ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1343.2021.2
sp. zn. 6 Tdo 1343/2021-1189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný Z. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 2. 6. 2021, č. j. 14 To 50/2021-1042, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 110/2019, takto:
I. Podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
· rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 2. 6. 2021, č. j. 14 To 50/2021-1042, v celém výroku o uložení souhrnného trestu obviněnému Z. K. a ve výroku, jímž došlo podle §256 tr. ř. k zamítnutí odvolání tohoto obviněného ve vztahu k výroku o jeho vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku,
· jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. 12. 2020, č. j. 2 T 110/2019-969 ve výroku o vině tohoto obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad 1.),
· jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Písku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 11. 12. 2020, č. j. 2 T 110/2019-969 , byl obviněný Z. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad 1), přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (ad 11, 12, 13, 14), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 15, 16), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad 2, 3, 4), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (ad 17), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (ad 17–20) a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (ad 18–19).
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu dopustil způsobem popsaným ve výrokové části jeho rozsudku, trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku konkrétně tak, že
společně s P. V.
dne 29. 12. 2018 v době od 03:00 hod. do 04:00 hod. v Písku, společně s další třetí, neustanovenou osobou, po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu někoho okrást, si nedaleko pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny na nábřeží 1. Máje povšimli okolo nich procházejícího poškozeného P. F., nar. XY, který měl přes rameno viditelně zavěšenu pánskou kabelu, načež Z. K. zezadu k poškozenému přistoupil a jedním úderem lokte do zátylku jej srazil na zem, kde jej ležícího napadli údery pěstí a kopy do různých částí těla, poté mu z ramene stáhli kabelu, ve které byla uložena peněženka obsahující doklady, platební karta spol. MS Transport WAG Expense Card, platební karta na jméno poškozeného k účtu u Moneta Money Bank, firemní mobilní telefon zn. Aligátor spol. MS Transport, mobilní telefon poškozeného zn. Huawei P10 Lite a finanční hotovost ve výši cca 1.300 Kč a dále 40 Euro a z místa utekli, kdy po uvedeném útoku shora uvedený poškozený neutrpěl zranění, která by vyžádala další léčení.
3. Obviněný byl za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a další, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 T 14/2019, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a další, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 11 T 34/2019, odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 T 14/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému (zčásti společně se spoluobviněným) uložena povinnost nahradit škodu označeným poškozeným. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody i ohledně spoluobviněného P. V.
5. O odvolání obviněného, spoluobviněného P. V. a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 14 To 50/2021-1042 , jímž na podkladě odvolání spoluobviněného a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o trestech uložených oběma obviněným a poté podle §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl o trestech jim uložených. Obviněnému
· za trestné činy uvedené v napadeném rozsudku pod body 1) – 16)
a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 12. 2019, č. j. 4 T 14/2019-159, a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, č. j. 11 T 34/2019-201,
podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou,
a to za současného zrušení výroků o trestech z rozsudků Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 12. 2019, č. j. 4 T 14/2019-159, a Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, č. j. 11 T 34/2019-201, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
· za trestné činy uvedené v napadeném rozsudku pod body 17) – 20)
podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to kovového páčidla o délce 70 cm, ohnutého šroubováku s dřevěnou rukojetí o délce 20 cm a kladívka.
Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako odvolání nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Současně namítl, že v jeho věci lze vysledovat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
7. Své námitky dovolatel směřuje – skrze vytýkané pochybení odvolacího soudu (dále bod 8.) – toliko vůči skutku pod bodem 1) výrokové části rozsudku nalézacího soudu, ohledně něhož tvrdí, že jeho vina je dovozována pouze z jednoho provedeného důkazu, a to výslechu spoluobviněného V. (dále též jen „spoluobviněný“). Ten ho označil za druhého pachatele předmětného činu, přičemž jako třetího pachatele uvedl L. D., který však v řízení vystupoval pouze jako svědek. V hlavním líčení dne 7. 7. 2020 spoluobviněný vypověděl zcela opačně a uvedl, že dovolatel na místě činu vůbec nebyl a nemohl být spolupachatelem loupeže. Obviněný nalézacímu soudu vytýká, že tuto výpověď soud označil za účelovou a bez hlubšího zdůvodnění upřednostnil jeho původní usvědčující verzi. Nezohlednil důvody, pro které mohl spoluobviněný v usvědčující výpovědi lhát, ačkoli on uvedl, že tomu tak bylo kvůli jejich předchozímu konfliktu. V návaznosti na to dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku cituje výpověď spoluobviněného z hlavního líčení, kterou svoji původní výpověď odvolal a poukazuje na to, že soud prvního stupně na tyto jeho námitky vůbec nereagoval.
8. Rovněž odvolací soud podle obviněného pochybil, když takto realizované důkazní řízení přijal, a to aniž by hodnotil rozpory mezi dvěma verzemi výpovědi spoluobviněného a v podstatě jen trval na tom, že verzi ospravedlňující nelze přijmout. Zcela nepřijatelná je pak úvaha odvolacího soudu, ve které dovozuje jeho vinu z toho, že poškozený F. uvedl, že jej napadlo více osob. V odvolacím řízení nebylo napraveno ani pochybení nalézacího soudu, když tento paušálně uváděl, že se obviněný k žalovanému jednání doznal. Tak totiž rozhodně neučinil ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin loupeže. Soud druhého stupně podle dovolatele pochybil i tehdy, pokud zhodnotil výpověď spoluobviněného učiněnou před soudem prvního stupně, aniž by ho sám vyslechl.
9. Obviněný tvrdí, že především nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek i porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, neboť na rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nalézacího soudu dosahující stupně extremity adekvátně nereagoval soud odvolací, který protokolovaný obsah výpovědi spoluobviněného co do významu pro posouzení jeho (dovolatelovy) viny zbagatelizoval, formulačně a významově zkreslil a v důsledku toho se s ním ani z hlediska věrohodnosti nevypořádal.
10. Závěrem svého dovolání (ve shodě s bodem 2. dovolací argumentace) proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 6. 2021, č. j. 14 To 50/2021-1042 (v petitu nesprávně „usnesení odvolacího soudu“), a podle §265k odst. 2 tr. ř. i předcházejí rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. 12. 2020, č. j. 2 T 110/2019-969.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož obviněný používá v dovolání argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil již před soudy obou stupňů. Nalézací soud se s jeho obhajobou vypořádal v bodě 86. jeho rozsudku. Logicky a jasně vysvětlil, proč považuje prvotní výpověď spoluobviněného za věrohodnou a jeho následnou výpověď za nevěrohodnou. Odvolací soud tyto úvahy soudu prvního stupně přezkoumal a jeho postup označil za správný a zákonný (viz body 43. až 45. jeho rozsudku).
12. Pravdou je, že výpověď spoluobviněného je ve vztahu ke spáchání trestného činu loupeže dovolatelem jediným usvědčujícím důkazem. Spoluobviněný se k činu plně doznal již v přípravném řízení a na stejné verzi výpovědi setrval i v hlavním líčení dne 14. 1. 2020. Až při hlavním líčení danou verzi svojí výpovědi popřel v tom rozsahu, že by měl být jedním z pachatelů loupeže i dovolatel. Je však jednoznačným oprávněním i povinností nalézacího soudu, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. posoudil, jakou výpověď považuje za věrohodnou a jakou nikoliv. Soud tak v předmětné věci učinil a řádně svoje závěry odůvodnil. Dovolatelův nesouhlas s takovým hodnocením přitom neposkytuje podklad pro tvrzení, že soud prvního stupně hodnotil důkazy nezákonným způsobem, resp. že odvolací soud takový postup aproboval. Obviněný tak neposkytl žádné argumenty pro to, že by v jeho trestní věci bylo možné dovodit situaci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť neodpovídá žádným dovolacím důvodům. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (opět v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021) je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Obviněný své dovolání zaměřil toliko vůči té části rozhodnutí odvolacího soudu, jímž došlo k zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako celku, tedy i stran výroku obsaženého pod bodem I./1 napadeného rozsudku, jímž byl shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Svoji dovolací argumentaci staví na tvrzení, že skutková zjištění vyjádřená v této části odsuzujícího rozsudku jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedeného dokazování. Nesprávná realizace důkazního řízení podle něj vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces („ měla za následek i porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu “), odvolací soud vytýkané vady svým rozhodnutím nenapravil, neboť se s vadným hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil a na vznesení odvolací námitky důsledně nereagoval.
22. Obsah výhrad vznesených obviněným v jeho dovolání se zjevně rozchází s obsahovým zaměřením uplatněného důvodu dovolání, který je určen k nápravě vad hmotněprávního posouzení (ať již zjištěného skutku, či jiné skutečnosti významné pro rozhodnutí). Přestože ve své dovolací argumentaci vznesl námitky ryze skutkové či procesní povahy, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2020, je z ní zřejmé, že ve své podstatě uplatňuje to, co nyní účinný trestní řád vymezuje v rámci dovolacího důvodu uvedeného pod týmž ustanovením (v jeho první alternativě), tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Protože i za účinnosti právní úpravy, kterou obviněný užil při formulování svého mimořádného opravného prostředku, tedy do data 31. 12. 2021, vycházel Nejvyšší soud při svém rozhodování z toho, že případnou kasaci dovoláním napadeného rozsudku může odůvodnit potřeba zajištění reálnosti základních práv, která jsou obviněnému garantována normami vyšší právní síly (např. čl. 6 Úmluvy), přistoupil na podkladě námitek obviněného explicitně uplatňujícího námitku tzv. extrémního nesouladu k přezkoumání napadených rozhodnutí i z tohoto hlediska.
23. Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, co formulovala judikatura Ústavního soudu zaměřená na řešení této problematiky. Ten k možnostem zásahu do hodnotících úvah obecných soudů opakovaně uvedl (nověji např. v usnesení ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 3381/21), že „ se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla ,nepřehodnocování důkazů‘ Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný.“ V návaznosti na uvedené východisko Ústavní soud připomíná, že „ pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či k osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla ,prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost‘ [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].“
24. Nejvyšší soud se v řízení o dovolání nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou, z čehož plyne, že v případě námitky existence tzv. extrémního nesouladu se musí zabývat i otázkou, zda skutková zjištění vyjádřená v dovoláním napadeném rozhodnutí nejsou výsledkem zjevně neakceptovatelného hodnocení provedených důkazů, resp. procesu, i v tomto směru zatíženým závažnou vadou (vady důkazního řízení, zkreslení obsahu důkazu apod.). Ústavní soud již judikoval (viz např. nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), že dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Dané ustanovení, stejně jako všechny ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládáno souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Musí proto při svém rozhodování zohledňovat i tyto skutečnosti [projevem toho je i zákonodárcem provedené rozšíření okruhu dovolacích důvodů o možnost napadat pravomocná rozhodnutí pro vady vymezené v nynějším ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
25. Nejvyšší soud proto posuzoval, do jaké míry jsou oprávněné výhrady dovolatele vznesené vůči skutkovým a potažmo právním závěrům soudů nižších stupňů, na jejichž podkladě byl označen za spolupachatele zločinu loupeže spáchaného na poškozeném P. F., tj. zda jde o toliko liché nářky a snahu prosazení vlastní (výhodnější) verze skutkového stavu obviněným oproti skutkovým zjištěním soudů založených na pečlivém vyhodnocení provedených důkazů, či o důvodná tvrzení vedoucí k závěru, že jejich hodnocení je svévolné a výsledky z něj vyvozené tudíž neudržitelné.
26. Obviněný své dovolání staví na tvrzení, že závěr o jeho (spolu)pachatelství na označeném činu byl soudy vybudován toliko na jediném důkazním prostředku (výpovědi spoluobviněného, resp. té jeho výpovědi, kterou učinil ve stadiu přípravného řízení, od níž se distancoval v řízení před soudem prvního stupně), jehož věrohodnost jimi nebyla řádně posouzena. Jinými slovy vyjádřeno, dovolatel namítá, že soudy v procesní situaci tzv. tvrzení proti tvrzení upřednostnily pro něj nepříznivou usvědčující výpověď spoluobviněného před jeho výpovědí z hlavního líčení, aniž by přesvědčivě vyložily, proč tak učinily. Brojí proti závěru odvolacího soudu, který tuto výpověď shledal dostačující pro jeho usvědčení, a to bez dostatečné reakce na jeho odvolací námitky.
27. V uvedeném směru Nejvyšší soud připomíná to, co pro rozhodování obecných soudů v obdobných procesních situacích plyne z judikatury Ústavního soudu, který v takových případech při vydání odsuzujícího rozsudku vyžaduje přesvědčivé zdůvodnění hodnotících úvah soudu. Ústavní soud opakovaně přistupuje ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a logicky a přesvědčivě odůvodněn (např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 a nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000). Obdobně zasahuje v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004). Zmíněný extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo když hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela schází (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich rozumném a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (nález sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ze dne 7. 5. 2013 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3741/11). Ústavní soud dále zformuloval zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 260/05, nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998).
28. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 shrnul Ústavní soud zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, pak jednotlivé situace podrobněji vyložil. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a zcela neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 či nález sp. z. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 32002). Třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1996 či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 22. 11. 2003).
29. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích vyslovil i k otázce, za jakých předpokladů lze odsuzující výrok založit na v zásadě jediném usvědčujícím přímém důkazu, jež má podklad ve výpovědi procesním způsobem vyslechnuté osoby. Vyložil, že i v takových případech je možno dospět k výroku o vině obviněného, avšak při splnění jím definovaných podmínek. Takto uvedl, že např. v případech trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti důkazní situace, při níž proti usvědčujícímu tvrzení jediného přímého svědka stojí protikladné tvrzení obviněného, není nikterak výjimečná. Ústavní soud se již podobnými případy opakovaně zabýval a dovodil, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci „tvrzení proti tvrzení“ a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 876/06 ze dne 11. 1. 2007, III. ÚS 2194/07 ze dne 31. 10. 2007 nebo III. ÚS 1494/09 ze dne 17. 9. 2009). Ve svém usnesení ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2433/14, k tomu dodal, že u tohoto typu trestných činů není nijak řídkým jevem, že klíčovým usvědčujícím důkazem zůstává výpověď poškozené osoby. Věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi v napadeném rozhodnutí však musí být podrobně odůvodněna, a zároveň co do procesních zásad hodnocení důkazů přesvědčivě vysvětleno, proč trestní soud neuvěřil opačnému stanovisku prezentovanému obhajobou (přičemž odkázal na svá rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08 ze dne 18. 6. 2009, III. ÚS 655/07 ze dne 15. 11. 2007). Precizně se Ústavní soud k této otázce vyjádřil např. ve svém usnesení ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3517/16, v němž uvedl, že „ ani v situacích tzv. ‚tvrzení proti tvrzení‘ není principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, pakliže důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodní, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi před druhou “ (citoval k tomu své nálezy ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 19. srpna 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04, a ze dne 11. března 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06).
30. Z podstaty věci plyne, že požadavky na úplné a přesvědčivé zhodnocení usvědčující výpovědi svědka a vyložení důvodů toho, proč tomuto důkaznímu prostředku, resp. poznatkům z něho plynoucím (tj. vlastnímu důkazu), dal soud při tvorbě skutkových zjištění přednost před výpovědí obviněného popírajícího to, co je z usvědčující výpovědi svědka zjišťováno, je třeba vztáhnout i na výpověď spoluobviněného, kterou učiní základem svých skutkových zjištění. Tím spíše požadavek přesvědčivého vyložení hodnotících úvah soudu vyvstává v situaci, kdy tento spoluobviněný v průběhu trestního stíhání podá dvě zcela protichůdná vyjádření, tj. výpověď usvědčující na straně jedné a výpověď druhého obviněného zcela zbavující jeho trestní odpovědnosti.
31. Právě v tomto směru, tj. z důvodu nedostatečného vyhodnocení otázky věrohodnosti usvědčujícího důkazu v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení soudy, brojí dovolatel proti odsuzujícímu výroku uvedenému pod bodem I/1 rozsudku nalézacího soudu a uplatňuje svou námitku o extrémním nesouladu zde popsaných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, resp. s tím spojenou námitku o porušení pravidel spravedlivého procesu. Upozorňuje, že závěr soudů o jeho vině skutkem kvalifikovaným jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, je založen toliko na výpovědi spoluobviněného, který navíc v jednom z hlavních líčení tuto svoji předchozí usvědčující výpověď popřel.
32. Dovolací soud proto svoji pozornost upřel na to, jak soudy odůvodnily svůj závěr o vině dovolatele tímto skutkem ve svých rozhodnutích. Zjistil přitom, že soud prvního stupně (potažmo soud odvolací) vyšel při dovození jeho viny skutečně převážně z výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení, v hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2020 provedené postupem podle §207 odst. 2 tr. ř. (č. l. 766 verte), neboť v bodě 86. svého rozsudku uvedl, že je „… obžalovaný K. usvědčován výpovědí spoluobžalovaného V. …“ , který „… již v rámci přípravného řízení podrobně popsal, za jakých okolností k tomuto jednání došlo s tím, že usvědčil právě obžalovaného K., na této své výpovědi setrval i u prvého hlavního líčení …“ . Odvolací soud přitom hodnotil tuto důkazní situaci obdobně, když v bodě 45. svého rozsudku uvedl, že k uznaní obviněného vinným postačuje výpověď spoluobviněného, když „ [j]e zcela evidentní, že obžalovaný P. V. v rámci přípravného řízení naprosto detailně popsal, za jakých okolností k tomuto jednání došlo s tím, že zcela usvědčil z účasti na jednání … … právě obžalovaného Z. K.“
33. Dále je třeba zmínit, že nalézací soud hodnotil výpověď spoluobviněného V. učiněnou v hlavním líčení dne 7. 7. 2021 (č. l. 878) jako účelovou, podmíněnou snahou vyvinit dovolatele. Jako důvody uvedl, že spoluobviněný V. byl „… k tomuto skutku dvakrát vyslechnut … … vždy za účasti svého obhájce, žádným způsobem nemohl být ke své výpovědi donucován, nemohla mu být ani předestírána jména případných spolupachatelů … … obžalovaný V. ve své výpovědi takto spontánně jako spolupachatele označil právě obžalovaného K.“ Odvolací soud v tomto ohledu odkázal rovněž na skutečnost, že z protokolu o výslechu obviněného V. jednoznačně vyplývá, že byl schopen podrobit se výslechu, přičemž je z něj zřejmé, že nepřišel podat výpověď pod silným vlivem návykových látek s tím, aby vše pouze „odkýval“.
34. Pomine-li dovolací soud, že nalézací soud nevyložil, na základě čeho činí závěr, že ke skutku (tj. trestnímu činu loupeže), jehož spáchání dovolatel popírá, byl spoluobviněný dvakrát vyslechnut – postupem podle §207 tr. ř. byly přečteny jeho výpovědi ze stadia přípravného řízení, konkrétně ze dne 16. 5. 2019 (č. l. 72 až 74) a ze dne 17. 7. 2019 (č. l. 75 až 76), přičemž toliko v druhé označené uvádí údaje k uvedenému skutku; při hlavním líčení žádnou výpověď usvědčující dovolatele z jeho spáchání nepodal – lze konstatovat, že tento soud nijak blíže nevyložil, proč vyšel při konstrukci svých skutkových zjištění z výpovědi spoluobviněného učiněné ve stadiu přípravného řízení. Odvolací soud sice částečně argumentaci stran příklonu k této usvědčující výpovědi doplnil, avšak v zásadě jen z toho hlediska, že tuto výpověď lze přijmout jako procesně účinnou při hodnocení provedených důkazů, neboť podle jeho závěru spoluobviněný nebyl v takovém stavu ovlivnění návykovou látkou, aby protokolované údaje nemohly být považovány za jím sdělené. Oba soudy pak poukazem na přítomnost obhájce vylučují možnost ovlivnění obsahu podané výpovědi ze strany orgánů činných v trestním řízení (vyslýchající policistky). Je tudíž nutno konstatovat, že oba soudy při upřednostnění této výpovědi vyšly především ze splnění formálních (procesních) podmínek její použitelnosti, což je prvotní předpoklad toho, aby s daným důkazem (poznatkem z výpovědi nabytým) mohlo být dále pracováno v rámci hodnocení jeho věrohodnosti, resp. pravdivosti.
35. Pokud by tato výpověď byla zatížena procesní vadou znamenající její neúčinnost, musela by být a limine vyloučena z hodnotících úvah soudu. Vzhledem k tomu, co stran způsobilosti spoluobviněného účastnit se označeného procesního úkonu uvedl odvolací soud s poukazem na protokol o jeho výpovědi, tedy že se cítí dobře (nadto je uveden údaj, že pervitin naposled užil pár hodin před poslední loupeží), lze přijmout zhodnocení odvolacího soudu, jenž dospěl k závěru, že realitě neodpovídá tvrzení spoluobviněného, že tam šel pod drogami a vše jen odkýval. Namítá-li proto dovolatel, že jeho odsouzení je výsledkem nesprávné realizace důkazního řízení, pak tomuto tvrzení (ve smyslu, že by podkladem rozhodnutí byl procesně neúčinný důkaz) nelze přisvědčit.
36. Z hlediska úplnosti nelze pominout, že usvědčující výpověď spoluobviněného ze stadia přípravného řízení vzaly oba soudy za podklad svého rozhodnutí i na podkladě poukazu, že podle jejich hodnocení v této výpovědi obviněný V. podrobně popsal způsob provedení činu a tím současně zcela usvědčil dovolatele z jeho účasti na něm. Na straně druhé je nutno upozornit, že nikde ve svých rozhodnutích konkrétně neuvedly, jak tato – jimi hodnocená usvědčující – výpověď spoluobviněného vyzněla. Na tomto místě je třeba uvést, že při výslechu dne 17. 7. 2019 spoluobviněný k tomuto skutku vypověděl, že obviněný „ běžel k tomu pánovi, který byl za lávkou“ a že viděl, že „ mu strhl kabelu z hlavy , byla to otázka pár minut a přiběhl za námi zpátky přes lávku “. Následně (patrně) všichni, tj. včetně L. D., který tak byl podle V. s nimi, „ běželi … na hřbitov u zimáku“, kde si on a dovolatel rozdělili věci poškozeného, D. s tím nechtěl mít nic společného.
37. Skutková zjištění, která je možno na podkladě této výpovědi učinit, rozhodně nekorespondují tomu, jak nalézací soud skutek popsal ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, neboť v něm uzavřel, že poté co dovolatel poškozeného srazil na zem, napadli ho oba obvinění (a patrně též i třetí neustanovená osoba) ležícího „ údery pěstí a kopy do různých částí těla, poté mu z ramene stáhli kabelu “. Celkové vylíčení skutku spoluobviněným se podstatně odlišuje od jeho popisu poškozeným (jak ve výpovědi u hlavního líčení dne 14. 1. 2020, č. l. 776, tak při výslechu dne 30. 7. 2019, č. l. 285), který vypověděl, že registroval tři muže a poté, co je minul, byl napaden zezadu úderem do hlavy a následně i bitím a kopáním na zemi. Takovému způsobu napadení – jak je ostatně popsán i ve výroku odsuzujícího rozsudku – neodporuje zjištění plynoucí z protokolu o prohlídce těla poškozeného a pořízené fotodokumentace (č. l. 264 až 266).
38. Soudy obou stupňů tento zjevný rozpor v popisu spáchání skutku ve výpovědi spoluobviněného a poškozeného zcela pomíjí, stejně jako nehodnotí to, že výpověď spoluobviněného odporuje i výpovědi svědka L. D. Byť spoluobviněný V. nehovoří v označené procesní výpovědi o L. D. jako o osobě podílející se na spáchání činu (nezmiňuje, že by hlídal, a tvrdí, že se od činu distancoval a nic z věcí odňatých poškozeného si nevzal), hovoří o jeho přítomnosti, což on, jako svědek (stejně jako dovolatel popírající setkání s V. dne 29. 12. 2018) rezolutně popírá (jak ve výpovědi ze dne 19. 8. 2019, č. l. 280, tak ve výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 28. 7. 2021, č. l. 896 verte).
39. Dovolateli je nutno dát za pravdu, že odvolacím soudem zůstaly nevypořádány některé jeho odvolací námitky (poukaz na zjištěné nakládání s věcmi odňatými poškozenému spoluobviněným prokázané dalšími důkazy a absence takových zjištění u dovolatele), a to včetně důsledného zhodnocení věrohodnosti spoluobviněného a náležitého vyložení toho, proč je třeba jeho usvědčující výpověď pokládat za důkaz, na jehož podkladě lze označit skutková zjištění soudů vyjádřená ve vztahu ke skutku pod bodem I/1 za prokázaná ve smyslu požadavku §2 odst. 5 tr. ř., resp. způsobem požadovaným výše zmiňovanou judikaturou Ústavního soudu. V uvedené souvislosti je třeba dodat, že poukaz soudů na výpověď poškozeného, hovořícího o třech osobách bez poskytnutí jakéhokoli vodítka, které by mohlo přispět k jejich identifikaci, nemůže být považován za skutečnost dostatečně podporující výpověď spoluobviněného V. stran identifikace dovolatele jako jednoho ze spolupachatelů loupežného přepadení poškozeného. V situaci, kdy se údaje spoluobviněného s výpovědí poškozeného ohledně způsobu provedení činu rozcházejí, nemůže být výpověď poškozeného hodnocena jako důkaz, který by vedl k závěru, že usvědčující výpověď obviněného V. stran participace dovolatele (tj. při spojení s údaji poskytnutými poškozeným) je nezpochybnitelným přímým důkazem, na němž lze závěr o vině dovolatele založit.
40. Při uvážení těchto poznatků dospěl dovolací soud k závěru, že způsob vyhodnocení důkazní situace soudy obou stupňů a vyložení jejich skutkových zjištění stran skutku popsaného pod bodem I/1 odsuzujícího výroku v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí nesvědčí o splnění požadavků na prokázání skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vyslovení viny obviněného trestným činem. Je totiž výsledkem obsahového zkreslení usvědčujícího důkazu, který byl oběma soudy označen za zcela přesvědčivý z hlediska („ detailního “) popisu skutku spáchanému obviněnými na poškozeném. Pokud soudy na tomto základě shledaly důvod pro vyslovení viny dovolatele zločinem loupeže, jehož způsob provedení vyjádřený v popise skutku odsuzujícího rozsudku je značně odlišný od verze předložené spoluobviněným V., pak dovolací soud dospívá k závěru o neudržitelnosti takového závěru, a to za současného přihlédnutí k další výše zmíněným skutečnostem, s nimiž se napadená rozhodnutí argumentačně nevypořádala (odlišnost tvrzení spoluobviněného a svědka D., atd.). Za tohoto stavu věci je nezbytné přisvědčit námitce dovolatele o existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění vyjádřených v napadených rozhodnutích s obsahem provedených důkazů, který z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces vynucuje procesní zásah dovolacího soudu projevující se v kasaci dovoláním napadených rozhodnutí, resp. jejich dovoláním napadených částí.
V.
Způsob rozhodnutí
41. Nejvyšší soud proto na podkladě zjištění o důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, což lze za stávající účinné právní úpravy interpretovat jako první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušil jednak
· vlastní dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 2. 6. 2021, č. j. 14. To 50/2021-1042, a to v celém výroku o uložení souhrnného trestu obviněnému Z. K. a dále ve výroku, jímž došlo podle §256 tr. ř. k zamítnutí odvolání tohoto obviněného ve vztahu k výroku o jeho vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad 1),
· jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. 12. 2020, č. j. 2 T 110/2019-969 ve výroku o vině tohoto obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v návaznosti na to
· pak i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
42. Způsob tohoto rozhodnutí je odůvodněn zjištěním o neudržitelnosti výroku o vině dovolatele zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad 1) z důvodů výše vyložených. V uvedeném směru byl proto dovolacím soudem vyhodnocen jako vadný postup odvolacího soudu, jímž odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř. v celém jeho rozsahu, tj. i ve vztahu k výroku o vině tímto trestným činem. Na toto zjištění dovolací soud reagoval výrokem, jímž rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku, jímž došlo k zamítnutí odvolání tohoto obviněného (jako nedůvodného podle §256 tr. ř.) ve vztahu k výroku o jeho vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Protože odvolací soud obviněnému při aplikaci §259 odst. 3 tr. ř. za tento zločin a sbíhající se trestné činy označené v příslušném výroku uložil souhrnný trest, musel dovolací soud zrušit i celý tento výrok odvolacího soudu.
43. V případě rozsudku nalézacího soudu se dovolací soud omezil pouze na zrušení výroku o vině dovolatele zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad I/1), a to i s ohledem na rozsah přezkoumání napadených rozhodnutí daný dovolacími námitkami obviněného.
44. V návaznosti na to zrušil dovolací soud i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
45. Ve zbývajících částech zůstala označená rozhodnutí soudů nižších stupňů nezměněna. Znamená to tedy, že ve vztahu k dovolateli zůstaly pravomocnými v případě
· rozsudku nalézacího soudu (zde v návaznosti na způsob rozhodnutí soudu odvolacího) výrok o jeho vině zbývajícími trestnými činy, jimiž byl shledán vinným pod body 2. až 20. jeho výroku,
· rozsudku odvolacího soudu jeho výrok, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil celý výrok o trestu týkající se tohoto obviněného a výrok, jímž mu podle §259 odst. 3 tr. ř. uložil úhrnný trest za trestné činy uvedené pod body 17. až 20. rozsudku nalézacího soudu.
Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutím dovolacího soudu nedošlo k žádné změně označených rozhodnutí ve vztahu k spoluobviněnému P. V.
46. Protože Nejvyšší soud neshledal splnění podmínek k tomu, aby sám po zrušení příslušných částí obou rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci rozhodl, neboť takové rozhodnutí by bylo podmíněno nutností komplexního hodnocení důkazů obstaraných k prokázání skutku pod bodem 1) výroku nalézacího soudu, k čemuž nelze bez jejich provedení přistoupit, rozhodl podle §265l odst. 1 tr. ř. tak, že věc přikázal Okresnímu soudu v Písku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby o vině dovolatele skutkem pod bodem 1) obžaloby při uvážení toho, co vyjádřilo toto usnesení, znovu rozhodl. Na jeho úsudku se ponechává, zda před svým rozhodnutím nějakým způsobem dokazování doplní (v uvedeném směru se připomíná, že důkazní aktivitu k prokázání žalobních tvrzení by měl vykazovat především státní zástupce, neboť není primárním úkolem soudu, aby v tomto směru jeho činnost nahrazoval), či rozhodne na podkladě dosud provedených důkazů. Podle způsobu rozhodnutí o vině obviněného tímto skutkem pak nalézací soud rozhodne o právním následku trestní odpovědnosti, tj. rozhodne o trestu za tento trestný čin a trestné činy uvedené pod body 2) až 16) rozsudku, event. v případě výroku zprošťujícího toliko za označené trestné činy.
47. Zbývá dodat, že způsobem ve výroku tohoto usnesení uvedeným rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu