ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.25.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 25/2022-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 10 To 137/2021-139, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 45 T 51/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 45 T 51/2020, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 130 denních sazeb s výší denní sazby 300 Kč, tj. celkem ve výši 39 000 Kč. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha-východ podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 7. 2021, pod č. j. 10 To 137/2021-139, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku dovolatel předně uvedl, že odvolací soud svým usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. 10 To 25/2021-82, rozhodl v rozporu se základními zásadami trestního procesu, jelikož postupoval v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř. a uložil nalézacímu soudu, jehož zprošťující rozsudek zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, jakým způsobem má v tomto novém hlavním líčení hodnotit provedené důkazy. Obviněný dále namítl, že skutková zjištění neodpovídají v řízení provedeným důkazům a existuje tak extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V návaznosti na toto své tvrzení uvedl, že žádný z důkazů neprokazuje, že by vozidlo řídil, přičemž výpovědi svědků nevyvrací ani jeho vlastní verzi skutkového děje, a jelikož byl uznán vinným, oba soudy podle něj porušily zásadu in dubio pro reo a jeho právo na spravedlivý proces. Dále uvedl, že úvahy obou soudů byly ovlivněny úředními záznamy o výpovědi svědků, tedy procesně nepoužitelnými důkazy. K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu konstatoval, že ve věci rozhodoval vyloučený senát. V této souvislosti argumentoval tím, že senát odvolacího soudu měl zjevnou antipatii k jeho osobě a o jeho námitkách vůči podjatosti senátu nebylo řádně rozhodnuto, jelikož Vrchní soud v Praze, jakožto soud stížnostní, se otázkou možné podjatosti zabýval pouze formalisticky, přičemž neuplatnil dvojí test nestrannosti, jak vyžaduje Evropský soud pro lidská práva a také Ústavní soud. Odvolací soud neprojednal podle jeho mínění řádně jeho odvolání a ke vzneseným námitkám nezaujal přezkoumatelné stanovisko. Současně namítl, že jeho jednání nezpůsobilo škodlivý následek a nedošlo k porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, tudíž mělo dojít k uplatnění subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že pro uplatnění subsidiarity trestní represe nebyl v posuzované věci prostor, neboť bylo prokázáno, že obviněný řídil motorové vozidlo, přičemž měl v krvi významné množství alkoholu. Dále uvedla, že obviněný svými námitkami nenapadá nesprávné právní posouzení skutku, ale výlučně soudy učiněná skutková zjištění a nelze z nich dovodit porušení zásady in dubio pro reo či práva na spravedlivý proces. Nesouhlasně se vyjádřila k námitce překročení pravomocí odvolacího soudu a podjatosti senátu odvolacího soudu, ke které uvedla, že odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí žádným způsobem nezavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout, ale pouze konstatoval, že se měl důkazní situací zabývat pečlivěji. Rovněž uvedla, že ani námitka podjatosti není opodstatněná, jelikož odvolací soud postupoval zcela v regulích příslušných ustanovení trestního řádu. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [ v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím právní úpravě do 31. 12. 2021. (Úprava platná od 1. 1. 2022 provedená zák. č. 220/2021 Sb. je v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shodná s dřívější úpravou §265b odst. 1 písm. g) ř. ]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy [ úprava uplatněná v dovolání obviněným podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – do 31. 12. 2021, je po novelizaci trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., v doslovném znění zařazena pod §265b odst. 1 písm. m) ]. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Obviněný neoznačil konkrétní alternativu jmenovaného dovolacího důvodu.
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a jednak námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad [tuto vadu shledává v tvrzení, že jeho jednání nebylo provedenými důkazy prokázáno (námitky obviněného vůči výroku o vině jsou založeny pouze na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a hodnocením provedených důkazů, čímž se zcela vymykají obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.] mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, čímž podle jeho mínění bylo porušeno právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „ právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. “. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „extrémního rozporu“, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
14. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného k tvrzení o jejich porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že úvahy soudů byly ovlivněny procesně nepoužitelnými důkazy, úředními záznamy o výpovědi svědků; ze svědeckých výpovědí nevyplývá, že automobil řídil; automobil řídil jeho syn; soudy měly posuzovat svědecké výpovědi v souladu se zásadou in dubio pro reo atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 8. – 9. svého rozsudku soud prvního uvedl, že „ sice neviděli obžalovaného přijet vozidlem k budově obecního úřadu, nicméně slyšeli specifický zvuk motoru předmětného vozidla … mezi ustáním zvuku motoru vozidla a příchodem svědků k obecnímu úřadu mohlo uplynout cca 2 minuty … dospěl soud k závěru, že skutková verze obžalovaného byla provedeným dokazováním vyvrácena … Byla-li by verze obžalovaného pravdivá, museli by minimálně svědci B. a K. vidět na místě či v okolí budovy obecního úřadu syna obžalovaného nebo slyšet rozepři mezi obžalovaným a jeho synem … Její nevěrohodnosti pak nasvědčují i další skutečnosti, zejména pak nelogičnost jednání syna obžalovaného, který, v obavě o otce, jej jede hledat, aby jej následně bez dalšího opustil a vozidlo zanechal před budovou úřadu … Skutečnosti, že obžalovaný přijel vozidlem k budově obecního úřadu, koresponduje výpověď svědka R., že na místě jednali s obžalovaným jako s řidičem vozidla a opakovaně ho podrobili dechové zkoušce … atd. “ , a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 16. – 18. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „ V prvé řadě je možno připomenou, že obhajobu založenou na tvrzení, že k obecnímu úřadu došel pěšky a syn za ním vozidlem Ferrari následně přijel, obžalovaný uplatnil až v hlavním líčení, v přípravném řízení pouze uvedl, že ten den vozidlem nejel … Jen stěží lze uvěřit tomu, že by poté, co považoval za nutné za otcem jet, ho jen kvůli hádce, že si dovolil jet vozidlem Ferrari, zanechal před budovou obecního úřadu pokračovat v jeho nevybíravém chování … Obhajoba obžalovaného však byla nejen nevěrohodná, ale především vyvrácena dalšími provedenými důkazy … Z výpovědi obou tedy vyplývá, že nejprve slyšeli příjezd vozu a až poté nadávky, ačkoli podle verze obžalovaného se vše mělo odehrát tak, že nejprve on přišel k obecnímu úřadu, nadával, poté na místo přijel vozem jeho syn a po hádce odešel. Hádku obžalovaného se synem ani jeho odchod však svědci nezaznamenali … atd. “.
16. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
17. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými svědeckými výpověďmi, ale především nevěrohodností výpovědi obviněného a jeho syna, přičemž jejich výpovědi byly samy o sobě či ve vzájemných souvislostech krajně nepřesvědčivé a byly v rozporu s výpověďmi ostatních svědků. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (body 8. – 9.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž sám znovu v odůvodnění svého usnesení poukázal na důvody, které rozvedl soud prvního stupně, pro něž považuje rozsudek nalézacího soudu správným a zákonným. Vhodné je také uvést, že odvolací soud ve svém usnesení (bod 18.) zdůraznil, že nelze vycházet z obsahu úředních záznamů o vysvětlení, která svědci podali v přípravném řízení a za usvědčující důkazy považuje výpovědi svědků B. a K. v hlavním líčení. S ohledem na uvedené nebylo možno ani této námitce obviněného přisvědčit. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
18. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení dostatečného počtu důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 11.). Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [ §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ].
19. Obviněný také namítl, že odvolací soud postupoval nezákonně, v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř., když soudu prvního stupně uložil, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy, konkrétně výslech svědka B. a syna obviněného. Předně je nutno konstatovat, že se znovu jedná o námitku, kterou obviněný již uplatnil před soudy nižších stupňů a ty se s ní podrobně a řádně vypořádaly. Soud nalézací např. v bodě 4 svého rozhodnutí mj. uvedl, že: „ K námitce obhájce, že krajský soud nezákonně a v rozporu s aktuální rozhodovací praxí sám hodnotil důkazy, aniž by ve věci konal veřejné zasedání, a že nalézacímu soudu předestřel, jak má hodnotit důkazy, lze na tomto místě uvést, že k tomu ze strany krajského soudu nedošlo. Krajský soud toliko podrobil kritice hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu, které shledal za nedostatečné, a uložil mu, aby se hodnocení provedených důkazů věnoval znovu a pečlivěji … atd .“ a odvolací soud např. v bodě 13 svého usnesení uvedl, že: „ Nikdy nedospěl k žádným skutkovým závěrům, které by se odlišovaly od skutkových závěrů soudu nalézacího, a také tomuto soudu nikdy nedával žádné závazné pokyny k tomu, jak má důkazy hodnotit – vždy pouze poukázal na to, které důkazy (nebo z nich vyplývající skutečnosti) okresní soud při svém dřívějším rozhodování nehodnotil … Okresnímu soudu bylo pouze uloženo, aby provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami formální logiky i ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tak, jak to trestní řád ukládá … atd .“. Ani Nejvyšší soud neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení a vzhledem k výše uvedenému jen ve stručnosti dodává, že z kasačního rozhodnutí odvolacího soudu rozhodně nevyplývá, že by nějakým způsobem odvolací soud zavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout nebo jak má hodnotit důkazy, ale pouze konstatoval, že se měl nalézací soud zabývat důkazní situací pečlivěji. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nezaujal ani žádné hodnotící závěry, lze uzavřít, že jednal v souladu s trestním řádem.
20. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., musí Nejvyšší soud uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Současně je však nutno uvést, že tento důvod nelze použít tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nezbytné, aby o vyloučení soudce (přísedícího) z důvodů uvedených v §30 tr. ř. nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. přitom platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení tehdy, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného (§30 odst. 2 tr. ř.). Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak (§30 odst. 3 tr. ř.).
21. Pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, je jí rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatné je přitom to, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, a k tomuto pojetí se rovněž přiklonil Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,, nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. “. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh: funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
22. Obviněný v řízení namítl podjatost předsedkyně senátu JUDr. Jitky Sochorové, soudkyně Mgr. Anny Ryšánkové a soudce Mgr. Oldřicha Volence v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 10 To 137/2021. Obviněný v tomto směru poukázal na to, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2021 pod sp. zn. 10 To 25/2021, rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou a vytkl náhled odvolacího soudu na hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
23. Ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Praze z podnětu podané námitky podjatosti v souladu s §31 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, zda není dán důvod pro vyloučení předsedkyně senátu JUDr. Jitky Sochorové, soudkyně Mgr. Anny Ryšánkové a soudce Mgr. Oldřicha Volence z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 10 To 137/2021, který předpokládá §30 odst. 1 tr. ř., a ve svém usnesení ze dne 1. 6. 2021, č. j. 10 To 137/2021-114, dospěl k závěru, že žádný z těchto důvodů uplatněný obviněným dán není. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 10 To 137/2021-114, podal obviněný stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 8 To 52/2021, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
24. Posuzováno shora uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi případu je pak zřejmé, že bylo rozhodnuto o nevyloučení předsedkyně senátu JUDr. Jitky Sochorové, soudkyně Mgr. Anny Ryšánkové a soudce Mgr. Oldřicha Volence Krajským soudem v Praze a následná stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta, přičemž Vrchní soud v Praze v bodech 7–9 svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů tak učinil. Oba soudy shodně uvedly, že zde nejsou dány důvody pro vyloučení předsedkyně senátu JUDr. Jitky Sochorové, soudkyně Mgr. Anny Ryšánkové a soudce Mgr. Oldřicha Volence z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného.
25. K další z námitek obviněného vztahující se k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe a s ní souvisejícím principem „ultima ratio“ ze strany soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud v obecné rovině uvést následující. Uvedená zásada je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl, že: zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné .
26. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký , takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem byla trestná činnost realizována, přičemž nelze přehlédnout výši prokázané hladiny alkoholu v krvi obviněného a ani důvody, které jej k jízdě vedly. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku nepřiléhavý.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu