ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1252.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1252/2021-592
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2022 o dovolání obviněného R. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 14 To 118/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 101/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudu nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 2. 2021, sp. zn. 1 T 101/2020, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
při vědomí, že poškozená I. B., nar. XY, trvale bytem XY, je vlastníkem pozemku st. parc. č. XY (jehož součástí je stavba č. p. XY), pozemku st. parc. č. XY(jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž) a pozemku parc. č. XY, vše v obci XY, katastrální území XY, které byly zatíženy zástavním právem ve prospěch společnosti V. (dále „společnost V.“), dne 17. 4. 2019 I. B. osobně z vlastní iniciativy ve XY vyhledal a nabídl jí pomoc při řešení její tíživé finanční situace, neboť úvěr č. 5917000036 od společnosti V. ve prospěch J. B., syna poškozené I. B., který byl zajištěn zástavním právem k uvedeným nemovitostem I. B., byl dne 27. 2. 2019 zesplatněn, a neuhrazená pohledávka činila částku 410.070 Kč,
nejprve dne 17. 4. 2019 nechal podepsat na poště XY na ul. XY ve XY poškozenou I. B. zmocnění své osoby k jednání se společností V. a pravost podpisu nechal ověřit, a přestože si byl vědom, že poškozená nechce přijít o svůj dům ve XY, nemá v úmyslu jej prodat a chce pouze vyřešit závazek vůči společnosti V., dne 25. 4. 2019 po domluvě ji ve XY v místě jejího bydliště opětovně navštívil a v úmyslu opatřit sobě majetkový prospěch na její úkor, využil její tíživé situace, důvěry, manipulativnosti a slabší míry orientace ve finančních záležitostech, opakovaně ji ujistil, že o dům nepřijde, že jí pomůže, a požádal ji o podpis dalších písemností s odůvodněním, že se jedná jen o formalitu a že je třeba úřední ověření podpisů, odvezl poškozenou I. B. na pobočku České pošty XY na ul. XY ve XY, a aniž by jí umožnil seznámit se s pravým obsahem podepisovaných písemností postupně jí ve spěchu nalistoval na jednotlivých písemnostech kolonky k podpisu a nechal je I. B. podepsat, třebaže neznala pravý obsah podepisovaných písemností, nevědomě podepsala Kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k uvedeným nemovitým věcem za kupní cenu 1.460.000 Kč na společnost D., (dále „společnost D.“), ve které byl obviněný R. Š. tehdy zaměstnán, přičemž kupní cena byla značně podhodnocena, neboť hodnota nemovitých věcí činila 2.100.000 Kč, podle Kupní smlouvy byla část kupní ceny ve výši 410.070 Kč použita k umoření závazku poškozené I. B. vůči společnosti V. a zbývající část ve výši 1.049.930 Kč byla zaslána na bankovní účet č. XY, jehož vlastníkem byla společnost V. (dále „společnost V.“), jejíž byl obviněný R. Š. jediným jednatelem a společníkem, pravost podpisů poškozené I. B. na třech výtiscích uvedené Kupní smlouvy nechal na poště XY ověřit, dále nechal v přesně nezjištěný den poškozenou za shodných okolností, avšak bez úředního ověření, podepsat návrh na vklad práva do katastru nemovitostí k uvedeným nemovitým věcem, Čestné prohlášení o výši závazků před uzavřením kupní smlouvy, Smlouvu o zápůjčce na částku 749.930 Kč, kterou měla jako zapůjčitel zapůjčit obviněnému R. Š., a směnku na částku 300.000 Kč, kterou se zavázala bez protestu zaplatit dne 31. 5. 2019 společnosti V., přičemž obviněný poškozené žádnou z uvedených písemností ani v kopii nepředal, ač jej o to požádala,
poté dne 14. 5. 2019 podal návrh na vklad vlastnického práva k uvedeným nemovitým věcem do katastru nemovitostí, kupní cena ve výši 1.460.000 Kč byla následně ze strany společnosti D. uhrazena, zápis vlastnického práva byl dne 5. 6. 2019 proveden, částku ve výši 1.049.930 Kč, která byla převedena na bankovní účet č. XY společnosti V., obviněný jako jediný disponent tohoto účtu následně téměř celou v hotovosti vybral a užil pro svoji potřebu, a poškozená I. B. z kupní ceny ničeho neobdržela, avšak byl uhrazen její dluh vůči společnosti V. ve výši 410.070 Kč a smluvní pokuta ve výši 2.711 Kč, obdržela od obviněného též částku 50.000 Kč k úhradě dluhu vůči společnosti Provident Financial, s. r. o., čímž způsobil poškozené I. B. škodu ve výši nejméně 1.637.219 Kč, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 T 76/2015, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017, odsouzen pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to originálu směnky ze dne 1. 4. 2019, originálu čestného prohlášení o výši závazků před uzavřením kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2019 a originální smlouvy o zápůjčce ze dne 25. 4. 2019, podepsaných poškozenou I. B.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 14 To 118/2021, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z obsahu dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pouze proti výroku o vině a zmínil, že výrok o trestu, který mu byl uložen dovoláním napadenými rozhodnutími, byl zrušen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 2 T 38/2018, v rámci ukládání souhrnného trestu, a tudíž vůči němu žádné námitky nevznesl. Výhrady pouze proti výroku o vině spočívaly na tom, že čin, jehož se měl dopustit, nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, protože soudy v rozporu s pravidly spravedlivého procesu dospěly k závěru, že uvedl poškozenou v omyl, aniž by taková okolnost měla podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Za správné považoval, aby byl uvedený čin posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
5. K vytknutým nedostatkům obviněný poukázal na obsah výpovědi poškozené I. B., zejména pokud uváděla, že nevěděla, jaké dokumenty podepisuje, že se nedozvěděla o probíhajícím řízení konaném příslušným katastrálním úřadem, jehož předmětem byl převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti, protože taková tvrzení jsou podle něj zcela lichá. Nelze předpokládat, že by poškozená nepochopila význam slovního spojení „kupní smlouva“. Pokud je schopna číst, musela si všimnout úvodního nadpisu dokumentu, který byl nazván jako kupní smlouva, což vyplynulo i z protokolu o hlavním líčení konaném ze dne 2. 12. 2020. Za této situace proto nelze tvrdit, že nevěděla, jaký dokument podepisuje, proto k jí uváděným okolnostem nelze přihlížet, a skutek nemůže být považován za podvod. Navíc příslušný katastrální úřad je povinen informovat o průběhu konaného řízení vlastníka nemovitosti, a tudíž dozajista jí byly doručovány dokumenty týkající se převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Jestliže obdržela veškerou dokumentaci, nemůže následně tvrdit, že nevěděla o probíhajícím vkladovém řízení.
6. Podle obviněného se soudy s těmito tvrzeními poškozené dostatečně nevypořádaly, nevyžádaly si podklady od příslušného katastrálního úřadu, a proto nemohly posoudit, zda byla poškozená informována o vkladovém řízení. Tento nedostatek měl za následek neúplnost dokazování, v důsledku něhož nemohl být komplexně zjištěn skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.). Dokazování mělo být doplněno o uvedené listiny doručované katastrálním úřadem a o další výslechy obviněného i poškozené k listinám týkajícím se převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
7. Soud pochybil i v tom, že neprovedl jako důkaz obhajobou předloženou Dohodu o narovnání ze dne 23. 9. 2020 uzavřenou mezi obviněným a poškozenou, a tuto skutečnost soud ani řádně neodůvodnil. Jde o vadu při dokazování způsobenou opomenutým důkazem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Přestože odvolací soud vyslovil názor, že odůvodnění prvostupňového rozsudku bylo nedostatečné, neboť pominul zásadní námitky obhajoby týkající se této listiny, která se vztahuje k otázce zavinění, sám nezjednal nápravu a nezabýval se otázkou opomenutí důkazu soudem prvního stupně. Následně sice dohodu o narovnání odvolací soud jako důkaz provedl, avšak pouze za účelem zhojení formálního nedostatku. Tím, že soudy obviněnému neumožnily hájit svá práva, porušily principy spravedlivého procesu ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny, jakož i článku 6 Úmluvy (viz též rozsudek ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005, stížnost č. 58580/00; nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16), čímž zatížily řízení extrémním nedostatkem, pro který přezkoumávaná rozhodnutí nemohou obstát.
8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 14 To 118/2021, i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 2. 2021, sp. zn. 1 T 101/2020, a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se s dovoláním obviněného neztotožnil. Popis skutku obsažený ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně shledal dostatečným, neboť zahrnuje skutečnosti dopadající na obligatorní znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a je výsledkem postupu souladného se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z uvedeného důvodu proto neshledal opodstatněnou námitku, že předmětný skutek vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
10. Výhrady proti nenaplnění objektivní stránky trestného činu podvodu a neprovedení některých důkazů, které obviněného mohly postavit do příznivějšího světla, státní zástupce nepovažoval za námitky proti hmotněprávnímu posouzení skutku, ale proti skutkovým zjištěním soudů. Vytyčení nedostatků v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nemělo zásadní vliv na věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí o vině a nevedlo k nutnosti rozsudek soudu prvního stupně zrušit, když konstatovanou vadu spočívající v neprovedení Dohody o narovnání ze dne 23. 9. 2020 jako listinného důkazu odvolací soud sám zhojil tím, že ji procesně správným způsobem provedl a vyhodnotil, a to se závěrem, že ani takto doplněné dokazování nemá dopad na správnost výroku o vině.
11. Jelikož státní zástupce dospěl k závěru, že dovolatel dílem nedůvodně namítal vadnou právní kvalifikaci skutku, dílem mimo rozsah odvolacího přezkumu vymezený dovolacími důvody se domáhal jiného hodnocení důkazů a změny soudy učiněných skutkových zjištění, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s neveřejným zasedáním i pro případ rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
12. Obviněný na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval tvrzením, že čin mu kladený za vinu měl být posouzen jako trestný čin zpronevěry. Odkázal především na dokument Čestné prohlášení poškozené I. B., ve kterém mu byl udělen pokyn, jak má být s finančními prostředky z prodeje nemovitosti naloženo, a to ve shodě s obsahem kupní smlouvy. V dalších argumentech zásadně zopakoval dosavadní obhajobu korespondující s obsahem dovolání s tím, že soud měl brát do úvahy, že šlo o jednání spočívající v tom, že nepostupoval v souladu s pokyny poškozené, a proto si přisvojil věc, která mu byla svěřena. Soudy proto pochybily, jestliže jeho jednání kvalifikovaly jako podvod. Neztotožnil se tudíž s návrhem státního zástupce, aby došlo k odmítnutí dovolání jako neopodstatněného, a zopakoval v dovolání uvedený závěrečný návrh.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
14. Přezkoumání dovolání obviněného zaměřeného pouze proti výroku o vině nebrání, že výrok o trestu v přezkoumávané věci byl zrušen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 2 T 38/2018, v rámci ukládání souhrnného trestu, protože tímto rozhodnutím nebyl dotčen výrok o vině, a tedy tato skutečnost nezaložila důvod pro nepřípustnost dovolání [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 4 pod č. T 683), či ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, seš. 35 pod č. T 988)], a Nejvyšší soud se námitkami obviněného mohl po věcné stránce zabývat.
V. Obecně k uplatněnému dovolacímu důvodu
15. Dovolání obviněný podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021 (tj. do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.), podle něhož se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů lze posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Vložen byl nový důvod pod písmem g) spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
18. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době kdy je úkon prováděn, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné . Obecná část . 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení je po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinné v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že vzhledem k tomu, že obviněný vytýkal nedostatky v použité právní kvalifikaci podle §209 tr. zákoníku a domáhal se právního posouzení činu podle §206 tr. zákoníku, naplnil podmínku původního důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i v jeho nezměněné dikci nyní vymezené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda z tohoto důvodu je dovolání opodstatněné.
20. Výhrady obviněným zaměřené proti nedostatečně provedenému dokazování spatřované v nezjištění okolností významných pro závěr o tom, že poškozenou uvedl v omyl, a v neúplném rozsahu provedeného dokazování, v němž shledával tzv. opomenuté důkazy, a to konkrétně ve vztahu k neprovedení a nevypořádání se s obhajobou předloženou Dohodou o narovnání uzavřenou s poškozenou, by bylo ve smyslu uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. třeba považovat za porušení pravidel spravedlivého procesu, a proto bylo povinností Nejvyššího soudu se jimi z tohoto pohledu zabývat. Ve smyslu nové úpravy provedené zákonem č. 220/2021 Sb. je námitka opomenutých důkazů samostatnou alternativou nově vymezeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě, že „nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“, a tedy i z tohoto hlediska Nejvyšší soud správnost učiněných skutkových zjištění soudem prvního stupně posuzoval.
VI. K dovolacím námitkám
21. Obviněný procesnímu postupu soudů vytýkal, že řádně neprovedly důkazy, které navrhoval, případně byly rozhodné pro spravedlivé posouzení jemu za vinu kladeného činu. Za takový důkaz zejména považoval Dohodu o narovnání ze dne 23. 9. 2020 (č. l. 433), kterou podepsal jednak on za společnost V., jednak poškozená a také jednatelka společnosti D. K. B. Předmětem této dohody bylo zneplatnění kupní smlouvy a v důsledku toho navrácení v předešlý stav a zpětný převod vlastnického práva k dotčené nemovitosti na poškozenou, k čemuž nakonec také skutečně došlo (viz č. l. 445, 452). V postupu soudů obou stupňů ohledně tohoto důkazu obviněný spatřoval tzv. opomenutý důkaz, protože soud prvního stupně při jeho provádění při hlavním líčení neuvedl, podle jakého ustanovení trestního řádu ve vztahu k němu postupoval.
22. Podle obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně při hlavním líčení dne 2. 12. 2020 se obsahem Dohody o narovnání ze dne 23. 9. 2020 zabýval, neboť k okolnostem vzniku této dohody a jejímu obsahu pokládal poškozené otázky, na které ona odpovídala (viz text otázek a odpovědí na č. l. 459 až 460). Z obsahu tohoto protokolu je patrné, že odkaz na konkrétní ustanovení trestního řádu zde chybí, ale je zřejmé, že po materiální stránce se soud prvního stupně tomuto důkazu věnoval, své úvahy k němu uvedl i v odůvodnění rozsudku, kde se s ním vypořádal v rámci úvah o trestu tak, že tuto okolnost zohlednil ve prospěch obviněného jako výraznou polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. j) tr. zákoníku. Shledal ji v tom, že se tím obviněný přičinil o odstranění škodlivých následků trestného činu, neboť byla uzavřena dohoda o narovnání, kterou byly předmětné nemovitosti vráceny zpět do vlastnictví I. B. a zajištěno i její vypořádání se společností D. (viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně).
23. Z uvedeného je zřejmé, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, protože o ten by mohlo jít v případě, že o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Navíc je třeba zdůraznit, že k obdobným námitkám obviněného odvolací soud, vědom si toho, že výslovně s odkazem na §213 tr. ř. soud prvního stupně nepostupoval (procesně perfektně tento důkaz neprovedl), v odůvodnění napadeného usnesení na straně 3 konstatoval, že ačkoli okresní soud s Dohodou o narovnání na č. l. 433 zjevně pracoval, neboť ve vztahu k ní činil i některé dotazy na poškozenou, podle protokolu o hlavním líčení tento důkaz v hlavním líčení formálně neprovedl. Sám tento formální nedostatek napravil a k návrhu obhajoby při veřejném zasedání dne 18. 8. 2021 tento důkaz za splnění podmínek §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí (č. l. 527 verte). Ani v Dohodě o narovnání poškozenou nově uváděná skutečnost, že nebyla obviněným uvedena v omyl, nebyla způsobilá změnit závěr o vině obviněného, jak se v zásadě svojí námitkou domáhal. Soudy zcela správně hodnotily výpověď poškozené v rámci jí procesně skládaných svědeckých výpovědí, s nimiž se vypořádaly, a hodnotily ji nejen samostatně, ale především v kontextu s ostatními provedenými důkazy, z nichž vyvodily potřebné skutkové okolnosti nevzbuzující pochybnosti, ze kterých podle zásad logického myšlení usuzovaly i na zavinění obviněného jakožto jeho vnitřní vztah k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například zprávy Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
24. Na základě takto učiněných zjištění Nejvyšší soud shledal, že se nejednalo o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, nebo o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně takový, jímž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., a tedy ani o tzv. opomenutý důkaz (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Lze konstatovat, že i přes zjištěné nedostatky, které však byly jednak odvolacím soudem napraveny, a jednak neměly faktický vliv na správnost učiněných skutkových i právních závěrů, nejednalo se o důkaz jediný a pro rozhodnutí o vině obviněného ani klíčový.
25. Posoudí-li se obsah obviněným vznesených námitek a rozsah provedeného dokazování, jak je zachycen v bodech 2. až 9. rozsudku soudu prvního stupně, je zjevné, že nevykazuje obviněným vytýkané nedostatky. Soudy se neomezily jen na důkazy, které svědčily v neprospěch obviněného, ale prováděly i důkazy, jež byly v zájmu jeho obhajoby (viz např. již zmíněná dohoda o narovnání ze dne 23. 9. 2020). Za účelem objasnění povědomí poškozené o podstatě jednání obviněného a jeho postupů následujících po podpisu plné moci, kupní smlouvy a smlouvy o zápůjčce peněz poškozenou vyslechl řadu svědků, zejména K. B. coby jednatelku společnosti D., která vystupovala na straně kupujícího, dále svědka J. S., jenž fungoval ve věci jako řidič obviněného, kteří vysvětlili standardní postupy při realizaci tzv. zpětného leasingu, jehož se obviněný dovolával, mimo jiné uvedli, že pro tzv. zpětný leasing je nezbytné zakotvení předkupního práva ve prospěch prodávajícího v kupní smlouvě, které zde však absentovalo. Dále soud provedl listinné důkazy (kupní smlouvu, plnou moc, směnku, smlouvu o zápůjčce, čestné prohlášení, odborné vyjádření k hodnotě nemovitosti, výpis z katastru nemovitostí, dohodu o narovnání, bankovní sdělení, aj.), které nejen za podmínek §2 odst. 5 tr. ř. realizoval (srov. body 1. až 7. rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 5 napadeného usnesení), ale také v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, a to i v reakci na obhajobu obviněného, kterou neopomenul (srov. body 9. až 13. rozsudku a strany 4 až 5 usnesení).
26. Ke způsobu, jakým soud na zjištění plynoucí ze zajištěných důkazů usuzoval, a jaké závěry z výsledků provedeného dokazování k jednotlivých okolnostem učinil, je třeba zmínit, že se předmětnou Dohodou o narovnání ze dne 23. 9. 2020 zabýval zejména odvolací soud, který její obsah nepovažoval za podstatný pro závěry o vině, protože byla uzavřena více než jeden a čtvrt roku od spáchání činu obviněným. Uzavřel, že obviněný podvodné jednání vůči poškozené ukončil dne 14. 5. 2019 podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, k jeho dokonání došlo v červnu 2019 výběrem finanční částky z bankovního účtu společnosti V. a jejím použitím blíže nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu (č. l. 414 až 417, 433 až 435, viz strana 5 přezkoumávaného usnesení). Za tohoto stavu se u později vrácené nemovitosti jedná o pozdější splnění závazku či jiné obdobné reparační jednání, které se již považuje jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.), a nemůže ovlivnit závěry o naplnění znaků trestného činu.
27. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožnil, protože podvod je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoli třetí osobu. Nadto obviněný přistoupil k vyhotovení a podpisu Dohody o narovnání dne 23. 9. 2020 až pod tíhou okolností souvisejících s trestním stíháním, neboť tak učinil teprve po podání obžaloby, k němuž došlo dne 28. 5. 2020, avšak jeho čin byl dokonán okamžikem, kdy uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním poškozenou v omyl a následně byla nemovitost na společnost D. na katastrálním úřadu přepsána (srov. rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 386/2014, aj.). Pro tento případ též platí, že zde došlo k podvodnému vylákání nemovitého majetku, a tedy škodou je celá jeho hodnota. Pozdější pokus o narovnání protiprávního stavu je již jen náhradou způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody, nikoliv pro stanovení hodnoty vylákaného majetku rozhodného pro právní kvalifikaci jednání obviněného (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).
28. Uvedený postup soudů svědčí o pečlivé snaze objasnit všechny rozhodné skutečnosti, neboť nešlo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř. (§125 a §134 tr. ř.), a proto nešlo o porušení pravidel spravedlivého procesu zakotvených v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Pravidla spravedlivého procesu totiž nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, či ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další). Nejedná se zde ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
29. Skutková zjištění vzešlá z výsledků provedeného dokazování dávají potřebný a dostačující podklad pro závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze dodat, že popis skutku, kterým pachatel naplnil znaky trestného činu podvodu, nemusí výslovně obsahovat zákonné pojmy „omyl“ či „uvedení v omyl“. Tyto pojmy mohou být nahrazeny i jiným vyjádřením, pokud je zřejmé, že skutkové okolnosti charakterizující trestný čin podvodu a obsažené v tzv. skutkové větě výroku o vině jsou dostatečně vyjádřeny a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí, takže dávají spolehlivý podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1420/2011).
30. Právní kvalifikaci obviněný vytýkal, že soudy se dostatečně nezabývaly znakem uvedení v omyl, protože se pro závěry o jeho naplnění nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi. K tomu je vhodné uvést, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu, ačkoli pro takové jednání byl v posledních třech letech odsouzen. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020) se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč. Podle tzv. právní věty soudy čin obviněného shledaly naplněným v alternativě, že „jiného uvedl v omyl“.
31. Uvedením jiného v omyl je rozpor mezi představou a skutečností, o nějž jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (srov. rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.).
32. Na základě popsaného jednání je zřejmé, že osobou uvedenou v omyl byla poškozená, která jednala ve slepé důvěře v obviněného, jenž jí předstíral skutečnosti, které neodpovídaly jeho skutečnému jednání a záměru, jímž mířil k tomu, aby ji připravil o její nemovitost, s čímž ji neseznámil, a navíc okolnosti sepsání kupní smlouvy připravil a zajistil tak, aby se o tom, že jde o prodej a koupi nemovitosti, poškozená nemohla při zběžném, rychlém jednání dovědět, neboť jí k tomu nedal žádnou příležitost. Obviněný, jenž sám z vlastní iniciativy poškozenou vyhledal, zneužil její manipulovatelnosti, důvěřivosti, a věděl, že se příliš neorientuje ve složitějších finančních záležitostech a otázkách týkajících se nemovitostí. Za těchto okolností jí přislíbil vyřešit její tíživou finanční situaci, vyvolanou zadlužeností jejího syna, avšak pod podmínkou, že nepřijde o dům. Poškozené podstrčil k podpisu kupní smlouvu, smlouvu o zápůjčce a další dokumenty, na jejichž základě a na základě plné moci udělené mu poškozenou k vybavení celé záležitosti se společností V. převedl nemovitost, v níž obviněná i její matka žily, na společnost D. Pouze část peněz ve výši 410.070 Kč skutečně použil na umoření dluhu jejího syna, jak jí slíbil, kdežto zbytek z kupní ceny ve výši 1.049.930 Kč nechal zaslat na bankovní účet č. XY, jehož vlastníkem byla společnost V., jejímž jediným jednatelem a společníkem sám byl. Skutečnost, jak hodlá s nemovitostí naložit, poškozené záměrně zamlčel, naopak ji utvrzoval v tom, že jí chce pomoci, o nemovitost nepřijde. Proto podepsala veškeré ve výroku uvedené dokumenty, aniž by se tím, že jí je obviněný podstrčil mezi další listiny, seznámila s jejich obsahem. Tyto litiny obviněný použil k podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch kupující společnosti D. do katastru nemovitostí, čímž zcela vyloučil poškozenou z faktické dispozice s nemovitostí. To vše činil za účelem vlastního obohacení, což se mu také podařilo v částce 1.049.930 Kč, které vybral z účtu společnosti V. Ze všech těchto důvodů bylo důvodně shledáno naplnění znaků zločinu podvodu po objektivní stránce podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
33. Soudy správně shledaly i naplnění subjektivní stránky u obviněného, který jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o nějž se jedná, když pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Jak soudy správně shledaly a vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, poškozenou I. B. zcela záměrně a plánovaně uvedl v omyl tím, že jí sděloval, že podpisy listin jsou pouhou formalitou, nedal jí možnost podepsané listiny řádně přečíst a neposkytl jí opisy těchto listin, když o to požádala. Obviněného záměrem bylo poškozené způsobit škodu v celkové výši 1.637.219 Kč tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku, a sebe obohatit, jak je výše uvedeno. Šlo o záměrné jednání, jehož důsledky obviněný chtěl.
34. Předmětného jednání se dopustil přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 T 76/2015. Obviněný tak jednal s vědomím a znalostí všech rozhodných skutečností ke škodě poškozené a s cílem vlastního obohacení. Lze v tomto směru zdůraznit i to, že o naléhavosti a úmyslu, s jakým takto podvodně jednal, svědčí, že již 8 dní poté, co mu byly peníze připsány na bankovní účet, resp. na účet společnosti V., tyto vybral a použil pro vlastní potřebu. Tento závěr má oporu ve skutečnostech popsaných v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, zejména však ve skutkových zjištěních, a není proto pochyb o tom, že uvedený závěr je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Pouze na okraj je třeba poznamenat, že k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty u souzeného zločinu ve vztahu ke znakům vymezeným v odst. 2, odst. 4 písm. b) §209 tr. zákoníku postačí zásadně zavinění z nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a), b) ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku.
VII. Závěr
35. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného není důvodné, protože bylo soudy objasněno, že naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že takový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu