ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.568.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 568/2021-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 7 To 313/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 92/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 5 T 92/2020, byl obviněný P. V. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 2 T 164/2019, byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 2 T 164/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl zabrán kuchyňský nůž a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 7 To 313/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný uvedeného činu dopustil tím, že
dne 19. 4. 2020 v době okolo 12:50 hodin v bytě XY, po předchozích sporech týkajících se společného bydlení s poškozeným jménem XY, se kterým v bytě bydlí, poškozeného, v podnapilém stavu, fyzicky napadl tak, že vzal kuchyňský nůž s čepelí o délce 205 mm, hnědou rukojetí o délce 120 mm, který držel v pravé ruce, a ostří směřovalo dolů, přistoupil k sedícímu poškozenému a tohoto se nožem pokusil zasáhnout tak, že obloukem svrchu dolů nožem máchl proti osobě poškozeného, který na útok zareagoval tím, že zvedl levou ruku před obličej, tedy se nůž svezl po jeho ruce, čímž mu způsobil bodněřeznou ránu délky 5 cm na hřbetu levého předloktí, zasahující a protínající svaly a způsobující žilní krvácení, se kterým byl prvotně ošetřen Rychlou zdravotnickou službou Jihomoravského kraje, následně byl ošetřen v Úrazové nemocnici v Brně, ulice Ponávka 6 v Brně, kdy se jedná o poranění lehké, poraněním poškozený nebyl bezprostředně ohrožen na životě, kdy však při útoku na přední plochu trupu bodněřezným nástrojem vedeným ve směru jeho dlouhé osy vzniká vždy potencionální nebezpečí vzniku závažných až život bezprostředně ohrožujících a v krátkém časovém úseku smrtících poranění – poranění plic, srdce, hrudní aorty, v případě zasažení horní končetiny pak protnutí některé z velkých cév s masivním krvácením, protnutí nervů s možným částečným ochrnutím končetiny, při zasažení obličeje pak může dojít např. k poranění smyslového orgánu oka.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 7 To 313/2020, podal obviněný P.V. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
5. Obviněný vytýkal nesprávnost výroku o vině s tím, že skutková věta je v rozsudku soudu prvního stupně popsána způsobem, který neodpovídá provedenému dokazování, neboť nebylo možné vycházet pro skutkové závěry z procesně nepoužitelného úředního záznamu o podání vysvětlení poškozeného XY. Způsob útoku, zejména co do jeho intenzity, se nepodává z žádného důkazu. Za nedostatečný pro závěr o vině obviněný považoval i výpověď svědkyně XY, která stojí osamoceně a nemá dostatečnou vypovídací hodnotu, s dalšími důkazy netvoří ucelený řetězec na sebe navazujících skutečností, jež nelze dovodit ani z výpovědí svědků XY a XY, kteří vznesli pochybnosti nad poškozeným uváděným popisem události.
6. Výhrady obviněný zaměřil též proti hmotněprávnímu posouzení skutku, protože právní závěry vyplývají ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého se podává, jaká zranění mohla být poškozenému způsobena. Znalecký posudek však vycházel z popisu útoku uváděném ve vysvětlení poškozeného, které ovšem nelze za důkaz pro jeho procesní nedostatky považovat. K závěru o hmotněprávní kvalifikaci skutku přispěla i svědectví XY a XY, která byla stran možného poranění upřednostněna před procesně přípustnou částí předmětného znaleckého posudku, podle níž poškozený utrpěl poranění lehkého charakteru a k ohrožení života nedošlo. V řízení nebylo prokázáno způsobení těžké újmy na zdraví, která se opírá jen o hypotetické úvahy soudů. Nebyl prokázán ani úmysl obviněného a forma zavinění je dovozována z výše uvedených zprostředkovaných a nepřímých důkazů. Uvedené nedostatky svědčí o tom, že závěr o „možnosti“ způsobení následku těžkého ublížení na zdraví je jen teoretickou úvahou vycházející z hypotézy založené na neprokázané pohnutce. Závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu z hlediska způsobeného následku rovněž nebyl prokázán, a to ani ve vztahu k mírnější právní kvalifikaci. S ohledem na přesvědčení obviněného o neprokázání viny nemůže obstát ani výrok o náhradě škody.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 7 To 313/2020, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 5 T 92/2020, zrušil, aby zrušil také veškerá další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté věc Městskému soudu v Brně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření uvedla, že námitky obsažené v dovolání uplatňuje obviněný od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Odmítla tvrzení o existenci tzv. extrémního rozporu, neboť se ztotožnila s odvolacím soudem, že obviněný je usvědčován zejména výpověďmi svědků XY a XY, i se závěrem odvolacího soudu, když poukázal na výpověď svědkyně XY, která uvedla, že před činem slyšela z bytu výhružky obviněného vůči poškozenému, ať ani nevylézá z postele, nebo že ho propíchá, a která popsala skutečnosti, které jí o napadení obviněným poškozený uváděl. Tato svědectví zcela korespondují s protokolem o ohledání místa činu i se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kdy znalec s ohledem na místo zranění na dorzální straně levého předloktí při zjištění obloukové bodnořezné rány, uvedl, že odpovídá útoku vedenému nožem shora na hlavu a horní polovinu těla. Konstatoval, že při tomto mechanismu útoku vzniká vždy potencionální nebezpečí vzniku závažných a život bezprostředně ohrožujících a v krátkém časovém úseku smrtících poranění plic, srdce, hrudní aorty, v případě zasažení horní končetiny pak protnutí některé z velkých cév s masívním krvácením či protnutí nervů s možným částečným ochrnutím končetiny. Při zasažení obličeje pak může dojít například k poranění smyslového orgánu, např. oka. V souladu se závěry soudů státní zástupkyně uzavřela, že obviněný útočil způsobem, který byl schopen přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví, přičemž v daném případě poškozený utrpěl ze soudně lékařského hlediska poranění lehkého charakteru, kdy nedošlo k ohrožení jeho života, a nebyl zasažen pro život důležitý orgán. Ztotožnila se i s tím, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a použitou právní kvalifikaci pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku považovala za přiléhavou. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
9. Obviněný reagoval na vyjádření státní zástupkyně replikou, kterou setrval na stanovisku vyjádřeném v dovolání, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování a skutkovým stavem. Hodnotící úsudky svědků XY a XY, stejně ani zprostředkovaná informace obdržená svědkyní XY nemohou být důkazy a podkladem, z nichž lze dovodit útok obviněného nožem shora dolů na krk poškozeného. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví pak vychází z neprocesního podání vysvětlení poškozeného. Proto nelze přijmout závěr státní zástupkyně o útoku obviněného způsobilém přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného P. V. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud se může věcnou správností dovoláním napadených rozhodnutí zabývat, pokud námitky, o něž je dovolání opíráno, korespondují s některým důvodem dovolání vymezeným v §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Obviněný dovolání opřel o §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle kterého je možné dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
15. Zjištěnému skutku lze podle tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že větší část námitek obviněného na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně nedopadá, a to zejména pokud namítal, že soudy nižších stupňů vadně posuzovaly provedené důkazy - výpověď poškozeného, kterou označil za provedenou neprocesním způsobem, a svědků XY a XY a svědkyně XY. Obviněný však v těchto výhradách spatřoval porušení pravidel spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud, ještě předtím než přistoupil k posouzení právních výhrad obviněného, dostál své povinnosti zkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, též stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.), zda nebyl obviněný v rámci trestního řízení dotčen na svých ústavně zakotvených právech.
18. Zmiňované námitky obviněného nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soud prvního stupně věnoval všem shromážděným důkazům s potřebnou pozorností a zaměřil se na skutečnosti, které obviněný v rámci své obhajoby uplatňoval. V projednávaném případě nezaznamenal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. body 14. rozsudku a 4. až 6. usnesení) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Nejvyšší soud k vytýkaným vadám v procesním postupu soudů považuje za vhodné zdůraznit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dostatečně vysvětlily, z jakých důkazů při ustanovování skutkového děje vycházely, a že tyto, byť nepřímé, důkazy tvoří zcela uzavřený řetězec důkazů prokazujících, že se skutek způsobem ve výroku o vině popsaným stal. Za usvědčující považovaly výpovědi svědků XY a XY, tj. na místě zasahujících záchranářů, kteří shledali prvotní sdělení poškozeného učiněné v přítomnosti obviněného, podle něhož se poškozený řízl při krájení potravin, maximálně nevěrohodným, a to vzhledem k charakteru zranění. Jim se rovněž poškozený v okamžiku, kdy se již nenacházel v blízkosti obviněného, svěřil, že jej obviněný napadl nožem poté, co mu poškozený oznámil, že jej hodlá vykázat ze společného obydlí. S těmito výpověďmi souladnou pak shledaly výpověď svědkyně XY, sousedky obviněného a poškozeného, která před napadením slyšela, jak obviněný poškozenému křikem vyhrožoval pobodáním, přičemž poškozený svědkyni den po události sdělil, že jej obviněný skutečně nožem napadl, a popsal jí i okolnosti, za kterých k útoku ze strany obviněného došlo, a způsob, jakým obviněný útočil. Dále soudy vzaly relevantně v potaz protokol o ohledání místa činu, ve spojení s protokolem o zadržení osoby podezřelé, a připojenou fotodokumentaci, z níž jsou zřejmé krevní stopy před židlí, kde poškozený při útoku seděl (jak sdělil svědkyni XY), a z níž se podává, že se v předmětné místnosti nenacházelo nic, co by mohl obviněný nožem krájet. Správně přihlédly i k audiozáznamu volání na linku 155, z něhož mimo jiného vyplývá, že obviněný poškozenému radil, co má říkat, a napovídal mu, aby uvedl, „že mu ujel nůž“, tedy mu výslovně vštěpoval skutkovou variantu obviněného bezprostředně po činu vyvinující, a neopomněly ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Podle něj sice došlo k lehkému zranění, nicméně potencionální zranění mohla být vzhledem ke způsobu útoku, jeho intenzitě a použité zbrani mnohem závažnější.
20. Nebylo možné přisvědčit ani výhradě obviněného, že se znalecký posudek opíral o neprocesní důkazní prostředky. Soud prvního stupně se i na tuto skutečnost soustředil, a dospěl k závěru, že pokud znalec při zpracování znaleckého posudku vycházel mj. i z výpovědi poškozeného, kterážto byla vyhodnocena jako neprocesní, k závěrům učiněným se zřetelem k této k této skutečnosti v rozhodné části znaleckého posudku nepřihlížel (srov. bod 13 rozsudku). Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že nebylo možné přisvědčit uvedené výhradě obviněného. Soudy měly při posuzování znaleckého posudku na zřeteli, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz [srov. rozhodnutí č. 40/1972/I., zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 uveřejněnou pod č. 62/1973, a rozhodnutí č. 55/1986 Sb. rozh. tr.]. Je tak patrné, že soudy zcela respektovaly, že ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce, což je z ústavněprávních hledisek neakceptovatelné. V posuzované věci nevyvstaly pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, který byl hodnocen v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
21. Jak v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soud rozvedl, pro závěry o vině obviněného vycházel z uvedených podkladů, která měla být poškozenému způsobena v kontextu s ostatními nepřímými důkazy. Procesně nepoužitelného důkazu v podobě podání vysvětlení poškozeného si byl vědom a uvedený důkaz nezahrnul do řetězce důkazů tvořícího obraz o skutkovém ději.
22. Pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v postupu soudů při hodnocení výpovědi svědkyně XY, jejíž věrohodnost nebyla ničím narušena, a ze závěrů zmíněného znaleckého posudku, který její vyjádření plně podporuje a podle něhož zranění levého předloktí poškozeného odpovídá útoku vedeném nožem shora na hlavu a horní polovinu těla poškozeného.
23. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry, z nichž soudy dovodily naplnění skutkové podstaty násilného trestného činu proti zdraví poškozeného, včetně její objektivní a subjektivní stránky, dostatečně důkazně podložené, neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
24. Proto, když Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování ani případné existence tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), mohl na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění posuzovat důvodnost námitek obviněného proti naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
V. K právním námitkám
25. Jestliže z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v procesu dokazování žádné nedostatky, které by založily extrémní nesoulad, bylo možné pro obviněným namítané právní výhrady vycházet z okolností, jak byly zjištěny a popsány v tzv. skutkové větě, neboť pouze ty jsou podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. Proto Nejvyšší soud posuzoval důvodnost výhrad obviněného vůči činu pod bodem 2), jimiž zpochybňoval správnost jeho právního posouzení jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, u něhož po formální stránce spatřoval nenaplněným znak subjektivní stránky (srov. shrnující materiál č. 36/2004-18 Sb. rozh. tr.).
26. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění popsané pod písmeny a) až i). Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
27. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
28. K námitkám obviněného zaměřeným proti posouzení jeho zavinění k následku způsobení těžké újmy u více osob, je třeba uvést, že přezkoumávaná rozhodnutí obsahují dostatek podkladů o tom, na základě jakých okolností soudy na zavinění obviněného usuzovaly. Popsané úvahy soudů svědčí o tom, že se se subjektivní stránkou obviněného podrobně zabývaly a zavinění obviněného k následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného zkoumaly na podkladě výsledků provedeného dokazování a okolností, za nichž k útoku ze strany obviněného došlo (srov. bod 14. rozsudku).
29. Soudy usuzovaly na základě toho, že obviněný poškozeného (oba v podnapilém stavu) po předchozích sporech týkajících se společného bydlení fyzicky napadl tak, že vzal kuchyňský nůž s čepelí o délce cca 20 cm a sedícího poškozeného se pokusil zasáhnout tak, že obloukem svrchu dolů nožem proti němu máchl, přičemž poškozený na tento útok zareagoval tím, že zvedl levou ruku před obličej. Nůž se tedy svezl po ruce poškozeného, čímž mu bylo způsobeno (lehké) zranění v podobě bodněřezné rány délky 5 cm na hřbetu levého předloktí, zasahující a protínající svaly a způsobující žilní krvácení, se kterým byl prvotně ošetřen rychlou zdravotnickou službou a poté v úrazové nemocnici. Popsané poranění vzniklo jako obrana poškozeného, proti bezprostřednímu útoku nože na hlavu poškozeného, jíž si rukou kryl. Útok byl obviněným veden nožem na přední plochu trupu ve směru jeho dlouhé osy, což je mechanismus, při němž vždy vzniká potencionální nebezpečí vzniku závažných až život bezprostředně ohrožujících a v krátkém časovém úseku smrtících poranění – poranění plic, srdce, hrudní aorty, v případě zasažení horní končetiny pak protnutí některé z velkých cév s masivním krvácením, protnutí nervů s možným částečným ochrnutím končetiny, při zasažení obličeje pak může dojít např. k poranění smyslového orgánu oka.
30. Vzhledem k výše nastíněným skutečnostem nevznikají o naplnění zákonných znaků vztahujících se k objektivní stránce zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku žádné pochybnosti. V projednávané věci závažnější následek představovaný v §122 odst. 2 reálně hrozil, neboť jednání obviněného ke způsobení vážné poruchy zdraví směřovalo. Obviněný kuchyňským nožem s poměrně dlouhou čepelí, útočil na horní polovinu těla sedícího poškozeného, který byl nemocný a nemohl se pohybovat (což obviněný, jak přiznal, věděl, přičemž objektivně o této skutečnosti svědčily berle postavené vedle kuchyňské židle). Útok byl poměrně intenzivní, o čemž svědčí povaha bodněřezné rány. Jen pouhou shodou okolností na vůli obviněného nezávislých nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž právě pro nedostatek takového následku bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako pokus ve smyslu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
31. V případě pokusu (§21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné . Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298). Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, ač v obou případech takový těžký následek hrozil. Následek (účinek) je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění. O pokus ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter, protože pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný.
32. Pochybnosti nevznikají, ani pokud jde o subjektivní stránku uvedeného pokusu zločinu. Zejména soud prvního stupně detailně rozebral zjištěné objektivní okolnosti relevantní pro posouzení subjektivní stránky obviněného (srov. bod 14. rozsudku). Vycházel z celkového vztahu obviněného k poškozenému, povahy užité zbraně, podrobně popsal okolnosti, které činu předcházely, i to, za jakých okolností k útoku došlo.
33. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti s trestným jednáním obviněného související, a to zejména s ohledem na to, jak se před činem i při činu a po něm udály, i to, za jakých subjektivních okolností k činu obviněného došlo. Nejvyšší soud neshledal v úsudku soudů a uvážení rozhodných okolností žádné nedostatky nebo vadné úvahy, naopak ze všech skutečností, které soudy posuzovaly a v přezkoumávaných rozhodnutích konstatovaly, plyne, že nepřímý úmysl obviněného správně zjišťovaly z objektivních skutečností, jež vyplynuly z výsledků provedeného dokazování. Z tohoto hlediska mají závěry učiněné oběma soudy podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, soudy vycházely ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
34. Závěr o tom, že byl trestný čin spáchán v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poněvadž obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, je tudíž zcela namístě. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal výhrady obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku neopodstatněnými.
35. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebo je-li zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
36. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth