ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1045.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1045/2022-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného F. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 To 200/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 186/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 4 T 186/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný F. V. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
1. v blíz ̌e nezjiště né dob ě v březnu 2020 na pozemku u domu č. p. XY v obci XY, okres XY, z dů vodu dlouhodobých sousedských sporu ̊ vyběhl s dlouhou kovovou tyč í namír ̌enou proti J. K. , narozenému XY, a křičel, aby odtud vypadl, nebo ho jinak zabije, načež poš kozený J . K. par utekl smě rem ke svému pozemku,
2. dne 4. 3. 2021 v dopoledních hodinách obz ̌ alovaný zavolal na tísn ̌ovou linku 112 a při telefoná tu, v němž se operátorovi pr ̌edstavil jako V. F. XY. XY, kromě jiného sde ̌lil: „Jsou dvě možnosti, buď si to s ním vyr ̌ ídím hned sám tady a poc ̌ ítejte s tím, z ̌e jako přijdete řešit vraždu, anebo sem př ijedete, mám ho zabít hned, nebo přijedete doprdele!“, což č ástec ̌ně slyšel poš kozený J . K. , ve kterém toto jednání i s ohledem na pr ̌ edchozí zkus ̌enosti s obž alovaným vzbudilo du ̊vodnou obavu o jeho ž ivot a zdraví .
2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. za ́koníku mu výkon trestu odn ětí svobody podmi ́n ěně odložil na zkušebni ́ dobu ve vým ěře 2 (dvou) let.
3. Současně byl obviněný rozsudkem nalézacího soudu podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obž aloby státní zástupkyne ̌ Okresního státního zastupitelství v C ̌ eském Krumlove ̌ ze dne 19. 11. 2021, č. j. ZT 112/2021-70, pro zloč in vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nebot ̌ nebylo prokázáno, z ̌e se stal skutek, pro nějž byl obviněný sti ́hán. Skutek spo číval v tom, že:
dne 1. března 2021 kolem 11:00 hodin na pozemku obce XY, okres XY, u bývalé hasic ̌ árny a nedaleko domu c ̌p. XY přistoupil na vzdálenost 5 metru ̊ k J. K., přičemž v ruce držel opět kovovou tyč zakonč enou hrotem namír ̌ eným sme ̌rem na poš kozeného a kr ̌ičel: „Vypadně te, nebo Vás zabiju“, nac ̌ež poš kozený ze strachu utekl do své chalupy nacházející se na vedlejs ̌ ím pozemku .
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 4 T 186/2021, podal dovolatel prostřednictvím obhájkyně odvolání, které směřoval do výroků o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 To 200/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 To 200/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. do výroku o vině a trestu.
6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolatel domni ́vá, z ̌e oba soudy pochybily, když nebyl proveden obhajobou i státní zástupkyní navrhovaný du ̊kaz (znalecký posudek na duš evní stav pos ̌ kozeného J . K.). Se závěry soudů nižších stupňů stran důvodu neprovedení tohoto důkazu nemůže souhlasit, neboť sa ́m soud prvního stupne ̌ uč inil záve ̌ r o problematickém vztahu pos ̌ kozeného k jeho osob ě. Vy ́pove ̌ď J. K. , jako jediného oc ̌ itého sve ̌dka, považuje dovolatel pro rozhodnuti ́ za zcela k líc ̌ovou, když podle jeho názoru nadále př etrvávají závaz ̌ né pochybnosti, zda u J. K. není podstatne ̌ sníz ̌ ena schopnost správne ̌ vnímat a vypovídat. Zkoumání dus ̌ evního stavu po škozeného tak bylo potř ebné i s ohledem na skutec ̌nost, že poškozený měl ukazovat svědku Ch. pistoli a říkat, ž e ho s ní zastr ̌ elí. Obvin ěný se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když nebyl proveden tento navrhovaný du ̊kaz, čímž došlo k poruš ení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Nebyl tedy zcela nedůvodně proveden důkaz k rozhodným skutkovým zjis ̌tě ním, která jsou urc ̌ ující pro rozhodnutí soudu, kdyz ̌ byl obě ma soudy odmítnut návrh obhajoby i státního zástupce k vypracování znaleckého posudku, a čkoliv se jednalo o zcela za ́sadní a podstatný du ̊ kaz, který byl zcela urc ̌ ující pro uc ̌ině ní záve ̌ru o naplně ní znaku ̊ trestného c ̌inu, čímž bylo poruš eno jeho právo na spravedlivý proces.
7. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nami ́tá, z ̌e skutek, jak byl soudem prvního stupne ̌ zjiště n, byl nesprávne ̌ právne ̌ kvalifikován jako ad 1) zloc ̌ in vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a jako ad 2) pr ̌ečin nebezpeč ného vyhroz ̌ ování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu uvádí, ž e trestný c ̌ in je spáchán se zbraní i tehdy, jestliz ̌e pachatel př ímo zbran ̌ nepouž il ke spáchání trestného c ̌inu, ale měl ji za tímto úc ̌elem u sebe, aby ji podle potřeby použ il k útoku, k pr ̌ ekonání c ̌ i zamezení odpor u. Naopak, jestliž e pachatel má sice v dobe ̌ činu u sebe zbraň, př ípadne ̌ věc, kterou lze považovat za zbraň, ale není prokázáno, z ̌e ji mě l v úmyslu pouz ̌ ít, nejde o spáchání trestného c ̌ inu se zbraní. Podle názoru dovolatele nelze dojít k záve ̌ru, že měl u sebe v idle nebo násadu od vidlí c ̌i koštěte nebo dlouhou železnou tyč za tím úc ̌elem, aby ji použil jako zbraň proti poš kozenému. Akcentuje, že nebylo zcela jednoznačně prokázáno, z ̌e by jednak měl vůbec zbraň (kovové kopí se nikdy nenas ̌lo), stejně tak nebylo dostatečně prokázáno, z ̌e ji měl př ípadne ̌ za úc ̌elem, aby ji použil proti poš kozenému. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů zcela pominuly skutečnost, že svědek Ch. o zbrani vůbec nemluvil. Proto se domnívá, z ̌e je základním pochybením kvalifikovat skutek ad 1) jako zloc ̌ in vydírání s použ itím zbrane ̌, když zcela absentuje existence zbraně a absentuje úmysl pouz ̌ ít zbran ̌. Neměl u sebe nikdy hůl v tom smyslu, aby kohokoliv ohrožoval. Pokud u sebe někdy hůl měl, mě l ji spís ̌ e za úc ̌elem udrž ení stability. Navíc zd ůrazňuje, že pro použití vyšší trestní sazby se ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku se požaduje úmysl, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného.
8. Stejně tak se domnívá, z ̌ e není namíste ̌ právní kvalifikace jeho jednání pod bodem ad 2) jako přečinu nebezpeč ného vyhroz ̌ ování, kdy ž svědek K. uvedl, že př ímo jemu nevyhroz ̌ oval. Domnívá se, z ̌ e není splne ̌ na základní podm ínka tohoto pr ̌ečinu, tj. že vyhrož ování musí být zpu ̊ sobilé vzbudit du ̊ vodnou obavu. Podle jeho názoru je zejména tr ̌eba odlišit nebezpeč né vyhroz ̌ ování od projevu ̊, př i kterých bylo použ ito silných slov, ale ve skuteč nosti o nic závaz ̌nějš ího nes ̌ lo. Záve ̌ r, zda jde o výhru ̊žky způ sobilé vzbudit du ̊vodnou obavu z jejich uskutečně ní, je nutné posuzovat na základe ̌ komplexního posouzení situace. Domnívá se, z ̌e soudy nižších stupňů nedostatečně zohlednily jeho dalš í chování, hodnotily pouze c ̌ ást situace vytrz ̌enou z kontextu, nehodnotily ji komplexně . Vytýká soud ům, že automaticky bez dalš ího zdu ̊vodně ní vychází z toho, z ̌e se ho poš kozený obával, p řičemž soudy obou stupňů nedostatečně posoudily jeho fyzické a charakterové vlastnosti (dovolatele), nebo ť je nucen při chů zi se opírat o hu ̊ l, ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi pos ̌ kozeného, který má mít kurz sebeobrany a vlastnit zbran ̌. Ž ádá zárove ň dov olací soud, aby pec ̌livě hodnotil povahu a závaz ̌ nost telefonátu na linku 112. Soud prvního stupne ̌, stejně jako odvolací soud se dále nevypor ̌ ádaly s tím, z ̌ e tento telefonát nebyl nebezpec ̌ ným vyhroz ̌ ováním, nýbrz ̌ se jednalo o projev, kdy bylo použ ito silných slov, které ov šem nebyly myš leny váz ̌ně. Nebyla proto naplně na objektivní stránka trestného c ̌inu, nedošlo k naplně ní formální stránky trestného c ̌ inu z hlediska subjektivní stránky trestného c ̌inu, když zjevně absentuje jeho zavině ní. Nebylo prokázáno, z ̌e by ke skutkům skutečně došlo, tedy že by se jednalo o trestný c ̌in. Právní kvalifikace neodpovídá společenské nebezpečnosti.
9. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., dovolatel namítá, že odvolací soud v r ̌ ádném opravném r ̌ ízení pr ̌ ezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupne ̌, ovšem neodstranil vadu vyty ́kanou v r ̌ ádném opravném prostr ̌ edku a navíc sám zatíz ̌il ř ízení a své rozhodnutí vadou zakládající ne ̌ který z dovolacích du ̊vodů. Obviněný následně opakuje argumentaci uplatněnou u shora uvedených dovolacích důvodů. Nad rámec toho uvádí, že u prvni ́ho skutku nebylo zohledne ̌no, ž e kovová tyc ̌ , kopí, nebyla nikdy nalezena, ac ̌koliv došlo k proh lídce domu a okolí, nebyl nijak vymezen c ̌ asový úsek, kdy me ̌lo k tomuto č inu dojít. Dovolatel stále trvá na tom, z ̌e k tomuto skutku nedošlo, navíc svědek Ch. k němu nic bližš ího neuvedl. Soudy se nevypor ̌ ádaly ani s tím, z ̌e protokol o oh ledání místa c ̌inu zcela jasně dokazuje, že poš kozený oplocenku rozde ̌lal i 4. 3. 2021. Zdůrazňuje, že s poš kozeným má napjaté vztahy, proto se mu po škozený touto cestou můž e mstít, navíc ho měl poškozený v roce 2019 napadnout, proto se ho dlouhodobě bojí. Pos ̌ kozený sám uvedl, z ̌ e má zbran ̌ a že ho s ní zastř elí, coz ̌ potvrdil i svědek Ch. Akcentuje, že poš kozený pr ̌ed důchodem pracoval jako ochranka. Poš kozený ho opakovane ̌ udává pro pr ̌estupky, i když tyto věci jsou opakovaně odkládány. P řestože poškozený tvrdí, že se bojí, stále chodí na pozemek pana Ch. Pokud by se skutečně bál, pak by respektoval dohodu s panem Ch ., př ípadne ̌ by na jeho pozemek vůbec nevstupoval. Pokud by se ho skutečně bál, pak by po tel efonátu odes ̌el a nevyč kával na pr ̌ íjezd policie.
10. Obviněný proto v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšš í soud zrus ̌il podle §265k odst. 1 tr. ř. usneseni ́ Krajského soudu v C ̌ eských Bude ̌ jovicích ze dne 27. 7. 2022, c ̌. j. 23 To 200/2022– 250, a ve výroku o vine ̌ a trestu rozsu dek Okresního soudu v C ̌ eském Krumlově ze dne 14. 3. 2022, č . j. 4 T 186/2021–219, a téz ̌ vadné r ̌ ízení jim př edcházející a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. př ikázal Okresnímu soudu v Č eském Krumlově, aby věc v potř ebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 856/2022, nejprve stručně zrekapitulovala průběh trestního řízení a následně předestřela argumentaci dovolatele, ke které se poté vyjádřila. Nejprve upozornila na to, že námitky vyjádr ̌ ené v dovolání uplatn ̌uje obvině ný v rámci své o bhajoby prakticky již od samého poc ̌ átku trestního r ̌ ízení a vte ̌lil je rovněž do svéh o ř ádného opravného prostr ̌edku, takž e se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítá tvrzení obvine ̌ ného, z ̌e by mě l existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, skutkov ým stavem a jeho pra ́vním posouzením. Má za to, že veš keré námitky, které obvine ̌ ný v této souvislosti vznás ̌ í, kvalitativne ̌ nepřekrač ují meze prosté polemiky s názorem soudu ̊ na to, jak je tř eba ten, který du ̊ kaz posuzovat a jaký význam jí pr ̌ ipisovat z hlediska skutkového de ̌je.
12. Předestírá, že z provedeného dokazování nevyplynula žádná skutečnost, která by odůvodňovala závěr o nevěrohodnosti poškozeného a poukazuje na doplněné dokazování před soudem druhého stupně, z něhož vyplynula bezúhonnost poškozeného s výjimkou nedbalostního trestného činu v dopravě před mnoha lety. Státní zástupkyně je tak přesvědčena, že v případě odsouzených skutků byly provedené důkazy dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině obviněného. Akcentuje, že nahrávka telefonátu na tísňovou linku policie zachytila zcela konkrétním způsobem, jakých reakcí je dovolatel schopen na přítomnost poškozeného a zcela zapadá do popisu vyplývajícího z výpovědi poškozeného a koresponduje se skutečnostmi zjištěnými o osobnosti dovolatele na základě znaleckého posudku. Soudy proto neměly pochybnost o průběhu skutku na základě výpovědi poškozeného, jež byla v souladu s pořízenou nahrávkou. Provedenými důkazy byly skutky spáchané obviněným zcela prokázány, když právní kvalifikace jeho jednání je zcela přiléhavá.
13. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání a deklarovaný dovolání nebyl naplněn. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě.
22. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné předně uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které dovolatel uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
23. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obecně lze konstatovat, že námitky dovolatele týkající se tzv. opomenutého důkazu, lze formálně podřadit pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž námitky týkající se naplnění skutkových podstat trestných činů vydírání a nebezpečného vyhrožování, když obviněný rozporuje spáchání vydírání se zbraní a naplnění subjektivní stránky u obou trestných činů, jakož i splnění znaku způsobilosti vzbudit důvodnou obavu, lze sice formálně podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky dovolatele z hlediska svého obsahu nepřesahují pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů. Proto je argumentace dovolatele podřaditelná pod zvolený dovolací důvod s velkou dávkou tolerance. Jako právně relevantní vyhodnotil Nejvyšší soud implicitně uplatněnou námitku subsidiarity trestní represe, kterou je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. K argumentaci obviněného stran způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů lze konstatovat následující. Obecně platí, že rozsah dokazování je limitován ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů postupovaly. V tomto směru je třeba podotknout, že obviněný byl uznán vinným na základě komplexního hodnocení všech provedených důkazů, nikoliv jen na základě výpovědi poškozeného, jak naznačuje obviněný (viz zejména výpověď svědka Ch., záznam hovoru na tísňovou linku 112, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie MUDr. Moniky Gärtnerové).
25. Z pohledu dovolací argumentace obviněného spočívající ve zpochybňování věrohodnosti poškozeného a jeho duševního stavu, je třeba předně konstatovat, že tato argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Přesto považoval Nejvyšší soud za vhodné na ni stručně reagovat, neboť nepochybně jistým způsobem souvisí s námitkou existence tzv. opomenutých důkazů (požadavek na znalecké zkoumání osoby poškozeného). Předně se touto námitkou již zabýval soud prvního stupně (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně) a zejména pak soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení (body 10-11 usnesení soudu druhého stupně) a dovolací soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Navíc je třeba zdůraznit, že lze sice připustit, že zařazení jednotlivých událostí z časového hlediska bylo pro poškozeného trochu obtížné, ovšem s ohledem na věk poškozeného (70 let v době činu), časový odstup výpovědi poškozeného a pácháním trestné činnosti dovolatelem (2 roky) a skutečnosti, že napjaté vztahy mezi obviněným a poškozeným byly a jsou přetrvávajícího rázu, je zcela pochopitelné, že některé události poškozenému splývaly nebo že si určité okamžiky nepamatoval do detailu. Samotná nepřesnost časového zařazení nemůže znamenat nevěrohodnost poškozeného, naopak přesně se opakující tvrzení s detailním časovým zařazením by spíše vypovídala o nevěrohodnosti poškozeného, kdy by se dalo předpokládat, že svoji výpověď má naučenou nazpaměť. Skutečnost, že poškozený si tedy nedokázal některé okamžiky časově vybavit, rozhodně není důvodem, proč poškozenému nevěřit a považovat jeho výpověď za nevěrohodnou, což konstatovaly i soudy nižší instance. S tímto závěrem nepochybně souvisí namítané tvrzení ohledně existence tzv. opomenutých důkazů.
26. Jak již bylo naznačeno, obviněný namítá právně relevantně tzv. existenci opomenutého důkazu, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně k problematice opomenutých důkazů lze uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
27. Předně je třeba akcentovat, že návrhem obviněného na vypracování znaleckého posudku na osobu poškozeného se zabývaly orgány činné v trestním řízení (policejní orgán, soudy) po celou dobu trestního řízení, přičemž vždy jeho zamítnutí z důvodu nadbytečnosti náležitě a řádně odůvodnily. Soud prvního stupně řádně, stejně jako soud druhého stupně náležitě a dostatečně zdůvodnily, na základě jakých úvah a skutečností považovaly vypracování znaleckého posudku na osobu poškozeného za nadbytečné, přičemž Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně, body 10-11 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nad rámec tohoto závěru Nejvyšší soud uvádí, že stran jednání pod bodem 2 právně kvalifikované jako nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku je jednání obviněného patrné ve své podstatě zejména ze samotného záznamu telefonního hovoru na linku 112, kdy výpověď poškozeného byla pouze podpůrným důkazem. Stran trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku lze připustit, že tato trestná činnost byla prokázána zejména tvrzením poškozeného, ovšem byla podpořena dalšími důkazy, které podpořily věrohodnost jeho výpovědi, takže za dané situace soudy nedospěly k závěru o nutnosti znaleckého zkoumání poškozeného. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v řízení ani nebylo prokázáno, že by se poškozený chtěl obviněnému jakkoliv mstít, neboť sám poškozený ani nepodal trestní oznámení a ani nežádal náhradu škody. Současně z provedeného dokazování nevyplynulo, že by snad poškozený trpěl nějakou duševní nemocí či chorobou. Zároveň je nezbytné akcentovat, že soudy nižších stupňů, které měly na rozdíl od Nejvyššího soudu možnost bezprostředního kontaktu s poškozeným, nepozorovaly v jeho projevu nestandardní okolnosti, které by měly nasvědčovat pochybnostem o jeho duševních schopnostech, schopnosti řádně vnímat a reprodukovat pozorovanou událost v rámci své výpovědi. Soudy si tedy i bez navrhovaného důkazu dokázaly vytvořit ucelený obraz o trestné činnosti obviněného včetně nepochybné existence napjatých vztahů mezi obviněným a poškozeným, kterým nepomáhalo nejen chování obviněného, ale ani poškozeného, jak nakonec soudy výslovně připustily, a o zjištěném skutkovém stavu nemá pochyb ani dovolací soud. Pro úplnost ještě Nejvyšší soud dodává, že soud druhého stupně doplnil dokazování k osobě poškozeného opisem rejstříku trestů, když z něho zjistil, že poškozený je osobou bezúhonnou, když toliko v roce 1978, tedy před více jak 40 lety, byl odsouzen za nedbalostní trestní čin v dopravě. Jak již bylo naznačeno skutečnost, že poškozený měl jistý problém časové události zařadit, sama o sobě nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti. Rovněž skutečnost, že snad měl poškozený někdy svědkovi Ch. říci, že má zbraň a že jí může použit, nemůže vést k závěru o nutnosti jeho znaleckého zkoumání, když jednak svědek je legálním držitelem zbraně, ale nakonec ani sám obviněný netvrdí, že by mu zbraní poškozený někdy vyhrožoval. Takže lze mít za to, že se ze strany poškozeného jednalo o jistou nevhodnou reakci na chování obviněného, když neshody jsou dlouhodobějšího rázu a mají vliv i na jeho rodinou pohodu (poškozený má invalidní dceru).
28. Na závěr je možno ještě zdůraznit, že rozsah dokazování není bezbřehý, ale je limitován zjištěním skutkového stavu, o němž není důvodně pochyb. Takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly, když zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci tak, jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř. Podstatné je tedy zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Jinak vyjádřeno, pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby, ale i obžaloby, na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Takto soudy nižších stupňů postupovaly, když odvolací soud i logicky zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o navrhovaný důkaz. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Proto nebylo možno námitce obviněného ohledně tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů přisvědčit, a tím nemohla být porušeno ani právo na obhajobu, jak dovolatel tvrdí.
29. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
30. Jak již bylo konstatováno, dovolatel dále rozporuje naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Z pohledu konkrétně uplatněné argumentaci obviněného je předně nutné uvést, že tento rozporuje zejména skutková zjištění a hodnocení důkazů soudů nižších stupňů (zpochybňuje, že měl u sebe vůbec nějakou zbraň a že jí použil proti poškozenému), přičemž taková argumentace není podřaditelná pod zvolený odvolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné konstatovat, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry stran skutku pod bodem 1 založily na velmi pečlivém hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Z pohledu námitek obviněného je možno poukázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz bod 13 rozsudku soudu prvního stupně, bod 20 usnesení soudu druhého stupně), když je nezbytné zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že soudy, a to zejména soud prvního stupně, závěr o vině dovolatele nezaložily pouze na výpovědi poškozeného, neboť si byly vědomy určitých napjatých vztahů mezi obviněným a poškozeným, nýbrž na pečlivém hodnocení dalších provedených důkazů. Jinak řečeno, v případě skutkových závěrů pod bodem 1 vycházely nejen z výpovědi poškozeného, ale zejména z výpovědi svědka Ch., který hovořil s oběma aktéry události a který má nepochybně k oběma aktérům obdobný vztah.
31. Pokud obviněný zpochybňuje, že by vlastnil nějaké vidle či násadu od vidlí nebo dlouhou železnou tyč, tak se opětovně jedná o skutkovou námitku. Přesto je třeba zdůraznit, že samotný obviněný během hlavního líčení uvedl, že hole, tyče, vidle či podobné předměty používá jako oporu. Proto i z logiky věci není na místě argumentovat tím, že nebylo prokázáno, že by při jednání pod bodem I měl zbraň v ruce. Jakákoliv násada kovového typu mohla být součástí např. hrábí, koštěte, vidlí, motyky či jiného zahradního nebo zemědělského nářadí a jako taková je způsobilá být použita jako zbraň. V hlavním líčení byl obviněný dokonce konfrontován se svojí výpovědí z přípravného řízení, kde uvedl, že vidle nosí na obranu před poškozeným. Zde je také třeba akcentovat, že svědek Ch. potvrdil, že se na jeho pozemku běžně kovová tyč nachází. Skutečnost, že svědek výslovně kovovou tyč neoznačil ve své výpovědi za zbraň, nebrání a ani nemá vliv na právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu spáchaného se zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku. Mimo jiné není ani úkolem svědka, aby právně kvalifikoval jednotlivé znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, nýbrž podstatou svědecké výpovědi je to, aby vypovídal o skutečnostech důležitých pro rozhodování v trestním řízení. Svědek vypovídá vždy o tom, co vnímal vlastními smysly. Není tedy rozhodné, zda svědek Ch. považuje železnou tyč za zbraň či nikoliv, to je oprávněním soudu. Samotná skutečnost, že tato nebyla při prohlídce nebytových prostor nalezena, ještě neznamená, že tam v době incidentu nebyla, když nelze pominout ani odstup času mezi incidentem a prohlídkou nebytových prostor, ale i skutečnost, že samotný obviněný připustil, že takové předmětný vlastní.
32. Za právně podřaditelnou argumentaci je možno považovat s jistou dávkou tolerance (část uplatněné argumentace je skutkového charakteru) námitku dovolatele, že i pokud by bylo prokázáno, že měl v ruce kovovou tyč, tak nebylo zjištěno, že by ji měl proto, aby jí použil jako zbraň a že by toto mohlo být vnímáno jako pohrůžka násilí. Obviněný tedy zpochybňuje naplnění objektivního znaku použití zbraně a znaku pohrůžky násilím.
33. Obecně platí, že zbraní se rozumí nejen zbraň v technickém slova smyslu (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord), ale jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být kámen, násada od zahradního náčiní, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv. pepřový sprej, vařící voda nebo i motorové vozidlo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012), jestliže tyto nástroje splňují podmínku, že je možno jimi učinit útok proti tělu důraznější a za předpokladu, že z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného. Jinak řečeno, zbraní může být jakýkoliv předmět, pokud je schopen v konkrétním případě způsobit vážné narušení tělesné integrity jiné osoby (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1322/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1282/2012).
34. Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Trestný čin naproti tomu není spáchán se zbraní, měl-li ji sice pachatel u sebe, ale nepoužil ji a ani ji nezamýšlel použít způsobem uvedeným v tomto ustanovení. Trestný čin pak není spáchán se zbraní ani tehdy, jestliže pachatel zamýšlí použít a také příp. použije předmět, jímž je možno učinit útok důraznější, jen proti věcem, např. sochorem nebo krumpáčem vypáčí dveře prodejny apod. Zároveň platí, že použitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu se rozumí nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí dýkou atd.), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem na poškozeného apod.).
35. K samotnému posouzení, zda kovová tyč v projednávaném případě byla použita jako zbraň je nejprve nutné uvést, že podle shora nastíněných teoretických tezí, není pochyb o tom, že kovová tyč samotná nebo i násada od vidlí může být považována za zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku. Zda tomu tak je, bude vždy záviset na konkrétních skutkových zjištění, té které věci. Při respektu ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve skutkové větě skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně lze mít za to, že předmětná kovová tyč byla zbraní, když skutečnost, že ji dovolatel chtěl vůči poškozenému použit, vyplývá z kontextu celé nastalé situace (obviněný na poškozeného touto mířil), která jistým způsobem souvisí s předchozí dlouhodobě napjatou situací mezi obviněním a poškozeným a jejich vzájemných předchozích konfliktech. V tomto směru skutečně nelze pominout, že dovolatel je na poškozeného tzv. vysazen, na jeho přítomnost na pozemku svědka Ch. reaguje opakovaně dosti agresivně, včetně toho, že obviněný poškozeného obvinil z fyzického útoku na jeho osobu (toto se ovšem neprokázalo). Za takové situace pak dlouhá kovová tyč v ruce dovolatele, který běžel proti poškozenému a své jednání provázel slovní agresí vůči poškozenému, musela vzbuzovat u poškozeného důvodnou obavu, že ji dovolatel vůči němu použije, aby docílil svého a aby poškozený opustil předmětný pozemek, což se také stalo. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný na poškozeného křičel, že pokud neopustí pozemek, že ho zabije. Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím kovové tyče se snažil obviněný docílit toho, aby poškozený „vypadl z pozemku“, jinak ho „zabije“, což nepochybně naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, který spočívá v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní. Hrozba učiněná obviněným byla zcela reálná, nejen vzhledem k charakteru vlastního verbálního projevu, ale i tím, že hrozbu zabitím specifikoval kovovou tyčí v ruce. Pohrůžka zabitím je pochybně pohrůžkou násilí. Proto v tomto směru nelze podané argumentaci přisvědčit.
36. Rovněž námitka stran naplnění všech znaků přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku, že zda jednání obviněného mohlo vzbudit důvodnou obavu, byla uplatněna právně relevantním způsobem. Předně je třeba uvést, že trestný čin nebezpečného vyhrožování je zařazený mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (hlava X.), a to do podskupiny trestných činů narušujících soužití lidí (díl 5.).pátý (§352 až 356 tr. zákoníku) obecně zastřešuje trestné činy narušující soužití lidí. Ochrana nerušeného mezilidského soužití je konkretizovaná ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí každého jedince představuje objekt tohoto trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 6 Tdo 85/2020).
37. Tohoto přečinu se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhružkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhružky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením, těžkou újmou na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Výhružkou je tedy třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Obsah výhružky je zde konkretizován usmrcením nebo těžkým ublížením na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Platí, že záleží vždy na konkrétních okolnostech případu vyhrožování usmrcení, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, zejména na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhružek, jak se pachatel při výhružkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobnostní charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí apod. (k tomu např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 77, T 1401.). Výhružka musí být provedená nedovoleným způsobem a prostředky, musí být vážně míněna (nesmí jít o žert) a musí být zaměřena, jak již bylo uvedeno, na usmrcení, těžké ublížení na zdraví nebo způsobení jiné těžké újmy. Taková výhružka může pak směřovat buď přímo proti poškozenému, anebo může mu být vyhrožováno způsobením usmrcení, těžkým ublížením na zdraví nebo jiné těžké újmy osobám jemu blízkým, čímž je pronásledován poškozený, neboť se u něj vyvolává strach o zdraví a bezpečí takových blízkých osob. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že podstatou uvedeného přečinu není to, že pachatel skutečně chce poškozeného nebo jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či usmrtit, ale to, že pouze chce, aby z toho měl poškozený strach (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014). Takže není podstatné, že k napadení (ublížení na zdraví) u poškozeného nedošlo.
38. Jak již bylo naznačeno, zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhružky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu, když pokud je vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhružky splnit (např. manipulace zbraní, šermování nožem gestem naznačujícím podříznutí krku nebo jiným gestem představujícím zdůraznění hrozby), bude též možno dovodit, že taková výhružka je způsobilá vzbudit důvodnou obavu (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 - 3290). Proto musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale jeho výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhružky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je třeba posuzovat na základě komplexního posouzení situace (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3286, rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1971-II, č. 21/2011 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017, aj.). Současně platí, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty tohoto přečinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
39. Podstata jednání obviněného vztahujícího se k této právní kvalifikaci podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu nalézacího soudu spočívala (zkráceně) v tom, že v rámci telefonního hovoru na tísňovou linku 112 vyhrožoval poškozenému usmrcením, což poškozený slyšel.
40. V dané věci jde tedy primárně o řešení otázky, zda jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu u poškozeného či nikoliv. Na rozdíl od dovolatele dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho jednání bylo nepochybně způsobilé vyvolat důvodnou obavu u poškozeného a že se tak fakticky stalo. Obecně lze připustit, že ne každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhružky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017), takže při posuzování důvodnosti obavy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. I podle Nejvyššího soudu nelze pominout zjištěné skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování. Předně je třeba mít za to, že přestože obviněný výhružky pronášel v rámci telefonického hovoru na tísňovou linku č. 112, tak není pochyb o tom, že poškozený vyslovené výhružky slyšel a tyto u něho vzbuzovaly obavy, poškozený měl strach. Zde je namístě akcentovat, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování stačí i pohrůžka nepřímá, tedy i pohrůžka pronesená třetí osobě, byl-li pachatel přitom veden úmyslem, aby pohrůžka byla dána na vědomí tomu, proti němuž směřovala (viz přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 50/2009 Sb. rozh. tr. nebo přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 6 Tdo 85/2020). Jinak řečeno, pro naplnění skutkové podstaty přečinu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je výhružka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod. O takovou situaci se v dané věci jedná, když obviněný si vzhledem k hlasitosti svého projevu musel být vědom toho, že poškozený jeho slovní projev slyší a tudíž ho vnímá. Není také pochyb o tom, že důvodnost obav poškozeného podporovalo i jednání dovolatele předchozím období, kdy se poškozený a obviněný dostávali do častých konfliktů, které vyvolával zejména obviněný. Proto lze mít za to, že jednání obviněného u poškozeného bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu o jeho život a zdraví a také ho vyvolalo. Pokud obviněný namítá, že důvodnost obavy snižovala skutečnost, že výhružky neadresoval přímo poškozenému, že mluvil na tísňovou linku, tak takovou argumentaci lze považovat za zcela irelevantní. Rozhodující je, že poškozený tyto výhružky prokazatelně slyšel, když v případě slovního vyjádření obviněného ohledně usmrcení poškozeného se nepochybně jednalo o výhružku ve smyslu §353 tr. zákoníku. Důvodnost obav poškozeného rozhodně nesnižuje skutečnost, že poškozený bezprostředně poté neutekl z předmětného pozemku (tento nebyl ve vlastnictví obviněného). O vážnosti vznesených výhružek nakonec svědčí i skutečnost, že na vyslovená slova reagovat i operátor tísňové linky, který na místo vyslal Policii ČR, přičemž došlo dokonce k omezení osobní svobody obviněného, takže nepochybně stejně k těmto výhružkám musel jako k vážně myšleným přistupovat i poškozený a stejně tak je vnímat a to i vzhledem k předchozímu chování obviněného. Lze tedy uzavřít, že při posuzování naplnění znaku, že jednání obviněného mohlo vyvolat důvodnou obavu u poškozeného, je třeba jednání obviněného chápat v celém kontextu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Proto lze uzavřít, že námitka obviněného byla sice uplatněna právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně neopodstatněně.
41. Obviněný dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky u obou trestných činů, tedy jednak přečinu nebezpečného vyhrožování (§353 odst. 1 tr. zákoníku) a jednak zločinu vydírání (§175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku). Takto formulované námitky naplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný namítá nedostatek požadované formy zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a vztahuje se k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Jedná se tedy o posouzení otázky hmotného práva. Nicméně podstata dovolací argumentace obviněného spočívá zejména v hodnocení důkazů a prosazování vlastního skutkového stavu a tedy argumentace dovolatele je na samé hraně zvoleného dovolacího důvodu, neboť obviněný v převážné části svých námitek polemizuje nad skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
42. Platí, že u přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Totéž platí u trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Stran kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku platí, že ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného, nebo ji má za tím účelem u sebe.
43. Obecně ve vztahu k otázce zavinění je třeba konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
44. Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě složky, a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Nejde ovšem o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
45. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, kterým je vázán. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné zdůraznit, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně dospěl k obdobném závěru o úmyslném zavinění, ovšem s rozdílem, že obviněný jednal ve vztahu k trestnému činu vydírání minimálně v úmyslu nepřímém (viz bod 22 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů zcela ztotožnil, neboť v případě jednání pod bodem 1 obviněný vyhrožoval poškozenému s kovovou tyčí v ruce, aby ho tak donutil opustit pozemek, na kterém se poškozený v té době nacházel, takže obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozený se důvodně o svůj život a zdraví bude obávat a pod vlivem této výhružky pozemek opustí. Rovněž v případě jednání pod bodem 2 je evidentní, že dovolatel tím, že vytočil linku 112 a operátorovi sdělil výhružku spočívající v potencionálním usmrcení poškozeného, jestliže nepřijedou, tak musel být minimálně srozuměn s tím, že výhružku zabitím (usmrcením) slyší poškozený, neboť obviněný byl poněkud více hlasitý a že s tím, že takovým svým jednáním může vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o svůj život, což se také stalo.
46. Nejvyšší soud považuje za vhodné dále stručně reagovat na další námitku obviněného, který soudům nižších stupňů vytýká, byť implicitně a velmi stroze, neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování. Je tomu tak proto, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
47. Předně je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Platí, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
48. Obecně je třeba ještě uvést, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
49. Zároveň platí, že zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
50. Z pohledu těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolací argumentace obviněného stran přečinu nebezpečného vyhrožování. Především je nutné zdůraznit, že jednání obviněného nevybočuje z běžných případů posuzovaných a právně kvalifikovaných jako trestné činy nebezpečného vyhrožování. Lze mít za to, že společenská škodlivost dosahovala intenzity obvyklé pro tento typ trestné činnosti, pokud obviněný hrozil zabitím poškozeného, byť prostřednictvím operátora na lince 112, takže na místě není uvažovat o aplikaci jiných právních odvětví. Ochrana lidského života a zdraví je nejvýznamnějším chráněným statkem, který trestní zákoník chrání. Nutno zdůraznit, že přečin nebezpečného vyhrožování je trestným činem zaměřeným na samotné vyhrožování jako takové, kdy je podstatné vzbuzení důvodné obavy. Míří tak na obavy o svůj život v těch nejtěžších formách (usmrcení, těžká újma na zdraví) a jinou těžkou újmu se srovnatelnými důsledky, kdy je například vyhrožováno škodou velkého rozsahu nebo usmrcením či těžkým ublížením na zdraví osobě blízké osoby oběti. Lze tedy uzavřít, že jednání dovolatele odpovídá běžným případům přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, který ničím nevybočuje z mezí jiných případů srovnatelných s projednávanou věcí.
51. Nad rámec shora uvedeného je ještě nutno uvést, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné. Takový charakter ovšem podle Nejvyššího soudu daný skutek nemá.
52. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
53. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
54. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu