ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1292.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1292/2021-1157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2022 o dovolání obviněného M. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 50 To 207/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 12/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 4 T 12/2020, byl obviněný M. G. uznán vinným skutkem pod body 1) až 7) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, u dílčího útoku 4) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a skutkem uvedeným v bodě 8) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 50 To 207/2021, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 4 T 12/2020, částečně zrušil ve výroku o vině pod body 1) až 7), ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody ohledně poškozeného B. M., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného v bodech 1) až 7) uznal vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě 4) ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jejž obviněný spáchal tím, že
v období od 3. 3. 2019 do 10. 4. 2019 na různých místech v XY, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a s vědomím, že půjčené peníze poškozenému v plné výši nevrátí, opakovaně pod smyšlenou identitou M. D. kontaktoval poškozeného B. M., občana SRN, kdy zneužil jeho důvěřivosti a žádal ho o poskytnutí finančních půjček, které odůvodňoval různými smyšlenými záminkami a s příslibem, že peníze poškozenému vrátí poté, co mu bude vyplaceno fiktivní plnění ze životního pojištění ve výši 4.650.000 Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil v následujících případech:
1) dne 3. 3. 2019 v XY, před budovou Policie České republiky, Obvodního oddělení XY – město na ul. XY, pod legendou, že mu byl zadržen občanský průkaz, který nutně potřebuje k vyzvednutí mzdy, a následné úhradě nákladů na vytápění bydlení své matky, vylákal na poškozeném zapůjčení částky 1.425 Kč v hotovosti,
2) v době od 4. 3. 2019 do 7. 3. 2019 v XY, ze svého bydliště na Ubytovně D., ul. XY nebo jinde, v rámci komunikace prostřednictvím aplikace WhatsApp pod legendou kritické finanční situace vylákal na poškozeném zapůjčení finančních prostředků, které poškozený dle pokynů zaslal ze svého bankovního účtu č. XY vedeného u Deutsche Kreditbank AG na účet údajné matky obviněného E. D. prostřednictvím služby Western Union dne 4. 3. 2019 v částce 700 EUR a dne 7. 3. 2019 v částkách 800 EUR a 500 EUR, téhož dne dále poškozený dle pokynů zaslal na účet údajného bratra obviněného J. D. částku 720 EUR, přičemž obviněný po předchozí domluvě se sousedy E. a J. D. tyto požádal o výběr a předání finančních prostředků pod legendou příchozí mzdy ze Spolkové republiky Německo,
3) dne 11. 3. 2019 v XY, ze svého bydliště na Ubytovně D., ul. XY nebo jinde, prostřednictvím komunikace skrze aplikaci WhatsApp pod legendou povinnosti uhradit soudu pokutu za nevhodné chování vylákal na poškozeném zapůjčení částky 600 EUR, kterou poškozený dle pokynů zaslal ze svého bankovního účtu na účet údajného bratra obviněného J. D. prostřednictvím služby Western Union, přičemž obviněný následně požádal J. D. o výběr a předání uvedených finančních prostředků z účtu,
4) dne 11. 3. 2019 v době od 10:52 hod. do 16:47 hod. v XY, ze svého bydliště na Ubytovně D., ul. XY nebo jinde, prostřednictvím aplikace WhatsApp kontaktoval poškozeného pod identitou M. Z., advokáta se sídlem XY s legendou nutnosti úhrady 900 EUR za účelem propuštění M. D. z vězení, přičemž žádal poškozeného o úhradu částky 400 EUR a na podporu legendy zaslal z falešné e-mailové schránky XY @seznam.cz vyrozumění v německém jazyce, že M. D. obdrží dne 13. 3. 2019 výplatu životního pojištění s uvedením předchozí falešné komunikace z e-mailového účtu XY@seznam.cz fiktivní pojišťovny Česká Národní Banka, V. Z. P., a. s., ohledně výplaty pojistného plnění ze životního pojištění M. D. ve výši 4.650.000 Kč, přičemž poškozený uvedenou částku nezaslal,
5) v době od 12. 3. 2019 do 21. 3. 2019 v XY, ze svého bydliště na Ubytovně D., ul. XY nebo jinde, prostřednictvím aplikace WhatsApp pod legendou kritické finanční situace vylákal na poškozeném zapůjčení finančních prostředků s tím, že je na konci měsíce vrátí, přičemž poškozený dle pokynů ze svého bankovního účtu zaslal dne 14. 3. 2019 částky 1.000 a 170 EUR vždy na účet D. A. prostřednictvím služby Western Union, dále dne 15. 3. 2019 částku 1.220 EUR a dne 18. 3. 2019 částku 250 EUR prostřednictvím služby Western Union na účet E. D., dále téhož dne zaslal ze svého bankovního účtu částku 796 EUR, dne 19. 3. částku 1.500 EUR a dne 21. 3. 2019 částku 1.300 EUR, vždy prostřednictvím služby MoneyGram na účet E. D., přičemž obviněný následně požádal E. D. a D. A. o výběr a předání uvedených finančních prostředků,
6) dne 22. 3. 2019 v XY, ze svého bydliště na Ubytovně D., ul. XY nebo jinde, prostřednictvím aplikace WhatsApp za využití legendy nutnosti uhradit poplatek za navrácení občanského průkazu soudem, aby mohl požádat o výplatu části pojistného plnění ze životního pojištění ve výši 10.000 EUR, kterou poté předá poškozenému, vylákal na poškozeném zapůjčení finančních prostředků ve výši 1.500 EUR, které poškozený téhož dne v XY osobně předal obviněnému v hotovosti,
7) v době od 26. 3. 2019 do 10. 4. 2019 v XY, ze svého bydliště na Ubytovně D., ul. XY nebo jinde, prostřednictvím aplikace WhatsApp, pod legendou kritické finanční situace, kdy nemá peníze na jídlo ani výdaje spojené s výplatou pojistného plnění ze životního pojištění, vylákal u poškozeného zapůjčení finančních prostředků, které poškozený dle pokynů zaslal ze svého bankovního účtu dne 26. 3. 2019 v částce 1.700 EUR na účet J. D. prostřednictvím služby MoneyGram, dne 29. 3. 2019 v částce 1.920 EUR prostřednictvím služby Western Union na účet J. D., dále zaslal ve dnech 26. 3. 2019 v částce 250 EUR, 27. 3. 2019 v částkách 80 EUR a 1.900 EUR a 29. 3. 2019 v částce 965 EUR vždy na účet E. D. prostřednictvím služby MoneyGram, a dále zaslal dne 8. 4. 2019 v částce 1.100 EUR na účet E. D. a dne 10. 4. 2019 v částce 5.000 Kč na účet R. M., vždy prostřednictvím služby Western Union, přičemž obviněný následně požádal E. a J. D. a R. M. o výběr a předání uvedených finančních prostředků,
přičemž ve všech případech vylákané finanční prostředky následně použil pro svoji potřebu, posléze s poškozeným přestal komunikovat a finanční prostředky poškozenému nevrátil, čímž poškozenému B. M. způsobil škodu v celkové výši 496.142 Kč, přičemž v případě dokonání jednání pod bodem 4) by poškozenému způsobil škodu v celkové výši 506.404 Kč.
Odvolací soud ponechal nezměněn čin v bodě 8), o němž rozhodl soud prvního stupně tak, že obviněný
8) dne 15. 12. 2019 v přesně nezjištěné době v XY, ulice XY využil situace, kdy byl jeho bratr L. G., nar. XY, umístěn ve Vazební věznici v Litoměřicích a družce L. G., V. D. uvedl lživé informace o tom, že jej zkontaktoval advokát L. G. V. B. a ve facebookové komunikaci mu sdělil, že L. G. si přeje, aby vozidlo Ford Mondeo, šedé barvy, RZ: XY (SRN), ve vlastnictví L. G., bylo přepsáno na M. G., který má vozidlo následně prodat a ze získané částky financovat jeho obhajobu, čemuž V. D. uvěřila a předala M. G. vozidlo Ford Mondeo, šedé barvy, RZ: XY, dle odborného vyjádření v hodnotě 70.000 Kč a současně mu na jeho žádost předala další věci z majetku L. G., a to notebook značky Asus, bílé barvy v hodnotě 5.000 Kč, mobilní telefon Samsung S10, černé barvy, nezjištěného IMEI v hodnotě 13.500 Kč, cestovní pas L. G., německý řidičský průkaz L. G. a peněženku černé barvy bez hodnoty, ve věci bylo zjištěno, že L. G. má po celou dobu přiděleného pouze svého obhájce JUDr. Petra Veselého a s žádným jiným advokátem nekomunikoval a plnou moc k přepisu vozidla Ford Mondeo, ani jiných uvedených věcí z jeho majetku nikomu nedával, čímž M. G. způsobil poškozenému L. G. škodu ve výši 88.500 Kč, přičemž M. G. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl za obdobný skutek v posledních třech letech odsouzen a to rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 4 T 34/2019, s datem právní moci dne 25. 6. 2019, pro přečin podvodu §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
3. Odvolací soud obviněného za uvedené trestné činy v bodech 1) až 7) a 8) odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl též o náhradě škody.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti všem bodům výroku o vině, a vytýkal, že soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a provedené důkazy hodnotily výslovně v jeho neprospěch.
5. Soudům nižších stupňů k dílčím útokům popsaným pod body 1) až 7) obviněný vytýkal nedostatečné objasnění všech rozhodných skutečností. Zejména tvrdil, že nebraly do úvahy, že měl s poškozeným B. M. intimní vztah, a že mu poškozený peníze poskytoval za sexuální služby a ve snaze mu finančně pomoci, aby obviněný nežil v bídě. Nejednalo se o půjčku, tu by neměl z čeho zaplatit. Dále uvedl, že dílčí útok pod bodem 1) je opřený pouze o výpověď poškozeného, a u dalších dílčích útoků nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že peníze poškozený předal výhradně na popud obviněného, přičemž u všech chybí podvodný úmysl se na úkor poškozeného obohatit, stejně jako dostatek podkladů pro závěr, že naplnil všechny znaky přečinu podvodu. Soudy při provádění důkazů nebraly do úvahy jeho obhajobu a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
6. Přečinu pod bodem 8) obviněný vytýkal, že nebylo prokázáno jeho zavinění v době, kdy byl tento čin spáchán, ani to, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení škody. Soud vadně posuzoval výpovědi svědků L. G., V. D. a V. B., a nebral do úvahy jeho tvrzení, že jej oslovila družka poškozeného V. D., jíž vyhověl a snažil se bratrovi finančně pomoci, neboť věděl, že trestní řízení je finančně nákladné. Předmětné vozidlo mu zavezla do Karlových Varů družka poškozeného, která věděla, že ho chce obviněný prodat, aby zajistil bratrovi advokáta a další potřeby. Zbylé předměty jako počítač a doklady bratra předal obviněný policii, mobilní telefon nikdy neměl a V. D. ani nepředložila žádný důkaz, že by mu ho dávala. Byl uznán vinným a zavázán k náhradě škody movité věci, která nebyla nikdy zajištěna.
7. Podle obviněného soudy nehodnotily, že bratrovi zaslal do věznice dva dopisy, první již dne 19. 12. 2019, které mu byly předány až dne 16. 1. 2020, což je vada spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť se soudy těmito skutečnostmi řádně nezabývaly a pouze poukázaly na dopis na č. l. 17 spisu, z něhož vyplývá, že poškozený uvedl, že žádnou plnou moc neudělil. Plná moc mohla být udělena pouze ústně, což měl poškozený vyjádřit tím, že s prodejem auta souhlasil a čekal, že peníze budou použity v jeho prospěch. To podle své obhajoby obviněný učinil, protože bratrovi byly zaslány osobní balíky, jejichž hodnota a obsah mohly být vyjasněny zprávou věznice. Poukázal na výpověď poškozeného, podle které s prodejem vozidla souhlasil, a věřil, že obviněný auto prodá a peníze použije v jeho prospěch. Význam obviněný přikládal prohlášení poškozeného (č. l. 17 spisu), že odvolává udělenou plnou moc svému bratrovi, ačkoli ve výpovědi tvrdil, že žádnou plnou moc neudělil. Bratr připustil, že peníze očekával. Tyto skutečnosti podle obviněného nesvědčí o tom, že by měl podvodný úmysl.
8. Obviněný na doložení těchto svých tvrzení poukazoval na obsah výpovědí V. B. a svědkyně V. D., která uvedla, že za ní obviněný přišel se zprávou od V. B., jenž měl zastupovat poškozeného, aby mu předala svěřený majetek za účelem prodeje, a tudíž tato svědkyně věděla o záměru obviněného prodat automobil, přičemž od obviněného utržené peníze nevyžadovala. Obviněný nikdy nepopíral, že auto prodal, avšak s konkludentním souhlasem bratra byly finanční prostředky použity pro jeho osobu. Všechny okolnosti směřují ve prospěch obviněného a úmysl podvést poškozeného mu nebyly prokázány. Jestliže všechny finanční prostředky nebyly nakonec použity ve prospěch L. G., nelze v tom spatřovat dokonání podvodu, a proto mělo být postupováno ve shodě s principem ultima ratio . Bratr se měl dožadovat vrácení peněz cestou občanskoprávního řízení, nikoli řízení trestního, když navíc nebylo objasněno, kolik prostředků poškozený obdržel, když 20.000 Kč prokazatelně předal bratrovi J. G., a existuje-li příjmový doklad na druhou splátku ve výši 40.000 Kč, nesvědčí o ničem konkrétním ve vztahu k trestnému jednání obviněného.
9. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 50 To 207/2021, tak rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 4 T 12/2021 (správně 4 T 12/2020 – pozn. Nejvyššího soudu), a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnul. Žádal také o přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že obviněný výhrady zaměřil na kritiku skutkového stavu věci pod body 1) až 7) a 8) s tím, že nebyl řádně objasněn, a jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Neuváděl takové skutečnosti, které by svědčily o výjimečném zásahu do skutkového stavu věci, neboť poukazoval na nedostatky v procesu hodnocení výsledků provedeného dokazování, nikoliv na tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takové argumenty neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný uváděl skutečnosti odlišně od zjištěných okolností. U činů 1) až 7) šlo o cílenou snahu inkasovat od poškozeného peníze z jiného než dovolatelem tvrzeného důvodu, což bylo patrné především z výpovědi poškozeného B. M., kterému se obviněný představil pod neexistující identitou M. D., a jehož důvěřivosti zneužil pod smyšlenými záminkami akutní potřeby finančních částek v jím líčených hraničních situacích, a to v kombinaci s nepravdivým příslibem jejich splacení z prostředků údajného životního pojištění. Obsah jejich korespondence dokládá, jak na poškozeného působil, aby jej přiměl platit popsané částky, až do té míry, že poškozený přečerpal limity vlastního účtu, a to v důvěře v poctivost obviněného přesto, že veškeré přislíbené okolnosti, za kterých mu měly být zapůjčené finance vráceny, zůstávaly toliko v poloze klamavých taktik obviněného. Tuto okolnost před poškozeným demonstroval s nepravdivým tvrzením o údajně na věci zainteresovaném advokátu M. Z. Vše sloužilo k tomu, aby byl poškozený pohnut k dalším platbám ve prospěch dovolatele, který užíval nepravdivou totožnost, o čemž vypovídali též svědci E. a J. D., jakož i jeho údajní další příbuzní R. M., D. A. a E. B., jejichž bankovní účty sloužily k bezhotovostnímu inkasu vylákaných finančních prostředků, které si dovolatel nechal jejich prostřednictvím vyplácet.
11. Podvodné jednání v bodě 8) vůči poškozenému L. G. bylo prokázáno především jeho výpovědí, ve které zcela vyloučil udělení plné moci pro dovolatele za účelem prodeje svého motorového vozidla, jakož i dalších věcí, přičemž taková plná moc byla udělena pouze svědkyni V. D., která se vyjádřila k okolnostem dovolatelem tvrzené potřeby financování obhajoby jejího druha L. G. za pomoci údajné korespondence o převzetí obhajoby V. B., který takové skutečnosti jako smyšlené vyloučil. Doložená korespondence mezi obviněným a poškozeným nevypovídá o údajném dovolatelově oprávnění k prodeji bratrova vozidla.
12. Statní zástupkyně považovala popsaná skutková zjištění za správná a příslušné hodnotící pasáže z odůvodnění rozsudku soudu nalézacího pod bodem 19. za zcela dostatečné a srozumitelné, navíc správnost těchto závěrů v bodě 16. a násl. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku potvrdil i odvolací soud. Z uvedených důvodů, když skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž k němu do dne 12. 1. 2022, kdy bylo konáno neveřejné zasedání, žádné připomínky Nejvyššímu soudu nezaslal.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
16. Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, zejména jedná-li se o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), a proto je na dovolacím soudu, aby v případě takových mimořádných extrémních nedostatků, týkajících se porušení pravidel spravedlivého procesu (viz článek 6 Listiny), zasáhl i přes uvedenou právní úpravu do procesu dokazování.
17. Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2022, byl vedle popsaného dovolacího důvodu původně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je nově novelou v nezměněné podobě podřazen pod písmeno h), včleněn další dovolací důvod, který je označen pod písmenem g). Tento nový dovolací důvod lze uplatnit „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje v době, kdy již je uvedené nové ustanovení účinné, avšak obviněný dovolání podával podle původního znění před jeho účinností, aplikuje pro přezkum podaného dovolání i stávající nové znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se řídí zásadou, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022).
18. Pro úplnost lze připomenout, že pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí i nadále platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
19. Podle obsahu posuzovaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným vznesené námitky v zásadě míří vůči procesu dokazování, neboť jimi vytýkal, že nebylo prokázáno, že pod body 1) až 7) a pod bodem 8) výroku o vině vůči poškozeným jednal podvodně, a poukazoval na nedostatky v dokazování, protože soudy provedené důkazy hodnotily způsobem, který odporuje základní zásadě presumpce neviny, a pravidlu in dubio pro reo . Poukazoval též na vadné objasnění jeho zavinění i podvodného úmyslu. S ohledem na takto vymezené výhrady Nejvyšší soud shledal, že se zčásti jedná o právní námitky, které dopadají na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (před 1. 1. 2022) nebo §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (po novele podle 220/2021 Sb., a proto posuzoval, zda je dovolání důvodné.
20. K výhradám zaměřeným proti neúplnosti a nepřesvědčivosti provedeného dokazování u bodů 1) až 8) je třeba poukázat na obsah přezkoumávaných rozhodnutí, podle kterých lze zjistit, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zachytil obsah jím provedených důkazů (srov. body 1. až 18. rozsudku soudu prvního stupně) a vysvětlil, jakým způsobem je hodnotil, a jaká skutková zjištění na základě nich učinil. Z jejich obsahu též plyne, že reagoval i na obhajobu obviněného, kterou označil za účelovou a popsal své úvahy vedoucí k učiněné právní kvalifikaci (srov. body 19. až 21. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k námitkám obviněného uplatněným v odvolání vůči skutkovým zjištěním popsaným pod body 1) až 7) odstranil nedostatek spočívající v nesprávně zjištěné okolnosti zakládající „opětovnost“, tzn. znak, že byl obviněný v posledních třech letech odsouzen za obdobný čin, neboť shledal, že soudem prvního stupně dovozená okolnost byla chybná, a proto skutkové zjištění vážící se k tomuto znaku ze skutkové věty vypustil. V důsledku toho upravil i právní kvalifikaci (viz bod 21. jeho rozsudku). Pokud však jde o ostatní skutková zjištění týkající se dílčích úroků pod body 1) až 7), jiné vady nezjistil (srov. body 13. až 20. rozsudku odvolacího soudu).
21. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že se soudy důsledně vypořádaly s obhajobou obviněného, spočívající v tom, že nejednal podvodně, a finanční prostředky od poškozeného B. M. získal jako úhradu sexuálních služeb, protože zejména nalézací soud popsal, z jakých důkazů vycházel pro závěr, že této obhajobě obviněného neuvěřil, a na základě jakých důkazů učinil své zcela jiné skutkové, a potažmo i právní závěry. Jednalo se zejména o výpovědi poškozeného B. M., svědků J. D., E. D., R. M., D. A. a E. B., úřední záznamy o podaném vysvětlení E. B. a M. Z. a listinné důkazy zachycující mezi nimi proběhlou komunikaci. Lze jen zdůraznit, že soud provedené důkazy podrobně popsal a vysvětil i své úvahy při jejich hodnocení (srov. č. l. 5 až 15 spisu), zejména se zabýval okolnostmi, které byly obviněným poškozenému sdělované pro to, aby z něj vymámil požadované částky. Nelze přehlédnout, že uváděné skutečnosti posuzoval v souladu s dalšími zjištěními plynoucími z obsahu provedených důkazů, tyto porovnával, a řádně vysvětlil, že je obviněný vystupující před poškozeným pod falešnou identitou uváděl na základě smyšlených a nepravdivých skutečností, k nimž patřilo i tvrzení, že očekává zaslání vysoké částky z pojištění, čímž poškozeného udržoval v domnění, že nepřijde o své průběžně vyplácené částky (viz WhattsApp komunikaci na č. l. 399 až 650 spisu). Ty byly poukazovány přes službu Western Union, podle pokynů obviněného. Peníze zasílal poškozený na účty údajné matky dovolatele E. D., bratra J. D., a na účet D. A. a R. M.. Nelze rovněž přehlédnout, že podle soudu prvního stupně výpověď poškozeného byla v souladu i s videonahrávkou (č. l. 651 spisu), kterou bylo doloženo, že obviněný žádal, o zapůjčení finančních prostředků a zároveň potvrzoval, že vůči poškozenému má dluh 23.000 EUR, a sliboval, že vše vrátí. Data a výše nikoliv zapůjčených, ale vylákaných finančních prostředků, jsou dokumentovány listinnými doklady o poukázaných částkách a o výběru finančních prostředků z bankomatu (k tomu viz č. l. 102 až 117, 189 až 213 a 214 až 220 spisu). Po zhodnocení těchto důkazů soud považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou, a bylo prokázáno, že poškozený uvěřil obviněnému zejména z důvodů příslibu partnerského vztahu obviněnému, své dobroty a ochoty, a též s důvěrou v pravdivost tvrzených záminek, obzvláště když obviněný své smyšlenky doplnil o vyfabulovanou komunikaci s údajným obhájcem M. Z. a pojišťovnou. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil (srov. bod 18. rozsudku odvolacího soudu).
22. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám vůči skutku pod bodem 8) výroku o vině, neboť jsou obdobou těch, na které soudy reagovaly již v přezkoumávaných rozhodnutích. Závěr o vině obviněného zde opřely o výpověď poškozeného L. G., který vyvrátil, že by obviněnému udělil plnou moc k prodeji vozidla Ford Mondeo a vyjádřil se i k listině, kdy plnou moc udělil své družce V. D., přičemž vysvětlil, z jakého důvodu zde uvedl, že odvolává případnou plnou moc, udělenou obviněnému (č. l. 968 až 970 spisu). Soudy shledaly, že tuto výpověď podpořila V. D., která vydala obviněnému pod nepravdivými tvrzení o snaze svému bratru pomoci, osobní motorové vozidlo, mobilní telefon, notebook a osobní doklady poškozeného. Soud vzal za prokázané, že obviněný nevynaložil získané finanční prostředky za prodej vozidla k nákupu věcí, přičemž i svědek V. B. vyloučil, že by se jednalo v případě zpráv předložených V. D. o jeho komunikaci s obviněným, neboť s ním nesjednával převzetí konkrétní obhajoby poškozeného L. G. Nalézací soud vzal za prokázané, že dovolatel obdržel za prodej vozidla částku 65.000 Kč, která je doložena výdajovými doklady, jež obviněný v obou případech podepsal a jejichž pravost ztvrdil svědek J. P. [srov. č. l. 971 spisu, bod 19) rozsudku soudu prvního stupně]. S uvedenými skutkovými závěry souhlasil i odvolací soud, protože nalézací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč uznal obviněného vinným za jednání popsané pod bodem 8) výroku o vině, a dodal, že to, jakým způsobem nakládal obviněný s finančními prostředky za prodej motorového vozidla svého bratra je irelevantní ve vztahu k posouzení trestnosti takového jednání (srov. body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu).
23. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nebylo možné dojít ani k závěru o existenci tzv. opomenutých důkazů, za něž obviněný považoval nehodnocení dopisů, které zaslal poškozenému do vězení. Jde o neopodstatněné tvrzení, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vyjádřil, že z doložené písemné korespondence mezi obviněným a poškozeným nevyplývá žádné oprávnění k prodeji vozidla, a naopak je zřejmé, že poškozeného o prodeji vozidla neinformoval, a to ani v době, kdy vozidlo bylo již prodáno. Pouze jej ujišťoval, že mu pomůže. Z výsledků provedeného dokazování nevyplývá žádná informace pro poškozeného, že by vozidlo mělo být prodáno a finanční prostředky z prodeje získané by měly být použity na jeho obhajobu (srov. bod 19. rozsudku soudu prvního stupně). Postup soudu svědčí o tom, že listinné důkazy v podobě dopisů do vězení řádně hodnotil a vyvodil z nich patřičné závěry. Nejednalo se o opomenuté důkazy, neboť za ty se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
24. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž nedošlo k porušení zásady presumpce neviny ani principu in dubio pro reo (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), když postupovaly podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Ve věci není patrná existence tzv. extrémního nesouladu, a to ani přes námitky obviněného vůči způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy a vypořádaly se s jeho obhajobou. Postupem soudů nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, učiněná skutková zjištění nejsou zatížena extrémním nesouladem, a proto Nejvyšší soud pro další závěry týkající se posouzení správnosti právní kvalifikace, z uvedeného skutku vycházel.
25. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 nebo odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný napadenými rozhodnutími uznán vinným, se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, a za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen. Soudy nižších stupňů podle tzv. právní věty ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku shledaly, že obviněný spáchal přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 a odst. 3 tr. zákoníku v alternativě, podle níž uvedl jiného v omyl, tedy nedospěly k závěru, že by využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti.
26. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž omylem je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl lze dosáhnout konáním (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 13/1981, č. 45/1996 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 57/1978-I. a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem ověřovat si pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
27. Přečin podvodu je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
28. K zavinění k podvodnému jednání a existenci znaku uvedení v omyl, Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně u činů pod body 1) až 7) a 8) dovodil přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný záměrně oba poškozené uváděl v omyl tím, že jim tvrdil nepravdivé skutečnosti, aby od nich vylákal vydání peněz a věcí, proto, aby se obohatil (srov. bod 20. rozsudku soudu prvního stupně).
29. Podle skutkových zjištění se obviněný jednáním pod body 1) až 7) výroku o vině odvolacího soudu, jak jsou výše uvedeny, dopustil toho, že od poškozeného vylákal finanční prostředky způsobem, kterým zneužil jeho důvěřivosti a žádal ho o poskytnutí finančních půjček, které odůvodňoval různými smyšlenými záminkami a ujišťoval ho příslibem, že peníze poškozenému vrátí poté, co mu bude vyplaceno fiktivní plnění ze životního pojištění ve výši 4.650.000 Kč, což činil mimo jiné i proto, aby navodil zdání brzkého nabytí větší finanční částky. Tohoto činu se dopustil sedmi dílčími útoky a způsobil celkovou škodu ve výši 496.142 Kč, v bodě 4) se jednalo o pouze o pokus trestného činu podvodu. Jednalo se o postupné uskutečňování jednotného záměru, který musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku (srov. rozhodnutí č. 3/1972, č. 46/1967 Sb. rozh. tr.). Svůj záměr obviněný uskutečňoval zneužitím důvěřivosti poškozeného vybudované jednak intimními setkáními, fiktivními zprávami od advokáta M. Z. a českých bankovních institucí, jakož i předstíráním velké chudoby a bídy. Významným pro klamání poškozeného byla i nepravá identita, pod kterou se obviněný poškozenému představil jako M. D. hned na začátku jejich vztahu. O tom, že se jednalo o postupné lákání finančních prostředků a uskutečňování jednotného a promyšleného záměru svědčí rovněž zajištěná komunikace prostřednictvím aplikace WhattsApp, z níž je jasně patrné, jak obviněný postupoval a vymýšlel si různé životní situace, na něž vždy navazovala citově podložená komunikace s poškozeným, aby v něm pohnul svědomí a vylákal co největší finanční obnos.
30. Z takto zjištěných skutečností je zřejmé promyšlené a cílené jednání obviněného vedené záměrem se obohatit na úkor poškozeného, jehož důvěry a dobroty obviněný zneužil. Nelze přisvědčit obviněnému, že neměl v úmyslu poškozeného podvést, protože učiněná zjištění svědčí o podvodném chování, když na poškozeného neustále naléhal svými četnými a opakovanými prosbami a smyšlenými záminkami, a lze poznamenat, že jejich sexuální soužití spíše sloužilo k získání důvěry poškozeného a k tomu, aby z něj rychleji a snáze vymámil peníze. Pojistné plnění, jež mělo sloužit pro případné vrácení poskytnutých peněz, neexistovalo. Nemajetný obviněný tak nemohl počítat s tím, že poškozenému bude moct finanční prostředky vrátit, neboť neměl stálý příjem nebo finanční jistotu, pomocí nichž by mohl vše splatit, což ostatně ani on sám nepopírá. Uvedené skutečnosti pak zcela vylučují, že by obviněný o nějaké podstatné okolnosti nevěděl.
31. Ze všech uvedených skutečností plyne, že soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu se zásadami vymezenými pro posuzování subjektivní stránky, resp. úmyslného zavinění obviněného, neboť všechny shora uvedené skutečnosti posuzovaly, a pro jejich právní závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém, z nich vycházely.
32. Čin bod bodem 8) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je též podvodným jednáním, při kterém byl obviněný veden stejným záměrem obohatit se, a to na podkladě nepravdivých skutečností, že uhradí bratrovi nacházejícímu se ve vazbě náklady obhajoby, a pošle mu dárky. Na družce bratra V. D. vylákal věci poškozeného lživými informacemi, že jej zkontaktoval advokát L. G. V. B. a ve facebookové komunikaci mu sdělil, že L. G. si přeje, aby jeho automobil byl přepsán na obviněného, který má vozidlo následně prodat a ze získané částky financovat jeho obhajobu. Těmto lžím V. D. uvěřila a předala obviněnému osobní vůz v hodnotě 70.000 Kč a další věci z majetku L. G. Uvedené skutečnosti obviněný pouze fingoval, protože poškozený měl po celou dobu přiděleného pouze svého obhájce JUDr. Petra Veselého a s žádným jiným advokátem nekomunikoval.
33. I v tomto případě obviněný postupoval se zištným záměrem obohatit se na úkor svého bratra. Za tím účelem zneužil jména advokáta, jehož vydával za obhájce poškozeného, aby navodil ve V. D. důvěru a ta mu snáze vydala požadované věci, které obviněný prodal, aniž by k tomu byl zmocněn. Namísto toho, aby získané finanční prostředky využil ve prospěch bratra, tak se na jeho úkor obohatil. Peníze nebyly vynaloženy ani na obhájce pro L. G., ani na dárky do věznice pro něj. Obviněný s žádným obhájcem pro svého bratra nejednal, když po celou dobu byl bratr zastoupen JUDr. Petrem Veselým, a balíčky mu do věznice neposlal. Proto byl zcela opodstatněný závěr, že vyjma částky, kterou obviněný předal dalšímu bratrovi J. G. (zcela v rozporu se sliby dané V. D., případně poškozenému), si zbytek utržených finančních prostředků ponechal. Obviněný od počátku jednal s úmyslem se na úkor poškozeného obohatit, čehož dosáhl. Z jeho strany se tudíž jednalo o zcela uvědomělé a chtěné jednání, což je plně v souladu s definicí přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
34. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění námitky obviněného, že nejednal úmyslně, neshledal důvodnými, protože soudy dostatečně zvážily všechny podstatné skutečnosti, podle kterých na zavinění obviněného usuzovaly (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad správného myšlení usuzovaly na přímý úmysl dovolatele (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Vycházely ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů Nejvyšší soud závěr o tom, že se obviněný dopustil celého svého jednání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku shledal správným a v souladu s rozhodnými kritérii.
35. Nedůvodným je při uvážení všech rozvedených okolností požadavek obviněného, že jde o jednání, které by zejména u činu pod bodem 8) bylo možné posuzovat podle norem občanského práva, tedy že jde o případ tzv. ultima ratio (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku), a prostředky trestního práva neměly být vůbec užity. K tomu je třeba v obecné rovině zmínit, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Základní funkcí trestního práva je právě ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 307/2020).
36. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
37. Posoudí-li se povaha trestného jednání, pro něž byl obviněný v této věci odsouzen, nebylo možné jeho požadavku vyhovět, protože v tomto případě jde o trestné jednání, které v rámci dané právní kvalifikace vykazuje potřebnou společenskou závažnost obvyklou pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak je třeba jeho závažnost spatřovat v četnosti útoků, v bezohlednosti, plánovanosti a promyšlenosti činů, stejně tak je zavrženíhodné, že čin spáchal vůči osobám blízkým, bratrovi anebo osobě, s níž měl intimní vztah. Patrný je i negativní dopad tohoto trestného jednání na oba poškozené. Není proto pochyb o tom, že se obviněný dopustil činu, na který nepostačí jiné právní normy, než trestněprávní, a to zejména pro jeho podlost, neboť jednání pod bodem 8) se dopustil vůči bratrovi, který se nemohl aktivně bránit, jelikož byl v době páchání činu omezen na osobní svobodě, a zištnou vidinu majetkového prospěchu. Vše svědčí o závažnosti činu, přičemž nutnost uplatnit trestněprávní represi nemůže odvrátit ani fakt, že bylo možné sjednat nápravu pomocí občanskoprávního řízení, neboť to je pouze možností, jak se lze po dokonání trestného činu a způsobení škody domoci její náhrady. Jde proto o jednání, které se vyznačuje takovými okolnostmi, které jeho škodlivost zvyšují nad hranici běžně se vyskytujících trestných činů tohoto typu.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné, protože soudy nezatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že by rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a naopak bylo po všech stránkách objasněno, že obviněný naplnil znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [jednání pod body 1) až 7) výroku o vině], i trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 8) výroku o vině], proti čemuž v podaném dovolání brojil. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
39. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný v podaném dovolání, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu