ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.78.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 78/2022-770
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 8 To 269/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 56/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. 17 T 56/2020 byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 9. 2018, č. j. 17 T 78/2018-58, a sbíhající se přečin zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 52 T 6/2020-752, byl podle §199 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku, §48 odst. 4 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholu. Podle §67 odst. 2 písm. a), §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 160 Kč, celkem 40.000 Kč. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 9. 2018, č. j. 17 T 78/2018-58 a Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020 č. j. 52 T 6/2020-752, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě způsobené újmy.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. 8 To 269/2021 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 10. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu obviněný namítl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. h) a písm. f) trestního řádu. Zdůraznil, že trestní věc byla původně usnesením Policie České republiky č. j. KRPB-20980-78/TČ-2016-061371-BŠ postoupena jako přestupek k projednání místně příslušnému orgánu, kterým bylo Město Moravský Krumlov. Uvedené rozhodnutí bylo obviněnému doručeno a nabylo právní moci. Rozhodnutí nebylo zrušeno ve lhůtě podle §174a trestního řádu a obviněný do současné doby neobdržel žádné jiné rozhodnutí, kterým by došlo ke zrušení citovaného rozhodnutí policejního orgánu. Ve vztahu k obviněnému tak původní rozhodnutí o postoupení věci nabylo právní moci, nebylo zrušeno, a i nadále platí. Opětovným zahájením trestního stíhání pro stejný skutek za nezměněné skutkové a důkazní situace, navíc po dlouhé době (dávno po lhůtě podle §174a trestního řádu), došlo k nepřípustnému zásahu do právní jistoty odsouzeného. K projednání přestupku správním orgánem nedošlo, jelikož poškozená i přes výzvu neučinila návrh na jeho projednání. Věc tak byla přestupkovým orgánem odložena. Z pohledu obviněného došlo ke skončení věci, kdy toto rozhodnutí nebylo odstraněno. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že intenzita a charakter konfliktů s poškozenou nedosáhly stupně nezbytného pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §199 trestního zákoníku. Zejména nebylo prokázáno, že by poškozená jednání obviněného pociťovala jako těžké příkoří. Ani z jednoho znaleckého posudku neplyne, že by v době vyšetření poškozená trpěla syndromem týrané osoby či posttraumatickou stresovou poruchou. Stejně tak nebylo zjištěno, že by údajné týrání mělo trvat delší dobu. Ke konfliktům docházelo v průběhu celého manželství, kdy tyto zjevně nejčastěji z důvodu vzájemné žárlivosti vyvolávali oba manželé. K eskalaci pak došlo až v průběhu roku 2015 krátce před tím, než poškozená opustila společnou domácnost.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. 8 To 269/2021-736, a podle §265l přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že proti opatření podle §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu není stížnost přípustná. Takové opatření není třeba rušit a bylo-li vydáno, lze kdykoli v řízení pokračovat. Nepřípustnost trestního stíhání pak podle názoru státní zástupkyně nemohlo založit ani rozhodnutí správního orgánu o odložení věci podle §66 odst. 3 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Uvedené odložení věci nelze označit za meritorní rozhodnutí správního orgánu o přestupku, neboť toto usnesení se pouze poznamená do spisu. Z logiky věci tedy vyplývá, že o přestupku obviněného nebylo, ale ani nemohlo být, správním orgánem rozhodnuto. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že podle závěrů soudů se mezi obviněným a poškozenou nejednalo o běžné drobné nebo dílčí konflikty nepřesahující obvyklou případně společensky tolerovatelnou míru, které by svým charakterem a rozsahem odpovídaly typickému řešení manželských problémů. Jednání obviněného nabylo takové míry intenzity, která již odpovídá znaku týrání ve smyslu trestného činu podle §199 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozená pociťovala zlé nakládání jako těžké příkoří a vznikl u ní intenzivní pocit strachu z obviněného, stejně tak jako stav bezmoci. Překážkou pro právní posouzení věci jako přisouzeného trestného činu nebyla ani skutečnost, že u obviněné absentoval syndrom týrané osoby, případně se u ní nerozvinula posttraumatická stresová porucha. U různých obětí může v důsledku týrání dojít k různým klinickým diagnózám, ale také pouze k popisnému výčtu následků viktimizace, které nespadají pod konkrétní psychopatologické poruchy. Absence příznaku syndromu týrané osoby, potažmo posttraumatické stresové poruchy, nesignalizuje, že oběť není traumatizována. Bylo prokázáno, že u poškozené vznikl vztah negativních pocitů vnitřní nepohody a obav, takže poškozená pociťovala zlé nakládání obviněného jako těžké příkoří. Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že poškozená trpěla reaktivně depresivní poruchou provázenou psychosomatickými potížemi, byla přecitlivělá a nebyla odolná vůči stresu. Tato úzkostná porucha byla následkem stresu vyvolaného obviněným. Strach z obviněného byl prokázán i svědeckými výpověďmi. To, že obviněná neventilovala veřejně své problémy s obviněným, odpovídá obrazu týrané osoby. Jestliže popsaným způsobem obviněný nakládal s poškozenou po dobu delší dvou let, jeho jednání bylo oprávněně posouzeno i s přihlédnutím ke kvalifikované skutkové podstatě reagující na delší dobu týrání.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu
7. Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Jde o situace, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 trestního řádu nebo v §11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Obviněný v dovolání namítal, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. h) a f) trestního řádu (ve znění účinném do 17. 3. 2017) s tím, že poukázal na dřívější usnesení policejního orgánu o postoupení věci podle §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu a následné odložení věci přestupkovým orgánem. Jeho námitky lze z hlediska deklarovaného důvodu dovolání považovat za relevantní, nejsou ovšem opodstatněné. Především je třeba zdůraznit, že jde o námitky, které obviněný uplatnil již v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádal. Na příslušné pasáže jeho rozhodnutí tak lze v podrobnostech odkázat. Z trestního spisu v této souvislosti vyplývá, že usnesením policejního orgánu ze dne 23. 6. 2016, č. j. KRPB-20980-78/TČ-2016-061371-BŠ, bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání obviněného pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Toto usnesení bylo podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušeno usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 1 KZT 818/2016, jako předčasné. Věc byla následně opatřením policejního orgánu ze dne 24. 8. 2016 podle §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu odevzdána k projednání přestupku, a to Městskému úřadu v Moravském Krumlově. Usnesením Komise pro projednávání přestupků města Moravský Krumlov ze dne 13. 12. 2016, č. j. MUMK-23674/2016, sp. zn. SMUMK-17563/2016 KPPP/JEL, byla věc přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a), c) zákona o přestupcích a podle §66 odst. 3 písm. f) zákona o přestupcích odložena, neboť nebyl podán A. M. návrh na zahájení řízení o přestupku, který může být projednán posouzen na návrh (§68 odst. 1 až 3 zákona o přestupcích).
11. Za rozhodnutí podle §11 odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném do 17. 3. 2017, se nepovažuje usnesení státního zástupce nebo policejního orgánu o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu, neboť zde nešlo o trestní stíhání. Usnesení jako forma rozhodnutí o odložení věci je obligatorním, konečným vyřízení věci ve stádiu před zahájením trestního stíhání. Nevytváří však překážku věci pravomocně rozhodnuté a to i přes pravomocné rozhodnutí o odložení věci. Trestní stíhání téže osoby pro týž skutek lze zahájit, aniž je třeba, aby usnesení o odložení věci bylo předtím zrušeno v řízení o některém z mimořádných prostředků (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9.2008, sp. zn. III. ÚS 850/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2.2008, sp. zn. 3 Tdo 1183/2007). Pokud obviněný dále spatřoval nepřípustnost trestního stíhání v tom, že jeho dřívější stíhání pro týž skutek bylo rozhodnutím oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, přičemž rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, lze nad rámec odůvodnění odvolacího soudu odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011, podle kterého při odložení věci podle §66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích se nevydává žádné formální rozhodnutí, takže se nemůže jednat o konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž by zakládal překážku věci rozhodnuté. V takovém případě proto není následné trestní stíhání téhož obviněného pro týž skutek nepřípustné a není zde naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Takové vymezení nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
13. Nejvyšší soud dlouhodobě přiznává - v rámci poukazu na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 - relevanci také námitkám proti skutkovým zjištěním, a to s ohledem na právo na spravedlivý proces. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). S účinností od 1. 1. 2022 se jedná o samostatný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
14. Dovolací námitky obviněného J. M. jsou opakováním obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady obviněný uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Pokud jde o výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění, napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Znojmě netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace obviněného v převážné části představuje prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Výhrady obviněného proti skutkovému podkladu napadených rozhodnutí se proto míjí s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, ostatně stejně jako s jeho zněním účinným od 1. 1. 2022.
15. Obviněnému není možné přisvědčit ani v jeho výhradách, že intenzita a charakter konfliktů s poškozenou nedosáhl stupně nezbytného pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §199 trestního zákoníku, jelikož poškozená jednání obviněného nepociťovala jako těžké příkoří a netrpěla syndromem týrané osoby či posttraumatickou stresovou poruchou. Objektem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Podle skutkových zjištění soudů obviněný s poškozenou v období od roku 2013 do října 2015 zle nakládal tím způsobem, že ji vulgárně urážel, ponižoval a bezdůvodně vyvolával v opilosti problémy a vyhrožoval jí, že ji zničí. Poškozenou rovněž nepřiměřeně kontroloval prostřednictvím mobilního telefonu. Toto jeho jednání přerostlo i do fyzických ataků, zejména v době, kdy byl pod vlivem alkoholu, kdy poškozenou škrtil ve sklepě, bouchal s ní o zeď a vyhrožoval jí zabitím, pokud o tom někomu řekne. Házel po poškozené rovněž předměty a tloukl ji po celém těle tak, až musela utéct k sousedům. Takové jednání dosáhlo intenzity, která přesáhla obvyklou a společensky tolerovatelnou míru ve způsobu řešení manželských problémů a která odpovídá znaku týrání ve smyslu trestného činu podle §199 odst. 1 trestního zákoníku. Vztah obviněného a poškozené nebyl vyrovnaný, díky jejich osobnostním výbavám byla poškozená v submisivním postavení, které sice snášela, avšak díky nadměrnému pití alkoholu se tato nevyváženost zhoršovala. Bránila se ventilovat své pocity na veřejnosti i mezi blízkými, aby neublížila vybudovanému obrazu dobře prosperující firmy a vztahu, což negativní prožívání umocňovalo. Poškozená pociťovala zlé nakládání jako těžké příkoří a vznikl u ní intenzivní pocit strachu z obviněného, stejně tak, jako stav naučené bezmoci. Nic na tom nemění okolnost, zda poškozená trpěla syndromem týrané osoby či posttraumatickou stresovou poruchou. Pro naplnění dané skutkové podstaty se nevyžaduje, aby u poškozené osoby vznikaly následky na zdraví. Postačí, že jde o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze znaleckého zkoumání navíc vyplynulo, že poškozená trpěla reaktivně depresivní poruchou provázenou psychosomatickými potížemi, byla přecitlivělá a nebyla odolná vůči stresu. Tato úzkostná porucha byla následkem stresu vyvolaného obviněným.
16. S obviněným nelze souhlasit ani v tom, že jeho jednání nebylo možné posoudit podle kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Na jeho jednání je totiž třeba nahlížet jako na celek, takže pokud spočívalo jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení na poškozenou v průběhu mnoha měsíců od roku 2013 do října 2015, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak týrání trvajícího delší dobu. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011).
17. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu