ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.440.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 440/2022-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2022 o dovolání obviněného V. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 4 To 297/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 45/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 4 T 45/2021, byl obviněný V. H. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 12. 10. 2020 kolem 16.00 hod. v XY, okres XY, řídil, ovlivněn pervitinem, automobil tovární značky BMW 530D, RZ XY, L. S., nar. XY, přičemž v XY ulici u požární zbrojnice po průjezdu levotočivé zatáčky nezvládl řízení a vjel na pravou krajnici, kde narazil do dopravní značky B 29, takto automobil řídil v době, kdy byl trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 1. 2020 č. j. 4 T 5/2020-30, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2020, odsouzen také k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.
2. Za tento přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 2. 2021, č. j. 24 T 143/2020-377, byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři roky. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 2. 2021, č. j. 24 T 143/2020-377, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 4 To 297/2021, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný dne 7. 12. 2021 (ve znění doplňku ze dne 13. 12. 2021) prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Rozsudek soudu prvního stupně shledal nepřezkoumatelným a dokazování neúplným a nedostatečným, učiněná skutková zjištění nesprávnými, protože se činu nedopustil a svou vinu odmítá. Popis skutkového děje považoval za vykonstruovaný tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci.
5. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, a sám obviněný to nepopřel, že sice věděl, že má uložen zákaz řízení, nebylo však již prokázáno, že havarované vozidlo v inkriminovaný den řídil. Tuto skutečnost nedokazuje ani to, že byl ve vozidle po příjezdu policie sám, neboť nebyl proveden takový důkaz, z něhož by vyplynulo, že byl sám i v okamžiku nehody a že vozidlo řídil. Vozidlo mohl řídit kdokoliv jiný, kdo z něj po nehodě mohl odejít, na což si obviněný nepamatuje, neboť byl dezorientovaný v důsledku hyperglykemického šoku. Není zřejmé, zda byl pod vlivem pervitinu, neboť jediným důkazem o přítomnosti metanfetaminu v krvi je toxikologické vyšetření, které mělo prokázat, že tuto drogu požil před řízením, a upozornil, že existují léky, které užívá a před jízdou. Jde o Nurofen a Modafen či Paralen plus, které obsahují pseudoefedrin, ze kterého se dá metamfetamin vyrobit. Soud však objektivním důkazem nezjistil, zda pozitivní výsledek krve na přítomnost metanfetaminu a orientační test na přítomnost omamných látek v těle, jež provedli policisté přímo na místě nehody, nemůže být zapříčiněn i požitím jmenovaných léků bez jakékoliv úpravy. Lékařské vyšetření považoval v tomto případě za nedostatečné, proto měl soud přibrat soudního znalce, který by potvrdil, zda požil drogy, či nikoliv, zejména by měl vysvětlit, zda jeho krev obsahovala zjištěné množství metanfetaminu v hodnotě 84 ng/ml (neodpovídající skutečnosti), což dosud nebylo hodnověrným důkazem potvrzeno. Z těchto důvodů popis skutkového děje ve výrokové části rozsudku, že byl ovlivněn pervitinem, a proto havaroval, nevyplývá z provedeného dokazování, navíc, když je diabetik a užívá celou řadu lékařem předepsaných léků.
6. Výpověď svědka J. K., který měl být první u nehody, sice svědčí o tom, že viděl ve vozidle jednoho muže, avšak to bylo v situaci, kdy již havarované vozidlo stálo, přičemž pohyb vozidla neviděl ani on ani nikdo jiný. Obviněný si jako jediné z celé události pamatuje, že později jel do nemocnice a tam byl podroben odběru krve. Skutečnost, že řídil motorové vozidlo, nebyla žádným důkazem potvrzena. Zmínil i to, že pro vznik trestní odpovědnosti za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je třeba úmyslného zavinění. V posuzovaném případě takový úmysl řídit motorové vozidlo v době výkonu trestu zákazu činnosti však chybí a pro takový závěr nestačí, že bylo nalezeno stojící vozidlo s obviněným uvnitř, když nebyl předložen jediný kamerový záznam z obce XY, který by dokládal, že tudy autem projížděl.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 4 To 297/2021, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 4 T 45/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soud v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o tom, že se nebere do vazby.
III. Z Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla (§265h odst. 2 tr. ř.), že námitky v něm vyjádřené korespondují s jeho dosavadní obhajobou, jíž se oba soudy zabývaly. Vytýkanou existenci extrémního nesouladu neshledala, neboť jednání obviněného bylo prokázáno svědeckými výpověďmi L. S., M. S., J. K., E. K., P. N. a J. K., které korespondují i se záznamy policejních orgánů o dopravní nehodě, a dalšími listinnými podklady. Námitku o diabetickém šoku či kómatu neshledala opodstatněnou, protože dopravní nehoda ani další zjištěné okolnosti tomu nikterak nenasvědčují, a poznamenala, že obviněný nenese trestní odpovědnost za škody způsobené při dopravní nehodě. K požadavku obviněného na zpracování znaleckých posudků poukázala na důvody uvedené soudy v přezkoumávaných rozhodnutích, podle nichž pro ně nebyl důvod, jenž by mohl nastat, kdyby bylo nutné zjišťovat příčiny dopravní nehody a jiné následky, které obviněnému kladeny za vinu nejsou, a proto se ztotožnila s názorem soudů obou stupňů, že znalecké posudky byly v této trestní věci nadbytečné. V souladu se závěry soudů považovala vinu obviněného za dostatečně objasněnu, a proto navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno obhájci obviněného, jenž k němu do dne konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem žádné stanovisko nesdělil.
IV. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
11. Pro posouzení důvodnosti dovolání je Nejvyšší soud povinen nejprve zjistit, zda odpovídá zákonnému vymezení zvolených dovolacích důvodů, protože dovolání může podrobit věcnému přezkoumání pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
V. Obecně k důvodům dovolání
12. Obviněný dovolání podal podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dne 17. 11. 2021, tedy ve znění trestního řádu před jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2020, která pod písmeno g) vložila nový dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento nový důvod dovolání je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
13. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v původním znění je po novele zákonem č. 220/2021 Sb. uveden pod písmenem h). Spočívá na vadách přezkoumávaných rozhodnutí založených na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely, vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době, kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), a proto při přezkumu dovolání posuzuje výhrady obviněného podle obou znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
VI. K důvodnosti dovolacích námitek
15. Obviněný v dovolání prostřednictvím §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že si v důsledku hyperglykemického šoku nic z inkriminované události nepamatuje a že s ním mohl ve vozidle sedět ještě jiný člověk, který řídil. Vytýkal tím zásadně to, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal, zpochybňoval závěr, že řídil, a tvrdil, že nebylo dokazování úplné, pokud zjištění, že byl pod vlivem pervitinu, nevyplynulo ze znaleckého posudku, který i přes jeho požadavek nebyl zpracován. Vadnost použité právní kvalifikace, zejména zavinění, shledával v tom, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje se skutkovým dějem a provedenými důkazy. K těmto výhradám je třeba uvést, že zmíněné námitky s procesem dokazování a jeho výsledky v přezkoumávané věci nekorespondují, protože jim neodpovídají skutečnosti, které vzešly z důkazů provedených soudem prvního stupně, jenž se obdobnými tvrzeními obviněného zabýval a v potřebné míře na ně reagoval, o čemž svědčí zejména odůvodnění jím vydaného rozsudku.
16. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí v souladu s obsahem připojeného spisu plyne, že soud prvního stupně provedl důkazy rozhodné z hlediska posouzení viny obviněného, tzn. se zřetelem na znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, jemuž odpovídá závěr, že obviněný řídil předmětné vozidlo v době, kdy měl tuto činnost rozhodnutím soudu zakázánu. Soud zejména objasňoval, zda obviněný v okamžiku zajištění po nalezení v havarovaném vozidle, byl tím, kdo toto vozidlo řídil, když se obviněný hájil, že tím mohl být někdo jiný. Podle rozsudku je zjevné, že se soud opíral o svědeckou výpověď J. K., který uvedl, že viděl vozidlo obviněného nabourané do značky a seděl v něm jen jeden muž. Obdobně vypověděli policisté P. N. a J. K., kteří při příjezdu k havarovanému vozidlu zjistili, že mělo nastartovaný motor a na sedadle řidiče seděl později ztotožněný obviněný, který byl pokálen, exkrementy byly i na přední sedačce, z níž byl policisty, protože nekomunikoval, vytažen. Byly provedeny i důkazy výpověďmi majitelky vozidla L. S. a jejího otce M. S. (viz bod 4. odůvodnění rozsudku), rovněž spisem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 4 T 5/2020, zejména trestním příkazem na č. l. 30. Provedl i řadu dalších listinných důkazů vztahujících se jak k vlastní dopravní nehodě, tak k okolnostem, za jakých se předmětné vozidlo do dispozice obviněného dostalo, jakož provedl i zprávou o toxikologickém vyšetření. Postup soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů je zřejmý především z bodu 12. rozsudku.
17. Odvolací soud k odvolání obviněného doplnil dokazování o listiny z č. l. 137 a 198 až 199 (obžaloba v jiné trestní věci, opis Rejstříku trestů), zabýval se návrhy obviněného na doplnění dokazování opatřením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a psychiatrie a na výslech ošetřujícího lékaře, jež usnesením zamítl (č. l. 209 až 210). Závěry, které jej vedly k zamítnutí odvolání, rozvedl a vysvětlil (viz body 5. až 20. napadeného usnesení).
18. Nejvyšší soud k námitkám obviněného jen stručně zmiňuje, že z výsledků provedeného dokazování plyne, že soudy důvodně nepřisvědčily jeho obhajobě o možnosti přítomnosti další osoby ve vozidle, protože tato skutečnost nebyla žádným z důkazů potvrzena, naopak všechny zjištěné okolnosti ji vyvrátily. Soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, obhajobou obviněného se zabývaly a své úvahy v tomto směru vyložily, zejména soud odvolací podrobně reagoval i na obhajobu obviněného založenou na tvrzení o jednání za stavu hyperglykemického šoku, k němuž vysvětlil, že takové příznaky u něj zjištěny nebyly a učiněná zjištění ho vylučují, protože by nebyl schopen do vozidla vůbec nasednout, natož jej ovládat (viz body 14. až 17. napadeného usnesení). I přesto soudy zohlednily, že trpí onemocněním diabetes mellitus, a proto nebyl uznán vinným i dalším trestným činem. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že se soudy zabývaly obhajobou obviněného a vysvětlily, na základě čeho shledaly, že není pravdivá, a v souladu s výsledky provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný v době nehody motorové vozidlo řídil a havaroval s ním. Soud i přes zjištěné ovlivnění obviněného návykovou látkou způsobením škody při dopravní nehody, tyto skutečnosti za podklad právních závěrů nebral a uznal jej vinným pouze přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
19. Z popsaných důvodů byla zcela nepodstatná námitka obviněného týkající se prokazování skutečností ohledně jeho ovlivnění pervitinem, protože byť je toto zjištění uvedeno v popisu skutku, nemá žádný význam pro závěr o naplnění znaků přečinu podle §337 dost. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Proto, poukazoval-li obviněný na skutková zjištění a proces dokazování ve vztahu k jeho ovlivnění pervitinem, případně se v tomto směru domáhal doplnění dokazování, jde o výhrady nesouvisející se znaky skutkové podstaty přečinu, pro nějž byl odsouzen, jak správně dovodily v přezkoumávaných rozhodnutích soudy obou stupňů, na něž lze pro stručnost pouze jako na správné odkázat (viz zejména bod 8. usnesení odvolacího soudu). Obecné soudy nebyly povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména šlo-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, avšak byly povinny v odůvodnění svých rozhodnutí uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět, což také učinily (viz výše). K odmítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování dalšími znaleckými posudky soudy své stanovisko vyjádřily, a proto v uvedeném případě nejde o extrémní vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, čímž by soud založil nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale i jeho protiústavnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).
20. Nejvyšší soud nezjistil tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, jež v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), nýbrž důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
21. Námitky obviněného, že bylo vadně či nedostatečně provedeno dokazování, obsahu spisu ani způsobu, jak soudy důkazy hodnotily, neodpovídají. Nejvyšší soud shledal, že pravidla spravedlivého procesu porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1.2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4.12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování. Lze jen dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo.
22. Při závěru o správnosti skutkových závěrů, lze jen pro úplnost dodat, že z nich plyne i správnost závěru soudů, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro to, že obviněný chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, tzn. řídit motorové vozidlo, ač věděl, že měl tuto činnost uvedeným rozhodnutím soudu zakázánu, protože v době spáchání posuzovaného skutku věděl, že má pravomocně uložený trest zákazu činnosti, a to zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku, počínaje dnem 29. 4. 2021 a že vykonáváním této zakázané činnosti poruší, avšak zcela vědomě a záměrně usedl dne 12. 10. 2020 a řádil vozidlo tov. zn. BMW, které mu bylo svěřeno do opravy. Jednal tudíž se záměrem uvedený zákaz porušit. Závěr o subjektivních znacích uvedeného přečinu je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1971, č. 62/1973 a další.
23. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které obviněný v dovolání soudům vytýkal. Skutkové i právní závěr mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl správně uznán vinným.
VII. Závěr
24. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu