ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2787.2022.3
sp. zn. 21 Cdo 2787/2022-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Y. J. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady č. 2455/5, proti žalovanému Z. A. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Lehačkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 232/4, o 718 051,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 220/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. 28 Co 167/2022-529, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Kláry Luhanové, advokátky se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady č. 2455/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 28 Co 167/2022-529, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (a jediné z hledisek rozhodných pro možnou přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to otázky možného rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy (srov. bod V. /A obsahu dovolání), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato právní otázka byla řešena jinak.
Nejvyšší soud již minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).
Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
Předně je nutno uvést, že odkaz dovolatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě na nález ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1916/20, a nález ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2883/21, není případný, neboť se závěry, vyslovenými v těchto nálezech, je rozhodnutí odvolacího soudu (v obecné rovině) v souladu; ratio decidendi obou nálezů spočívá v myšlence, že v každém případě je zapotřebí vypořádat se s otázkou, zda požadavek žalobce (s ohledem na individuální okolnosti případu) není v rozporu s dobrými mravy či zjevným zneužitím práva, v rámci této úvahy se „umožňuje soudci rozhodovat praeter legem či výjimečně dokonce contra legem“, tomuto požadavku rozhodnutí odvolacího soudu plně (jak bude poukázáno dále) dostálo.
Žalovaný v dovolání pouze opakuje argumentaci, použitou v řízení před soudy nižších stupňů, s níž se odvolací soud vypořádal (srov. bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); jeho úvahy (s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené.
Pakliže žalovaný poukazuje na investice, které (ve značném rozsahu) na rekonstrukci vydražené nemovitosti vynaložil, jde o pohledávku proti žalobkyni, kterou však (jak správně zjišťuje odvolací soud – srov. bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) žalovaný nikdy neuplatnil (ať již formou zápočtu či vzájemného návrhu) a není známo, že by cokoli žalovanému v tom (vyjma žalobkyní avizované námitky promlčení takového nároku) bránilo; nejde o „formalistický“ přístup odvolacího soudu (jak argumentuje žalovaný), neboť neuplatnění práva u soudu (v případě, kdy je oprávněný z práva přesvědčen, že mu právo svědčí), je postupem v rozporu se zásadou „ vigilantibus iura scripta sunt “ (právo patří bdělým), který však (ani prostřednictvím akcentace dobrých mravů) ve většině případů právní ochrany požívat nemůže (srovnej např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 20/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 62/2022). Pakliže žalovaného od uplatnění tohoto nároku odradila avizovaná námitka promlčení, ani tato skutečnost nic na předešlé úvaze nemění, protože právě v této situaci by se teprve otázka „dobromravnosti“ takové námitky zvažovala.
Přípustnost dovolání z výše uvedeného hlediska nezakládá ani námitka, že to byla žalobkyně, pro jejíž dluhy byla exekuce nařízena, neboť právě to je situace, se kterou musí obligační dlužník (s ohledem na úpravu realizace zástavního práva v exekučním řízení) počítat; navíc, v důsledku realizace zástavního práva došlo k úhradě osobních dluhů žalovaného z majetku žalobkyně právě na úkor úhrady dluhu žalobkyně, pro nějž byla exekuce nařízena; jinak řečeno, žalobkyně přišla o majetek, aniž by se to nějak výrazněji projevilo v rozsahu jejích pasiv. V této souvislosti opakovaná argumentace žalovaného, že byl „faktickým vlastníkem zástavy“, je s ohledem na skutková zjištění o účastnících kupních smluv a stavu zápisu v katastru nemovitostí ne příliš srozumitelná.
Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, uvedená pod bodem V. /B a bodem VI. obsahu dovolání, tedy zda je správné právní posouzení nároku žalobkyně podle ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť tak, jak je otázka položena, představuje prostou polemiku s právním hodnocením odvolacím soudem; žalovaný tak pouze kritizuje právní posouzení odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Dovolatel zde též přehlíží, že úprava postavení zástavního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku, provedená v ustanovení §1368 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je odrazem soudobé judikaturní praxe (při absenci téže úpravy v předchozím zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), která tuto problematiku řešila a (regresní) nárok zástavního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku posuzovala podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve formě plnění za jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1415/2012, a ze dne 28. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2863/2010); jiné právní hodnocení tak nemůže pro věc dovolatele přinést příznivější rozhodnutí a námitka tak sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1265/2020, nebo ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 188/2020).
Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden i ve výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 12. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu