ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1314.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1314/2021-465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 50/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 2/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 50/2021, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. Č. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2021, č. j. 34 T 2/2021-392, kterým byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozené zdravotní pojišťovny bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že v jeho trestní věci „jsou dány základní pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu, a to takové intenzity, že rozhodnutí soudů nižších stupňů svědčí o postupu hraničícím s libovůlí, když v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi důkazy provedenými v trestním řízení, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jakož i právními závěry, které z nich byly učiněny“. V návaznosti na toto své tvrzení poukazuje na skutečnost, že „shodou nešťastných náhod“ došlo k jeho záměně s osobou skutečného pachatele, což podle jeho mínění prokazuje obhajobou předložená vlastní videonahrávka, která „jasně a jednoduše prokazuje způsob této záměny osob“, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že bez jakéhokoliv bližšího logického vysvětlení tento jím předložený důkaz nedostatečně zhodnotil. V dovolání dále poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozené K. a svědka Š., a to mj. i v kontextu s jím předloženou, a za tím účelem pořízenou vlastní videonahrávkou, nevypořádání se s jeho námitkami, což vše podle dovolatele ústí v porušení jeho práva na spravedlivý proces. V dalších částech svého dovolání (body III. a IV.) se opětovně vrací k výpovědím shora uvedených svědků, kdy opětovně poukazuje na rozpory v nich, např. stran oblečení, které měl mít pachatel loupeže na sobě a jeho oblečením, slovy, která měl pronést ve vztahu k osobě svědka Š., které svědek podle jeho mínění nesprávně interpretoval. Soudům vytýká, že v jeho trestní věci nepřistupovaly k hodnocení důkazů nestranně, důkazy byly v jeho neprospěch selektovány v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (bod V. dovolání), použity byly jen ty důkazy, které svědčily v jeho neprospěch a bagatelizovány byly důkazy svědčící v jeho prospěch, zejména jím pořízená videonahrávka. V následné části dovolání (bod VI.) tvrdí, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení „otázky podstatného omezení v obvyklém způsobu života poškozené“, neboť z lékařských zpráv není zřejmé, jak dlouho poškozená používala ramenní ortézu, přičemž poškozená sama uváděla, že již po čtyřech týdnech léčení se její stav zlepšoval a po čtyřech týdnech co měla ortézu a byla u syna a dalších 14 dnech se vrátila zpět domů. Obviněný je tedy toho názoru, že pokud doba léčení poškozené trvala čtyři týdny a následně se její stav zlepšoval, že mohla ortézu sundávat, nelze takový stav považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil a Vrchnímu soudu v Praze věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že veškeré námitky, které obviněný ve svém dovolání vznáší, nepřekračují kvalitativně meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně je toho názoru, že ani v odvolacím řízení provedený důkaz dvojím videozáznamem pořízeným obhajobou nijak nepotvrdil reálnost výpovědi obviněného, a v této souvislosti odkázala na správnost závěru odvolacího soudu. S ohledem na jí uvedené skutečnosti navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což v tomto případě bylo splněno] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
8. Obviněný svoji argumentaci převážně založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (námitka extrémního rozporu) a tvrzení, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
9. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“ a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
10. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly (zejména pak soud prvního stupně), jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
11. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, listinné důkazy a nosiče dat, znalecké posudky či videozáznam předmětného incidentu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Uplatněnými námitkami se tak obviněný snaží o změnu učiněných skutkových zjištění, což však shora uvedený dovolací důvod nenaplňuje.
12. Z podaného dovolání rovněž vyplývá, že podle mínění obviněného měly soudy selektivně a jednostranně (v neprospěch obviněného) hodnotit důkazy, a to v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. V reakci na shora uvedené tvrzení obviněného je nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska považuje Nejvyšší soud za vhodné, byť se ztotožnil se závěry nižších soudů, alespoň stručně k námitkám obviněného, která zmínil v podaném dovolání, uvést následující. Přestože obhajoba obviněného poukazuje na porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ze strany soudů nižších stupňů, musí Nejvyšší soud konstatovat, že je to právě obhajoba obviněného, která nebere v úvahu znění uvedeného ustanovení, ze kterého mj. vyplývá, že důkazy se hodnotí „po pečivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“, a poukazuje vždy na jednotlivé dílčí skutečnosti plynoucí z výpovědí svědků, které staví do vzájemného protikladu, aby tyto zpochybnila nejprve v jejich dílčích základech a na tomto dílčím zpochybnění pak vybudovala argumentaci o nevěrohodnosti takových výpovědí a jejich účelové interpretaci v jeho neprospěch soudy nižších stupňů. Obviněný zcela přehlíží velmi podrobné hodnocení důkazů, které provedl soud prvního stupně např. ohledně časového průběhu předmětné loupeže. Obviněný poukazuje na zcela marginální skutečnosti, kterým přikládá zcela nedůvodnou důležitost, pro posouzení předmětné trestní věci, když např. zdůrazňuje nezakreslení plotu u MŠ či nepoměr velikosti budovy výměníku ve vztahu k jiným budovám atd., aniž by mohl relevantně zpochybnit základní zjištění, které spočívá v tvrzení svědka Š., která detailně rozvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku. Za takto velmi precizně popsané časové souvislosti, současně v reakci na vyvrácená tvrzení obviněného (viz např. body 2-5 výroku rozsudku), je rovněž zcela přiléhavý závěr odvolacího soudu ohledně důkazní síly-hodnoty obhajobou pořízené a přiložené videonahrávky, která má prokazovat verzi obviněného, že v určitém časovém úseku, se svědkovi Š. mohl ze zorného pole ztratit skutečný pachatel a svědek pak mylně za pachatele označil obviněného, který zcela náhodou a ze zvědavosti zvedl kabelku zahozenou pravým pachatelem, který mezitím zmizel. Pro uvedený závěr tvrzený obviněným nehovoří ani další argumentace obviněného ohledně rozdílného popisu oblečení skutečného pachatele a obviněného. Nalézací soud velmi detailně rozvedl mj. své úvahy i ohledně této námitky (např. str. 7 jeho rozsudku) a vyvrátil obhajobu obviněného, když je zřejmé, že obviněný-pachatel byl registrován spíše v tmavším oblečení, přičemž on se dovolává skutečnosti, že měl na sobě žlutou mikinu, avšak tuto, jak bylo zjištěno z kamerového záznamu v obchodním domě Tesco, měl pod oblečenou tmavou bundou. V rámci úvah soudů nižších stupňů o vině obviněného je nutno poukázat na skutečnost, že svědek Š. uvedl, že již v okamžiku, kdy poprvé spatřil předpokládaného pachatele, viděl na jeho zádech mj. batoh, přičemž tento pachatel se teprve pohyboval do míst, kde podle svých slov seděl právě obviněný. Je pak s podivem, že skutečný pachatel (podle obviněného), který byl sledován svědkem Š., a který se svědkovi měl na několik vteřin ztratit z dohledu, jak tvrdí obviněný a být tak nesprávně svědkem zaměněn s obviněným jako pachatelem loupeže, měl na zádech batoh stejně jako obviněný, na kterého podle verze obviněného svědek náhodou narazil později.
14. Ve vztahu k uvedeným námitkám, které obviněný na svoji obhajobu uvádí po dobu trestního řízení a které opětovně zmiňuje v dovolání, považuje Nejvyšší soud za nutné [vzhledem k tomu, že se plně ztotožnil s podrobnou argumentací hodnotících úvah soudů nižších stupňů (zejména pak soudu nalézacího)] zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve vztahu k uvedenému okruhu námitek by však přicházelo odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jde o námitky právně irelevantní. Na tomto místě lze dodat, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, již by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz bod 8). Učiněná skutková zjištění nejsou rovněž založena na procesně nepoužitelných důkazech ani nešlo o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. S vyšší mírou tolerance posoudil Nejvyšší soud jako námitku právní, dovolací důvod naplňující, argumentaci obviněného, že nebyl naplněn znak těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, byť i uvedenou námitkou se soudy nižších stupňů zabývaly a důkazy vedoucí je k závěru o jejím naplnění rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí (bod 7-10 rozsudku; bod 6 usnesení odvolacího soudu).
16. K argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné ve stručnosti uvést pouze následující. Těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se rozumí delší dobu trvající porucha zdraví. Nad rámec skutečností uvedených již soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit na skutečnost, kterou sice sám zmiňuje, avšak ve svůj prospěch interpretuje v rozporu se smyslem uvedeného ustanovení. „Za delší dobu trvající poruchu zdraví lze považovat dobu asi šesti týdnů pouze za předpokladu, že po tuto dobu trvá vážná poruch zdraví“ (viz rozh. č. 18/1969 Sb. rozh. tr.). Např. zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo sedm týdnů a které mělo za následek, že poškozený i když pracuje, stále pociťoval bolesti v noze znemožňující mu řádnou chůzi, nutno vzhledem k charakteru zranění v souvislosti s délkou léčení, posuzovat jako těžkou újmu na zdraví (srov. rozh. č. 5/1962 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci v souvislosti s jednáním obviněného [obviněný nezpochybňuje v dovolání znaky zločinu loupeže – ale argumentuje tím, že se uvedeného jednání nedopustil] je nutno uvést, že poškozená ve věku více jak 77 let v důsledku jednání obviněného dne 9. 3. 2020 utrpěla mj. „víceúlomkovou zlomeninu horních partií levé pažní kosti“ (blíže popsáno ve výroku rozsudku), přičemž po dobu čtyřtýdenní trvalé fixace ramenní ortézou nebyla poškozená v důsledku vyloučení manipulační motoriky levé horní končetiny a v důsledku bolesti vůbec schopna základních sebeobslužných funkcí (tuto část obviněný v rámci dovolání akceptuje). Vedle shora uvedeného bylo dále prokázáno, že poškozená po dobu šesti týdnů bydlela u syna, neboť sama doma by se o sebe nedokázala postarat (uvedené zjištění je již obviněným zpochybňováno). Skutečnost, že léčba končetiny trvala ještě v květnu 2020, je prokázána znaleckým posudkem ze dne 19. 5. 2020, ze kterého současně vyplývá, že poškozená užívala léky proti bolesti. Tato zjištění jsou pak plně v souladu se znaleckým posudkem, který mj. konstatoval, že ke zhojení daného typu pažní kosti obvykle dochází v době od 6 – 10 týdnů. Nejvyšší soud musí tedy konstatovat, že rovněž závěry učiněné nalézacím soudem a potvrzené soudem odvolacím, a to ohledně zjištění „těžké újmy na zdraví“ poškozené, jsou opodstatněné.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání v převážné části nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto by v případě těchto námitek bylo nutno rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ], avšak vzhledem k tomu, že jako právně relevantní posoudil námitku směřující proti naplnění znaku, „těžké újmy na zdraví“, odmítl dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu