ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.358.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 358/2022-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovolání obviněného F. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 3 To 68/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 29 T 5/2020, byl obviněný F. V. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) v bodě I. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době, nejpozději však ke dni 15. 6. 2012 v XY, na ulici XY, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, vylákal od poškozeného P. L. finanční hotovost ve výši 5.000.000 Kč, přičemž poškozenému zamlčel informace o skutečném účelu využití finančních prostředků, jakož i o své špatné finanční situaci a nepravdivě ho informoval o možnosti vrácení finančních prostředků v dohodnuté lhůtě, a svým jednáním poškozenému P. L. způsobil škodu ve výši 5.000.000 Kč. V bodě II. byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
2. Za zločin podvodu, jímž byl uznán vinným, mu byl uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 3 To 68/2021, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 2. 3. 2022 z dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
5. Vadnost použité právní kvalifikace obviněný spatřoval v tom, že posuzovaným činem nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, protože nezamlčel informace o skutečném účelu využití půjčených finančních prostředků poškozenému, který věděl o jeho špatné finanční situaci. Soudy předpokládané skutečnosti, že poškozeného neinformoval o možnosti vrácení peněz, z učiněných skutkových zjištěních, řádně nezjistily. Obviněný setrval na tom, že poškozený věděl, za jakým účelem obviněnému předává finanční obnos 5.000.000 Kč, tzn., že mají sloužit k nákupu věci vysoké historické hodnoty, a proto nenaplnil uvedený zločin po objektivní stránce. Nebyl ani objasněn znak zamlčení zásadní skutečnosti, a řádně nebyla zjištěna subjektivní stránka, ve vztahu k níž nebylo prokázáno, že by v době předání peněžních prostředků jednal v úmyslu tyto peníze nevrátit, resp. nepředat předmět za tyto peníze zakoupený. Před soudem byl proveden a prokázán celý řetěz událostí prokazujících pravdivost této obhajoby (viz bod 79. rozsudku soudu prvního stupně), což soudy při právním posouzení věci nebraly do úvahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01).
6. Podle obviněného je vznik škody na straně poškozeného zapříčiněn i jeho chováním, protože nebyl dostatečně obezřetný v tom, aby svůj majetek ochránil. V té souvislosti poukázal na názor vyslovený např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, či ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017, v nichž byla opakovaně zdůrazňována pravidla nezbytné opatrnosti poškozeného, při jejichž nedodržení je zpravidla vyloučena trestní odpovědnost obviněného za trestný čin podvodu. Obviněný vytýkal, že soudy na uvedenou zásadu nedbaly, bez dalšího pro závěry o jeho vině převzaly výpověď poškozeného, a to i přes její rozpory, na něž obviněný poukazoval, a nebraly ani do úvahy, že obviněnému půjčil celou částku v hotovosti najednou, v rozporu s omezením plateb v hotovosti, navíc bez jakéhokoli dokladu.
7. Pro vadnost závěrů o vině obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 3 To 68/2021, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby dovolací soud rozhodl o zproštění obžaloby.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že obviněný v dovolání podaném dne 2. 3. 2022 pominul změnu trestního řádu k 1. 1. 2022 a důvody v dovolání užil ve znění před touto změnou.
9. Poukázal na to, že dovolací námitky jsou založeny na argumentech, které nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu věci, ale pouze z obhajoby obviněného, že poškozeného v omyl neuvedl a nezamlčel mu podstatné skutečnosti, protože účelem, za jakým mu poškozený částku 5.000.000 Kč předal, bylo provedení investice do věci vysoké historické hodnoty. Takový závěr však z provedeného dokazování nevyplynul, naopak bylo zjištěno, že informace, které mohly být zásadní pro rozhodnutí poškozeného a směřovaly k předání částky 5.000.000 Kč, vycházely z nepravdivého tvrzení, že je v průběhu několika dnů vrátí, což obviněný nemohl pro své rozsáhlé zadlužení splnit. Za rozporné s prokázanými skutkovými okolnostmi státní zástupce označil i tvrzení o nedostatku subjektivní stránky, kterou s ohledem na rozsah a postup při prováděném dokazování považoval za dostatečně objasněnou. K výpovědi obviněného zmínil, že vykazovala značné rozpory a protimluvy, pro které ji nebylo možno považovat za věrohodnou, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Státní zástupce nepřiznal důvodnost ani námitkám o nedodržení nezbytné míry opatrnosti ze strany poškozeného a odkázal na správné úvahy soudů nižších stupňů. Zmínil, že o podvodné jednání se jedná také tehdy, pokud je poškozený schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných okolností, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014, ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015). Odkaz obviněného na závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, není vhodný, byť v něm jde o půjčku peněz, avšak za zcela jiných souvislostí. Poukázal na to, že osoba půjčující finanční obnos je primárně odkázána na informace, které jí podá žadatel o půjčku, a rozhodnutí o půjčení peněz po poskytnutém příslibu je především otázkou vzájemné důvěry v pravdivost tvrzení půjčujícího, který přijímá závazek půjčené peníze ve sjednaném termínu vrátit. Možnost ověření pravdivosti takového příslibu přesahuje objektivní možnosti poškozeného, který peníze jako půjčku poskytuje. Pro odlišnost posuzované věci s obviněným překládanými rozhodnutími státní zástupce zdůraznil, že poškozený se po urgencích vrácení půjčky domáhal prostředky občanského práva. V daných souvislostech nad rámec dovolání, jímž se obviněný subsidiarity trestní represe nedomáhal, státní zástupce shledal, že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 338/2016).
11. Dovolání státní zástupce označil z uvedených důvodů za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Obhájce obviněného, jemuž bylo vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, svou reakci na ně Nejvyššímu soudu do doby konání neveřejného zasedání nezaslal.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Pro posouzení důvodnosti dovolání je Nejvyšší soud povinen nejprve zjistit, zda odpovídá zákonnému vymezení zvolených dovolacích důvodů, protože dovolání lze podrobit věcnému přezkoumání pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
V. Obecně k důvodům dovolání
15. Obviněný v dovolání zpracovaném dne 2. 3. 2022 označil důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jimiž namítá vady v nesprávném právním posouzení skutku a to, že odvolací soud zamítl odvolání bez splnění zákonných podmínek pro takový postup, což jsou výhrady dopadající na znění trestního řádu před novelou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, která důvody obviněným slovně vymezené v §265b odst. 1 tr. ř. ve stejném znění posunula nově pod písmena h) a m). Pod písmenem g) je uveden nový důvod ve znění „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
16. Se zřetelem na to, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době rozhodování (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud v této věci aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022, a tedy s ohledem na obviněným uvedené důvody nyní ve znění zákona č. 220/2021 Sb. uvedené v §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., ale i podle nově vymezeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
17. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v dovolání podle písm. g) tr. ř.] lze lze namítat, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení.
18. Důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [do 31. 12. 2021 důvod podle písm. l)], spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný své dovolání směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 3 To 68/2021, jímž došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř., a proto, když uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní písm. m)], učinil tak za situace, kdy bylo řádně rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku. Jestliže označil i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h)], uplatnil druhou alternativu důvodu pod písm. m) citovaného ustanovení.
19. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ve vztahu k dovoláním napadeným rozhodnutím platí, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f dost. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní inciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K námitkám obviněného
20. V obsahu podaného dovolání obviněný vytýkal, že soudy nesprávně na podkladě provedeného dokazování zjistily skutečnosti rozhodné pro závěr o jeho vině, protože nebraly do úvahy jeho obhajobu, že mu poškozený peníze předal proto, aby na základě dohody zakoupil historický předmět. O tomto účelu předání částky 5.000.000 Kč poškozený věděl, a proto ho obviněný neuvedl v omyl, ani nebyl veden úmyslem ho podvést. S ohledem na tato tvrzení obviněný dovozoval nenaplnění objektivní i subjektivní stránky, současně však poukazoval na to, že se poškozený měl chovat obezřetněji a lépe se starat o svůj majetek s ohledem na soukromoprávní povahu posuzovaného vztahu. Tyto námitky vycházejí z obhajoby obviněného, jíž se soudy zabývaly, avšak nebraly ji za podklad svých skutkových ani právních závěrů, protože nebyla výsledky provedeného dokazování, jak plyne i z popisu skutkových zjištění, prokázána. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že správnost právních otázek posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, který nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a další). Z tohoto důvodu může pro posouzení důvodnosti námitek obviněného proti právním závěrům vycházet jen z těch skutkových zjištění, jež jsou uvedena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. K odlišným skutkovým závěrům by Nejvyšší soud mohl přistoupit, jen pokud by shledal, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí došlo k závažným porušením procesních pravidel nebo k nedodržení zásad spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), což však v přezkoumávané věci nenastalo, jak Nejvyšší soud na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) [dříve písm. g)] tr. ř. shledal.
21. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného a zkoumaly jím namítané okolnosti, na které zaměřily dokazování. Soud prvního stupně, jak se podává z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, své závěry opíral o výpověď poškozeného, kterou však posuzoval se zřetelem na další zjištění plynoucí zejména z výpovědí svědků A. Č., M. K., Z. K., P. Ch., J. V., opíral se i o listinné důkazy (srov. body 19. až 64. rozsudku). Zabýval se věrohodností tvrzení obviněného a zkoumal skutečnosti uváděné poškozeným, a to ve smyslu zásad stanovených v §2 odst. 6 tr. ř., jak doložil v bodech 68. až 80. rozsudku, kde své úvahy směřující k závěru o věrohodnosti poškozeného vysvětlil na základě logických úvah majících podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Dostatečně jasně vyložil, z jakých důvodů vyhodnotil výpověď poškozeného jako pravdivou, kdežto obhajobu obviněného jako nevěrohodnou pro její rozpornost, opakovaně měněné skutečnosti a přizpůsobování se průběhu řízení. Vysvětlil, na základě jakých okolností takto usuzoval, a doložil, že vychází ze všech zjištění, jež měl na podkladě výsledků provedeného dokazování k dispozici.
22. Nejvyšší soud pro úplnost zdůrazňuje, že uvedené závěry soudu korespondují s obsahem spisového materiálu, z něhož je zřejmé, že poškozený částku 5.000.000 Kč obviněnému poskytl jako krátkodobou přátelskou půjčku s předpokladem jejího vrácení do několika dnů. Odlišná obhajoba obviněného nebyla prokázána (viz body 70. až 72 rozsudku). Z obsahu přezkoumávaného rozsudku je zjevné, že se soud věnoval všem rozhodným skutečnostem, když vysvětlil i důvody, pro které nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování (viz bod 67. rozsudku). Správnost závěrů i úvah soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud, který k obdobným námitkám obviněného, jaké jsou obsahem dovolání, správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil (viz body 13. až 43. napadeného usnesení). Neopomenul reagovat ani na jednotlivé odvolací námitky a důkazní návrhy obviněného (viz body 15. až 18. usnesení), které shodně jako soud nalézací považoval za nadbytečné s ohledem na dostatečný rozsah stávajícího dokazování, jehož výsledky nevzbuzují pochybnosti o vině obviněného (viz bod 18. napadeného usnesení).
23. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že je to zásadně soud prvního případně druhého stupně, kdo důkazy provádí a je oprávněn činit závěr o věrohodnosti vyslýchaných osob s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. přiměřeně stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 3. 1984, sp. zn. Tpj 95/84, či rozhodnutí č. 12/1987/II Sb. rozh. tr.). Nad rámec jinak správných závěrů učiněných soudy nižších stupňů lze uvést, že je opodstatněný závěr o nadbytečnosti dalšího dokazování mimo jiné i proto, že snaha obviněného přesvědčit soud o své věrohodnosti byla náplní jeho obhajoby po celé řízení, soud jí věnoval potřebnou pozornost, zabývaly se jí oba soudy, které detailně zkoumaly tvrzení obviněného. Závěry soudů jsou podpořeny nikoliv jedním, ale celou skupinou důkazů vzájemně se doplňujících, z nichž tvrzení obviněného, že důvodem předání částky 5.000.000 Kč byla koupě neidentifikovaného předmětu, se nepotvrdilo žádným důkazem. Hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, či které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, provedly soudy s dostatečným vysvětlením (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
24. Přestože všem důkazním návrhům obviněného nebylo beze zbytku vyhověno, soudy v napadených rozhodnutích náležitým způsobem vyložily, z jakých důvodů se tak stalo. Nejde tudíž v tomto případě o tzv. opomenutý důkaz, o který by se mohlo jít, kdyby o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Nejde ani o situaci, že by ve smyslu nové úpravy provedené zákonem č. 220/2021 Sb., „nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
25. K procesním námitkám obviněného Nejvyšší soud uzavírá, že posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nelze dospět k závěru, že by šlo o libovůli při prováděném dokazování, ani nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Rovněž je třeba zdůraznit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
26. Podle výsledků provedeného dokazování při dodržení všech uvedených pravidel vyplynulo, že především soud prvního stupně objasňoval stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice , stížnost č. 35450/04). Odvolací soud se s námitkami obviněného rovněž vypořádal způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, a lze uzavřít, že soudy činné v přezkoumávané věci dostály všem uvedeným povinnostem, vůči nimž obviněný brojil.
27. Nejvyšší soud se z uvedených důvodů s výhradami obviněného uplatněnými v dovolání neztotožnil a dospěl k závěru, že v popisu skutku uvedené okolnosti ve spojení s odpovídajícími pasážemi odůvodnění napadených rozhodnutí dávají potřebný podklad pro právní závěry o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a takovým jednáním způsobí na cizím majetku větší škodu (podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku představující nejméně částku 100.000 Kč). Z těchto alternativních znaků soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obviněný poškozeného uvedl v omyl, což znamená, že předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Šlo o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.).
28. Při posuzování námitek obviněného směřujících proti závěrům soudů o objektivní a subjektivní stránce Nejvyšší soud vycházel ze skutkových okolností, jak byly soudy prokázány, a podle nich posuzoval podvodné jednání obviněného i jeho zavinění. V tomto směru předesílá, že soud prvního stupně v bodech 73. až 83. vysvětlil, za jakých okolností obviněný realizoval svůj záměr a od poškozeného vylákal vysokou finanční částku, přičemž zneužil dlouholeté (asi desetileté) známosti s poškozeným. S ohledem na jejich vztah, kdy poškozený jako majetná osoba neznal skutečnou finanční situaci obviněného v době, kdy mu peníze půjčil, neboť se domníval podle slov obviněného, že podniká a jeho finanční situace je dobrá, poškozený nejednal neodpovědně. Byl to obviněný, kdo poškozenému nesdělil, že je proti němu vedeno nejméně 15 exekučních řízení, ani neuvedl skutečný důvod půjčení peněz. Rozhodný byl způsob, jakým finanční prostředky obviněný od poškozeného vylákal. Okolnosti týkající se údajného historického artefaktu svědčily o tom, že o nich poškozený nic nevěděl a peníze poskytl obviněnému podle jeho požadavku jako krátkodobou půjčku na několik dní, jen aby se penězi mohl prokázat třetí straně, pro což svědčí i splatnost první směnky vystavené na čtyři dny. Přestože soudy dospěly k závěru, že nelze vyloučit, že obviněný finanční prostředky ve výši 5.000.000 Kč skutečně použil ke koupi jakého dřevěného artefaktu, poškozený o této skutečnosti nebyl informován. Důvodem byla půjčka obviněnému realizovaná pod lživou záminkou. Obviněný již v době získání těchto finančních prostředků věděl, že peníze užije pro jiný než uvedený účel a jejich vrácení finančních ve smluvené době není reálně v jeho možnostech. Uvedené skutečnosti vedly k závěru o tom, že naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz body 85. až 94. cit. rozsudku).
29. Odvolací soud se při správnosti těchto závěrů (viz bod 33. napadeného usnesení) v návaznosti na odvolací argumentaci obviněného vypořádal též s nemožností aplikovat na posuzovaný případ zásadu subsidiarity trestní represe a z ní pramenící princip ultima ratio (srov. body 33. až 37., 41. až 43. usnesení).
30. Nejvyšší soud podle uvedeného obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že se soudy právnímu posouzení věci věnovaly a všechny rozhodné skutečnosti významné z hlediska posuzovaného zločinu zkoumaly a s nezbytnou přesvědčivostí vysvětlily, jakým způsobem obviněný uvedl poškozeného v omyl a s jakým záměrem v tomto směru jednal. Pro toto posouzení je nutné vycházet z celého souhrnu okolností a chování obviněného, které na poškozeného a jeho rozhodnutí měly vliv. Mezi ně z obecného hlediska patří případně pozice či postavení pachatele vůči poškozenému před tím, než si zajistil, aby finanční prostředky vylákal. Z tohoto kontextu nelze vytrhávat jen jednu okolnost, která sice měla podstatný, nikoliv však jediný význam pro naplnění cíle pachatele, jímž byla snaha se na úkor poškozeného obohatit. Je třeba připomenout, že uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích, na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, aby jimi záměrně navodil u poškozeného pocit důvěry, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 289/2016).
31. Ke konkrétní povaze uvádění v omyl poškozeného v posuzované věci je třeba zdůraznit zejména to, že podvodné jednání obviněného bylo založeno na dlouhodobé známosti s poškozeným, s nímž spolupracoval v minulosti podnikatelsky a obchodně, a poškozený netušil, že již jde o nemajetnou osobu, o čemž jej obviněný neinformoval, a proto mu poškozený uvěřil. Z žádných okolností nevyplynulo, k jakému skutečnému účelu chce obviněný peníze použít a že mu nebudou v brzké době vráceny, jak obviněný sliboval. Veškeré obviněným tvrzené důvody a skutečnosti objektivně nebyly založeny na žádné faktické skutečnosti a všechny informace, které poškozenému poskytoval, byly mimo realitu. Jeho jediným záměrem bylo se obohatit na úkor poškozeného, jehož známosti a velmi dobré finanční situace zneužil.
32. Z důvodů shora rozvedených nebylo možné přisvědčit obviněnému, že nešlo o omyl. Pokud od poškozeného vylákal peníze po záminkou, že mu je brzy vrátí, a to z důvodů, které nebyly objektivně splnitelné, o čemž obviněný věděl, šlo o tvrzení nepravdivých okolností, a tedy o uvádění v omyl. Klamavý tak byl jednak důvod půjčky, jednak i vědomost obviněného, že je zadlužený a nemá možnost peníze vrátit. Ze všech uvedených důvodů je správný závěr soudů, že od poškozeného vylákal vysokou finanční částku výši značné škody (5.000.000 Kč).
33. Z uvedených důvodů není pochyb o podvodném jednání obviněného spáchaném v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodil již soud prvního stupně (viz bod 92. rozsudku). Všechny skutečnosti soudy zjištěné svědčí o tom, že obviněný záměrně a chtěně od poškozeného vylákal peníze pod smyšlenou záminkou, která v poškozeném vyvolala zdání, že jde o půjčku peněz na čtyři dny, přičemž ze všech výše uvedených důvodů věděl, že je nebude schopen vrátit a že tak ani učinit nechce, naopak chtěl způsobit poškozenému škodu ve výši půjčené částky. Z hlediska zavinění proto obviněný jednal plně za podmínek přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
34. K námitce obviněného, že o podvod nešlo proto, že poškozený nebyl obezřetný a nedůsledný v ochraně svého majetku, je vhodné poukázat na to, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 1 pod č. T 648)]. Při všech zjištěných skutečnostech nešlo o případ nedostatečné obezřetnosti poškozeného nutné k ochraně vlastních finančních prostředků, protože jde o zcela jiné skutečnosti, než soudy řešily v rozhodnutích obviněným v této souvislosti v dovolání předestíraných (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, či ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017), s nimiž se soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vypořádaly (viz bod 92. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud popsané úvahy považuje za správné, neboť ve srovnávaných rozhodnutích se jedná o zcela jiné situace, než nastala v posuzované věci. Podvodné informace, na jejichž základě poškozený obviněnému půjčoval, sděloval obviněný, a poškozený neměl jakoukoli objektivní možnost si jejich pravdivost ověřit, zejména finanční poměry obviněného a stav jeho podnikatelských aktivit, které nebyly, na rozdíl např. od stavu zápisů práv váznoucích na nemovitostech v katastru nemovitostí, jako tomu bylo ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jakkoli, natož snadno ověřitelné ve veřejných databázích. Vše vycházelo z důvěry, o níž obviněný poškozeného utvrzoval.
35. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že ochrana vlastních majetkových zájmů poškozených je limitována jejich schopnostmi a možnostmi je uchránit před jednáním osob, které páchají trestnou činnost, obzvláště když se jedná o soukromé osoby [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné roč. 2004, sv. 1 pod č. T 648)]. Možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl. V posuzované věci bylo důležité, že obviněný a poškozený se dlouhá léta znali a obviněný mu faktický stav svého zadlužení ani jiné negativní skutečnosti nesděloval. Půjčka měla být na několik málo dní, navíc byla zajištěna směnkou a poškozený neměl důvod domnívat se, že ke splacení nedojde. I když mohl být opatrnější před vydáním vysoké finanční částky, nejednalo se o zcela neuvážené či lehkovážné chování, které by vylučovalo trestní odpovědnost obviněného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).
36. Ve vztahu k obviněným předkládaným jiným trestním věcem, kde byla shledána rozhodná neopatrnost na straně poskytovatelů finančních prostředků u trestného činu podvodu, lze poznamenat, že je nutné v každé konkrétní trestní věci zcela individuálně s ohledem na okolnosti zkoumané věci posuzovat, za jakých okolností k podvodnému jednání došlo. Pro velkou rozdílnost důvodů a situací, za nichž jsou podvodná jednání páchána, není možné z hlediska důvodů, pro které jsou finanční prostředky pachatelům podvodů poskytovány, jednoznačně zobecnit poměry poškozeného vedoucí k závěru, že je spoluodpovědný za škodu, která mu v důsledku jednání pachatele vznikla. Vždy bude takový závěr záležet na konkrétních okolnostech na straně pachatele i podvedeného. I v případě, kdy podvedený je sice schopen s vynaložením většího či menšího úsilí zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, nemůže vést k vyvinění pachatele trestného činu podvodu. Je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech ověření provádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018, aj.).
37. Proto i v obviněným srovnávaných věcech jde o zcela odlišný případ, než je přezkoumávaná věc, v níž není možno na straně poškozeného dovodit, že si byl schopen relevantním způsobem prověřit majetkové poměry obviněného, protože k potřebným informacím neměl přístup (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018, ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 804/2017, aj.).
VII. Závěr
38 . Na základě všech shora rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není důvodné, protože soudy řádně zjistily skutečný stav věci a posuzovaný čin obviněného správně posoudily jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, protože zcela správně vzaly za prokázané, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky této skutkové podstaty.
39 . Nejvyšší soud, když podle všech těchto zjištění a závěrů shledal, že dovolání obviněného posouzené jako celek bylo nedůvodné, a tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že netrpí obviněným vytýkanými vadami a že skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou učiněné v souladu se zákonem, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu