ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.208.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 208/2021-260
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně Šmídl, s. r. o. , se sídlem v Žamberku, Čs. armády 991, identifikační číslo osoby 26009030, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované Slavia pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Táborská 940/31, identifikační číslo osoby 60197501, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, o zaplacení 5 939 083,33 Kč s příslušenstvím a 24 458,74 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 130/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 29 Co 550/2019-238, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 29 Co 550/2019-238, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2019, č. j. 64 C 130/2017-172, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 64 C 130/2017-196, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně jako dopravce v silniční nákladní dopravě se v řízení domáhala po žalované, s níž měla uzavřenu pojistnou smlouvu o pojištění své odpovědnosti, zaplacení částek 4 000 882,74 Kč, 801 414 Kč, 24 458,74 EUR, 1 091 756,59 Kč a 45 030 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že uvedené částky (jejich ekvivalent v cizí měně) byla povinna zaplatit jako náhradu škody společnosti Philip Morris Products S. A. na základě rozhodnutí soudu ve Velké Británii v souvislosti s pojistnou událostí (odcizením části žalobkyní přepravované zásilky cigaret na území Spolkové republiky Německo), přičemž šlo o spotřební daň z odcizených cigaret, úroky za dobu před i po vydání rozsudku a náklady řízení. Požadované částky 1 091 756,59 Kč a 45 030 Kč pak tvořily náklady žalobkyně vynaložené v předmětném soudním řízení. K nim žalobkyně tvrdila, že žalovaná porušila své povinnosti z pojistné smlouvy tím, že i přes informaci o nároku na náhradu škody vůči žalobkyni soudně uplatněném nevstoupila do předmětného soudního řízení a vyjádřila odmítavé stanovisko.
2. Žalovaná namítala, že uzavřená pojistná smlouva se nevztahovala na případy povinnosti žalobkyně hradit jiné výlohy vzniklé v souvislosti s přepravou zásilky (ani na povinnost nahradit spotřební daň) podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. – dále jen „Úmluva CMR“). Pojištění bylo sjednáno pro případ právním předpisem stanovené odpovědnosti pojištěného za vzniklou škodu jinému na věci vyplývající z přepravních smluv, v důsledku nahodilé události a vztahovalo se ke škodě vzniklé na movitých věcech převzatých za účelem provedení silniční nákladní dopravy, tj. na škodu úplnou nebo částečnou ztrátou zásilky ve smyslu čl. 23 odst. 1 a 3 Úmluvy CMR.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 64 C 130/2017-172, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2019, č. j. 64 C 130/2017-196, zamítl žalobu o zaplacení částek 4 000 882,74 Kč, 1 091 756,59 Kč, 801 414 Kč, 24 458,74 EUR a 45 030 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 292 227 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 19. 12. 2011 písemnou pojistnou smlouvu, v níž byl jako pojistné nebezpečí ujednán případ právním předpisem stanovené odpovědnosti žalobkyně za škodu vzniklou jinému na věci vyplývající z přepravních smluv v důsledku nahodilé události, ke které došlo v době trvání pojištění z činností žalobkyně jako silničního dopravce. Ve smlouvě účastnice dohodly, že výše pojistného plnění za škody vzniklé při mezinárodní silniční dopravě se řídí čl. 23 a 25 Úmluvy CMR. Pojištění bylo sjednáno i v případě náhrady škody vyplývající z přepravy tabákových výrobků se sjednaným limitem pojistného plnění ve výši 17 000 000 Kč a se spoluúčastí žalobkyně ve výši 10 %. Součástí pojistné smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění majetku a odpovědnosti (dále jen „VPP“) jakož i Zvláštní pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu dopravce v silniční nákladní přepravě (dále jen „ZPP“). V ZPP účastnice ujednaly, že pojištění se vztahuje i na odpovědnost za škodu na movitých věcech převzatých za účelem provedení silniční nákladní dopravy podle předpisů platných v České republice a podle Úmluvy CMR, že pojistné plnění se vyplatí z náhrady škody dle čl. 23 Úmluvy CMR a že je poskytováno ve výši 8,33 platné jednotky mezinárodního měnového fondu. Podle VPP byla pojistnou událostí nahodilá skutečnost související se sjednaným pojistným nebezpečím, ze které vyplývá závazek pojistitele poskytnout pojistné plnění. Žalobkyně se na základě přepravní smlouvy uzavřené se společností Philip Morris ČR, a. s., zavázala k přepravě cigaret z České republiky do Velké Británie, v jejímž průběhu došlo dne 23. 10. 2013 na území Německa k odcizení části přepravované zásilky (120 kartonů cigaret Marlboro Gold a 100 kartonů cigaret Chesterfield Menthol). Pojistná událost byla žalované oznámena a ta vyplatila pojistné plnění představované limitovanou náhradou škody na věci podle čl. 23 odst. 3 Úmluvy CMR po odečtení spoluúčasti žalobkyně. Na základě předmětné pojistné události byla výrobci přepravované zásilky vyměřena spotřební daň podle rozhodnutí německého celního úřadu. Pravomocným rozhodnutím soudu ve Velké Británii byla žalobkyni uložena povinnost k nahrazení škody členu skupiny Philip Morris z titulu odpovědnosti dopravce, a to ve výši odpovídající spotřební dani za odcizenou část přepravované zásilky cigaret, nákladům vyšetřovací zprávy, úrokům za dobu před i po vydání rozsudku a nákladům řízení za právní zastoupení. Soud prvního stupně výslovně neuvedl, z jakých důkazů a jejich hodnocení uvedený skutkový stav zjistil, při posouzení obsahu písemné pojistné smlouvy a pojistných podmínek však zjevně vycházel z jejich textu. V odůvodnění též bez bližší konkretizace dodal, že další provedené důkazy nehodnotil, jelikož z jejich obsahu nezjistil právně významné skutečnosti.
5. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve v obecné poloze vymezil obsah práv a povinností vyplývajících z pojistné smlouvy podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném ke dni 19. 12. 2011, zdůraznil nutnost rozlišovat mezi právem oprávněné osoby na pojistné plnění a právem poškozeného na náhradu škody, s tím, že právo směřující vůči pojistiteli je vždy právem na pojistné plnění, nikoli právem na náhradu škody. Uvedl, že škodu ve smyslu Úmluvy CMR lze rozdělit „na zboží (přepravovaný náklad) a specifické škody, které představují kategorii zboží či subjektu“. Obsáhle rozebral problematiku spotřební daně a povinností jednotlivých subjektů k jejímu placení (též v souvislosti s unijním právem) a s poukazem na výše uvedené dospěl k závěru (doslova), „že námitka žalované na rozsah krytí škody vzniklé je důvodná, protože v souladu s pojistnou smlouvou a čl. 23 Úmluvy CMR, protože žalobci povinnost k náhradě škody podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR nevznikla. Uvedené ustanovení též se vztahuje, protože se nejedná o škodu v souvislosti s přepravou zásilky“.
6. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně (v němž namítala především nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, nevypořádání se s otázkou, že žalobkyně měla u žalované pojištěnu svou odpovědnost, argumentovala na podporu svého tvrzení, že její odpovědnost dle čl. 23 Úmluvy CMR je kryta pojistnou smlouvou, a soudu prvního stupně též vytýkala, že nezohlednil, že žalovaná dopisem ze dne 10. 12. 2014 uznávala nároky dle čl. 23 Úmluvy CMR v rozsahu cla a dovozného, budou-li doloženy, a že až nyní namítá, že odpovědnost žalobkyně dle čl. 23 Úmluvy CMR sjednaným pojištěním není kryta) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 84 651,60 Kč (výrok II).
7. Odvolací soud sice dal za pravdu žalobkyni ohledně mimořádně obtížné přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a jeho závěry měl přinejmenším za nepřehledné a nesrozumitelné, zvláště pak toliko dvouvěté právní hodnocení žalobou uplatněného nároku (výše citované), přesto uzavřel, že skutkové podklady mu umožňují, aby ve věci rozhodl jinak, než zrušujícím rozhodnutím. Za stěžejní považoval otázku, zda vyměření spotřební daně za cigarety odcizené na území Německa z kamionu žalobkyně během přepravy zásilky z České republiky do Velké Británie bylo kryto pojistnou smlouvou, kterou žalobce uzavřel se žalovanou. Vycházel přitom „z obsahu spisu a ze soudem I. stupně konstatovaných důkazů“, podle kterých byla mezi účastnicemi dne 19. 12. 2011 uzavřena pojistná smlouva, jejíž součástí se staly VPP a ZPP. Dále uzavřel, že z vymezení pojmu pojistná událost v §3 písm. b) zákona o pojistné smlouvě, z oddílu I., čl. I. bodu 1.1 pojistné smlouvy a článku I. odst. 1 a 2 ZPP lze za pojistnou událost podle sjednané pojistné smlouvy považovat pouze vznik právním předpisem stanovené odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou jinému na věci vyplývající z přepravních smluv v důsledku nahodilé události v souvislosti s činností žalobce jako silničního přepravce, či vznik odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou na movitých věcech převzatých za účelem provedení silniční nákladní dopravy podle Úmluvy CMR. Podle odvolacího soudu uhrazená spotřební daň nemohla být považována za pojistnou událost ve smyslu uzavřené pojistné smlouvy (za škodu krytou pojistnou smlouvou), neboť se nejednalo o škodu vzniklou na movitých věcech, a žalované proto nevznikla povinnost k pojistnému plnění. K argumentaci žalobkyně článkem II pojistné smlouvy, podle kterého se výše pojistného plnění za škody vzniklé při mezinárodní silniční přepravě řídí články 23 a 25 Úmluvy CMR, odvolací soud uvedl, že výklad tohoto článku žalobkyní jde nad rámec předmětné smlouvy a nepřípustně rozsah plnění rozšiřuje. Toto ustanovení upravuje výši pojistného plnění, nikoliv jeho předmět. Odstavec 4 Úmluvy CMR (zřejmě čl. 23 odst. 4) neměl odvolací soud pro daný případ za aplikovatelný, neboť se zabývá položkami (dovozné, clo aj.), na které v konkrétním případě nedopadá pojistná smlouva stanovící výlučně odpovědnost za škodu vzniklou na movitých věcech převzatých k přepravě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního, event. hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jej změnit a žalobě v plném rozsahu vyhovět, případně jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně odvolacímu soudu předně vytýká, že potvrdil nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně, jehož právní závěry sám označil za nepřehledné a nesrozumitelné, nepřezkoumatelné, a že tak řízení zatížil vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu formuluje otázku (první), „zda, byť odvolací soud považuje právní zhodnocení žalobou uplatněného nároku soudem prvního stupně za nepřezkoumatelné, a sám právní posouzení ve vztahu k čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR v rozhodnutí o odvolání nepředkládá, lze i přes takovou absenci přezkoumávaných závěrů prvoinstančního soudu rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem, jakožto věcně správný, potvrdit“. Odvolací soud se podle ní při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/20096, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3565/2013, a ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4727/2017, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu – na https://www.nsoud.cz ).
10. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99, žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost i rozhodnutí odvolacího soudu pro absenci právního posouzení věci ve vztahu k čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, byť podle ní na posouzení jeho aplikace bylo závislé rozhodnutí ve věci. K dovolacímu přezkumu předkládá otázku (druhou), „zda za situace, kdy odvolací soud považuje právní zhodnocení (právní posouzení) žalobou uplatněného nároku soudem prvního stupně za nepřezkoumatelné, a sám právní posouzení ve vztahu k čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR v rozhodnutí o odvolání nepředkládá, lze i přes takovou absenci právního posouzení věci rozsudek prvoinstančního soudu odvolacím soudem, jakožto věcně správný, potvrdit“.
11. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil též tím, že se nevypořádal s jejími námitkami ve vztahu k tvrzení, že její odpovědnost dle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR byla kryta pojištěním. Uvádí, že v oznámení ze dne 10. 12. 2014, které bylo provedeno k důkazu při jednání soudu prvního stupně, žalovaná uplatněný nárok žalobkyně co do důvodu uznala (nezpochybňovala jeho základ), přičemž nároky dle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR uznávala pouze v rozsahu cla a dovozného (budou-li doloženy), nároky týkající se spotřební daně považovala za neprokázané a nepovažovala je za „jiné výlohy v souvislosti s přepravou zásilky“. Potvrdila tedy, že odpovědnost žalobkyně dle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR je kryta pojistnou smlouvou, avšak měla za to, že za spotřební daň podle tohoto ustanovení žalobkyně neodpovídá. Až následně, když byla žalobkyně k náhradě spotřební daně zavázána soudním rozhodnutím, začala žalovaná namítat, že odpovědnost žalobkyně dle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR není kryta pojistnou smlouvou. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně k této skutečnosti (výkladu pojistné smlouvy ze strany žalované) nepřihlédl, svůj závěr neodůvodnil a odvolací soud tuto námitku žalobkyně vůbec neřešil. Soudy obou stupňů se přitom podle ní v řízení vůbec nezabývaly vůlí (obou) stran při sjednávání pojistné smlouvy. Formuluje otázky (třetí), zda „lze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za úplné, a tudíž i správné, pokud se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nijak (vůbec) nevypořádal s odvolacími námitkami účastníka, prostřednictvím kterých tento účastník zpochybňoval správnost závěrů soudu prvního stupně ohledně změny argumentace žalovaného (v daném případě ve vztahu odpovědnosti žalobce dle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR a rovněž ve vztahu k výkladu pojistné smlouvy s ohledem na odpovědnost dopravce za zásilku dle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR a ve vztahu k vůli stran a výkladu pojistné smlouvy stranami před podáním žaloby), a pominul tak právně významné skutečnosti mající zásadní právní význam pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku“, a (čtvrtou), zda „lze postup soudu, kdy soud zcela opominul (z)hodnotit důkazy (v daném případě důkaz navržený žalobcem: e-mailovou zprávu žalovaného ze dne 10. 12. 2014 zaslanou zmocněnci žalobce V. R.) považovat za postup v souladu s procesní zásadou hodnocení důkazů (dle níž má soud každý důkaz hodnotit jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“. Odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000, a ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ) a Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, a usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005) a je přesvědčena, že se od ní odvolací soud odchýlil, pokud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť se soud prvního stupně ani odvolací soud nevypořádal se zásadními námitkami žalobkyně uplatněnými v řízení a zcela opominuly hodnotit důkaz navržený žalobkyní. V tom shledává nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
18. Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, pokud v úvodu dovolání jeho přípustnost spatřovala (eventuálně) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ačkoliv v následné dovolací argumentaci odvolacímu soudu mimo jiné vytýkala, že při výkladu pojistné smlouvy nepřihlédl k tomu, jak smlouvu v oznámení ze dne 10. 12. 2014 vykládala sama žalovaná, a nezabýval se vůlí stran při jejím sjednávání, žádnou konkrétní otázku hmotného práva týkající se výkladu smlouvy současně nevymezila a zejména neuvedla žádnou judikaturu, od níž se podle ní měl odvolací soud při řešení takové otázky hmotného práva odchýlit. V žádném z rozhodnutí Nejvyššího soudu (ani Ústavního soudu), které žalobkyně v dovolání zmínila, nebyla řešena hmotněprávní otázka týkající se výkladu smlouvy.
19. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit první dvě otázky, neboť při jejich formulaci žalobkyně vychází z toho, že rozhodnutí ve věci bylo závislé na posouzení aplikace čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR (tedy na posouzení existence odpovědnosti žalobkyně za škodu spočívající v uhrazené spotřební dani dle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR) a že k její aplikaci se odvolací soud při právním posouzení nevyjádřil. Z rozhodnutí odvolacího soudu je však zcela zjevné, že posouzení otázky, zda žalobkyně podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR odpovídá za škodu spočívající v povinnosti uhradit spotřební daň z odcizené části zásilky, nebylo pro jím učiněné právní posouzení věci určující. Odvolací soud závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku založil výlučně na svém výkladu obsahu pojistné smlouvy, podle kterého byl pojistnou událostí pouze vznik odpovědnosti žalobkyně za škodu vzniklou na movitých věcech převzatých za účelem provedení silniční nákladní dopravy podle Úmluvy CMR a pojistná smlouva nedopadala na jakékoliv nároky uvedené v čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR (clo, dovozné či jiné výlohy vzniklé v souvislosti s přepravou zásilky), které nejsou škodou vzniklou na movitých věcech. Posouzení věci odvolacím soudem tak zjevně nezáviselo na posouzení otázky, zda uhrazená spotřební daň je nárokem podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, jak tvrdila žalobkyně. Takto žalobkyní formulované procesní otázky vycházející z předpokladu, jenž v řízení nenastal, proto odvolací soud neřešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud právní posouzení věci soudem prvního stupně nepovažoval za nepřezkoumatelné, jak také tvrdila žalobkyně v dovolání, nýbrž za mimořádně obtížně přezkoumatelné pro jeho nepřehlednost a nesrozumitelnost.
20. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky třetí, neboť takovou procesní otázku (jak byla formulována žalobkyní) odvolací soud také neřešil. Odvolací soud se zjevně nezabýval tím, zda je jeho právní posouzení úplné a správné. Jak bylo uvedeno již výše, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. mohou založit pouze takové otázky (i procesního práva), které odvolací soud řešil a na jejichž řešení záviselo jeho rozhodnutí.
21. Namítala-li žalobkyně v rámci své dovolací argumentace vady řízení a vytýkala-li odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění (nepřezkoumatelnost) jeho rozhodnutí, pak tyto vady samy o sobě přípustnost dovolání nemohou založit. Vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
22. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
23. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení procesní otázky, zda lze potvrdit jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně opomenul hodnotit důkaz navržený účastníkem, aniž by se s takovým důkazem odvolací soud vypořádal, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (též Ústavního soudu). Byť v dovolání takto výslovně uvedená otázka formulována nebyla, vyplývá z obsahu čtvrté otázky a z dovolací argumentace k ní, v níž žalobkyně cituje judikaturní závěry týkající se povinnosti soudu neopomenout při hodnocení žádný z provedených důkazů, a namítá, že se odvolací soud od této judikatury odchýlil, pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž těmto požadavkům nedostál, a nevypořádal se ani s odvolacími námitkami v tomto směru vznesenými.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
26. Podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
27. V rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, Nejvyšší soud vyložil, že z ustanovení §157 o. s. ř. vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena též v závěru, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je povinen se vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde. Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).
28. Rovněž Ústavní soud v řadě nálezů (srov. například žalobkyní zmíněný nález ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, či nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (k tomu srovnej též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též například rozsudek ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017).
29. Nejvyšší soud se otázkou tzv. opomenutých důkazů zabýval například v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, v němž uzavřel, že z ustanovení §132 o. s. ř. vyplývá pro soud povinnost hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Ustanovení §157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v odůvodnění rozsudku uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Tato povinnost zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. shodně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, či ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017). K postupu odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů [nezakládá-li tato vada nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, pro níž by bylo namístě jej zrušit podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.] pak Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vysvětlil, že zákon v rámci nápravy této vady řízení ukládá povinnost důkazy opomenuté soudem prvního stupně zopakovat podle §213 odst. 3 o. s. ř. (v rámci hodnocení důkazů se s nimi v souladu s §132 o. s. ř. řádně vypořádat a svůj myšlenkový postup v odůvodnění svého rozhodnutí též ve vztahu k těmto důkazům v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě vyložit). Současně však ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. §219a odst. 2 o. s. ř.) a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, nebo usnesení ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, a ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).
30. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že byla povinna uhradit podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR z titulu odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce částku odpovídající spotřební dani s příslušenstvím a že šlo o nároky, jež byly kryty pojistnou smlouvou. K tomu, že i žalovaná pojistnou smlouvu před zahájením řízení (oproti její obraně uplatněné v řízení) vykládala tak, že pojištění odpovědnosti za škodu dopadá též na nároky podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, navrhovala k důkazu e-mail žalované ze dne 10. 12. 2014. Soud prvního stupně tento důkaz provedl, avšak nijak jej nehodnotil, když v odůvodnění svého rozsudku pouze obecně (bez vztahu ke konkrétním důkazům) uvedl, že z obsahu dalších důkazů nezjistil právně významné skutečnosti a následně mimo jiné uzavřel, že „námitka žalované na rozsah krytí škody vzniklé je důvodná“. Soud prvního stupně tímto opomenutím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně tuto vadu v odvolání namítla. Odvolací soud ji však nenapravil a vadný postup soudu prvního stupně aproboval, když rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž vycházel z důkazů „konstatovaných soudem prvního stupně“, výlučně na základě textu pojistné smlouvy dovodil, že na nároky podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR tato smlouva nedopadá, aniž se jakkoliv vypořádal s námitkou žalobkyně o odlišném výkladu smlouvy žalovanou před zahájením řízení a s důkazem k tomu žalobkyní navrženým, který soud prvního stupně provedl a nehodnotil jej.
31. Odvolací soud tedy při řešení dané procesní otázky postupoval v rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího (i Ústavního) soudu a jeho právní posouzení v tomto ohledu není správné. Pro úplnost lze dodat, že svým postupem odvolací soud též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu