ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.427.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 427/2021-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY ve XY, státní příslušník Ukrajinské republiky, trvale bytem XY, Ukrajina, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 332/2019, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 111/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud Praha-východ dne 12. 6. 2019, pod sp. zn. 2 T 111/2018, vydal rozsudek, jímž byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 19. 7. 2017 v době okolo 01:25 hodin v regálové uličce č. 040 skladu distribučního centra umístěného na adrese XY, okres Praha-východ, jako řidič manipulačního vozíku s vlastním pohonem tovární značky Linde, přestože byl zaměstnavatelem proškolen ohledně bezpečnosti práce a o podmínkách provozu s vozíkem, nedbal potřebné opatrnosti a narazil manipulačním vozíkem do M. K., nar. XY, který v uličce opatřoval smršťovací folií vlastní vytvořenou paletovou jednotku, čímž poškozený utrpěl zlomeninu stehenní kosti pravé dolní končetiny, s hospitalizací od 19. 7. do 2. 8. 2017 spojenou s nutností provedení operačního zákroku a nemožností samostatné chůze provázenou nezbytností používat berle po dobu 3 měsíců.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu zkušební doby nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu, kterou jí trestným činem způsobil, a zároveň mu byla uložena i povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 332/2019, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozenou pojišťovnu s nárokem na náhradu podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že rozhodnutí soudů obou stupňů se zakládá na nesprávném právním posouzení, protože soudy neprovedly dostatečné dokazování pro rozhodnutí o jeho vině. Za nedostatek obviněný považoval, že mu soud nevyhověl v tom, aby jej vyslechl prostřednictvím videokonference, a že skutková verze obžaloby nebyla prokázána procesně způsobilými důkazy, a proto měl být obviněný v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby.
5. Soudům nižších stupňů vytkl, že při dokazování nerespektovaly §2 odst. 5 tr. ř., když nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, když z místa nehody neexistují přímé důkazy, a verze poškozeného a obviněného se zásadně rozcházejí. Soudy měly postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny zakotvenou v §2 odst. 2 tr. ř., článku 40 odst. 2 Listina základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“). Podle obviněného odůvodnění soudních rozhodnutí neobsahuje řádné vysvětlení toho, jak se soudy vypořádaly s argumenty obhajoby, a proč neuvěřily skutkové verzi obviněného, podle níž poškozený vstoupil do jeho jízdní dráhy ve chvíli, kdy už nebylo v jeho silách kolizi zabránit, což soudy nezvažovaly (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17).
6. Za vadné obviněný považoval, že nebyl odvolacím soudem při veřejném zasedání vyslechnut prostřednictvím videokonferenčního zařízení, čehož se domáhal, když nebyl schopen se účastnit veřejného zasedání. Jestliže odvolací soud tento jeho důkazní návrh neakceptoval, zatížil řízení vadou ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01. Soud druhého stupně pouze vyslovil přesvědčení, že by výslech prostřednictvím videokonference prodloužil samotné trestní řízení, což je vysvětlení, které nelze akceptovat. K uvedenému obviněný poukázal též na názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017, že opomenutým důkazem je zejména takový důkaz, jenž má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene.
7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 332/2019, a Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 2 T 111/2018, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 1 NZO 493/2020, Nejvyššímu soudu sdělil, že nevyužívá práva podle §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání věcně vyjádřit.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože posouzení správnosti napadených rozhodnutí může být založeno jen na dovolání opřeném o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný námitkami rozvedenými v dovolání označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil v souladu s jeho zákonným vymezením, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
13. Pokud není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, tak na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
14. Nejvyšší soud podotýká, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout a vyložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
IV. K námitkám obviněného
15. Podaným dovoláním obviněný vytýkal soudům obou stupňů, že důsledně nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů a neodstranily pochybnosti plynoucí ze skutkové verze poškozeného a neuvěřily tvrzení obviněného, a pochybily, jestliže nedoplnily dokazování jeho výslechem prostřednictvím videokonference, jenž by případné pochybnosti odstranil. Rovněž poukázal na nedostatečnosti v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a vytkl, že soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo .
16. Těmito argumenty však obviněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože v obsahu dovolání neuvedl žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, k čemuž uvedený důvod zásadně slouží, ale výhrady zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů (§2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř.), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje. Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat. Namítané nedostatky se dotýkají pouze procesního postupu při utváření dokazování nebo směřují proti vadám v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, což jsou skutečnosti stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Dovolací soud je zásadně není povinen přezkoumávat, avšak jeho povinností je o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdyby byl dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004). Jen tehdy je povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].
17. Vzhledem k tomu, že obviněný v procesních nedostatcích, které přezkoumávaným rozhodnutím vytýkal, spatřoval porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud uvedené námitky posuzoval i s ohledem na pravidla stanovená v článku 6 odst. 3 Úmluvy [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
18. Z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí je patrné, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obhajoby uplatněnými v předchozích stadiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání zabývaly a vypořádaly se s nimi. Soud prvního stupně pro skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení se závěrem, že trestná činnost obviněného byla prokázána výpověďmi poškozeného M. K. a svědků M. H., M. Š. a J. L., provedl i zajištěné listinné důkazy (např. doklady o vstupním školení, instruktáži, zácviku a seznámení s návodem pro obsluhu vozíku, test obviněného na alkohol, místní řád skladu, lékařské zprávy poškozeného, vyúčtování zdravotní péče, a další). Soud podle §207 odst. 2 tr. ř. přečetl protokol o výslechu obviněného opatřený prostřednictvím mezinárodní právní pomoci (viz č. l. 21 až 24 a č. l. 266 spisu). Provedené důkazy hodnotil a neopomněl reagovat na obviněným vznesenou obhajobu (srov. body 18. až 27. rozsudku soudu prvního stupně).
19. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle §254 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, jež mu předcházelo, vady v procesním postupu nezjistil, skutkové závěry akceptoval s tím, že mají oporu v provedeném dokazování a jsou spolehlivým podkladem pro výrok o vině. Rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil k odvolání obviněného v jeho prospěch, neboť obviněnému neuložil ve zkušební době stanovenou povinnost a výrok o náhradě škody změnil v tom, že poškozenou pojišťovnu odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. body 11. až 18. rozsudku odvolacího rozsudku).
20. Nejvyšší soud nezjistil nedostatky, které by zapříčinily extrémní vady v procesním postupu soudů nebo svědčily o libovůli, protože shledal, že průběh skutku byl soudy obou stupňů objasněn v míře stanovené podmínkami §2 odst. 5 tr. ř. Ani v hodnocení důkazů neshledal jednostranné postoje nebo preferování některé ze skutkových verzí, naopak dospěl k závěru, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy na skutkový stav usuzovaly ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
21. Nedůvodnou je i námitka o nerespektování zásady in dubio pro reo, protože v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Obviněný v podstatě žádnou ucelenou verzi skutkového děje neposkytl, pouze prostřednictvím obhájce zpochybňoval, že porušil povinnosti, jež jako řidič vozíku měl, případně, že mohl v dané situaci adekvátně zareagovat. Verze poškozeného a dalších svědků stála proti těmto tvrzením obviněného, čehož si byl soud prvního stupně, a k námitkám obhajoby vysvětlil důvody, pro které verzi obviněného nepovažoval za věrohodnou. Po řádném vyhodnocení všech učiněných zjištění soudy nepochybovaly o věrohodnosti poškozeného, a protože své úvahy vysvětlily, nelze jim vytýkat, že by nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“ [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, a následně je také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.
22. Z uvedených důvodů výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěry o vině obviněného, a tudíž nebyl prostor porušení presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť podle skutkového děje a navazujícího právního posouzení nebyly zjištěny takové rozpory, které se sice týkaly relevantních skutkových okolností. Je možné poznamenat, že rozpory mezi důkazy nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných odlišností ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09]. Všem těmto zásadám soudy v posuzované věci dostály.
23. Z tohoto důvodu tak nelze vyhovět námitce obviněného, jíž vytýkal, že soudy neprovedly dostatečné dokazování, a pochybily, pokud nevyhověly důkaznímu návrhu na doplnění jeho výslechu.
24. Potřebné je zdůraznit, že se odvolací soud tímto návrhem obviněného zabýval a vysvětlil, že obviněný byl k hlavnímu líčení předvolán a i u veřejného zasedání se odvolací soud snažil jeho přítomnost zajistit. Obviněného o termínu veřejného zasedání cestou právní pomoci vyrozuměl s dostatečným časovým předstihem (vyrozumění obviněný převzal dne 23. 12. 2019), s ještě větším časovým předstihem – dne 21. 11. 2019 – byl o termínu jednání vyrozuměn obhájce obviněného, a byla předvolána i tlumočnice z ukrajinského jazyka. Obviněný se nedostavil, jak uvedl obhájce, z důvodu nedostatku finančních prostředků. Požadavek na konání veřejného zasedání prostřednictvím videokonference či dožádaným orgánem byl soudu doručen dva pracovní dny před termínem veřejného zasedání, což odvolací soud vyhodnotil jako snahu o prodlužování trestního řízení, a i z nedostupnosti technických možností jej neakceptoval s tím, že v přípravném řízení byla obviněnému dána možnost se k věci vyjádřit, a možnosti být přítomen hlavnímu líčení obviněný nevyužil. Pro úplnost odvolací soud dodal, že právě z důvodů, že obviněný se v České republice již v přípravném řízení nenacházel, ale pobýval v domovském státě, mu byl již při prvních úkonech ustanoven obhájce (srov. bod 11. rozsudku odvolacího soudu).
25. Nejvyšší soud se s postojem odvolacího soudu ztotožnil a neshledal vady v tzv. opomenutých důkazech, na něž bylo dovolání zejména soustředěno, a dovodil, že nedošlo ani k porušení práva obviněného z hlediska zajištění jeho účasti při soudním rozhodování, což výslovně v dovolání neuvedl, avšak tato skutečnost souvisí s právem na přístup k soudu ve smyslu v čl. 36 odst. 1 Listiny, a spravedlivého procesu podle §čl. 6 odst. 3 Úmluvy, a proto se Nejvyšší soud i touto skutečností zabýval, se závěrem, že nedostatky nezjistil.
26. Pro úplnost nad rámec vysvětlení podaného odvolacím soudem Nejvyšší soud uvádí, že o opomenutý důkaz v této věci nešlo proto, že za takový se považuje pouze důkaz, o němž ve vlastních rozhodovacích důvodech ve vztahu k jeho zamítnutí, nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, případně důkaz, který byl proveden, ale soudy jej adekvátně nezhodnotily [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. O takovou situaci se v této věci nejedná, protože zejména soud druhého stupně se návrhem obviněného zabýval a posuzoval, zda je s ohledem na všechny další okolnosti a dané možnosti, které byly v trestním řízení do doby rozhodování odvolacího soudu objasněny, nezbytný pro spravedlivé rozhodnutí ve věci.
27. Podle §52a tr. ř. lze přistoupit k provedení videokonference, je-li to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Z vedeného plyne, že jde o fakultativní možnost, pro kterou musí být splněny zákonné podmínky. Podstatné však je, aby využití takového zařízení vůbec bylo možné, aby takový postup byl možný, tzn., aby potřebnými technickými podmínkami disponovaly obě strany. Tak tomu v této věci není. Obviněný tento návrh vznesl bezprostředně před konáním dostatečně včas nařízeného veřejného zasedání, a to bez toho, aby případné možnosti svého výslechu konkretizoval. Navíc je třeba dodat, že okolnosti v této věci takový postup ani objektivně neumožňovaly, neboť obviněný se nachází na svobodě v jiném státě, a není zřejmé, kde by se mohl videokonference účastnit. Navrhovaný postup a jeho realizace je na úvaze odvolacího soudu, neboť o provedení výslechu nebo jiného úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení podle §52a tr. ř. rozhoduje příslušný orgán činný v trestním řízení. Může přitom přihlédnout i ke stanovisku osob, jichž se takový úkon týká, ale není jím vázán (srov. rozhodnutí č. 37/2020 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy v přezkoumávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že výslech obviněného není vzhledem k důkazní situaci pro rozhodnutí ve věci nutný, což vyjádřil již tím, že obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nelze mu dávat k tíži, že jeho důkaznímu návrhu za podmínek, v nichž se obviněný nacházel, nevyhověl.
28. V postupech českých soudů však nedošlo ani k porušení práva obviněného na obhajobu a znemožnění uplatnění jeho práv. Podle článku 38 odst. 2 Listiny totiž platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Právo obviněného zúčastnit se jednání před soudem ovšem nemá absolutní charakter. Význam osobní účasti obviněného se totiž liší podle fáze a typu soudního řízení. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně. V řízení o opravných prostředcích už ovšem osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2006, ve věci Hermi proti Itálii , stížnost č. 18114/02, §60). V úvahu je vždy třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného u soudu vyloženy a chráněny, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného. Z těchto principů vychází ve své judikatuře i Ústavní soud (srov. nález ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, body 19 až 23; a obdobně nález ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05; a nález ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Navíc ani trestní řízení konaná v nepřítomnosti obviněného nejsou sama o osobě v rozporu s čl. 6 Úmluvy ani s čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle ESLP musí mít obviněný, který byl odsouzen v nepřítomnosti, následně možnost dosáhnout nového projednání a posouzení věci z hlediska skutkového i právního. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy se jednoznačně prokáže, že obviněný se svého práva zúčastnit se jednání před soudem vzdal nebo že měl v úmyslu před trestním procesem uprchnout (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 1. 3. 2006, ve věci Sejdovic proti Itálii , stížnost č. 56581/00, §82; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne ze dne 22. 5. 2012 ve věci Idalov proti Rusku , stížnost č. 5826/03, §170 a 174; a též rozsudek ESLP ze dne 12. 2. 2015 ve věci Sanader proti Chorvatsku , stížnost č. 66408/12, §68).
29. S ohledem na takto vymezené zásady a obsah spisového materiálu je možné shledat, že v přezkoumávané věci byla práva na obhajobu i v daném kontextu v plné míře zachována. V přípravném řízení byl obviněný cestou dožádání dne 4. 6. 2018 vyslechnut ukrajinskými orgány (č. l. 21 až 24 spisu) a byl poučen o svých procesních právech obsahově shodných s těmi, jež upravuje i český trestní řád. V této fázi řízení obviněný využil svého práva a nevypovídal. Pro potřeby vedení trestního řízení mu byl dne 14. 8. 2018 ustanoven obhájce Mgr. Vojtěch Sucharda (č. l. 45 a protokoly o hlavním líčení na č. l. 266 až 271 a 290 až 294 spisu).). Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že mu byly na základě právní pomoci na Ukrajinu doručovány veškeré písemnosti a rozhodnutí a byl vyrozuměn o podané obžalobě a řádně předvolán k hlavnímu líčení (č. l. 238 až 260 spisu). Svého práva účastnit se hlavního líčení se vzdal, o čemž svědčí jeho souhlas s jeho konáním v nepřítomnosti (viz č. l. 235 spisu), protokol o výslechu obviněného byl podle §207 odst. 2 tr. ř. při hlavním líčení přečten. Poté co podal odvolání, byl řádně a včas vyrozuměn o konání veřejného zasedání (č. l. 359 spisu), jehož se rovněž neúčastnil, přičemž důvodem měla být jeho špatná ekonomická situace (srov. bod 24. shora). Z těchto důvodů lze shledat, že v situaci, kdy obviněný odjel mimo Českou republiku, vynaložily soudy nižších stupňů veškeré úsilí k tomu, aby bylo zajištěno jeho právo na obhajobu a tudíž postupovaly plně v souladu s článkem 6 Úmluvy a článkem 38 odst. 2 Listiny.
30. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy se v předchozích stádiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
V. Závěr
31. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Neshledal ani vady, jež by svědčily o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a proto dovolání jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu