ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.502.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 502/2021-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2021 o dovolání obviněného M. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 4 To 202/2020, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 196/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 11 T 196/2019, Městský soud v Brně rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 11 T 154/2019, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 4/2020, výrok o vině pokračujícími přečiny podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, §234 odst. 1 tr. zákoníku a §337 odst. 1 tr. zákoníku, celý výrok o trestu, jakož i další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad, i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a obviněného M. L. uznal vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 2), 8), 9), 11) až 18), 21), a 22)] neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 2), 8), 12), 16), 17), 21)], poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 12), 14), 16) a 17)], maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a), tr. zákoníku [v bodě 7)], maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c), tr. zákoníku [v bodech 10) a 23)]. Za uvedené přečiny jej odsoudil podle §205 odst. 3, §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Obviněného části obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil. Ve vztahu k odsuzujícímu i zprošťujícímu výroku rozhodl o náhradě škody.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 4 To 202/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. o vině obviněného znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině pokračujícími přečiny krádeže podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 11 T 154/2019, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 4/2020, celý výrok o trestu, jakož i další navazující výroky, a obviněného nově uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [body 1), 3) až 7)], přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [body 4), až 6)], přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod 2)], a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [body 3), 7)].
3. Za uvedené přečiny obviněného odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. činem, jenž byl v rozsudku soudu prvního stupně uveden jako bod 16). Rozhodl též o nárocích poškozených na náhradu škody.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil pouze proti odsuzující části výroku o vině, kromě bodů 1), 2), a navazujícímu výroku o náhradě škody a proti výroku o trestu. V tomto rozsahu obviněný namítal, že soudy postupovaly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, nesprávně, tendenčně a na podkladě vlastních úvah provedené důkazy hodnotily, jestliže vycházely pro závěr o vině ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, který považovaly za správný a provedly další dokazování. Uvedené svědčí o porušení principu in dubio pro reo a zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdil, že pro závěr o tom, že je pachatelem, se soudy spokojily zejména s uvedeným znaleckým posudkem, aniž by existoval jiný důkaz, který by směřoval k jeho jednoznačné identifikaci, jakožto pachatele předmětných činů, neboť i znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, na nějž odkazují soudy obou stupňů jako na stěžejní důkaz, připouští, že nelze jednoznačně identifikovat, že na obrazových záznamech je obviněný. Toto pochybení vedlo ke svévoli a nezákonnosti postupu soudů nižších stupňů při hodnocení zmiňovaného důkazu, neboť své úvahy nevysvětlily, což navíc zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Na podporu toho, že soudy neprovedly řádné dokazování, obviněný odkázal na názory Ústavního soudu vyjádřené v nálezech ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09, a ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16, s tím, že nejen absenci identifikace obviněného, ale i absenci jakýchkoliv přímých a nepřímých důkazů ohledně páchání uvedené trestné činnosti soudy řádným objasněním věci neodstranily.
5. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že závěry o jeho vině vystavěl na polemikách a domněnkách namísto objektivního zjištění materiální pravdy, a nevypořádal se důsledně s výhradami o nedodržení zásady in dubio pro reo , neexistenci řetězce nepřímých důkazů a disproporci v hodnocení důkazů, což činí jeho rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelným.
6. Výrok o trestu považoval za nepřiměřeně přísný, neboť recidiva by v jeho případě neměla představovat přitěžující okolnost, jestliže je již reflektována přísnější kvalifikací trestného činu. Stejně tak brojil vůči závěru odvolacího soudu, že nemůže vzít v potaz jeho doznání u trestných činů, vůči jejichž spáchání nic nenamítal, protože informace poskytnuté obviněným napomohly orgánům činným v trestním řízení získat potřebné podklady.
7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 4 To 202/2020, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření státního zástupce
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na to, že dovolání je doslovným opakováním obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se soudy obou stupňů vypořádaly. Jde však o námitky, které se s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozcházejí, protože obviněný nevytýká žádné hmotněprávní nedostatky, ale zpochybňuje hodnocení důkazů. I přesto, že obviněný výhradami v dovolání označený důvod nenaplnil, státní zástupce shrnul, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy, jež mohly napomoci náležitému objasnění věci a zabýval se i obhajobou obviněného, což je patrno z obsáhlých úvah počínaje bodem 7. odůvodnění prvostupňového rozsudku. Odvolací soud správně korigoval některé závěry soudu nalézacího a na námitky obviněného v potřebné míře reagoval. Poukázal na to, že nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, odsuzujícím rozsudkem a se zamítnutím jeho odvolání, neznamená chybný postup soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně). Rovněž uvedl, že nic nesvědčí o tom, že byly porušeny základní zásady trestního řízení. Neztotožnil se ani s výtkou, jíž obviněný poukazoval na porušení zásady in dubio pro reo, neboť soudy postupovaly v souladu se zjištěnými a objasněnými skutečnostmi.
9. K výhradám proti výroku o trestu státní zástupce zmínil, že na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nedopadají, protože obviněný brojil proti nedostatečnému zhodnocení polehčujících okolností, což nekoresponduje s žádným dovolacím důvodem. Přesto poukázal na správnost úvah soudů obou stupňů vztahujících se k výměře i druhu trestu, kterými byly respektovány všechny zásady pro jeho uložení, a shledal, že se soudy extrémních nedostatků nebo disproporcí nedopustily. Vzhledem k tomu, že uplatněné námitky se s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, nicméně ten k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu žádné připomínky nezaslal.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání, neboť podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, proto je přípustnost jeho podání omezena [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, Praha 2006, sešit 21, pod č. T 851)].
12. V posuzované věci byl obviněnému ukládán podle §45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest, v souvislosti s nímž se část výroku o vině obviněného převzala z již pravomocného výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 11 T 154/2019 [body 1), 2) výroku rozsudku odvolacího soudu], a proto je vhodné zmínit, že když po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí nebo jeho části v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, nemůže dovolací soud takové již neexistující rozhodnutí přezkoumávat a musí dovolání podané proti němu odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 683, sešit 4, roč. 2004, či ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 988, sešit 35, roč. 2007)]. Obviněný v podaném dovolání tuto zásadu respektoval, protože ho zaměřil pouze proti té části rozsudku, která se netýkala dílčích útoků uvedených v bodech 1) a 2) rozsudku odvolacího soudu, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 11 T 154/2019, ve znění rozsudku Krajského sodu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 4/2020, a v rámci společného trestu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byly převzaty do nyní přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu. Dovolání se týkalo zbývající části vymezené skutky pod body 3) až 7) odvolacího soudu, která až na zproštěný skutek pod bodem 16) kopírují skutky, jež v rozsudku soudu prvního stupně měly jiné označení pořadí.
13. Z tohoto důvodu je dovolání obviněného přípustné. Dále Nejvyšší soud shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože posouzení správnosti napadených rozhodnutí může být založeno jen na dovolání opřeném o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný námitkami rozvedenými v dovolání označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil v souladu s jeho zákonným vymezením, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Výrok o trestu prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu nelze napadat, protože k tomu účelu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze v případě, že jde o pochybení nebo vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, a nejde proto o námitky proti druhu a výměře trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, a další). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
17. Nejvyšší soud podotýká, že pro rozsah jeho přezkumné povinnosti ve vztahu k dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout a vyložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
18. Dovoláním obviněný namítal, že jej soudy nesprávně považovaly za pachatele uvedených činů, protože při určení jeho identity se opíraly o znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, a za účelem objasnění této skutečnosti neprovedly další důkazy. Dostatečně tak podle obviněného nerespektovaly princip in dubio pro reo , protože neodstranily stále existující pochybnost, že on není pachatelem. Odvolacímu soudu vytýkal, že se řádně nezabýval námitkami jím vznesenými. Dovolání zaměřil i proti výroku o trestu, protože mu byl pro vadné posouzení polehčujících a přitěžujících okolností uložen nepřiměřeně přísný trest.
19. Posoudí-li se povaha těchto námitek, je patrné, že s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, protože v nich není obsažena výhrada dotýkající se vadného právního posouzení nebo jiného hmotněprávního nedostatku, k čemuž uvedený důvod zásadně slouží. Obviněný se zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů (§2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř.), případně přiměřenosti jemu uložené trestní sankce, což dovoláním vytýkat v zásadě nelze. Z tohoto obecného pohledu by Nejvyšší soud neměl povinnost věcnou stránku vytýkaných vad přezkoumávat, neboť stojí zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], avšak proto, že je Nejvyšší soud povinen dbát pravidla spravedlivého procesu a v jeho smyslu vyloučit extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004), když je povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další, zejména však stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], zkoumal, zda soudy v posuzované věci dostály všem povinnostem. Posuzoval, zda nezatížily přezkoumávaná rozhodnutí a proces, na jehož podkladě byla vydána, extrémním nesouladem, za který se považuje rozhodnutí svědčící o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo jde o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010).
20. Z těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval zejména výhradu obviněného, že soudy nedostatečně objasnily, že on je pachatelem činů v bodech 3) až 7) rozsudku odvolacího soudu a že odvolací soud se jeho námitkami řádně nezabýval.
21. Nejprve je vhodné předeslat, že obviněný činy v bodech 3) až 7) spáchal tím, že v době od 26. 11. 2018 do 25. 6. 2019 postupoval ve všech uvedených případech obdobně tak, že nejprve vnikl na různých místech do zaparkovaných vozidel, buď tím, že nebyla zajištěna, anebo rozbitím okenního skla, odtud odcizil věci zde se nacházející, mimo jiné i platební karty, které v týž den nebo v dalších dnech použil a na různých místech z nich v bankomatu vyzvedl nebo se pokusil vyzvednout finanční hotovost. Majitelům vozidel, odcizených věcí i zneužitých platebních karet tak způsobil celkem odcizením škodu 249.521 Kč, ke škodě 140.400 Kč jeho jednání směřovalo, a poškozením vozidel vznikla škoda ve výši 13.952 Kč. Takto jednal přesto, že byl výše uvedenými rozsudky za obdobnou trestnou činnost v minulosti odsouzen.
22. Posoudí-li se podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí postupy soudů, na základě kterých dospěly k závěru, že se obviněný uvedených činů dopustil, je třeba poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu, z nichž je zjevné, že se obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stadiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání zabývaly a dokazování na ně zaměřily a ve výsledku se s nimi vypořádaly způsobem, který nevyvolává obviněným naznačené pochybnosti. Soud prvního stupně pro skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výsledků rozsáhlého dokazování provedeného při hlavním líčení se závěrem, že trestná činnost obviněného byla prokázána zejména zajištěnými videozáznamy z bezpečnostních kamer a fotografiemi, jež z nich byly pořízeny, stejně jako znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, který zpracoval Kriminalistický ústav Policie České republiky na základě podkladů zajištěných v trestním řízení. Vedle těchto důkazů nalézací soud provedl i řadu dalších důkazů, jejichž výčet je uveden v bodech 5. až 132. rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně popisu úvah, jimiž se soud řídil při jejich hodnocení. Z těchto důkazů vzal za prokázané dostatečné objasnění skutkových závěrů, které u jednotlivých spáchaných činů popsal. Z obsahu prvostupňového rozsudku je rovněž patrné, že soud neopomněl řádně reagovat na obviněným vznesenou obhajobu.
23. Výhrady soustředěné proti tomu, že se soudy řádně nezabývaly tím, zda byl pachatelem, podřadil obviněný pod obecné nedostatky spočívající ve vadném posouzení znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, který zpracoval Kriminalistický ústav Policie České republiky, avšak bez toho, aby vytýkal konkrétní vady. Brojil proti tomu, že podle zajištěných důkazů ho nebylo možné bez pochybností identifikovat. K této obecné skutečnosti je nejprve a rovněž povšechně třeba zmínit, že soud prvního stupně se se závěry zmíněného znaleckého posudku zabýval ve vztahu ke každému dílčímu útoku, a to zcela konkrétně se zřetelem na okolnosti, za kterých byla identita pachatele na kamerách nasnímána a znalcem posuzována (viz body 73., 85., 92., 109., 121. a 131. rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je zřejmé, že soud posuzoval, a to u každého z dílčích útoků, všechny rozhodné souvislosti nejen se zřetelem na výsledky znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, ale i podle toho, co vyplynulo z dalších důkazů, a zkoumal, zda je možné obviněného jako pachatele identifikovat. Rovněž je třeba pro úplnost dodat, že obdobnou námitku obviněný vznesl již v odvolacím řízení, a odvolací soud se k ní podrobně vyjádřil (srov. bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitkám obviněného nepřisvědčil, neboť po vlastním provedeném dokazování shledal, že ze znaleckého posudku vyplývá, že k pozitivní identifikaci obviněného jako pachatele došlo v případě jednání pod body 9., 11., 13., 15., 18., a 22. (v rozsudku odvolacího soudu se jedná o body 3. až 7. výroku o vině). Podkladem pro tyto závěry byly vždy kamerové záznamy a fotografie od bankomatů, kde se obviněný snažil vybrat finanční prostředky pomocí odcizených platebních karet. Odvolací soud sám ověřoval totožnost a shodnost pachatele s podobou a postavou obviněného, který byl při veřejném zasedání přítomen, a to v souvislosti se zajištěnými kamerovými záznamy.
24. Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit obviněnému, že znalecký posudek vykazuje jím byť neurčitě vytknuté nedostatky. V postupu soudů nebyly shledány nedostatky, a lze k němu jen dodat, že soudy měly na zřeteli, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry. Orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz [srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I. Sb. rozh. tr., či zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněnou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 55/1986 Sb. rozh. tr.]. Soudy hodnotily proces utváření znaleckého posudku, včetně přípravy znaleckého zkoumání, a hodnotily úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které byly podrobeny znaleckému zkoumání. Tím zcela respektovaly, že ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce, což je z ústavněprávních hledisek neakceptovatelné. V posuzované věci nevyvstaly pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, které by orgán činný v trestním řízení byl povinen v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.) odstranit obstaráním dalších důkazů, či postupem podle pravidla in dubio pro reo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06]. Je třeba dodat, že v tomto směru obviněný, byť obecně na nedostatek dokazování upozornil, nenavrhoval provedení žádného konkrétního důkazu resp., v dovolání nevytkl soudům, že by se jím navrhovaným doplněním dokazování nezabývaly. Nejvyšší soud tak zjistil, že soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně, s evidentní snahou řádně a objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. O žádnou libovůli ani jednostranné hodnocení provedených důkazů se v této věci nejedná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). V jejich postupu nešlo o exces, neboť vše svědčí o tom, že soudy dodržely všechny procesní zásady, když řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Proto nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, což v přezkoumávané věci Nejvyšší soud nezjistil.
25. Opodstatněnými nejsou ani výhrady proti nedostatkům v postupu odvolacího soudu, který vady v řízení před soudem prvního stupně nezjistil. Zrušil-li jeho rozsudek, bylo to v reakci na obhajobu obviněného a jím vznesené odvolací námitky. Postupem podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve prospěch obviněného, jehož pro dílčí skutek původně popsaný pod bodem 16) zprostil obžaloby na základě výsledků vlastního vyhodnocení kamerového záznamu, jenž nepovažoval za zcela průkazný. Další úpravy odvolacího soudu byly zejména stylistickými formálními zásahy do popisu skutku z důvodu jeho zpřehlednění. Zdůraznit je třeba, že odvolací soud se vyjádřil k námitkám, jimž pro správnost závěrů soudu prvního stupně nevyhověl a odkázal k nim na příslušné pasáže přezkoumávaného rozhodnutí (srov. body 6. až 14. rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud neshledal v postupu odvolacího soudu ani v jeho rozhodnutí namítaná pochybení, neboť na obhajobu obviněného řádně reagoval, zabýval se jí a částečně z ní vyšel. Nebylo z uvedených důvodů zjištěno, že by odvolací soud pro učiněné skutkové závěry vyšel z důkazů, které by sám neprovedl a že by se námitkami obviněného nezabýval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Tento závazek plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nicméně nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017), což odvolací soud v přezkoumávané věci učinil.
27. Vzhledem k dostatečně provedenému dokazování i vypořádání se s jednotlivými důkazy, Nejvyšší soud shledal, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
28. Obviněný výroku o trestu vytýkal, že mu byla nesprávně dvakrát přičítána přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku, a naopak nebylo přihlédnuto k tomu, že se doznal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Tyto námitky míří proti přiměřenosti trestu, což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje a výhrady nedopadají ani na žádný jiný dovolací důvod (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nevyhovují totiž ani podmínkám, za nichž lze dovolání podat podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněným neuvedený důvod) dopadajícího na uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl pachatel uznán vinným, neboť takové námitky dovolání obviněného neobsahuje. K uvedené výhradě lze jen pro úplnost uvést, že není opodstatněná, protože v tomto případě již jde o recidivu ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku, a nikoli též o skutečnost, že spáchal více trestných činů ve smyslu §42 písm. n) tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1. až 139. Komentář 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 575). Rovněž je třeba uvést, že ve smyslu rozhodnutí č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr. na podkladě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soud dbal na zásadu, že okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze znovu hodnotit jako obecně přitěžující okolnost, která ovlivňuje výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby. Při výměře však přihlížel k intenzitě, s jakou byl tento znak v konkrétním případě naplněn.
29. Nejvyšší soud neshledal pochybení takového rozsahu, aby zasáhl i do výroku o trestu, protože takový zásah je možný jen výjimečně, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. O extrémní případ však v této věci nejde (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04), neboť soudy řádně přihlédly ke všem zjištěným skutečnostem a obviněnému uložily trest odpovídající všem zákonným kritériím. Zvažovaly všechny významné skutečnosti z hlediska podmínek ukládání trestů podle §38 až 42 tr. zákoníku. Odvolací soud uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, přičemž bral do úvahy zejména povahu spáchané pokračující trestné činnosti a četnost ohrožených zájmů, i osobu obviněného, u nějž předchozí odsouzení nevedla k nápravě, přičemž způsobená škoda několikanásobně přesáhla hranici větší škody ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (srov. bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Lze dojít k závěru, že je uložený trest přiměřeným a proporcionálním, přičemž svědčí o dostatečném zhodnocení všech potřebných hledisek pro ukládání trestních sankcí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
30. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná o existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, shledány nebyly, a proto Nejvyšší soud dovolání, jako podané mimo zákonem vymezené důvody, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 6. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu