ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3098.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3098/2021-599
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Biskupství českobudějovického, se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská 132/4, identifikační číslo osoby: 00445118, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, pobočka v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, identifikační číslo osoby: 00016918, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. října 2015, č. j. SPU 511925/2015/R3498, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 120/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2021, č. j. 4 Co 212/2020-553, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2021, č. j. 4 Co 212/2020-553, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Plzni (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 19 C 120/2015-509, žalobci vydal nemovité věci v obci Sušice a v katastrálním území Sušice nad Otavou, a to pozemek parc. č. 994/1 o výměře 260 m 2 , který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 994 na základě geometrického plánu č. 3522-3/2018 vyhotoveného A. M. ze dne 17. 8. 2018 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 24. 8. 2018, č. j. PGP-941/2018-404, a pozemek parc. č. 888/3 o výměře 1.602 m 2 (výrok I.). Dále žalobci v obci Sušice a v katastrálním území Červené Dvorce vydal pozemky parc. č. 52/3 o výměře 610 m 2 , parc. č. 59/2 o výměře 56 m 2 , parc. č. 59/4 o výměře 40 m 2 a parc. č. 59/5 o výměře 227 m 2 , které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 52/3 a pozemku parc. č. 59 na základě geometrického plánu č. 126-4/2019 vyhotoveného A. M. ze dne 13. 5. 2019 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 22. 5. 2019, č. j. PGP-550/2019-404, a pozemky parc. č. 23 o výměře 611 m 2 , parc. č. 52/4 o výměře 431m 2 , parc. č. 168/2 o výměře 237 m 2 , parc. č.197/2 o výměře 496 m 2 , parc. č. 198 o výměře 187 m 2 a parc. č. 216 o výměře 1.550 m 2 (výrok II.). Zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 994/2 o výměře 17 m 2 , který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 994 na základě geometrického plánu č. 3522-3/2018 vyhotoveného A. M. ze dne 17. 8. 2018 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 24. 8. 2018, č. j. PGP-941/2018-404, a dále vydání pozemků parc. č. 52/7 o výměře 6 m 2 , parc. č. 59/1 o výměře 450 m 2 , parc. č. 59/6 o výměře 15m 2 , a parc. č. 59/3 o výměře 21 m 2 v obci Sušice a v katastrálním území Červené Dvorce, které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 52/3 a pozemku parc. č. 59 na základě geometrického plánu č. 126-4/2019 vyhotoveného A. M. ze dne 13. 5. 2019 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 22. 5. 2019, č. j. PGP-550/2019-404 – dále „Předmětné pozemky“ (výrok III.). Tím v rozsahu výroků I. až III. nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. října 2015, č. j. SPU 511925/2015/R3498 – dále „Rozhodnutí správního orgánu“ (výrok IV.). Dalšímu účastníku řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 81.036,- Kč (výrok V.).
2. Soud prvního stupně vyšel v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) z těchto skutkových zjištění:
- Spolek „Serafínské dílo lásky“ (dále také jen „Spolek“) byl vlastníkem pozemků dle PK č. 888 a č. 994 v katastrálním území Sušice a pozemků dle PK č. 23, č. 57, č. 58, č. 59, č. 142/2, č. 198 a č. 216 v katastrálním území Červené Dvorce.
- Podle stanov Spolku přijatých dne 17. 6. 1939 byla jeho účelem péče o osiřelou, opuštěnou, mravně a nábožensky ohroženou mládež, pomoc chudým dětem a mladistvým k dosažení vhodného životního povolání a podpora v jejich hmotné a mravní samostatnosti, osvětová činnost za účelem propagování katolické rodinné výchovy mládeže a publikační činnost zajišťující obstarání prostředků pro cíle Spolku. Sídlem Spolku byly České Budějovice. Správu Spolku, jehož protektorem byl dočasný diecésní biskup, vykonával výbor. K rozpuštění Spolku bylo zapotřebí souhlasu biskupského Ordinariátu. V případě zániku spolku nebo jeho úřední rozpuštění mělo veškeré spolkové jmění připadnout biskupskému Ordinariátu sídla Spolku. Stanovy Spolku byly, kromě Zemského úřadu v Praze, schváleny dne 18. ledna 1940 pod č. 539 i Ordinariátem v Českých Budějovicích.
- Mimořádná valná hromada Spolku na zasedání konaném dne 13. 12. 1950 jednomyslně rozhodla o začlenění Spolku do České katolické charity a přijala písemný návrh biskupa J. H. ze dne 11. 12. 1950, v němž ve smyslu ustanovení §10 stanov Spolku souhlasil s tím, aby veškeré jmění Spolku bylo převedeno na Diecésní svaz katolické charity v Českých Budějovicích.
- Spolek, jakož i sídelní biskup českobudějovický, byl po nástupu komunistického režimu k moci perzekuován, neboť byl touto mocí vnímán jako třídní nepřítel, v tomto duchu s ním také bylo jednáno a vyvíjen na něj jako na statutárního zástupce žalobce přímý nátlak
- V řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 126/2015 se vydání Předmětných pozemků domáhá i Česká katolická charita. Řízeno bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení v přítomné právní věci.
3. Zjištěný skutkový stav (shora reprodukovaný v rozsahu nezbytném pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání žalobce) soud prvního stupně posoudil podle ustanovení §1, §3 a §5 písm. j) a k) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť na něj na základě ustanovení §10 stanov Spolku přešel v případě jeho zániku veškerý spolkový majetek. Uvedl, že na základě historických listin a odborných prací zabývajících se situací žalobce a osoby jeho sídelního biskupa nelze předpokládat, že by J. E. J. H. dal svobodně a dobrovolně souhlas k tomu, aby totalitní komunistický režim vyvedl majetek Spolku do České katolické charity. Přímý nátlak na sídelního biskupa podávající se z historických pramenů směřující k převodu jmění Spolku na vybranou církevní entitu pak lze klasifikovat jako spáchání majetkové křivdy ve smyslu ustanovení §5 písm. j), popřípadě §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. S připomenutím restituční povahy a účelu zákona č. 428/2012 Sb. soud prvního stupně uzavřel, že žaloba o vydání Předmětných pozemků a nahrazení Rozhodnutí správního orgánu byla podána oprávněnou osobou, přičemž opačný přístup by znamenal neposkytnutí ochrany právům žalobce v rozporu s ustanovením článku 9 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V návaznosti na přijatou konkluzi o věcné aktivní legitimace žalobce v řízení pak dále soud prvního stupně zkoumal s ohledem na postavení dalšího účastníka řízení jako povinné osoby [§4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb.) i splnění podmínky pro restituci in integrum upravené v ustanovení §7 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jakož i zkoumal, zda Předmětné pozemky, popřípadě některé z nich, a v jakém rozsahu, nejsou dotčeny některou ze zákonných výluk dle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
4. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání dalšího účastníka řízení rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 4 Co 212/2020-553, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. změnil tak, že zamítl žalobu o vydání pozemků v obci Sušice a v katastrálním území Sušice nad Otavou, a to pozemku parc. č. 994/1 o výměře 260 m 2 , který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 994 na základě geometrického plánu
č. 3522-3/2018 vyhotoveného A. M. ze dne 17. 8. 2018 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 24. 8. 2018, č. j. PGP-941/2018-404, a pozemku parc. č. 888/3 o výměře 1.602 m 2 a dále pozemků v obci Sušice a v katastrálním území Červené Dvorce parc. č. 52/3 o výměře 610 m 2 , parc. č. 59/2 o výměře 56 m 2 , parc. č. 59/4 o výměře 40 m 2 , parc. č. 59/5 o výměře 227 m 2 , které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 52/3 a pozemku parc. č. 59 na základě geometrického plánu č. 126-4/2019 vyhotoveného A. M. ze dne 13. 5. 2019 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 22. 5. 2019, č. j. PGP-550/2019-404, a pozemků parc. č. 23 o výměře 611 m 2 , parc. č. 52/4 o výměře 431m 2 , parc. č. 168/2 o výměře 237 m 2 , parc. č.197/2 o výměře 496 m 2 , parc. č. 198 o výměře 187 m 2 a parc. č. 216 o výměře 1.550 m 2 ; tím rozhodl o tom, že se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. října 2015, č. j. SPU 511925/2015/R3498 (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit dalšímu účastníku řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 43.378,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 10.228,- Kč (výroky II. a III.).
5. Odvolací soud veden – na rozdíl od soudu prvního stupně – odlišným názorem na otázku věcné aktivní legitimace žalobce v řízení opakoval listinné dokazování, přičemž připomněl, že předmětem jeho posouzení bylo toliko právní nástupnictví žalobce po spolku „Serafínské dílo lásky“. V návaznosti na výsledek takového posouzení by pak bylo možné zabývat se tím, zda Předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi a zda je lze žalobci také se zřetelem na zákonem vymezené podmínky pro naturální vydat. Odvolací soud dovodil, že Spolek nebyl s ohledem na účel jeho činnosti vymezený v ustanovení §2 stanov subjektem, na nějž by se ve smyslu ustanovení §3 písm. a) nevztahoval zákon č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím (dále „zákon č. 134/1867 ř. z.“), tedy že by byl řádem nebo kongregací duchovní. Se zřetelem na skutková zjištění o konání mimořádné valné hromady Spolku dne 13. 12. 1950, jež se usnesla na začlenění spolku do Diecézního svazu katolické charity v Českých Budějovicích a o dopisu J. H., sídelního biskupa českobudějovického ze dne 11. 12. 1950, dospěl odvolací soud k závěru, že J. H. byl oprávněn rozhodnout ve smyslu ustanovení §10 věty druhé stanov Spolku o osudu jeho majetku pro případ zániku Spolku, tedy i o tom, že spolkové jmění bude vloženo do majetku jiné právnické osoby nebo na ni převedeno. Dovodil, že rozhodnutí o rozejití se spolku, jakož i o přechodu spolkového jmění na Diecézní svaz katolické charity v Českých Budějovicích bylo v souladu jak s ustanovením §4 písm. i) zákona č. 134/1867 ř. z., tak i se stanovami Spolku. Konstatoval současně, že další osud vlastnického práva Předmětných pozemků již nebyl pro předmětnou právní věc relevantní. Uzavřel, že žalobce není právním nástupcem spolku „Serafínské dílo lásky“, a jako takový není nadán věcnou aktivní legitimací v řízení.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce majíc je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení tří právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive judikatury Ústavního soudu. Ve vztahu ke všem vymezeným otázkám uplatnil i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Dovolatel namítal, že odvolací soud při přijetí konkluze, že žalobce není právním nástupcem spolku „Serafínské dílo lásky“, a tudíž ani oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nijak nezohlednil závěry vyplývající z dobové judikatury Nejvyššího soudu Československé republiky [dovolatel citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 10. 1928, sp. zn. RV I 167/28 (Vážného sbírka č. 8412), a z rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 2. 1931, sp. zn. R II 449/30 (Vážného sbírka č. 10569)] a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (dovolatel citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017; oba rozsudky jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) při aplikaci ustanovení §4 písm. i) zákona č. 134/1867 ř. z. a nepřihlédl k textu ustanovení §10 stanov Spolku, neboť nezkoumal, zda k právnímu nástupnictví žalobce došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu pak rovněž nezohlednil interpretační princip ex favore restitutionis a učinil nesprávný závěr o absenci aktivní legitimace žalobce. S připomenutím ustanovení §10 stanov Spolku žalobce dovodil, že usnesení mimořádné valné hromady Spolku o jeho zániku učiněné dne 13. 12. 1950 nemohlo současně představovat platné rozhodnutí o dispozici se spolkovým jměním. Hodlal-li by Spolek předat majetek Diecéznímu svazu katolické charity v Českých Budějovicích, musela by nejprve valná hromada rozhodnout o změně stanov Spolku postupem dle ustanovení §6, popřípadě §8. Souhlas sídelního biskupa s majetkovou dispozicí ve prospěch jiného subjektu tak byl bez právního významu v situaci, kdy spolkový majetek ještě nebyl ve vlastnictví žalobce.
8. Dovolatel dále shledal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (žalobce citoval z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 141/98, ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 15/98, ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 382/2000, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11; tyto nálezy jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) při formulaci právního závěru, že při posuzování podmínek dle ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. není třeba brát v úvahu politickou perzekuci žalobce, dlouhotrvající útlak a tíseň jeho statutárního orgánu a nátlak, který na něj byl v rozhodném období komunistickým režimem vyvíjen. Připomněl, že nebýt politické a náboženské perzekuce sídelního biskupa českobudějovického J. H., jen stěží by statutární zástupce diecéze souhlasil s přechodem majetku ze Spolku na diecézní charitu opomenuv Ordinariát, v jehož čele stál. Žalobce rovněž připomněl, že se odvolací soud opomenul vyrovnat s jeho námitkou, jejíž podstatou bylo tvrzení, že takový souhlas nemusel být s ohledem na kontext doby na počátku 50. let minulého století vůbec dán, a že reprodukce tohoto souhlasu v zápisu o konání valného hromady Spolku nikterak nedokládá jeho skutečnou existenci.
9. Žalobce měl rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a také od judikatury Ústavního soudu (žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02), když jej neseznámil se svým hodnocením důkazů, které bylo odlišné od hodnocení shodných důkazů soudem prvního stupně, nepoučil jej o tom pro účely dokazování a neumožnil mu vyjádřit se k jeho právnímu posouzení věci. Uvedl současně, že ve vztahu k žalobci je dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu tzv. překvapivým rozhodnutím a odvolací soud zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na názor obsažený v komentářové literatuře a závěry plynoucími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 609/2004, a ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3591/2006, dovozoval, že odvolací soud měl - v případě předběžného závěru o potřebě jiného hodnocení ve věci rozhodných skutečností - s tímto závěrem účastníky řízení seznámit a vytvořit jim prostor pro možnou procesní reakci (doplnění důkazních návrhů k prokázání tvrzené rozhodné skutečnosti). V poměrech projednávané věci tak odvolací soud měl, dle úsudku dovolatele, seznámit účastníky řízení s předběžným závěrem, že biskup českobudějovický byl s oporou v ustanovení §4 písm. i) zákona č. 134/1867 ř. z. a v ustanovení §10 stanov Spolku oprávněn rozhodnout o osudu majetku spolku, tedy i o tom, že jmění Spolku bude vloženo do jiné právnické osoby či na ni převedeno, s kteroužto konkluzí, resp. její správností, by mohl žalobce uplatněním konkrétních tvrzení polemizovat.
10. V dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
11. Další účastník řízení se k dovolání nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a, §245 o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 6. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
13. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
15. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání žalobce je přípustné pro řešení právní otázky jeho věcné aktivní legitimace v řízení podle části páté občanského soudního řádu, odvozuje-li v individuálních poměrech projednávané věci postavení oprávněné osoby dle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. od právního předchůdce, jenž byl právnickou osobou založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, charitativním, vzdělávacím, popřípadě administrativním účelům, aniž by však byl součástí takové církve či náboženské společnosti. Přípustnost dovolání rovněž zakládá související právní otázka, zda interpretační princip ex favore restitutionis zakotvený v ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. nalézá svého uplatnění i při výkladu pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, obsaženém v ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. Při řešení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, za níž lze s ohledem na jejich povahu a dobu účinnosti právního předpisu, s jehož aplikací se řešení právních otázek pojí, považovat i judikaturu prvorepublikového Nejvyššího soudu Československé republiky.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v rozsahu, v němž shledal dovolání žalobce přípustným, mu nelze rovněž upřít opodstatněnost.
18. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
19. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Podle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
21. Podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
22. Podle ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám jsou j) politická nebo náboženská perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, k) převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu.
23. Podle ustanovení §18 odst. 4 věta první zákona č. 428/2012 Sb. při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období.
24. Podle ustanovení §4 písm. i) zákona č. 134/1867 ř. z. kdo chce zříditi nějaký spolek tomuto zákonu poddaný, povinen jest, oznámiti to, prvé než spolek ve skutek vejde, písemně politickému řízení zemského a předložiti mu statuta. Ze statut budiž lze vyrozuměti, co se má státi, když se spolek rozejde.
25. Podle ustanovení §25 zákona č. 134/1867 ř. z. rozhodovati o tom, má-li spolek rozpuštěn býti, přísluší vůbec řízení zemskému.
26. Podle ustanovení §26 zákona č. 134/1867 ř. z. rozejde-li se spolek ze své vůle, povinno jest představenstvo odstupující ihned to oznámiti řízení zemskému, kteréž to úředním věstníkem v obecnou známost uvede.
27. Z konstrukce ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb. upravujícího postup při vydávání zemědělských nemovitostí vyplývá, že aktivní věcná legitimace k vedení sporu o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení podle části páté občanského soudního řádu dle odstavce 10 citovaného ustanovení je svěřena oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., tj. právnické osobě naplňující definiční znaky podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, jejíž vydání je nárokováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom podle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (srovnej totožnou definici oprávněných osob podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb.), nebo jejich právních předchůdců [§2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]. Se zřetelem ke smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či §1 zákona č. 428/2012 Sb.), je ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. současně nutno vykládat tak, že i právní předchůdci v něm definovaných právnických osob museli, aby bylo lze hovořit o původním církevním majetku, rovněž naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, které zároveň korespondují vymezení okruhu oprávněných osob dle §3 zákona č. 428/2012 Sb. [s výjimkou oprávněné osoby podle ustanovení §3 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., jež je určena individuálně] – k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než výše definovaných osobách (např. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku.
28. Povaha právnické osoby, od níž oprávněná osoba odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění restitučního nároku, je významná z hlediska možnosti soudního přezkumu jejího zániku s právním nástupnictvím žalujícího jako osoby oprávněné podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. Zatímco v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) - vyloučen (skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, nebo ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05), v případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. sešitu 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).
29. V přítomné právní věci lze jistě odvolacímu soudu přisvědčit, že právní postavení a činnost spolku „Serafínské dílo lásky“ podléhaly režimu zákona č. 134/1867 ř. z., neboť se nejednalo o řád, duchovní kongregaci a ani o jiné společenstvo náboženské, jež by se spravovaly ve smyslu ustanovení §3 písm. a) citovaného zákona jinou než spolkovou právní úpravou, byť ze stanov Spolku je vymezenými účely činnosti zřejmá podpora činnosti katolické církve (§2 stanov) a vliv Ordinariátu biskupství českobudějovického na jeho činnost (viz §6 a §8 stanov). Nelze nic namítat ani proti úsudku odvolacího soudu, že přednostní posouzení důvodnosti žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu odvíjející se od konkluze, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., podmiňuje i potřebu následně se zabývat navazujícími otázkami již úzce se vážícími k předpokladům naturální restituce církevního majetku.
30. Dovolací soud se ovšem neztotožňuje se způsobem, jakým odvolací soud posoudil otázku souladu zániku Spolku a odevzdání spolkového jmění Diecéznímu svazu katolické charity v Českých Budějovicích se zákonem č. 134/1867 ř. z. a stanovami Spolku ze dne 17. 6. 1939. Z textace ustanovení §4 zákona č. 134/1867 ř. z. se podává, že obsahové náležitosti spolkových stanov (statut) zákon upravuje pouze rámcově a podrobnou úpravu nechává na jednotlivých spolcích, jež by do základního dokumentu upravujícího jejich činnost promítly konkrétní podmínky korespondující účelu a cílům fungování spolku. Význam stanov spolku vyplývá z dobové judikatury, kterou dovolatel přiléhavě cituje, z níž se podává, že vůle spolku jako právnické osoby se může projevit toliko skrze jednání jeho členů způsobem, jenž pro projev jeho vůle stanoví zákon nebo stanovy, přičemž spolkové stanovy jsou společenskou smlouvou, jejichž jednotlivá ustanovení, jsou-li mezerovitá či nejasná, podléhají interpretační direktivě představované vůlí zakladatelů a členů spolku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 10. 1928, sp. zn. RV I 167/28, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 2. 1931, sp. zn. R II 449/30). Pokud v poměrech projednávané věci členové Spolku na jednání mimořádné valné hromady konané dne 13. 12. 1950 rozhodli o začlenění Spolku do České katolické charity, pak již takové rozhodnutí je samo o sobě problematické, neboť zánik Spolku inkorporací jeho členů do jiné právnické osoby jeho stanovy neupravovaly a takový způsob ukončení činnosti nelze dovodit ani z rámcové zákonné úpravy. Stanovy Spolku upravovaly jeho zánik pouze rozpuštěním z rozhodnutí valné hromady, tzv. rozejitím se (navíc za souhlasu biskupského Ordinariátu) - §8 odst. 9 stanov nebo úředním rozpuštěním znamenajícím rovněž zánik Spolku, popřípadě poklesem počtu členů Spolku pod počet členů výboru (§10 stanov). V ustanovení §10 stanov je pak upravena výlučná dispozice s majetkem Spolku pro případ jeho zániku, a to jeho připadnutí Ordinariátu biskupství českobudějovického. Jakákoliv jiná dispozice se spolkovým jměním valnou hromadou Spolku při zasedání konaném dne 13. 12. 1950 se tudíž příčila stanovám Spolku, jež byly přijaty na základě zákona č. 134/1867 ř. z., a vzhledem k rámcové úpravě ustanovení §4 i k jeho provedení. Z uvedeného výkladu rovněž vyplývá, že není správná konkluze odvolacího soudu o oprávnění diecézního biskupa rozhodnout o osudu majetku Spolku jeho vložením do Diecézního svazu katolické charity v Českých Budějovicích, neboť takové oprávnění rozhodnout apriori z ustanovení §10 věty druhé stanov Spolku vzhledem k jednoznačnému textu dovodit nelze. Ostatně, je nesporné, že rozhodovací pravomoc ve vztahu ke spolkovému jmění náležela toliko valné hromadě Spolku, která ji také v rozporu s právními předpisy uplatnila.
31. Závěr odvolacího soudu, že žalobce není právním nástupcem spolku „Serafínské dílo lásky“ a jako takový není v řízení věcně aktivně legitimován, proto z hlediska v řízení posuzovaných právně významných skutečností neobstojí. Opačná konkluze pak implikuje možné naplnění restitučního titulu upraveného v ustanovení §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb.
32. Ve vztahu ke zkoumané otázce věcné aktivní legitimace žalobce v řízení podle části páté občanského soudního řádu lze současně doplnit, že odvolací soud odhlédl i od možnosti užití interpretační direktivy ex favore restitutionis (§18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), k čemuž Nejvyšší soud vytvořil judikatorní prostor například v rozsudku ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, i ohledně výkladu pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonného předpokladu právní kvalifikace subjektu uplatňujícího restituční nároky dle zákona č. 428/2012 Sb., coby osoby ve smyslu ustanovení §3 tohoto zákona oprávněné.
V.
Další dovolací argumentace, vady řízení
33. Dovolací soud se již nezabýval řešením další právní otázky [spáchání majetkové křivdy na žalobci za okolností upravených v ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb.], jejichž prostřednictvím dovolatel vymezil důvod přípustnosti dovolání odchýlení se odvolacího soudu (tentokrát) od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (v dovolání prezentované specifikovanými rozhodnutími), neboť to vzhledem k předchozím závěrům potvrzujícím důvodnost dovolání žalobce považoval za nadbytečné.
34. Podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání (jako v projednávané věci) přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
35. Námitku žalobce, jejíž podstatou bylo tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a také od judikatury Ústavního soudu tím, že žalobce neseznámil se svým hodnocením důkazů, které bylo odlišné od hodnocení shodných důkazů soudem prvního stupně, nepoučil jej o tom pro účely dokazování a neumožnil mu vyjádřit se k jeho právnímu posouzení věci a současně, že ve vztahu k žalobci je dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu tzv. překvapivým rozhodnutím a odvolací soud zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud neposoudil jako vymezenou otázku procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu, ale jako výtku procesně nekorektního postupu odvolacího soudu, jíž vystihuje případ vady řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Dovozoval-li ostatně žalobce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, že přípustnost dovolání zakládá i námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod napadeným rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, pak je nutno konstatovat, že v odkazovaných rozhodnutích je obsahově vymezená námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod považována nikoliv za důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., ale za dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (k potřebě striktního rozlišení mezi splněním procesní povinnosti dovolatele vymezit dovolací důvod na straně jedné a důvod přípustnosti dovolání na straně druhé srovnej v judikatuře Ústavního soudu stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
36. Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, také tehdy, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tudíž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
37. Z pohledu právě provedeného výkladu nelze tudíž dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí překvapivé, neboť otázka, zda žalobce je právním nástupce spolku „Serafínské dílo lásky“ či zda tímto právním nástupcem je Česká katolická charita, byla v důsledku skutečností tvrzených povinnou osobou (dalším účastníkem řízení) opakovaně posuzována jak v řízení před správním orgánem, tak i v řízení před soudem (prvního stupně) podle části páté občanského soudního řádu. Nejednalo se o skutečnosti, jež by se staly předmětem posouzení až v rozhodnutí odvolacího soudu. Současně platí, že odlišný právní názor odvolacího soudu - oproti závěru soudu prvního stupně – byl výsledkem jiného hodnocení skutečností zjištěných dokazováním a nijak nesouvisel s poučovací povinností soudu ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (v poměrech odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř.). Sluší se připomenout, že k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (a obdobně podle ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř.) je tedy třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka (jímž není navíc soud vázán), vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2696/2018). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Protože k posléze uvedené situaci v poměrech projednávané věci došlo, nemohl být postup odvolacího soudu v řízení před ním vedeným poměřován závěry vyplývajícími z dovolatelem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 609/2004, ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, a ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3591/2006, jež jsou založeny právě na porušení poučovací povinnosti soudu, v jehož důsledku došlo k vydání rozhodnutí v neprospěch toho účastníka řízení (pro neunesení některého z procesních břemen), jenž měl být soudem poučen. Případný není ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, neboť v jím posuzované věci bylo porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod konstatováno na základě skutkových a procesních okolností nesouměřitelných s poměry projednávané věci.
38. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
39. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu