ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.362.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 362/2021-8740
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2021 dovolání, která podali obvinění J. J. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a P. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 5/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, zrušuje :
- v odsuzující části týkající se obviněného P. Z., tedy ve výroku pod bodem 1), jímž byl obviněný P. Z. tímto rozsudkem uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve výroku, jímž zůstal ohledně tohoto obviněného nezměněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, ve výroku o vině dvojnásobným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem I. 3), 4)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem I. 5)], a v celém výroku o trestu, a
- v části týkající se obviněného J. J. v celém rozsahu, tedy ve výroku pod bodem 1), jímž byl tento obviněný uznán vinným návodem ke zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněných P. Z. a J. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jinak zůstává napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, nezměněn.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, byl obviněný J. J. uznán vinným pod bodem I.) 1) návodem ke zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výši 240 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Obviněný P. Z. byl označeným rozsudkem uznán vinným pod bodem I.) 1), 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, pod bodem I.) 3), 4) dvěma přečiny lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem I.) 5) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 3 932 249 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. WALTHER PP ráže 7,65 mm Browning, výrobní číslo XY, včetně typově příslušného zásobníku, vloženého do sáčku Orgatech, opatřeného pečetí č. XY kusů ostrých revolverových nábojů ráže 38 Special, 68 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Luger a 87 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning, vložených do sáčku Orgatech, opatřeného pečetí č. XY, zajištěných při domovní prohlídce konané dne 24. 6. 2013 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, části XY. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného P. Z. a obviněného R. S. [§226 písm. c) tr. ř.] pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění [body III. 1), 2)], dále bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných F. M. a G. A. a o vině a trestu obviněného F. M.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, podali obvinění J. J., P. Z., F. M. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání. Obvinění J. J. a P. Z. napadli všechny výroky o vině, které se jich týkaly, a v důsledku toho i související výroky o trestu, obviněný F. M. směřoval odvolání proti výrokům o vině a trestu, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného P. Z. proti výroku o vině pod bodem I. 1), výroku o trestu a zprošťujícímu výroku pod bodem III. 1) a dále v neprospěch obviněného F. M. proti výroku o vině a zprošťujícímu výroku a v neprospěch obviněné G. A. proti zprošťujícímu výroku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných J. J. a P. Z. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod body I. 1), 2), v důsledku toho pak v celém výroku o trestu stran těchto obviněných, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. J. byl uznán vinným pod bodem 1) návodem ke zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výši 240 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Obviněný P. Z. byl nově uznán vinným pod bodem 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a za tento trestný čin a dále za dvojnásobný přečin lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [body I. 3), 4) výroku napadeného rozsudku] a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [bod I. 5) výroku napadeného rozsudku] byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výši 240 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to finančních částek ve výroku o trestu specifikovaných. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. WALTHER PP ráže 7,65 mm Browning, výrobní číslo XY, včetně typově příslušného zásobníku, vložených do sáčku Orgatech, opatřeného pečetí č. XY, 33 kusů ostrých revolverových nábojů ráže 38 Special, 68 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Luger a 87 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning, vložených do sáčku Orgatech, opatřeného pečetí č. XY, vydaných obviněným při domovní prohlídce konané dne 24. 6. 2013 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, části XY. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl tento obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, neboť tento skutek nebyl shledán trestným činem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného F. M. a státního zástupce zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný J. J. návodu ke zločinu vydírání podle §24 odst. 1, písm. b) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [bod I. 1)] a obviněný P. Z. zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [bod I. 1)], přečinů lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [body I. 3), 4)] a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [bod I. 5)] dopustili tím, že:
1) oba
a) obviněný J. J. jako jediný tehdejší jednatel společnosti E. J., IČ XY, se sídlem XY, v přesně nezjištěné době na jaře 2011, poté, co společnost A. G., IČ XY, se sídlem XY, uplatnila své pohledávky z obchodního styku vůči společnosti E. J., v té době v rámci neúspěšného podání návrhu na prohlášení konkurzu společnosti E. J., v úmyslu odvrátit do budoucna opakování vymáhání pohledávek spol. A. G., a to z titulu jí vydaných 6 faktur č. 290900052 na částku 1 428 000 Kč, se splatností do dne 4. února 2010, faktury č. 290900063 na částku 286 808 Kč, se splatností do dne 11. 3. 2010, faktury č. 290900064 na částku 1 150 730 Kč, se splatností do dne 16. března 2010, faktury č. 290900066 na částku 309 400 Kč, se splatností do dne 30. března 2010, faktury č. 1001013 na částku 540 000 Kč, se splatností do dne 25. března 2010, a faktury č. 1001010 na částku 497 640 Kč, se splatností do dne 18. června 2010, vystavených za společností E. J., znějících na celkovou částku 4 212 578 Kč, požádal obviněného P. Z., který v tomto období usiloval o majetkový vstup do této společnosti a měl zájem profitovat na jejím zisku, aby svým jménem zabránil poškozenému V. B., narozenému XY, který v této době fakticky ovládal společnost A. G. a jeho prostřednictvím i tehdejšímu jednateli společnosti A. G. – A. P., narozenému XY, aby oba dva v budoucnu nečinili žádné další kroky v neprospěch společnosti E. J., načež obviněný P. Z. v období od jara 2011 nejméně do října 2011 V. B. opakovaně kontaktoval osobně či telefonicky a pod pohrůžkami jeho fyzické likvidace, likvidace členů jeho rodiny, dále přímým fyzickým napadením poškozeného, jakož i demonstrativně sehraným užitým násilím se zbraní vůči jiné osobě za přítomnosti poškozeného, tohoto následně donutil k tomu, aby mu spol. A. G. odprodala shora uvedené pohledávky za částku 250 000 Kč a za převod osobního motorového vozidla Volkswagen Golf v časové hodnotě 160 000 Kč, čímž poškozené společnosti A. G., IČ XY, se sídlem XY, t. č. v likvidaci, způsobili škodu ve výši nejméně 3 802 578 Kč,
b) následně v období od listopadu 2011 do ledna 2012, poté, když se obviněný J. J. dozvěděl, že poškozený V. B. v rámci exekučního řízení vedeného proti jeho osobě Exekutorským úřadem Ostrava pro pohledávku oprávněné společnosti T. sdělil exekutorovi, že vlastní směnku za obviněným J. jako svým dlužníkem na částku 1 950 000 Kč, a exekutor proto na tuto směnku vydal dne 13. října 2011 exekuční příkaz, č. j. 024 EX 4562/08-122, požádal opětovně obviněného P. Z., aby tuto záležitost s poškozeným B. vyřešil, neboť si byl vědom toho, že tuto směnku nikdy nepodepsal a o nepravosti směnky informoval i obviněného P. Z., který následně kontaktoval poškozeného, kterému opětovně hrozil fyzickou likvidací, pokud bude i nadále údajný dluh z této směnky po obviněném J. J. vymáhat, načež poškozený z obavy o svůj život a zdraví, které vyvolaly již předchozí výhrůžky, kterými mu obviněný Z. hrozil, podepsal smlouvu o narovnání, kterou mu obviněný P. Z. předložil k podpisu, přičemž následně v trestním řízení vyšlo najevo, že podpis obviněného J. J. na předmětné směnce byl ve skutečnosti s největší pravděpodobností padělkem,
3) obviněný P. Z.
v přesně nezjištěné době na podzim roku 2004 půjčil k žádosti poškozené S. R., rozené R., narozené XY, částku ve výši 250 000 Kč s úrokem 10 % měsíčně, s tím, že poškozená bude hradit měsíční úrok v částce 25 000 Kč a dlužnou částku poškozená vrátí do jednoho roku, současně byla ve vztahu k této půjčce sepsána smlouva o zřízení zástavního práva k domu ve vlastnictví poškozené v XY, ulici XY, když tuto finanční částku poškozená využila pro financování podnikatelské zakázky jejího tehdejšího přítele J. R., narozeného XY, poškozená následně uhradila pouze v dílčí měsíce sjednané úroky, a protože pro úspěšné dokončení realizace této zakázky a vyhnutí se případným sankcím za nedokončení zakázky nebo za pozdní dodání díla byly nezbytné další finanční prostředky, jejichž půjčení v rámci standardní bankovní půjčky jí bylo již v prvním případě zamítnuto, požádala poškozená v přesně nezjištěné době na jaře roku 2005 obviněného o půjčku další finanční hotovosti ve výši 300 000 Kč, opětovně s úrokem 10 % měsíčně a povinností vrátit dlužnou částku do jednoho roku, přičemž obviněný využil této tísně poškozené a poskytnutí této další půjčky podmiňoval podpisem simulované kupní smlouvy, podle které poškozená S. R. prodala obviněnému výše zmíněný dům za kupní cenu v částce 2 000 000 Kč (přestože dům měl hodnotu nejméně 4 000 000 Kč), která měla být poškozené fiktivně uhrazená pěti splátkami v částce 400 000 Kč v průběhu měsíce března 2005, když poškozená v této souvislosti v důsledku této tísně podepsala kupní smlouvu, odpovídající příjmové doklady a čestné prohlášení o zaplacení kupní ceny, přičemž tato kupní smlouva měla podle ústní dohody nabýt účinnosti v případě, pokud by poškozená S. R. nesplácela svůj dluh, následně od obviněného převzala částku ve výši 270 000 Kč, s tím, že rozdíl v rozsahu částky 30 000 Kč měl být určený pro úhradu daně z převodu nemovitosti pro případ uplatnění kupní smlouvy, když poškozená podmínky sjednané půjčky řádně neplnila, a proto v přesně nezjištěné době na podzim roku 2005 obviněný oznámil poškozené, že kupní smlouva na předmětný dům vstupuje v platnost a ona musí do tří měsíců vyklidit dům, což poškozená S. R. učinila, když obviněný nechal na základě této kupní smlouvy tuto nemovitost zapsat v katastru nemovitostí jako své vlastnictví, a tímto svým jednáním získal nad rámec obvyklých úroků prospěch v celkové částce nejméně 2 953 481 Kč,
4) obviněný P. Z.
v přesně nezjištěné době na jaře roku 2006 půjčil poškozenému Z. K., narozenému XY, k jeho žádosti částku ve výši 500 000 Kč s úrokem 10 % měsíčně, s tím, že dlužná částka bude vrácena do dvou měsíců, když byl seznámen s tím, že poškozený tyto finanční prostředky potřebuje pro své podnikání ve společnosti V., konkrétně k nákupu materiálu pro dokončení zakázky, když absence těchto finančních prostředků bude znamenat konec podnikání a propuštění všech zaměstnanců společnosti, včetně toho, že všechny předchozí standardní pokusy poškozeného o zapůjčení finanční hotovosti v této částce byly neúspěšné, když o poskytnutí půjčky byl dne 16. května 2006 v XY sepsaný notářem Mgr. Petrem Michalem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sp. zn. NZ 307/2006, v němž bylo potvrzeno, že poškozený Z. K. si od obviněného Z. půjčil částku 600 000 Kč, se splatností dva měsíce a s úrokem 0.33 % denně, poškozenému obviněný vyplatil částku 494 000 Kč, když došlo k odečtení nákladů za vypracování notářského zápisu, protože poškozený nebyl schopen půjčku ve stanoveném termínu vrátit, obviněný mu nabídl, že když bude měsíčně platit alespoň úrok ve výši 10 % z půjčené částky, konkrétně částku 50 000 Kč, nebude po něm chtít výše zmíněný úrok ve výši 0,33 % denně, s čímž poškozený souhlasil a následně v letech 2006 až 2007 obviněnému předal v dílčích splátkách celkovou částku 1 050 000 Kč, protože však na další splácení již neměl peníze, byl dne 8. dubna 2009 obviněným P. Z. podán návrh na nařízení exekuce proti poškozenému Z. K., která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Teplicích z téhož dne, č. j. 48 Nc 582/2009-3, pro pohledávku ve výši jistiny 600 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 0,33 % za každý den prodlení od 17. července 2006, tedy k datu 11. prosince 2009, ve výši 2 463 120 Kč a náklady exekuce, celkem tedy na částku 3 643 709,10 Kč, přičemž v rámci exekuce byl vydražený dům poškozeného a obviněnému Z. byla vyplacená částka 583 365,70 Kč, a tímto svým jednáním získal nad rámec obvyklých úroků prospěch v celkové částce nejméně 978 768 Kč,
5) obviněný P. Z.
od přesně nezjištěné doby do 24. června 2013, bez příslušného povolení vyžadovaného podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdější právní úpravy, neoprávněně v místě svého tehdejšího bydliště v XY, v rodinném domě čp. XY, přechovával střelbyschopnou samonabíjecí pistoli zn. WALTHER PP ráže 7,65 mm Browning, výrobní číslo XY, včetně typově příslušného zásobníku s 6 kusy ostrých pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning, dalších 46 kusů ostrých revolverových nábojů ráže 38 Special, 78 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Luger a 97 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, podali obvinění J. J. a P. Z. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě společným podáním dovolání, v nichž odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatovali, že jejich dovolání směřuje proti výroku o vině skutkem, v němž je spatřován v případě obviněného P. Z. zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v případě obviněného J. J. návod ke zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jakož i proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o tom, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
5. Připomněli dosavadní průběh trestního řízení, to, že napadený rozsudek odvolacího soudu je již v pořadí čtvrtým rozhodnutím ve věci, a vytkli nesprávné právní posouzení skutku, tzv. extrémní rozpor, porušení procesních práv (konkrétně §219 odst. 3 tr. ř. odmítnutím opakování dokazování před soudem prvního stupně po rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž mezi prvním a druhým rozsudkem soudu prvního stupně uplynula lhůta téměř dva a půl roku), opomenutí důkazů a nezákonně prováděné odposlechy. Vyjádřili přesvědčení o porušení jejich práva na spravedlivý proces a o tom, že odvolací soud se nezabýval jejich odvolacími námitkami. Podle jejich názoru skutek tak, jak je popsán v bodě 1) a) b) dovoláním napadeného rozsudku, naprosto postrádá popis skutkových okolností, ze kterých by bylo možné vyvodit, že by se obviněný J. J. dopustil návodu ke zločinu vydírání. Z popisu skutku nevyplývají okolnosti, na jejichž základě by bylo možné dospět k závěru, že obviněný J. J. vzbudil v obviněném P. Z. rozhodnutí, že násilím nebo jeho pohrůžkou či pohrůžkou jiné těžké újmy bude nutit poškozeného V. B., aby něco konal, opominul nebo trpěl. Žádost obviněného J. J. adresovaná obviněnému P. Z., aby ten svým jménem zabránil poškozenému, aby činil v budoucnu kroky v neprospěch společnosti E. J. a rovněž jeho žádost, aby obviněný P. Z. vyřešil záležitost, kdy poškozený uplatnil v rámci exekučního řízení vedeného proti jeho osobě padělek směnky, nelze kvalifikovat jako návod k vydírání či k jinému trestnému činu. Navíc to, že by obviněný J. J. působil na obviněného P. Z. s cílem vzbudit v něm rozhodnutí spáchat úmyslný trestný čin vydírání, oba obvinění ve svých výpovědích popřeli.
6. Dále měli za to, že ani obviněný P. Z. se nedopustil trestného činu vydírání. Ve spise jsou založeny důkazy jednoznačně prokazující neoprávněný a šikanozní návrh společností A. G. na prohlášení konkurzu na společnost E. J., za nímž stál právě poškozený V. B., jakož i důkazy prokazující neexistenci pohledávek, na jejichž základě se společnost A. G., prohlášení konkursu na společnost E. J. domáhala. Pohledávky zanikly vypořádáním před jejich uplatněním, uplatnění neexistujících pohledávek nepředcházely žádné standardní výzvy, přičemž z odposlechu mezi obviněným P. Z. a poškozeným V. B. se podává, že poškozený připravoval řízený útok na společnost E. J. Jednání obviněného P. Z. učiněné za účelem zabránění označeného útoku ze strany poškozeného proto obvinění považují za jednání legitimní, přiměřené a dovolené. O stejnou situaci se jedná i v případě uplatnění padělané směnky. V této souvislosti poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, které naopak obdobné jednání, jehož se dopustil poškozený V. B., kvalifikovalo jako trestný čin vydírání. Rovněž poukázali na obsah dokazování provedeného soudem prvního stupně, kdy zejména z obsahu zajištěných odposlechů, výpovědí svědka L. M., poškozeného jednatele společnosti A. G. A. P. a z dalších důkazů vyplývá, že se zločinu vydírání vůči poškozenému V. B. nedopustili a ani dopustit nemohli. Tento fakt nakonec potvrzují i zjištění, že poškozený V. B. nepodal trestní oznámení a neuplatnil nárok poškozeného na náhradu škody. Absence trestního oznámení panuje i v případě poškozeného A. P.
7. Obvinění namítli, že odvolací soud se nevypořádal prakticky s žádnou z odvolacích námitek, jimiž vytýkali nezákonnost provedených odposlechů, nesprávné posouzení výše škody apod. Tyto námitky přitom mířily na nedostatky v objasnění objektivní stránky trestného činu vydírání, kterým byli obvinění uznáni vinnými, na nedostatek znaku jednání, jakož i následku v podobě škody, která měla trestným činem vzniknout. Postupem odvolacího soudu, který se s více než 50 stránkovou odvolací argumentací zabýval zcela obecně v pouhých dvou bodech svého rozsudku, proto došlo k upření práva obviněných na uplatnění obhajoby. Odvolací soud dále sice konstatoval průtahy řízení, nepřikládal jim ovšem takovou váhu, aby dal za pravdu požadavku obviněných na alespoň částečné opakování důkazů před soudem prvního stupně postupem podle §219 odst. 3 věty druhé tr. ř. Obvinění v podrobnostech zopakovali své odvolací výtky týkající se škody, kterou měli trestným činem způsobit, na něž podle jejich mínění odvolací soud nereagoval.
8. Upozornili, že z obsahu spisu Policie České republiky, SKPV Děčín, oddělení Rumburk, č. j. KRPU-23298/TČ-2010-040272, vyplývá úplná úhrada faktur. Úhrada faktur, které jsou předmětem posouzení, zánik pohledávek zaplacením, vyplývá rovněž z listiny - inventarizace pohledávek mezi společnostmi A. G. a E. J. ke dni 31. 12. 2009, opatřené pravým podpisem V. B. (viz znalecký posudek Mgr. Miloše Švandy). Z listiny založené na č. listu 7115-7118 je zřejmé, že společnost A. G., jako dlužník oznamuje dne 17. 5. 2011 insolvenčnímu soudu v seznamu pohledávek pohledávku za společností E. J.ve výši 1 841 000 Kč. Výše pohledávky tak naprosto neodpovídá výši, k níž dospěl odvolací soud, kdy úhrnná výše pohledávek byla vzata jako podklad pro závěr o obviněnými vydíráním způsobeného následku. Přitom označené sdělení společnosti A. G. je datováno dnem 17. 5. 2011, avšak data splatnosti faktur označených ve výroku o vině se pohybují v časovém rozmezí od 4. 2. do 18. 6. 2010 a úhrn fakturovaných částek je 4 212 578 Kč. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 9. l. 2019, sp. zn. 2 To 76/2018, uvedl, že v insolvenčním spise vedeném pod sp. zn. KSLB 76 INS 3014/2011 je vedena pohledávka společnosti A. G. za společností E. J. ve výši 4 215 578 (správně 4 212 578), ovšem vycházel ze sdělení insolvenčního správce společnosti A. G., jímž je společnost R., které je datováno až dnem 27. 7. 2016. Předcházející zprávy v insolvenčním řízení ze dne 8. 4. 2014 a 4. 1. 2015 obsahuji sdělení, že žádný majetek společnosti A. G., nebyl dohledán ani sepsán a že insolvenční správce nemá k dispozici ani doklady. Pohledávky tedy jsou oznamovány jako existující až více než 6 let po splatnosti, aniž by byly v minulosti uplatněny či vymáhány nebo by alespoň procházely evidencí společnosti A. G., aniž by byly vykazovány v daňových přiznáních této společnosti. Odvolací soud se zjevně kloní k postupu, kterým dává rovnítko mezi existenci pohledávek s pohledávkami nezaplacenými. V rámci závěru o škodě ovšem zcela pomíjí, že ve spise neexistuje doklad prokazující, že pohledávky vypořádány nebyly, kdy naopak doklady o tom, že pohledávky byly zaplaceny, ve spise úhradu předmětných faktur prokazují. Má-li podle odvolacího soudu spočívat úvaha o existenci pohledávek na podkladě sdělení H. na č. listu 8129, pak H. zjevně neměla oprávnění.
9. Závěrem společné části dovolací argumentace obvinění poznamenali, že jim svědčí námitka nesprávného zjištění následku a subjektivní stránky zločinu vydírání. Z obsahu dokazování vyplývá, že požadavek poškozeného V. B., pokud jde o cenu za převod pohledávek na obviněného P. Z., zněl na částku ve výši 1 500 000 Kč. Z tohoto zjištění nakonec vychází i rozsudek nalézacího soudu (bod 488.). Částku 1 500 000 Kč přitom poškozený po obviněném P. Z. požadoval nejen za pohledávky z faktur, nýbrž i za pohledávky z falešných směnek za J. J. a svědkem L. M. Z uvedeného tedy vyplývá, že i pokud by se měl obviněný P. Z. dopustit trestného činu vydírání, vůči kvalifikované skutkové podstatě v podobě způsobení škody by mohla být oprávněně vyvozována trestní odpovědnost jen z částky 1 500 000 Kč. Rozhodně by ale bylo z důvodu nedostatku subjektivní stránky vyloučeno posoudit jednání obviněných tak, že se dopustili vydírání, jímž způsobili škodu v rozsahu součtu částek fakturovaných označenými 6 fakturami po odečtení částky 250 000 Kč a hodnoty vozu VW Golf.
10. Obviněný P. Z. dále brojil proti právní kvalifikaci skutků jako přečinů lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Opětovně vytkl, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkami obsaženými v řádném opravném prostředku a vztahujícími se k těmto skutkům. Podle jeho mínění soud nedostál svým povinnostem (§254 odst. 1 tr. ř.) a porušil nejen právo na spravedlivý proces, ale i právo na soudní ochranu. Co se týče přečinů lichvy, poznamenal, že došlo k nesprávně zjištěné výši prospěchu. Pro určení prospěchu obviněného, jak jej určil nalézací soud, neexistuje důkazní opora. Vycházel-li soud z výpočtu prospěchu provedeného znalkyní Ing. Lenkou Chvojkovou, pak tato znalkyně naznačila ve svém posudku rovněž varianty podstatně pro obviněného příznivější. Navíc soudem uvažované podklady pro určení výpočtu výše prospěchu vyplývají prakticky výlučně z výpovědí poškozených, které jsou ale v diametrálním rozporu s objektivními důkazy v podobě listin založených ve spise, ať už jde o smlouvy, příjmové doklady, čestná prohlášení, listiny od společnosti Leasing Star či od exekutorského úřadu. Obviněný zdůraznil, že oba poškození jej sami oslovili a požadovali po něm půjčení prostředků, které chtěli užít a užili pro účely podnikání. S odkazem na příslušnou rozhodovací praxi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001 sp. zn. 7 Tz 226/2001, či usnesení ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004) vyjádřil přesvědčení, že pokud byl uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, stalo se tak v rozporu se zákonem. K posouzení skutku jako trestného činu lichvy nestačí pouhé zjištění o slibu nebo přijeti plnění, které je v hrubém vzájemném nepoměru, ale musí se tak stát za stavu, kdy pachatel zneužije něčí tísně. Tísní se přitom rozumí naléhavá, neodbytná, tíživá potřeba, kterou je nutné uspokojit, aby nedošlo k vážným následkům. O naléhavé potřebě však nelze uvažovat za situace, kdy poškozený, který nedisponuje dostatkem prostředků na podnikání, přijme prostředky z půjčky, které hodlá využit za účelem podnikání. Potřeba podnikat není potřebou nijak naléhavou v tom smyslu, že by její nenaplnění mělo pro poškozeného vážné, existenční následky. Vyžaduje-li zamýšlené podnikání poškozeného investici, na kterou nemá prostředky, nejedná se o tíseň, ale o projev málo reálných záměrů. Rozhodl-li se poškozený, že stav, kdy nemá prostředky na podnikání, překoná získáním finančních zdrojů, třeba i za evidentně nevýhodných podmínek, jde o odhodlání získat finanční prostředky stůj co stůj, nikoliv o tíseň. Podle obviněného z obsahu výpovědí poškozených S. R. a Z. K. stav tísně nelze vyvodit, ani jej poškození netvrdili. Naopak jednali v představě, že se jim podaří uskutečnit jejich záměry a prostředky vrátí, kdy byli oba obeznámeni s podmínkami poskytnutí prostředků, a to dokonce ze strany profesionálů (právníků či notáře) a stejně tak i srozuměni s následky, které nevrácení prostředků bude přinášet. Žádný z poškozených ani nepodal trestní oznámení v inkriminovaném období let 2004 až 2006 a teprve z iniciativy policejních orgánů bylo až v roce 2013 zahájeno trestní stíhání obviněného.
11. Pokud jde o přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jednání obviněného P. Z. mělo být podle jeho názoru posouzeno jako beztrestné v důsledku dobrovolného vydání zbraně a zbraňové amnestie, která platila od 1. 7. 2014. Otázku dobrovolnosti vydání zbraně přitom řešil Nejvyšší soud například v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1740/2016, kdy dospěl k závěru, že pokud pachatel dobrovolně vydal střelnou zbraň při provádění domovní prohlídky, není použití ustanovení o účinné lítosti a zániku trestnosti vyloučeno. Poukázal na čl. II odst. 1 zákona č. 170/2013, kterým se mění zákon o střelných zbraních a střelivu a další zákony, a uvedl, že zbraňová amnestie se vztahuje na dokonané trestné činy, přičemž jde o zvláštní případ účinné lítosti. Pokud tedy nalézací soud přijal závěr, že obviněný P. Z. je z použití ustanovení o účinné lítosti diskvalifikován v důsledku spáchání dokonaného trestného činu, posoudil podle přesvědčení obviněného věc nesprávně a v jeho neprospěch. Prováděná domovní prohlídka nebyla zaměřena na zjištění, zda nedrží nelegálně zbraň, nýbrž jejím primárním účelem bylo zjištění skutečnosti v souvislosti s trestným činem vydírání, resp. legalizace výnosů z trestné činnosti podle §175, §216 a §361 tr. zákoníku (listiny, peníze, nosiče dat apod.). Obviněný nakonec se zbraní nespáchal ani žádný delikt. Podpůrně namítl, že výkon domovní prohlídky je možné pokládat za úkon provedený v rozporu s trestním řádem, neboť domovní prohlídka byla povolena jako neodkladný a neopakovatelný úkon na základě povolení vydaného dne 31. 5. 2013, kdy samotná realizace tohoto úkonu proběhla až dne 24. 6. 2013. Z obsahu povolení soudce (č. listu 1785) přitom vyplývá, že taková prohlídka měla být vykonána ve lhůtě maximálně 10 dnů od vydání povolení.
12. Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a současně též v příslušném rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovoláním předeslal, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat i k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu (co do jeho nezměněné části) a že rozsudek odvolacího soudu chtěli dovolatelé patrně napadnout rovněž podle písm. l ) citovaného ustanovení. Dále uvedl, že oba dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a kterou shrnuli i ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Podle něj se s jejich opakovanými námitkami soudy nižších stupňů vypořádaly, nalézací soud tak učinil zejména v odstavcích 498.-510. (škoda), 536.-546. (lichva), 547. a 548. (ozbrojování) a odvolací soud zejména v odstavcích 37. (§219 odst. 3 tr. ř.), 28. (odposlechy), 41., 42., 49.-51. (dokazování a škoda) a 43. (odmítnutí důkazních návrhů obhajoby). S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Pokud jde o námitku, že nalézací soud při novém projednání věci nezopakoval dokazování a porušil tím §219 odst. 3 tr. ř., uvedl, že se jedná o procesní výtku nezakládající žádný z dovolacích důvodů, přičemž vzhledem k tomu, jak se s touto námitkou vypořádal odvolací soud, neshledal v postupu nalézacího soudu ani porušení zásad spravedlivého procesu. Co se týče tzv. extrémního nesouladu, dovolatelé tuto námitku sice ve svém dovolání vyslovili, avšak v podrobnostech k tomu jen předložili svá alternativní skutková zjištění, aniž by z jejich argumentace bylo patrno, že by úvahy soudů byly zcela svévolné a nesmyslné. Podle něj celkový obsah dovolacích námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily pravidlo in dubio pro reo . S poukazem na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu konstatoval, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení uvedeného pravidla nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení pravidla in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a ani být nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají zopakovat celé dokazování. Veškeré námitky proti učiněným skutkovým zjištěním označil za námitky toliko procesní, které tvrzený ani jiný dovolací důvod nemohou založit.
14. Výtku, že z popisu skutku nově zformulovaného odvolacím soudem není patrno, že by obviněný J. J. navedl spoluobviněného P. Z., aby vůči poškozenému užil násilí nebo pohrůžku násilím, shledal státní zástupce důvodnou. Z pouhé formulace výroku o vině, že dovolatel J. J. dovolatele P. Z. „požádal … aby svým jménem zabránil“ v případě prvém a následně „… požádal,… aby tuto záležitost … vyřešil“ v případě druhém, skutečně nelze dovodit, že by si obviněný J. J. jakožto návodce byl vědom konkrétních metod, jimiž má jeho spoluobviněný působit na poškozeného, když ono požadované „zabránění“ či „zařízení“ mohlo být zajištěno širokým spektrem působení na poškozeného. Absenci těchto okolností v popisu skutku přitom nelze zhojit ani jejich uvedením v odůvodnění rozhodnutí. Pokud nalézací soud v odstavci 497. rozsudku dovodil, že obviněný J. J. byl o vydírání poškozeného průběžně informován a souhlasil s ním, mělo toto skutkové zjištění (rozhodné pro dovození znaků předmětného návodu) být uvedeno ve skutkové větě rozsudku. Odvolací soud se sice v bodech 48.-51. podrobně zabýval různými aspekty jednání obviněného P. Z., avšak jen sporadicky zmiňoval obviněného J. J. a k jeho zavinění se nijak nevyjádřil. Státní zástupce tak uzavřel, že soudy vědomí obviněného J. J. o znacích vydírání páchaného obviněným P. Z. dovodily, v popisu skutku je však nevyjádřily.
15. Námitku obviněného P. Z. směřující proti právní kvalifikaci skutku jako lichvy státní zástupce označil za tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídající, avšak nepřisvědčil jí. V dovolání citovaná judikatura Nejvyššího soudu byla vyložena dovolatelem nesprávně v jeho prospěch. V případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001 sp. zn. 7 Tz 226/2001, poškození v rozhodné době nepodnikali, neměli dosud z podnikání žádné závazky, a to ani vůči dodavatelům, ani vůči zákazníkům, případným zaměstnancům či státu. První judikovaná věc se tedy popsanými okolnostmi liší od věci dovolatele, druhá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004) pak jen potvrzuje potřebu tíseň prokázat. V posuzované věci sdílela poškozená S. R. tíseň se svým tehdejším přítelem, který na rozdíl od citované trestní věci podnikání nezamýšlel, nýbrž se v něm již nacházel. Ohledně druhého poškozeného byla situace obdobná – poškozeným zde byl přímo podnikatel. Taková situace je z hlediska znaku „tíseň“ diametrálně odlišná od prvého judikátu shora, v němž Nejvyšší soud dovodil, že absence podnikání u osoby dosud nepodnikající má za následek nanejvýš jen změnu životních plánů a že taková „hrozba“ žádnou tíseň založit nemůže. Jinak je tomu ovšem u osoby již podnikající, která je svázána množstvím povinností – vůči zákazníkům, dodavatelům i státu. Z náhlého ukončení činnosti podnikatele (zejména nedokončením zakázek) snadno vzejdou následky zatěžující takového neúspěšného podnikatele až do smrti. Proto státní zástupce shledal přiměřeným, pokud soudy dovodily stav tísně z potřeby peněz k dokončení zakázek. Za rozhodné nepovažoval, že se jednalo o podnikání, ale to, že se nejednalo o pouhé zvažování případného zahájení podnikání, ale o situaci, kdy podnikání již probíhalo, a dotčený tedy již byl vázán povinnostmi, které jako podnikatel musel plnit. V případě poškozeného Z. K. je situace obdobná – zde byl poškozený přímo oním podnikatelem, který se snažil dokončit zakázku. Podle státního zástupce tak byl znak tísně naplněn, právní posouzení skutku je správné a dovolání zjevně neopodstatněné.
16. K výhradě vztahující se k přečinu nedovoleného ozbrojování státní zástupce připomněl, že dovolatel proti tomuto oddělitelnému skutku své předchozí odvolání nezaměřil. Obecně sice proklamoval, že napadá celý výrok o vině, avšak ohledně nedovoleného ozbrojování brojil posléze jen proti výroku o trestu. Proto se odvolací soud posouzením jeho viny za nedovolené ozbrojování nezabýval. Pochybnosti, zda je dovolání v této části přípustné, nicméně státní zástupce vyložil ve prospěch dovolatele a z opatrnosti, aby nedošlo ke krácení jeho dovolacích práv, připustil, že dovolání v této části přípustné je. Státní zástupce nerozporoval, že samotné dokonání činu není podstatné, když nedovolené ozbrojování je ve všech takových případech dokonané bez ohledu na účinnou lítost. Avšak pro úspěšné uplatnění účinné lítosti při domovní prohlídce je nezbytné právě ono předání zbraně a střeliva orgánům činným v trestním řízení, a to v době, kdy účinná lítost může být uplatněna. To plyne i z dovolatelem citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1740/2016 (publikováno pod č. 20/2018 Sb. rozh. tr.). V judikované věci byly zbraně u obviněného nalezeny dne 2. 9. 2014, tedy v šestiměsíčním období mezi 1. 7. 2014 a 1. 1. 2015, kdy podle čl. II bod 1. zákona č. 170/2013 Sb. bylo možno zbraně beztrestně odevzdávat, což mělo za následek zánik trestnosti. Velký senát se tedy zabýval zcela odlišnou situací, než jaká nastala ve věci dovolatele. Posuzoval jednání pachatele v průběhu oné šestiměsíční lhůty a shrnul, že podmínkou pro závěr o zániku trestní odpovědnosti obviněného z důvodu aplikace čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. v průběhu tzv. zbraňové amnestie je jeho aktivní jednání spočívající v dobrovolném a faktickém odevzdání nelegálně držené zbraně do úschovy policie nebo jejím přenechání ve prospěch státu, nebo alespoň jednání, z něhož konkrétně vyplývá jeho úmysl neoprávněně přechovávanou zbraň dobrovolně odevzdat do úschovy policie či přenechat ve prospěch státu. V projednávané věci však dovolatel vydal zbraň a střelivo před zahájením domovní prohlídky konané dne 24. 6. 2013, což nakonec i on sám připustil. Zákon č. 170/2013 Sb. však nabyl účinnosti až téměř rok poté – dne 1. 7. 2014. V době konání domovní prohlídky tedy ohledně trestného činu podle §279 odst. 1 tr. zákoníku nebylo možno uplatnit účinnou lítost, neboť to v té době žádný právní předpis neumožňoval (navíc účinná lítost nebyla a není u tohoto trestného činu přípustná ani podle obecného ustanovení §33 tr. zákoníku). Dovolatel se tak v podstatě domáhal zpětné účinnosti shora uvedeného zákona č. 170/2013 Sb. a argumentuje k tomu judikátem, který se takovou zpětnou účinností nezabýval, neboť k tomu v dané věci neměl žádný důvod – obviněný zde odevzdal zbraň až za účinnosti tohoto zákona a nikoliv dříve. Dovolatelova nesprávná úvaha o zpětné účinnosti předmětného předpisu mohla vzejít i z toho, že institut spočívající v účinné lítosti, tedy v iniciativě obviněného, je obecně nazýván jako „amnestie“, což může být matoucí, neboť se ve své podstatě o „amnestii“ (tedy o prominutí dříve spáchaných činů) nejedná. Podle státního zástupce dobrovolným vydáním zbraní dne 24. 6. 2013 účinná lítost být naplněna nemohla, právní posouzení skutku je správné a tvrzený dovolací důvod nebyl naplněn.
17. Konstatoval proto, že námitky uvedené obviněným P. Z. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Námitky uvedené obviněným J. J. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou důvodné – pokud tento dovolatel namítá absenci popisu svého zavinění ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu. Státní zástupce tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. Z. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části týkající se obviněného J. J., aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Obvinění v reakci na vyjádření státního zástupce setrvali na stanovisku, že nalézací soud svým postupem porušil ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. a že je dán extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, když zejména více než 100 odposlechů neumožňuje zjištění, že by poškozený B. čelil výhrůžkám a vydírání, přitom takový závěr je obsažen ve skutkové větě. Opakovaně pak obvinění v souvislosti s uvedeným poškozeným poukázali na obsah spisu Policie České republiky, SKPV Děčín, oddělení Rumburk, podle něhož předmětné faktury měly být uhrazeny. Pokud jde o vadu rozhodnutí stran viny obviněného J. J., obvinění se s vyjádřením státního zástupce plně ztotožnili. Naopak obviněný P. Z. zásadně nesouhlasil s výkladem stavu tísně státním zástupcem v případě skutku pod body I. 3), 4). Tento podstatný zákonný znak přečinu lichvy začaly dovozovat orgány činné v trestním řízení s odstupem několika let. Obviněný po rekapitulaci odůvodnění nalézacího soudu namítl absolutně nejasným a nepřezkoumatelným způsobem stanovený prospěch, přičemž odvolací soud na takto vytýkanou vadu i na další argumenty obviněného nereagoval. Poukázal na srovnání právní úpravy občanského a obchodního zákoníku (nemožnost odstoupení od smlouvy pro tíseň ve vztazích regulovaných obchodním zákoníkem) a dovodil, že možnost obchodní tísně patří k podnikatelskému riziku, tudíž podnikatel nemůže požívat srovnatelné právní ochrany jako např. spotřebitel, zaměstnanec apod. V případě skutku pod bodem I. 5) (přečin nedovoleného ozbrojování) obviněný nesouhlasil, že odvolání nebylo zaměřeno proti tomuto skutku, neboť blanketní odvolání směřovalo do všech výroků o vině, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění odvolání ze dne 27. 12. 2019 a 12. 2. 2020.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných J. J. a P. Z. jsou podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustná, že je podaly včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
20. Po tomto zjištění, když nebyly dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., poté, co přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, nemůže pro jeho nepřezkoumatelnost a nedostatky jeho odůvodnění obstát.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
24. Za vadu napadeného rozhodnutí srovnatelné relevance s vadami naplňujícími uvedený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i chybnou realizaci důkazního řízení mající za následek porušení práva na spravedlivý proces lze obecně považovat tzv. nepřezkoumatelnost rozhodnutí plynoucí z absence srozumitelného odůvodnění rozsudku. Odborná literatura, četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva stojí na stanovisku, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se musí podstatnými odvolacími námitkami obviněného věcně zabývat (požadavek přiměřeně dostatečné míry odůvodnění) způsobem umožňujícím seznat úvahy soudu relevantní pro výsledek řízení. Součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod je totiž i právo obviněného na odůvodnění rozhodnutí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17 a souhrnně v poslední době též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020 - viz též níže).
25. V projednávané věci pak dovolací soud zjistil zmíněnou vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť, jak bude podrobněji dále uvedeno, tento se nevypořádal s relevantní částí odvolacích námitek buď vůbec, popř. v nedostatečném rozsahu, a neučinil součástí svého odůvodnění hodnotící úvahy stran zákonných znaků projednávané trestné činnosti.
26. Obvinění učinili mimo jiné součástí své dovolací argumentace i námitky procesního charakteru, spočívající v tvrzení nezákonnosti provedených odposlechů telekomunikačního provozu, ve vadě opomenutých důkazů a v porušení ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. K údajné nezákonnosti odposlechů telekomunikačního provozu se dovolací soud nemůže nijak vyjádřit, neboť tato námitka zůstala v obsahu dovolání v úrovni obecné proklamace (pod bodem III. 2. dovolání) bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, kterým by se bylo možno zabývat. Nejvyšší soud jako soud dovolací je totiž vázán vymezením dovolání, tj. nejen uplatněnými dovolacími důvody, ale i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Pokud jde o hodnocení existence obviněnými tvrzených tzv. opomenutých důkazů, ani toto nebylo na místě, neboť Nejvyšší soud tímto rozhodnutím napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, tudíž bude plně na odvolacím soudu, aby opakovaně posoudil a vypořádal se s eventuálními návrhy stran na doplnění dokazování, popř. reagoval na rozhodnutí o nich soudem prvního stupně. Nejvyšší soud pak nesdílí výhrady obviněných ohledně postupu nalézacího soudu, který odmítl k jejich návrhu postupovat podle §219 odst. 3 věta druhá tr. ř., tedy znovu provést hlavní líčení ve věci pro časový odstup „mezi dvěma meritorními rozhodnutími soudu prvního stupně“, když v mezidobí rozhodoval odvolací soud. Tato námitka nejenže nezakládá žádný z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 tr. ř., ale ani ji nelze považovat za důvodnou. Pro stručnost lze odkázat na bod 37. odůvodnění odvolacího soudu, který se takovou námitkou podrobně zabýval a vyhodnotil ji v souladu s názorem Nejvyššího soudu. Ačkoli onen časový odstup mezi oběma hlavními líčeními (konanými dne 26. 4. 2017 a dne 13. 9. 2019), v nichž byla vyhlášena po sobě jdoucí rozhodnutí nalézacího soudu, činí cca 29 měsíců, správně odvolací soud poukázal na účel uvedeného ustanovení, které řeší přerušení kontinuity provádění dokazování před soudem prvního stupně „uplynutím delší doby od odročení hlavního líčení“. V daném případě se však o takovou procesní situaci nejednalo, neboť soud prvního stupně hlavní líčení neodročoval, a nezpůsobil tak delším časovým odstupem zákonem předvídané prostoje, které by při nesouhlasu některé ze stran vedly k nutnosti opakovaného provedení hlavního líčení, nýbrž byl povinen opakovaně ve věci rozhodnout po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2019. Nutno poukázat, že ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. cílí povinností opakování hlavního líčení na procesní případy závažného charakteru s citelným dopadem na obhajovací práva obviněného (podstatná vada řízení, změna složení senátu nebo právě uplynutí delší doby od odročení hlavního líčení). O takovou či svým významem srovnatelnou situaci se zjevně nejednalo, proto soud prvního stupně nepochybil, postupoval-li po rozhodnutí odvolacího soudu v hlavním líčení (ač se nejednalo o odročení hlavního líčení) podle §219 odst. 3 věta první tr. ř.
Ke skutku pod bodem I./1) – zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
27. Pokud jde o obviněného J. J., dovolací argumentaci jakož i názoru státního zástupce, že formulace skutku pod bodem 1) neposkytuje patřičnou oporu pro závěr o naplnění znaků návodu ke zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, nutno přisvědčit.
28. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu [viz a)] obviněný J. J. jako jediný jednatel společnosti E. J. poté, co společnost A. G. uplatnila své pohledávky z obchodního styku vůči společnosti E. J. v té době v rámci neúspěšného podání návrhu na prohlášení konkurzu společnosti E. J. v úmyslu odvrátit do budoucna opakování vymáhání pohledávek spol. A. G., a to z titulu jí vydaných 6 faktur znějících na celkovou částku 4 212 578 Kč, požádal obviněného P. Z., který v tomto období usiloval o majetkový vstup do této společnosti a měl zájem profitovat na jejím zisku, aby svým jménem zabránil poškozenému V. B., který v této době fakticky ovládal společnost A. G. a jeho prostřednictvím i tehdejšímu jednateli společnosti A. G. A. P., aby oba dva v budoucnu nečinili žádné další kroky v neprospěch společnosti E. J., načež obviněný P. Z. přistoupil ke shora popsanému jednání naplňujícímu znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu [viz b)] obviněný J. J. následně poté, když se dozvěděl, že poškozený V. B. v rámci exekučního řízení, vedeného proti jeho osobě Exekutorským úřadem Ostrava pro pohledávku oprávněné společnosti T. sdělil exekutorovi, že vlastní směnku za obviněným J. J. jako svým dlužníkem na částku 1 950 000 Kč, a exekutor proto na tuto směnku vydal exekuční příkaz, požádal opětovně obviněného P. Z., aby tuto záležitost s poškozeným V. B. vyřešil, načež obviněný P. Z. přistoupil ke shora popsanému jednání naplňujícímu znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
29. Dovolací soud se ztotožnil s názorem, že formulace „ požádal, aby svým jménem zabránil“ a „požádal, aby tuto záležitost vyřešil“ skutečně nevyjadřují konkrétní způsob, jakým by měla být vůle obviněného J. J. realizována. Uvedené formulace neumožňují bez dalšího dovodit, že by si tento obviněný byl vědom metod, které obviněný P. Z. ve vztahu k poškozenému V. B. (popř. i A. P.) za účelem prosazení jeho požadavků užije, a že by s těmito metodami byl přinejmenším srozuměn. Podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce). Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům (čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný J. J. vzbudil v jiném rozhodnutí, aby jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a způsobil takovým činem značnou škodu. Ze shora citované skutkové věty výroku o vině se však nepodává, že by takto obviněný jednal úmyslně. Státní zástupce výstižně poznamenal, že soudem uvedené „zabránění“ či „zařízení“, které obviněný po spoluobviněném P. Z. požadoval, mohlo být zajištěno širokým spektrem působení na poškozeného, v němž se mohou nacházet postupy zcela nezávadné (verbální jednání, domluva, přemlouvání), ale i jednání protiprávní ve verbální formě (výhrůžky) či ve formě fyzického útoku.
30. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že byť považuje skutkové závěry nalézacího soudu za (téměř zcela) správné ve vztahu k naplnění všech zákonných znaků trestného činu vydírání oběma obviněnými, dospěl k závěru, že popis skutku nemohl obstát zejména pro jeho rozpor s procesně upotřebitelnou částí důkazního materiálu. Proto mj. v tomto rozsahu rozsudek nalézacího soudu zrušil a vinu obou obviněných opakovaně sám vyslovil v podstatně redukovaném rozsahu oproti formulaci skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění soudů obou stupňů vyplynula argumentace stran aktivní účasti obviněného J. J. na trestné činnosti, jeho znalosti postupů spoluobviněného a vyplynul z něj také motiv spočívající v ochraně majetkových zájmů společnosti E. J., přičemž měl být tím, kdo postupy spoluobviněného vědomě inicioval, tudíž byl minimálně srozuměn s faktickým postupem, který reálně vůči poškozenému spoluobviněný zvolil. Závěry o trestní odpovědnosti označeným účastenstvím na trestném činu s kvalifikací zavinění nejméně v úmyslu eventuálním podle §15 písm. b) tr. zákoníku soudy dovodily z monitorované komunikace mezi obviněnými, v rámci které byl obviněný J. J. zevrubně informován, nikdy nevyjádřil nesouhlas s postupy líčenými spoluobviněným, přičemž celkový kontext situace svědčil pro závěr, že poškozený nebude mít zájem dobrovolně spolupracovat. Ačkoli se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu nalézacího stran zavinění a trestní odpovědnosti J. J., při vlastní koncepci skutku v jeho úspornější variantě patřičně znaky trestné činnosti, zejména pak subjektivní stránku trestné činnosti, nevyjádřil. Lze tak uzavřít, že napadené rozhodnutí v případě uvedeného obviněného trpí v dovolacím řízení neodstranitelnou vadou nesouladu skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výrokové části s použitou právní kvalifikací.
31. Ve vztahu k oběma obviněným je pak třeba konstatovat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje srozumitelnou hodnotící pasáž týkající se hodnocení následku této části trestné činnosti spočívajícího ve výši způsobené škody. Přitom s odkazem na konkrétní skutkové okolnosti právě tuto obvinění podaným odvoláním relevantně zpochybnili. Nalézací soud na str. 118, 121-123, a odvolací soud na str. 35-39 jejich rozsudků v podstatě pouze poměrně nepřehledně zhodnotily své vlastní postupně se vyvíjející úvahy stran výše způsobené škody v předchozích stadiích řízení a odlišily možnost či nemožnost stanovit takovou škodu v případě bodu a) (tedy škoda „z vydaných faktur“) a b) (tedy škoda „ze směnky“), aniž by ovšem bylo jasně a přehledně odůvodněno, jaká kalkulace byla použita a jakým způsobem byla stanovena způsobená škoda v bodu a). Přitom pouhý obecný odkaz na předchozí zrušující usnesení odvolacího soudu nemůže být dostatečným odůvodněním následku trestné činnosti.
Ke skutkům pod bodem I. 3), 4) – přečiny lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
32. V tomto případě je nutno přisvědčit dovolateli P. Z. v tom, že odvolací soud se jeho odvolacími námitkami vůbec nezabýval a tudíž je nepřezkoumatelnost odvolacího rozhodnutí v uvedeném rozsahu zcela zřejmá. Ačkoli odvolací soud sám rekapituloval odvolací námitky obviněného do uvedených bodů výroku o vině (viz str. 29-30 jeho rozsudku), zejména námitky neexistence „stavu tísně“ na straně poškozených a absenci stanovení výše prospěchu uvedeného ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, nijak se těmito námitkami ani samotnými body I./3), 4) nezabýval a tato pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela absentuje.
Ke skutku pod bodem I. 5) – přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku
33. Touto částí výroku o vině obviněného P. Z. se odvolací soud věcně vůbec nezabýval, když na str. 30 svého rozsudku rekapituloval obsah podaného odvolání, které mělo v případě tohoto skutku směřovat toliko do výroku o trestu. Odvolací soud však vycházel pouze z obsahu písemného odvolání obviněného ze dne 27. 12. 2019 (č. l. 8323), v němž skutečně obviněný explicitně vyjádřil vůli nezpochybnit právní kvalifikaci skutku. Odvolací soud nicméně zcela pominul podstatně rozsáhlejší a detailněji zpracované doplnění odvolání obviněného ze dne 12. 2. 2020 (č. l. 8337 a násl.), v němž již na č. l. 8360 argumentuje mj. opožděností domovní prohlídky, v rámci které byla zbraň zajištěna, a aplikací tzv. zbraňové amnestie na základě zákona č. 170/2013 Sb., kterým se mění zákon o střelných zbraních a střelivu a další zákony, v návaznosti na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1740/2016. Měl pak za to, že měl být tzv. zbraňové amnestie účasten a jeho jednání nemělo být v důsledku účinné lítosti hodnoceno jako trestné. Z takto pojatých odvolacích námitek je zjevné, že směřují i v případě tohoto skutku do výroku o vině, přičemž odvolací soud se ani touto částí relevantních odvolacích námitek vůbec nezabýval.
Shrnutí
34. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě jednotlivě označených skutků (ve vztahu ke kompletnímu výroku o vině obou obviněných) odvolací soud nesplnil svou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Především se dostatečně nevypořádal s odvoláním obviněných, na jejichž podkladě přezkoumával rozsudek nalézacího soudu a nereagoval v potřebné míře na jejich výhrady proti naplnění veškerých zákonných znaků projednávané trestné činnosti. Je třeba připomenout, že soudy mají povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními obviněných (srov. přiměřeně nálezy ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu „adekvátně“ nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu judikatury Ústavního soudu rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz kupř. nálezy ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I․ ÚS 116/05, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). I z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, vyplývá, že z odůvodnění odvolacího soudu musí být patrné, že se argumentací obsaženou v odvolání zabýval. V projednávané věci však rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje vady v podobě absence takového argumentujícího odůvodnění splňujícího parametry vyžadované ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož mimo jiné soud v rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení v otázce viny a trestu.
35. Při zjištění výše popsaného nedostatečného odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, které je navíc částečně v rozporu se zněním skutkové věty [v bodě 1) tohoto rozsudku u obviněného J. J.], Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a to zejména z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Rozhodnutí o vině obviněných tak v daném stadiu řízení s přihlédnutím k popsaným vadám rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, neboť nebylo v potřebném rozsahu reagováno na argumentaci odvolání a tím nebylo přesvědčivě a v úplnosti odůvodněno ani hmotněprávní posouzení projednávaných skutků. Rozsudek odvolacího soudu je ze všech uvedených důvodů nepřezkoumatelný, protože na odvolací námitky obviněných reagoval jenom částečně přesto, že je obvinění v odvolání jasně a výslovně formulovali, jak z obsahu jimi podaného řádného opravného prostředku vyplývá (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016). Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mj. právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). Pakliže se odvolací soud nezaměřil ani na otázky související s rozhodnými skutečnostmi vážícími se ke správnosti posouzení viny obviněných, upřel jim v důsledku toho právo na dostatečnou soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 505/98).
36. Z těchto důvodů nemohl rozsudek odvolacího soudu pro svou nepřezkoumatelnost obstát, a proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, v odsuzující části týkající se obviněného P. Z., tedy ve výroku pod bodem 1), jímž byl obviněný P. Z. tímto rozsudkem uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve výroku, jímž zůstal ohledně tohoto obviněného nezměněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, ve výroku o vině dvojnásobným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem I. 3), 4)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem I. 5)], a v celém výroku o trestu, a dále napadený rozsudek zrušil v části týkající se obviněného J. J. ve výroku pod bodem 1), jímž byl tento obviněný uznán vinným návodem ke zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných P. Z. a J. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
V. K postupu v dalším řízení
37. Na odvolacím soudu, jemuž se věc vrací k dalšímu řízení, bude, aby důsledně splnil svou povinnost plynoucí z hledisek a kritérií stanovených ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. a respektoval shora vytknuté vady. Jelikož bylo zrušeno jako nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu pro absenci řádného odůvodnění a vyložení potřebných skutečností, nemůže Nejvyšší soud ve věci činit jakékoliv předčasné právní závěry a jeho přezkumná činnost v dovolacím řízení může být založena teprve po řádném a všem zákonným požadavkům vyhovujícím odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ten každopádně ve svém novém rozhodnutí důsledně vyhodnotí obsah a rozsah podaných odvolání obviněných a tím i rozsah své přezkumné činnosti, přičemž zohlední nejen písemné odvolání ze dne 27. 12. 2019, nýbrž i jeho doplnění ze dne 12. 2. 2020, popř. aktuální stanovisko obviněných v odvolacím řízení. Ačkoli výše byla konstatována možnost odvolacího soudu (za jistých podmínek) ve svém rozhodnutí nereagovat na každou jednotlivost obsaženou v odvolání obviněných, bude nezbytné vypořádat se s podstatnými odvolacími námitkami, které byly opomenuty. V případě skutku pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu, bude-li opakovaně vyslovena vina obviněných, zejména odvolací soud vyloží, zda a na jakém důkazním základě shledal vinu obou obviněných v návaznosti na uplatněné odvolací námitky, přičemž bude vhodné vypořádat se i s námitkami obsaženými v dovolání (nezákonnost pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, námitky týkající se vztahu obviněných a poškozených apod.) Dospěje-li odvolací soud k závěru o vině obviněného J. J., musí být povaha jeho účasti na trestné činnosti vyjádřena krom právní věty a označením příslušných ustanovení trestního zákoníku též adekvátním skutkovým popisem, který nebude vzbuzovat pochybnosti o obsahu jednání obviněného, jeho zavinění (subjektivní stránka) a vazbě na eventuální pachatelství spoluobviněného P. Z. V odůvodnění rozhodnutí pak bude třeba přesně a jednoznačněji popsat způsob výpočtu způsobené škody ve vztahu k jednotlivým útokům a) a b) skutku pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu.
38. Odvolací soud se bude v plném rozsahu odvolání obviněných zabývat skutky uvedenými pod body I. 3), 4) rozsudku soudu prvního stupně. Vypořádá se zejména s argumentací obviněného P. Z. o absenci znaku „tísně“ na straně poškozených (při jejich podnikatelských aktivitách) a posoudí správnost závěru nalézacího soudu, který takový stav dovodil, z hlediska právní kvalifikace, tedy zda jde o situaci předvídanou ustanovením §218 odst. 1 tr. zákoníku, popř. zda a jaké jiné zákonné znaky přečinu lichvy shledal. Přihlédnout bude nutno k samotnému popisu skutků, popisu veškerých zákonných znaků uvedeného přečinu a jeho korespondenci s větou právní. Odvolací soud pak zejména vyloží s maximální pečlivostí a transparentností, jakým způsobem byla kalkulována výše prospěchu získaného obviněným trestnou činností, neboť tohoto výpočtu se obviněný domáhal již v podaném odvolání, nalézací soud toliko v bodech 536. a 541. rozsudku odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika znalkyně Ing. Lenky Chvojkové (nicméně jak poukázal obviněný, znalecké závěry byly zpracovány a podány v několika alternativách) a předchozí zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, prezentoval vstupní veličiny pro výpočet, který oproti předchozímu doporučení odvolacího soudu redukoval a aniž by došlo ke zdůvodnění a přehlednému podání výpočtu, stanovil celkovou výši obviněným získaného prospěchu. Jak bylo uvedeno již výše, odvolací soud se však s obsahově totožnými odvolacími námitkami nezabýval vůbec.
39. Stejný stav lze konstatovat v případě skutku pod bodem I. 5) rozsudku soudu prvního stupně, stran kterého odvolací soud přihlédne k právním námitkám obsaženým zejména v doplnění odvolání obviněného P. Z. ze dne 12. 2. 2020 na č. l. 8360, stejně jako k námitkám obsaženým v dovolání, a do odůvodnění svého rozhodnutí pojme argumentaci, zda a z jakých důvodů považuje jednání obviněného za trestné, resp. zaujme stanovisko k rozhodnutí a odůvodnění nalézacího soudu, pokud jde o dopady tzv. zbraňové amnestie (body 547.-548.) a možnost aplikovat obviněným uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu.
40. S ohledem na pochybení, která Nejvyšší soud v přezkoumávaném rozhodnutí shledal, zdůrazňuje, že odvolací soud v rámci svého rozhodnutí musí dodržet podmínky §254 odst. 1 tr. ř. a v novém rozhodnutí se vyvarovat obdobných nedostatků, které jsou zjištěny a popsány shora. Při odůvodňování rozhodnutí bude třeba postupovat důsledně v souladu s výše uvedeným ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (popř. §134 tr. ř.). Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud, jemuž se věc vrací, vázán shora uvedenými právními názory, vyslovenými v tomto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (zákaz reformationis in peius ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth