ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1336.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1336/2021-1299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 9 To 256/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 62/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 21 T 62/2017, byl obviněný M. Č. uznán vinným v bodě 1) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 3) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným J. K., nar. XY. Odsouzen byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl ohledně tohoto obviněného zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 24 T 44/2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 9 To 191/2019, jímž byl zrušen trest z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 19 T 173/2018, jenž nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně rozhodl též o vině a trestu spoluobviněného J. K. a podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obviněného M. Č. části obžaloby.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 9 To 256/2021, odvolání obviněných M. Č., J. K. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Sokolově podané v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Z dovolání obviněného
3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, dovolání, kterým brojil výlučně proti právnímu posouzení skutku pod bodem 4), neboť má subjektivně za to, že toto jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako zločin loupeže 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky nenaplňuje a podle provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených S. D. a P. P., by bylo možné u tohoto činu shledat naplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže. Pro svůj názor, že nešlo o loupež, vycházel z toho, že soudy dostatečně nevyhodnotily, že je uvedený zločin dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, aniž by muselo dojít ke skutečnému zmocnění se věci, ale postačí, pokud z jednání pachatele je patrné, že k takovému cíli jeho jednání bezprostředně směřovalo. Více k těmto názorům v dovolání neuvedl.
4. Obviněný výhrady zaměřil i proti výroku o trestu, když soudu prvního stupně vytkl, že i přes to, že konstatoval, že byl ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody ve Spolkové republice Německo od 27. 11. 2019 do doby, než byl předán do České republiky, tuto okolnost v rámci uloženého trestu nezhodnotil (viz bod 4. rozsudku). Nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody mu vyměřil i přes tuto skutečnost v trvání pěti let. Takový trest je nepřiměřeně přísný i přesto, že mu byl uložen za trestné jednání, pro které byl odsouzen i ve věcech Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 19 T 173/2018 a sp. zn. 24 T 44/2018.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
6. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného poukázal na jeho obsahovou stručnost, a proto též jen stručně uvedl, že soud prvního stupně k činu pod bodem 4), proti němuž výlučně obviněný dovolání zaměřil, zjistil a objasnil všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný u tohoto činu uznán vinným. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) pro jeho chybějící argumentaci zmínil, že nelze dovodit, co obviněný soudům konkrétně vyčítá, resp. v čem by měla spočívat neúplnost či absence výroku o trestu. Pokud měl obviněný na mysli skutečnost, že soudy při ukládání trestu nezohlednily jinou trestní věc, vedenou proti němu soudem v Hofu Německé spolkové republice s datem rozhodnutí 4. 3. 2020 a datem právní moci 11. 5. 2020, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku a deseti měsíců (viz opis z Rejstříku trestů obviněného), a v důsledku toho absenci uložení souhrnného trestu vůči uvedenému cizozemskému odsouzení, připomenul ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož uložení souhrnného trestu vůči rozhodnutí soudu jiného členského státu Evropské unie není možné. Pro případ, že by obviněný svou námitkou mínil přílišnou přísnost uloženého trestu odnětí svobody, upozornil, že trest byl v posuzované věci uložen v zákonné trestní sazbě, a tudíž mimo přezkumnou pravomoc dovolacího soudu. Soud neopomněl učinit žádný výrok ani žádný jeho výrok nezůstal neúplný, jak obviněným použitý dovolací důvod předpokládá.
7. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu reakci na ně nezaslal.
IV. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, posuzoval, zda i tato podmínka byla splněna a zda je dovolání důvodné.
V. Dovolání podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Obviněný dovolání podal v říjnu 2021 podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy ve znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021, před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022, která oba tyto důvody ponechala v identickém znění, avšak s jiným označením, protože nově pod písmenem g) vložila nový dovolací důvod spočívající v tom, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Důsledkem toho je, že obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v novém znění obsažen pod písmenem h), důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je nově zakotven pod písmenem l) citovaného ustanovení.
11. Nejvyšší soud rozhoduje po 1. 1. 2022, tj. již za účinnosti citované novely trestního řádu, a tudíž v rámci přezkumu podaného dovolání bere do úvahy i stávající nové znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinné v době, kdy je úkon prováděn, tj. ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh.
12. Důvod v dovolání citovaný s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je po novele trestního řádu shodně uveden v písmenu h) tohoto ustanovení, a proto je třeba vycházet z jeho totožného znění, podle něhož je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
13. Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), je na dovolacím soudu, aby v případě mimořádných extrémních nedostatků, týkajících se porušení pravidel spravedlivého procesu (viz článek 6 Listiny), zasáhl i přes uvedenou právní úpravu do procesu dokazování.
14. Vůči výroku o trestu (není-li uložen trest na doživotí) je možné dovolání podat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) [nyní písm. i)] tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. V důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), resp. nově písm. h) tr. ř. je možné namítat vady tkvící toliko v „jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ podmínek pro ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
15. Obecně je třeba uvést, že pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí i nadále platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
a) K výroku o vině
16. Námitky proti výroku o vině obviněný soustředil pouze ke skutku pod bodem 4), jemuž velmi stručně vytýkal jen vadnou právní kvalifikaci jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že mohlo jít nanejvýš o přečin krádeže, protože nebyly naplněny znaky posuzovaného zločinu.
17. Obviněný se podle skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4) činu dopustil tím, že „společně s obviněným J. K. v XY , okres XY , před budovou vlakového nádraží č. p. XY, dne 2. 8. 2017 v době od 9:15 hodin do 9:30 hodin společně s již odsouzeným P. K., nar. XY, jedoucí ve vozidle tovární značky Škoda Fabia combi, registrační značky XY, kde na místě řidiče seděl obviněný J. K., na místě spolujezdce seděl P. K. a na zadním místě za spolujezdcem seděl obviněný M. Č., zastavili u S. D., nar. XY, která s sebou po zemi táhla kovový uzamčený trezor o rozměrech 33cm x 45cm x 40 cm, černo šedé barvy, zakrytý dětskou dekou, který byl předtím odcizen z domu č. p. XY v XY, na třídě XY, kdy z vozidla vystoupil obviněný M. Č. a snažil se proti vůli S. D. jí tento trezor odejmout, poté z vozidla vystoupil obviněný J. K., který rovněž přistoupil k poškozené, S. D. následně požádala P. P., nar. XY, který se v té době nacházel ve vozidle tovární značky Škoda Fabia, registrační značky XY, zaparkovaném před vozidlem, kterým přijeli obvinění, aby zavolal policii, kdy P. P. vystoupil z vozidla a začal telefonovat, oba dva obvinění i P. K. se P. P. snažili zabránit v přivolání policie, a přesto, že již z místa činu odjížděli, kdy vozidlo řídil P. K., vrátili se zpět, vyskočili z auta, vrhli se na poškozeného se slovy „ty budeš volat policajty, my ti to vysvětlíme“, srazili ho na zem, začali do poškozeného kopat a bít jej pěstmi, ve snaze vyrazit mu telefon z ruky a zabránit telefonickému oznámení na policii ČR, poté co se poškozenému podařilo z místa činu utéci, se oba obvinění vrátili k poškozené S. D., která se stále držela trezoru, obvinění se ji znovu snažili násilím odtrhnout od trezoru, srazili ji na zem, přičemž s odejmutím trezoru poškozená opakovaně projevovala verbální nesouhlas, a to i v době, kdy ležela na zemi, následně se obviněným a P. K. podařilo oddělit poškozenou od trezoru, trezor naložit do jejich vozidla a z místa odjet do XY, ulice XY, okres XY, kde jej ve sklepních prostorách domu č. p. XY, za pomoci další osoby násilně otevřeli, kdy v trezoru se nacházely přesně nezjištěné písemnosti, informační karty Raiffeisenbank, a. s., a finanční hotovost ve výši nejméně 3.500 Kč, kterou si následně rozdělili, a uvedeným jednáním způsobili poškozené S. D. bolestivost zad bez nutnosti lékařského ošetření a bez omezení v obvyklém způsobu života, poškozenému P. P. odřeniny na pravém a levém předloktí, odřeniny na levém lýtku a levém koleni, zhmožděninu v oblasti pravé ledviny, hematom pod pravým okem a bolestivost pravého ramene, bez nutnosti lékařského ošetření a bez omezení v obvyklém způsobu života“.
18. Z velmi stručného a nikterak výstižného dovolání lze seznat, že obviněný k bodu 4) odmítal závěr soudů obou stupňů, že popsaným jednáním spáchal [vedle zločinu vydírání podle 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku)] i zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, což je výhrada, kterou se již zabývaly soudy obou stupňů. Lze jen připomenout, že soud prvního stupně k objasnění okolností vztahujících se k tomuto zločinu provedl potřebné dokazování (viz body 18. až 26. rozsudku), bral do úvahy obhajobu obviněného M. Č., že sice připustil, že byl na místě činu, kde poškozená S. D. táhla trezor (dříve jinde odcizený), a že se jej chtěl zmocnit, avšak nevyvinul vůči ní žádné násilí. Uvedenou skutečnost však považoval za vyvrácenou výpovědí poškozené (viz bod 19. rozsudku), jakož i P. P. Oba tito svědci popsali násilí, jehož se obviněný dopustil na poškozené, tak i účel, pro který se vůči ní uvedeným způsobem choval (viz body 20. a 21.). Soud se zabýval i dalšími ve věci provedenými důkazy, které ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz body 22. až 24.) a uvěřil na základě výsledků provedeného dokazování verzi, která vyplynula zejména z výpovědi poškozené, podpořené výpovědí P. P., když přitom měl na paměti i obhajobu obviněného a další ve věci provedené důkazy.
19. Výsledkem dokazování provedeného soudem prvního stupně v souladu se zásadami zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., s nímž se ztotožnil i odvolací soud (srov. bod 16 přezkoumávaného usnesení), jsou skutkové závěry popsané v bodě 4), v nichž je uvedeno veškeré jednání obviněného, které bylo zásadně vedeno jeho loupežným záměrem zmocnit se, a to i za užití násilí, trezoru, který vlekla poškozená. Bylo prokázáno, že obviněný se uvedeného činu dopustil společným jednáním a na základě společného úmyslu s ostatními spolupachateli, kteří byli vedeni společným cílem odejmout trezor poškozené i proti její vůli. Po prvotním neúspěšné snaze dovolatele poškozenou od trezoru odpoutat (není uvedeno přesně jak), z auta vystoupil spoluobviněný J. K., který mu poskytoval fyzickou i psychickou podporu tím, že umocňoval svojí přítomností na místě činu intenzitu jednání dovolatele. Jejich společné jednání vedlo posléze k tomu, že se podařilo poškozenou, která se stále držela trezoru, od něj násilím odtrhnout tak, že ji oba srazili na zem. Po oddělení poškozené od trezoru obvinění trezor naložili do auta, které na ně stále čekalo, a z místa odjeli.
20. Nejvyšší soud, který se správností výsledky provedeného dokazování a postupu soudů zabýval i přesto, že obviněný v dovolání nedostatky v dokazování, které jen naznačil, podrobněji nerozvedl, ve skutkových závěrech neshledal pochybení. Naopak zjistil, že byla dodržena zákonem stanovená procesní pravidla, a proto dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky nově vymezeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vady nevykazuje ani právní posouzení věci, protože ve smyslu důvodu §265b odst. 1 písm. g) [původního znění trestního řádu, v jeho novém označení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] nedošlo k vadám v použití právní kvalifikace podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože znak násilí, který obviněný popíral, byl činem mu kladeným za vinu naplněn.
21. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tohoto zločinu se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
22. Soudy při právním posouzení činu obviněnému M. Č. kladeném za vinu vzali na vědomí, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, a musí tedy předcházet zmocnění se věci (srov. rozhodnutí č. 58/1967 Sb. rozh. tr.). Obvinění vůči poškozené použili násilí, neboť na ní působili fyzickou silou k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Pro takový účel postačuje i použití násilí menší intenzity, když ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro to, aby se o loupež nejednalo (srov. rozhodnutí č. 60/1967 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1380/2014). Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku představuje útok směřující proti tomu, kdo má věc u sebe, rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, ze dne 30. 3. 02016, sp. zn. 7 Tdo 382/2016, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1636/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1110/2015, aj.).
23. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci, tj. aby si zjednal možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, či ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014). Není rozhodující, že pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, která však patří jiné osobě, než je osoba, vůči které používá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí č. 44/1986 Sb. rozh. tr.).
24. Při správnosti závěru o tom, že bylo ze strany obviněného vůči poškozené použito násilí, soudy správně shledaly, že se činu dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, což bylo v posuzované věci přímým a jediným cílem jednání obviněných vůči poškozené S. D.
25. Nejvyšší soud podle těchto obecných zásad vymezujících znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a na podkladě skutkových okolností ve výroku o vině v bodě 4) popsaných shledal, že soudy důvodně dospěly k závěru, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vůči poškozené užil násilí v úmyslu zmocnit se trezoru, jenž byl pro něj cizí věcí. Jestliže soudy dospěly k tomuto právnímu závěru, nebylo možné zvažovat, zda se nejednalo o jiný trestný čin (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
26. Namítal-li obviněný, a to zcela v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, že nemohlo jít o trestný činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale jen o trestný čin krádeže, lze kromě již výše uvedených skutečností, které takový názor vyvracejí, doplnit, že se v daném případě nejednalo o neočekávané vytrhnutí věci z ruky, proto takové jednání nemohlo být pouze krádeží podle §205 tr. zákoníku. Naopak o násilí, a tedy znak loupeže, v této věci šlo a jednání obviněného bylo možné přirovnat k situaci spočívající ve cloumání s věcí a překonávání odporu napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil (srov. zprávu uveřejněnou pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí č. 19/1972 nebo 3/2015 Sb. rozh. tr., rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 912/2013), protože poškozená se trezoru nechtěla vzdát a držela ho, dokud nebyla násilně násilím uvedena do pádu. Ve zkoumané věci nebylo možné přihlížet ani k výjimečně malé intenzitě násilí, neboť důvodem jejího pádu muselo být násilí dostatečně intenzivní, aby pádu vyvolalo. I přesto však zcela malá intenzita násilí nemůže být důvodem pro kvalifikaci podle §205 tr. zákoníku, protože o takový trestný čin může jít jen v případě, že se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoli násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Nižší intenzita násilí pouze snižuje závažnost trestného činu pro společnost, což lze vyjádřit při ukládání trestu (srov. rozhodnutí č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).
27. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, pokud jednání obviněného v bodě 4) kromě dalších uvedených trestných činů posoudily rovněž jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
b) Výhrady proti výroku o trestu
28. Námitky podřazené k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejednoznačně a nesrozumitelně směřovaly i proti nesprávnosti uloženého trestu, jemuž obviněný vytýkal, že do něj soudy nezahrnuly a nezohlednily i jeho vazbu a výkon trestu vykonané ve Spolkové republice Německo. K tomu je třeba připomenout, že stále platí k důvodu §265b odst. 1 písm. g) [resp. nyní písm. h)] výklad, že jde o důvody, které neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) [resp. nyní písm. i)], tzn., jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
29. Nejvyšší soud zmiňuje, a to i přesto, že není oprávněn domýšlet dovolací argumenty za obviněného, které nejsou uvedeny v dovolání (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014), že popsanou námitku je možné považovat za výhradu, že soudy při ukládání souhrnného trestu nebraly do úvahy zmíněné cizozemské rozhodnutí, avšak není akceptovatelná, jak ve svém vyjádření zmínilo i Nejvyšší státní zastupitelství. Podle §43 odst. 4 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu neužijí, mimo jiné i tehdy, jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie, a to přesto, i kdyby jinak byly splněny všechny podmínky ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku. Jde o projev zásady, že soudy České republiky nemohou zasahovat do jurisdikce jiných států, byť jde o členské státy Evropské unie, a nemohou jakkoli rušit či modifikovat rozhodnutí jejich soudů. Pro úplnost je však třeba dodat, že obviněným zmiňovaný rozsudek soudu v německém Amtsgerichtu Hoff č. j. 7LS 31JS3195/18 ze dne 4. 3. 2020, s právní mocí 11. 5. 2020, zjevně s ohledem na datum spáchání nyní posuzované trestné činnosti (květen až srpen 2017) nesplňuje podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Není totiž dán vztah souhrnnosti s nyní projednávanou trestní věcí, neboť mezi spácháním nyní posuzovaných skutků v roce 2017 a odsuzujícím rozsudkem spolkového soudu v Německu jsou rozsudek ze dne 13. 12. 2018 ve věci Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 19 T 173/2018 a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 24 T 44/2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 9 To 191/2019, kterými byl přerušen vztah souhrnnosti všech trestných činů spáchaných před těmito daty k rozsudku německého soudu z roku 2020 (přiměřeně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 610 až 611).
30. Pro úplnost lze konstatovat, že soud při stanovení výměry trestu obviněnému v posuzované věci nerezignoval na povinnost uvážit i ta odsouzení, která byla v cizině obviněným vykonána, a bral do úvahy (viz body 29., 31., 32., 34., 35., 37. rozsudku) mimo jiné i to, že obviněný byl dvakrát odsouzen soudy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a jednou ve Spolkové republiky Německo, a to i k nepodmíněným trestům, jež vykonal. S ohledem na ustanovení §11 odst. 2 tr. zákoníku soud pohlížel identickým způsobem i na odsouzení ve věci Amtsgerichtu Hoff č. j. 7LS 31JS3195/18 ze dne 4. 3. 2020 (obviněným patrně zmiňovaný rozsudek), naproti tomu pro závěr o výši trestu neměla význam dvě odsouzením Spojeného království, které není součástí Evropské unie a uvedené ustanovení tedy nelze aplikovat. Poukázal na majetkovou podstatu obviněným páchané trestné činnosti a na to, že k poslednímu výkonu trestu před spácháním jednání, za která byl v předmětné věci odsouzen, došlo dne 19. 1. 2017, následně byl odsouzen ve věci Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 19 T 173/2018 rozsudkem ze dne 13. 12. 2018. Výrok o úhrnném trestu z tohoto rozsudku byl poté zrušen rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 24 T 44/2018, byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který vykonal dne 21. 11. 2019. Odvolací soud se s uvedenými závěry ztotožnil (viz bod 18. napadeného usnesení).
31. Předestřené závěry svědčí o tom, že soudy vzaly do úvahy všechny rozhodné skutečnosti (§43 odst. 2, 4 tr. zákoníku) a souhrnný trest ukládaly za podmínek zákonem stanovených. Při jeho výměře se nedopustily žádného excesu. Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly při stanovení druhu a výměry trestu. Zejména soud prvního stupně vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v odpovídající výměře. Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Obviněný byl ohrožen trestní sazbou podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v rozmezí od dvou do deseti let, a tudíž souhrnný trest uložený mu ve výměře pěti let je trestem pod polovinou této trestní sazby, a tedy i trestem nejen zcela respektujícím všechna zákonná hlediska, ale i dostatečně zohledňujícím přitěžující i polehčující okolnosti, z nichž je nutné zdůraznit jeho výrazné sklony k páchání protiprávního jednání, jakož i to, že byl v minulosti opakovaně trestně stíhán za majetkovou trestnou činnost, má zřejmé sklony páchat trestnou činnost a předchozí výkony trestů odnětí svobody na něj neměly žádný výchovný vliv. Uložený trest splňuje všechna zákonná hlediska, přičemž je trestem přiměřeným, spravedlivým a nutným.
VI. K důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
32. Dovolání bylo podáno též s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., [od 1. 1. 2022 označen jako písm. l)], o který je možné dovolání opřít, jestliže v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
33. Obviněný v dovolání neuvedl, v jakém smyslu uvedený důvod uplatňuje, konkrétně nezmínil, v čem spatřuje buď chybějící nebo neúplný výrok, a je proto vhodné připomenout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18, roč. 2002, pod č. T 421). V posuzované věci se však nejedná o žádnou z nastíněných situací.
34. K naplnění citovaného dovolacího důvodu nepostačuje, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé (§265a odst. 2 tr. ř.) je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze napravit ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., ale jen v řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2006, sv. 23 pod č. T 869). Pod tento dovolací důvod nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný, a není dán ani v případě, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto, neboť tento dovolací důvod dopadá pouze na ty případy, kdy došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání, a procesní strana byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396).
35. Jestliže Nejvyšší soud v obsahu dovolání neshledal jakoukoliv argumentaci, která by zmíněná kritéria splňovala, byl uvedený důvod uplatněn jen zcela formálně, věc na jeho podkladě Nejvyšší soud nepřezkoumával, protože není oprávněn domýšlet dovolací argumenty (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014).
VII. Závěr
36. Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů v přezkoumávané věci zjistil, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože tak mohl učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je nedůvodnost podaného dovolání zřejmá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu