ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1916.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1916/2021-1169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) E. P., narozené XY, bytem XY, b) P. P. , narozeného XY, bytem XY, c) V. P. , narozené XY, bytem XY , všech zastoupených Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, za účasti 1) J. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, 2) O. D. , narozené XY, bytem XY, 3) České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, identifikační číslo osoby: 60162694, 4) České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, a dále statutárního města Hradec Králové , se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408, identifikační číslo osoby: 00268810, jako vedlejšího účastníka na straně dalších účastníků, o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 103/2003, o dovolání žalobců a dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2021, č. j. 30 Co 1/2020-1054, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu se odmítá .
III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2019, č. j. 16 C 103/2003-870, jímž bylo v meritu rozhodnuto, že každý z žalobců a) – c) je spoluvlastníkem (s podílem o velikosti 1/6) ve výroku blíže označených pozemků v katastrálním území XY (výrok I.), jakož i spoluvlastníkem (s podílem o velikosti 1/3) tam označených pozemků v katastrálních územích XY a XY (výrok II.), čímž bylo (ve výrocích III. a IV.) nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2003, č. j. PÚHK-1479I20I593RI03-Bu(Kr) – výrok III., a že se naproti tomu zamítá žaloba v části požadující určení, že jsou žalobci spoluvlastníky dalších pozemkových parcel v katastrálních územích XY, XY a XY, jak jsou blíže identifikovány v části výroku pod bodem IV. rozsudku.
Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v řízení podle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu, poté, co o věci dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím (o vlastnictví oprávněných osob) podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobci jsou právními nástupci zemřelého J. P. a spolu s dalšími účastnicemi 1) a 2) jim jako oprávněným osobám (§4 zákona o půdě) svědčí neuspokojený nárok na vydání nemovitých věcí. S ohledem na výsledky provedeného dokazování (jehož součástí bylo i místní ohledání a odborné závěry k tomu ustanovených znalců) odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v tom, že vydání pozemků uvedených ve výroku pod bodem IV. rozsudku brání překážka dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť jde o pozemky, jež jsou součástí areálu mezinárodního letiště v XY (pozemky nacházející se v ploše letiště, některé pak částečně zastavěné či nezbytné pro plnění funkce letiště), tedy tvořící ucelený (nedělitelný) funkční celek. V případě dalších nárokovaných pozemků výluka z naturální restituce dle odkazovaného ustanovení zákona o půdě dána není (dle zjištění soudu prvního stupně, takto aprobovaném i soudem odvolacím, pozemky nejsou zastavěny stavbami ve smyslu odkazovaného ustanovení, ani součástí letištního areálu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli včasnými dovoláními jak žalobci, tak i Česká republika – Státní pozemkový úřad.
Z obsahu dovolání žalobců, je patrno, že brojí proti té části odvolacím soudem vydaného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu o zamítnutí žaloby na vydání dalších tam označených pozemků (výrok IV. rozsudku); přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, „dle jakých kritérií lze vydat pozemek, který je či byl součástí areálu“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž opakovaně akcentují zejm. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006). Závěr o nemožnosti naturální restituce v případě dalších jimi nárokovaných pozemků považují za nesprávný, namítajíce, že nejde o pozemky zastavěné (ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) a tyto nejsou ani součástí letištního areálu. Přitom kritizují i soudy učiněná skutková zjištění (hodnocení provedených důkazů, včetně znaleckých posudků), kladou (jako dle jejich mínění dosud neřešenou) i otázku procesního práva týkající se „přípustnosti důkazu“ územním plánem města XY, „na jehož vytvoření měl tento účastník významný vliv“; míní, že v řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, označujíce napadený rozsudek za překvapivé rozhodnutí a namítajíce, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na doplnění znaleckých posudků, kdy mají za to, že tento postup nese znaky „opomenutého důkazu“. Opakují, že odvolacím soudem aprobované závěry soudu prvního stupně „nejsou ve shodě s důkazní situací“. Navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Česká republika – Státní pozemkový úřad rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té jeho části, jíž bylo vyhověno návrhu žalobců na určení vlastnictví (spoluvlastnictví) k pozemkům (výroky I. a II., ve spojení s výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně).; přípustnost dovolání spatřuje tato dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně jde o otázku dovolacím soudem za daných okolností dosud neřešenou) týkající se výkladu a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, namítajíc, že vydané pozemky jsou součástí areálu letiště, s nímž tvoří nedělitelný celek a jejich vydání oprávněným osobám by bylo v kolizi s veřejným zájmem na zachování provozu letiště. Vytýká, že některé dříve odňaté pozemky již nemají povahu zemědělských nemovitostí a nelze je podrobit režimu zákona o půdě a vydat oprávněným osobám. Také tato dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku (a tedy vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení).
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), kdy žalobci jsou zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a za dovolatelku Českou republiku (stát) jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval jejich přípustností.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
K dovolání žalobců lze předeslat následující:
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vstupuje do posouzení, je-li dána překážka naturální restituce ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jako relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek nutno považovat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Překážkou vydání pozemku tu může být rovněž fakt, že dotčený pozemek je součástí nedělitelného funkčního celku (areálu); u nárokovaných pozemků je tedy nutno přihlížet i k jejich možnému provázání s jinými stavbami a pozemky, od nichž jej nelze funkčně oddělit a s nimiž tvoří nedělitelný funkční celek (areál). Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem či práva třetích osob, jež mohou převážit nad právem na naturální restituci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). Právě v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria ovšem nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013).
Za areál je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu možno považovat např. i letištní areál [k tomu opětovně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, a usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 281/2012 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 356/13), a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14)].
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby (staveb) není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). [Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu dále přihlásil např. i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.]
Pro úplnost sluší se pak připomenout i recentní judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků (srov. zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), reflektovanou i soudem dovolacím (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či jeho usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016), jíž tak nelze charakterizovat jako excesivní (vybočující z nastolené judikatorní linie), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydaný pozemek (vydané pozemky) způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (ani recentní judikatuře Ústavního soudu) se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil, vycházel-li z individuálních skutkových poměrů projednávané věci, kdy měl pak na zřeteli i shora naznačená kritéria, jejichž naplněním se náležitě zabýval, když zohlednil míru celkového funkčního propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitosti a jasně vymezil okruh nemovitostí (staveb, pozemků) tvořících letištní areál (v ploše označované jako „L“), k nimiž přičlenil i ty pozemky, bez nichž byl provoz daného areálu nemožný či podstatně ztížený (v ploše označované jako „LO“), přihlížeje pak i ke specifikům daného letištního areálu (značný prostorový rozsah a členitost, existence řady vzájemně provázaných funkcí, druh daného letiště, úroveň leteckého provozu, zohlednění plošného a prostorového uspořádání areálu letiště v účinném územním plánu statutárního města XY, a to právě i členěním na plochy „L“ a „LO“); nic tedy nenasvědčuje tomu, že by právní úpravu stran dané překážky vydání sporných pozemků [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] odvolací soud interpretoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Posouzení odvolacího soudu není tedy v rozporu ani s žalobci opakovaně akcentovaným – již výše odkazovaným – rozsudkem Nejvyššího soudu (ze dne 24. 10. 2007) sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, jímž dovolací soud (ve sporu týkajícím se jiných pozemků tvořících letištní areál) formuloval některá interpretační kritéria, jež jsou v intencích §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemků, resp. jejichž naplnění může restituci bránit.
Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaného pozemku k areálu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jeho funkční vazby na tento celek (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 60/2019) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť i v poměrech nyní posuzované věci jde o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016).
Námitkami uplatňovanými vůči závěru o přičlenění jednotlivých pozemků k letištnímu areálu (o jejich potřebnosti pro plnění jeho funkcí) či využitelnosti pozemků restituenty k účelu předpokládanému zákonem o půdě žalobci vesměs zpochybňují skutkové závěry odvolacího soudu, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemají s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. – pod jedině možný (zákonný) dovolací důvod podřadit (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady (ve smyslu správnosti či úplnosti) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., kdy jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K těmto námitkám sluší se snad uvést i tolik, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění (jež předcházejí právnímu posouzení) nejsou v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení tohoto důkazu na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobci kladená otázka procesního práva (v jejímž řešení spatřují nesprávné právní posouzení) „přípustnosti důkazu“, jde-li o důkaz platným územním plánem města XY, k němuž soudy přihlížely – jako k jednomu z celé řady jimi provedených důkazů – při zjišťování skutkového stavu, které pozemky tvoří areál letiště (zda patří k funkčnímu celku pozemků a staveb sloužících danému účelu). I zde jde převážně o problematiku skutkovou, hodnocení provedených důkazů (kdy soudy postupovaly podle §132 o. s. ř. a v rámci své myšlenkové činnosti přisuzovaly jednotlivým důkazům hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnotu zákonnosti a konečně i pravdivosti (k hlediskům posuzování důkazu srov. přiměřeně např. závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněném pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Působnost ve věcech územního plánování je přitom dána zákonem [viz §5 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánu a stavebním řádu (stavební zákon)] a nejde o projev libovůle té které obce.
Ke kritice zjištění čerpaných zejména ze znaleckých posudků a požadavku na provedení revizního znaleckého posudku sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř.; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Dále platí, že soud musí znalce vyslechnout, pokud účastník řízení proti znaleckému posudku vznese výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009), a primárně se má snažit odstranit rozpory znaleckého posudku vysvětlením či výslechem znalce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 625/2013). Dovolací soud ve své judikatuře dále dovodil, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku pak bude přicházet v úvahu zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1141/2015). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz §120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07].
Poněvadž žalobci proti závěrům znaleckého posudku znalce Ing. Vojty vznesly výhrady (podáním ze dne 14. 8. 2019, zmíněným i v dovolání), soud prvního stupně znalce Ing. Vojtu i Ing. Čecha (který znalecký posudek vypracoval ve vzájemné spolupráci s Ing. Vojtou a k výzvě soudu prvního stupně doplnil vysvětlením ze dne 16. 10. 2019) vyslechl, a ti kvalifikovaně odpověděli na všechny dotazy žalobců. V řízení ani nevyšly najevo žádné, natož pak významné pochybnosti o správnosti těchto posudků. Soudy obou stupňů proto z těchto znaleckých posudků, jež považovaly za přesvědčivé a správné po odborné i logické stránce, a to i v kontextu s výpověďmi znalců, při rozhodování tohoto sporu vycházely. Jestliže neshledaly důvody pro (další) doplnění těchto znaleckých posudků (čehož se patrně žalobci domáhali požadavkem na „nařízení doplňujícího znaleckého zkoumání“), či pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku s odůvodněním nadbytečnosti, nikterak se tím od shora odkazované judikatury neodchýlily (a již vůbec nejde o problematiku „opomenutých důkazů“). Závěry odvolacího soudu nekolidují ani s žalobci citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, jenž reaguje na odlišnou procesní situaci (kdy soud v jiné tehdy projednávané věci neakceptoval účastníky navržený důkaz výslechem hlavního likvidátora pojistné události, čímž účastníkům fakticky znemožnil prokázání tvrzených skutečností, nadto bez toho, že svůj postup v důvodech rozhodnutí náležitě vysvětlil).
Uplatňují-li pak žalobci výtku vůči závěrům plynoucím ze znaleckého posudku Ing. Karla Vojty, CSc., jde opět o námitky skutkové povahy směřující vůči hodnocení tohoto důkazu, jež nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) a nezakládají tudíž žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Odvolací soud ostatně hodnotil zmíněný znalecký posudek v souladu se zásadami přijatými ustálenou judikaturou dovolacího soudu a (tedy důvodně) čerpal své skutkové závěry významné pro posouzení překážek naturální restituce (§11 odst. 1 zákona o půdě) sporných pozemků z tohoto znaleckého posudku (ve spojení s výslechem tohoto znalce). Dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, byl vydán za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. Z pouhého nesouhlasu dovolatelů s hodnocením znaleckého posudku Ing. Karla Vojty, CSc., odvolacím soudem (jako např. že stavby ocelových přístřešků na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY v k. ú. XY sloužící jako kryté parkoviště nebrání zemědělskému a lesnímu využití těchto pozemků, neboť pod těmito přístřešky „lze např. pěstovat trávu, popř. jiné plodiny, případně je zde skladovat“) také nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry.
Konečně, namítají-li žalobci, že napadený rozsudek je překvapivý, že se odvolací soud bezezbytku nevypořádal s veškerou jimi předestíranou argumentací, vytýkají tím vady řízení, jež (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud k nim přilíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o osobě vady řízení – bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím – přípustnost dovolání založit nemohou.
Důvodnost i relevanci pak postrádá i výtka žalobců o porušení práva na spravedlivý proces, nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
V této souvislosti dovolací soud připomíná, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
Přisvědčit však nelze žalobcům ani v námitce překvapivosti napadeného rozhodnutí (a to i s ohledem na právní názory vyslovené odvolacím soudem v předchozím kasačním rozhodnutím v této věci), nejenom proto, že odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – při posouzení otázky existence překážek naturální restituce [ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] identifikovaných pozemků a jejich částí (v ploše označované jako „LO“) dospěl k témuž závěru (že je nelze vydat), kdy pouze akcentoval tu okolnost, že stavby na nich umístěné slouží k letecko-vojenským účelům, což vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Vojty (ve spojení s dopisem Velitelství vzdušných sil Armády České republiky provedeným v řízení k důkazu), z něhož soudy obou stupňů vycházely. Pro úplnost lze dodat, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 ). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011 , ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018 ).
I z takto uvedeného plyne pak závěr o nepřípustnosti žalobci podaného dovolání [v situaci, kdy vytčené otázky právní odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek; srov. §237 o. s. ř.].
Hlediska přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) nenaplňuje pak ani dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu coby účastnice řízení (neboť i jí vymezené právní otázky byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit).
K výkladu a použití ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, stanovícího jednu z překážek naturální restituce, lze znovu odkázat na shora uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), včetně tzv. areálové judikatury, jíž se napadené rozhodnutí odvolacího soudu – ve vazbě na učiněná skutková zjištění (čerpané soudy i z odborného posouzení zjištěných okolností uvedenými znalci) – nikterak nepříčí. Námitky této dovolatelky nesou se toliko v obecné rovině, skutková zjištění (o oddělitelnosti žalobcům vydávaných pozemků od zbylých pozemků tvořících letištní areál) jimi úspěšně zpochybnit nelze, stejně tak jako zjištění o povaze nárokovaných pozemků v době jejich odnětí státem.
Za daných skutkových zjištění pak posouzení odvolacího soudu nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž tato dovolatelka zmiňuje v prvé řadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, jímž – jak již výše uvedeno – dovolací soud ve sporu týkajícím se vydání jiných pozemků tvořících letištní areál formuloval některá interpretační kritéria, jež jsou v intencích §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemků, resp. pro opačný závěr o překážce bránící vydání pozemku oprávněné osobě ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Rozporné není posouzení ani s „usnesením“ (správně rozsudkem) Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, jež se zabývá zmíněnou překážkou naturální restituce v podobě zastavěnosti pozemků (ať již konkrétně uvedeným druhem areálu či jinou stavbou bránící jeho zemědělskému vyžití, představujících typově okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku) a kterou vztahuje i k náhradní naturální restituci. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu „ze dne 15. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4474/2017“, je pak zjevně nesprávný (rozhodnutí pod tímto označením databází rozhodnutí Nejvyššího soudu ani neprochází).
K otázce vymezení nemovitého majetku v režimu (působnosti) zákona o půdě (§1 odst. 1, §30), lze pak z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že ustanovení §30 zákona o půdě rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. §1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků), přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků (k tomu přiměřeně srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutím (z nich srovnej např. usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 836/16).
Zjevně nepřiléhavý je v dané věci pak i odkaz této dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1494/2017, vydané v jiné věci, skutkově a právně nepodobné věci nyní posuzované, v níž se Nejvyšší soud (ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání cizího pozemku) zabýval i tím, zdali na cizím pozemku umístěná retenční nádrž není neoprávněnou stavbou.
Jelikož není přípustné žalobci podané dovolání, ani dovolání podané Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – obě dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu