ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1877.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1877/2022-1342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Suverénní řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství , IČO 00569623, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupený JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovaným 1) D. J., nar. XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 275/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2022, č. j. 8 Co 386/2020-1122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 1) částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Tichého a žalované 2) částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 8 Co 386/2020-1122, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 9. 2020, č. j. 15 C 275/2013-865, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná 2) je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY a XY, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem pro rozdělení pozemků č. 189-171/2018 vyhotoveným Š. M., všech v k. ú. XY (dále jen ,,předmětné pozemky“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku své aktivní věcné legitimace ve sporu o určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů ( zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ). Měl za to, že uvedená otázka by měla být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní ustálené rozhodovací praxi vyřešena jinak. Odkazoval přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21 (jímž bylo vyhověno jeho ústavní stížnosti), z nichž plyne, že (mimo jiné) i v řízení o určení vlastnického práva vedeném ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – v závislosti na skutkových kulisách projednávaného sporu – při posuzování aktivní věcné legitimace žalobce odvozované od zjištění, zda k odnětí jeho vlastnického práva (případně vlastnického práva jeho předchůdce) došlo ještě před rozhodným obdobím vymezeným v ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) nebo až v jeho průběhu, jest vždy zkoumat (z hlediska „účinnosti“ konfiskace dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa), zda stát konfiskované nemovitosti také opravdu převzal. Vytýkal rovněž porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (absence vypořádání se s veškerými odvolacími námitkami).
3. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Ve sporu o určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období – jež zákonodárce vymezuje v ust. §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) – v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22).
6. Ve světle judikatury Ústavního soudu sjednocené stanoviskem pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb. (respektovaným i ustálenou judikaturou dovolacího soudu – srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10), pak právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou tedy dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Soudy v restitučním řízení jsou pak zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
7. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise), není-li to zákonem výslovně připuštěno; účinky konfiskace tudíž nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017). K deklaratorní povaze konfiskačních správních aktů viz text interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. §1 odst. 1 dekretu), jakož i právní povahu konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020).
8. Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen jednou (ve vztahu k určité části jejího majetku) – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , publikované pod č. 20/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019) – k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. totiž ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45).
9. Jelikož konfiskaci nelze účinně zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení či konfiskačního deklaratorního správního aktu, je již tento akt samotný (nabýval-li na jeho základě stát vlastnického práva originárně bez odevzdání či intabulace) – nejde-li o správní paakt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) – zásadně dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (přitom ovšem není vyloučeno prokázání konfiskace i jinými důkazy; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 182/2019); uvedené závěry prosazují se pak o to více v právním režimu zákona č. 428/2012 Sb., jenž z naturální restituce výslovně vylučuje věci konfiskované na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (§8 odst. 1 písm. h/ zákona č. 428/2012 Sb.).
10. Bylo-li proto v posuzované věci prokázáno, že dovolatel (případně jeho právní předchůdce) byl konfiskačními správními akty vydanými na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a 5. 4. 1948 a Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945) označen coby jejich adresát (osoba podléhající konfiskaci majetku), nabízí se jen ten závěr, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví dovolatele, resp. jeho právního předchůdce, do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy před 25. 2. 1948 (jako počátkem rozhodného období; §1 zákona č. 428/2012 Sb.). V situaci, kdy proces konfiskace byl završen vydáním mimo jiné i konfiskačních vyhlášek datovaných ještě před počátkem rozhodného období a kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje-li jej jako restituční důvod – srov. §5 zákona č. 428/2012 Sb.; věci odňaté uvedeným způsobem naopak vylučuje z naturální restituce – §8 odst. 1 písm. h/ zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelem tvrzené vady, nicotnost či jiné nesprávnosti citovaných správních aktů. Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím (založeným na závěru o tom, že dovolatel ve sporu o určení vlastnického práva vedeném za užití ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není aktivně věcně legitimován, když k odnětí sporného majetku státem došlo mimo rozhodné období – §1 zákona č. 428/2012 Sb.) nikterak od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež beze zbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil.
11. Výše citované konkluze ustálené rozhodovací praxe pak nebyly popřeny ani dovolatelem odkazovanou nálezovou judikaturou (včetně nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, jímž bylo vyhověno jeho ústavní stížnosti), v níž se Ústavní soud znovu přihlásil k tezi, že konfiskační správní akt vydaný před datem 25. 2. 1948 nelze posuzovat z hlediska jeho vad, byť pak na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných soudy v těchto (od posuzovaného případu skutkově odlišných) věcech uzavřel, že přesvědčivě nebyla prokázána realizace konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. a že k odnětí požadovaného majetku mohlo dojít až v rozhodném období (kupř. postupem dle zákona č. 142/1947 Sb.). Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jež se výslovně hlásí i k těm dosud nepřekonaným závěrům ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, dle nichž stát vlastnického práva ke konfiskovanému majetku nabýval originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona, přičemž konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen jednou či ve vztahu k určité části jejího majetku – takto označena, podpořeným v režimu zákona č. 428/2012 Sb. též zákonnou úpravou vylučující z naturální restituce věci odňaté na základě dekretu č. 12/1945 Sb., tak nepochybně nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu (jež nadto předpokládala by postup dle §23 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu), potažmo jako impuls k revizi judikatury dovolacího soudu, nýbrž jen jako individuální rozhodnutí vydaná v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétních věcí, když i v posléze vydaných usneseních ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (k ústavní stížnosti totožného dovolatele jako v projednávané věci), či ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22 – s přihlášením se k dosavadní judikatuře, včetně nálezu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 – Ústavní soud odmítl podané ústavní stížnosti poté, co v obdobných právních a skutkových poměrech aproboval závěry obecných soudů, dle nichž byl nárokovaný majetek konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím (§1 zákona č. 428/2012 Sb.), vyjadřuje současně názor, že ani následný postup podle zákona č. 142/1947 Sb. ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to ke dni 23. 6. 1945 (… i kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího; ústavně souladným a pochopitelným jeví se pak závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl „pojistit“ přechod nemovitostí na stát, byť se tento postup může jevit ve světle již platné konfiskace nadbytečným, politováníhodným a nikoli souladným s dnešními principy demokratického právního státu, nelze na něj nahlížet tak, že by ve smyslu zákonodárcem stanovené právní úpravy ke zmírnění některých majetkových křivd a navazující judikatury vrcholných soudů vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik vzniku tvrzené majetkové křivdy posouval do rozhodného období – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3839/19). V projednávané věci pak evidentně nevyšly najevo takové individuální skutkové okolnosti, jež by snad ve světle citované judikatury byly s to odůvodnit závěr, dle něhož konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. realizována nebyla (nevyvstávají zde skutečností, z nichž by bylo lze dovodit, že státní orgány vzdor vydaným konfiskačním vyhláškám měly konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. za nerealizovanou, resp. že k postupu dle zákona č. 142/1947 Sb. přistoupily náhradou za absentující realizaci konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb.).
12. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani výtka dovolatele, že nedostatečným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jež vystihuje namítanou vadu řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Výtka dovolatele ostatně postrádá relevanci. Odůvodnění napadeného rozsudku totiž nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatel byl na jeho podkladě schopen zformulovat dovolací důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020).
13. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
14. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu též v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalovaných, kteří podali v dovolacím řízení samostatná vyjádření, patří odměna advokátů ve výši po 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b), a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši po 4 114 Kč.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu