda příslušná osoba jednala či nejednala v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, tj. zda mohla být oprávněně přesvědčena o tom, že osoby, které byly zapsány v obchodním rejstříku jako členové představenstva, členy tohoto orgánu skutečně byly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2651/2009). Obviněná se tedy nemůže tohoto principu dovolávat, neboť nebyla rozhodně osobou, která by jednala v dobré víře, nýbrž naopak, neboť věděla, že není oprávněna jakkoliv za poškozenou společnost jednat, když dne 22. 12. 2015 byla odvolána z funkce statutárního ředitele. Tvrdí-li něco jiného, pak tím nerespektuje řádně učiněná a odůvodněná skutková zjištění i právní názory soudu prvního stupně, potvrzená soudem odvolacím. To se týká i komisionářské smlouvy ze dne 20. 1. 2014 (bod 32. a 33. rozsudku soudu prvního stupně), kdy k témuž projevu vůle v komisionářské smlouvě ze dne 3. 1. 2014 se vyjádřil také odvolací soud (bod 16. napadeného usnesení). Oba soudy přitom učinily shodný a pro věc podstatný ten správný závěr, že obviněná po podpisu dohody o zrušení závazků z komisionářské smlouvy nebyla většinovým akcionářem, čehož si byla vědoma, když svůj podpis jak na komisionářské smlouvě, tak na dohodě o zrušení závazků z této smlouvy v řízení před soudem prvního stupně potvrdila (bod 29. rozsudku soudu prvního stupně). Neobstojí pak ani námitka, že se řídila radami odborníka, advokáta A. N., neboť mu zatajila podstatné skutečnosti stran jejího oprávnění za poškozenou společnost jednat, což nepochybně jím navrhovaný postup ovlivnilo. I tím se však již soud prvního stupně zabýval (bod 50. rozsudku soudu prvního stupně).
20. V této souvislosti proto není zjištění, zda byl uveden v omyl i rejstříkový soud, významné, což konstatoval i odvolací soud (bod 21. napadeného usnesení), byť Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích nevyloučil možnost uvést v omyl právě i rejstříkový soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 946/2020). Pro danou věc je naopak podstatné, že to byl právě katastrální úřad, resp. jeho pracovníci, kteří byli uvedeni v omyl tím, že ačkoliv obviněná věděla, že není oprávněna za poškozenou společnost jednat, tedy ani uzavírat kupní smlouvy, přesto tak činila, což vedlo k tomu, že ke Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, podala spolu s předmětnými kupními smlouvami návrh na vklad vlastnického práva, aniž by mu, resp. jeho pracovníkům byl znám skutečný stav věci, když ke způsobení škody nedošlo jen z důvodu vydaného předběžného opatření.
21. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněná se svým jednáním dopustila trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 20/2021, ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 52 T 9/2018, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
22. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání ještě dodat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
23. Nejvyšší soud s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu