ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.472.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 472/2022-1205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání obviněné M. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2022, č. j. 7 To 325/2021-1176, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 101/2020 , takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná M. Š. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 10. 2021, č. j. 8 T 101/2020–1125, uznána vinnou pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, zčásti pod bodem 2) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §211 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 (třiceti) měsíců. Okresním soudem Plzeň-město bylo dále rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. (spoluobviněný V. K. byl týmž rozsudkem zproštěn obžaloby).
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 1. 2022, č. j. 7 To 325/2021-1176, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedla, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, byla porušena zásada presumpce neviny, nebyla respektována zásada in dubio pro reo a postupem soudů došlo k extrémnímu nesouladu mezi soudy dovozeným skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. V této souvislosti uvedla, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že to byla právě ona, kdo sdělil spoluobviněnému číslo platného občanského průkazu poškozené, neboť neměla žádnou možnost se s tímto občanským průkazem, resp. jeho číslem seznámit. Dále uvedla, že již v rámci své obhajoby poukazovala na to, že to musela být sama poškozená, kdo poskytl údaje k vyhotovení úvěrové smlouvy a jí předcházející smlouvy o stavebním spoření a soudy se s danou skutečností řádně nevypořádaly. Obviněná má také za to, že podle výrokové části odsuzující rozsudku měla kromě jiného kompletovat bez vědomí a souhlasu poškozené úvěrový spis poškozené, zajišťovat a dokládat padělané a pozměněné listiny a měla podat návrh na uzavření stavebního spoření i žádost o čerpání meziúvěru ze stavebního spoření, přestože v průběhu provedeného dokazování nebylo její jednání v takto vymezeném rozsahu prokázáno. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil, a aby odvolacímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedla, že obviněná sice poukazuje na nesprávnost hodnotících skutkových závěrů soudů k okolnostem, za kterých dovodily, že existovala reálná možnost zjištění čísla občanského průkazu poškozené, ale již nevzala v potaz, že soudy svůj závěr o její vině neopíraly pouze o tento důkaz, ale vycházely ze všech zjištěných okolností posuzovaného případu. Dále státní zástupkyně mimo jiné uvedla, že ačkoliv nebylo prokázáno, kdy a jakým způsobem se obviněná k číslu občanské průkazu poškozené dostala, nelze přehlédnout její kontakty s rodinou poškozené ani okolnosti zajišťování skutečných pojištění pro poškozenou v předcházející době. Podle státní zástupkyně pak soudy nemohly ani přehlédnout skutečnost, že k inkasu úvěrových finančních prostředků posloužil bankovní účet, vedený na bývalého manžela obviněné, ze které za využití svého dispozičního práva obviněná postupně odčerpala celý rozsah pro potřebu svoji a své rodiny. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že shora zmíněné ustanovení je reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. K výše uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [skutkové zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek (viz též bod 8.).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněná svoji argumentaci převážně vtělila v tvrzení, že existuje zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo a tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněné týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněné o porušení práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatelku upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněné zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněné k tvrzení o jejich porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci její obhajoby musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazovala mj. na to, že si nemohla opatřit číslo aktuálně platné občanského průkazu obviněné; nebyl prokázán rozsah jejího jednání atd. ]. S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 9. a 10. svého usnesení odvolací soud uvedl, že „Pro poškozenou M. H. zajišťovala různá pojištění, a to i v době, kdy poškozená nebyla rozvedená, což potvrdil i její tehdejší manžel D. M. To také může vysvětlovat skutečnost, že obžalovaná mohla získat číslo občanského průkazu poškozené, a to i to aktuální, které bylo užito v žádosti o úvěr, byť nebylo prokázáno konkrétně, kdy a kde toto získala. Je však zřejmé, že obžalovaná Š. byla opakovaně v kontaktu s rodinou poškozené…Dle názoru krajského soudu nejsou ve vztahu k obžalované důvodné pochybnosti o tom, že se vše odehrálo tak, jak je popsáno ve skutkové větě napadeného rozsudku. Samozřejmě lze dát za pravdu odvolání v té otázce, že nebylo z důkazů prokázáno, kdo přesně kompletoval úvěrový spis (shromáždil podklady, dával do obálky listiny, posílal spis stavební spořitelně)…atd.“ .
17. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
18. Odvolací soud ve svém rozhodnutí (viz bod 10.) zmínil skutečnost, která je patrna ze spisu, že obviněná využila svého práva ve věci nevypovídat a k tomuto jejímu postoji se vyjádřil v rámci úvah následné přesvědčivosti argumentace obviněné. Nad rámec úvah soudu druhého stupně považuje Nejvyšší soud k uvedené problematice dodat, že obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nebo doznání donucován, což však na druhou stranu neznamená, že pokud se obviněný rozhodne nevypovídat a takticky vyčkávat, jak se bude vyvíjet důkazní situace, že jeho pozice bude pro něj výhodnější. Na tomto místě je vhodné uvést, že z ústavního práva zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny [Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.] mimo jiné vyplývá, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný; může vypovídat pravdivě, ale i nepravdivě a tato okolnost mu nesmí být k tíži. Jestliže má obviněný právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na sobu obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy [viz – rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05]. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést ke způsobu obhajoby obviněné, a případné argumentaci, že uvedenou úvahou odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
19. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 28. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 8. a násl. usnesení odvolacího soudu), přičemž sám nad rámec úvah soudu prvního stupně připojil závěry vlastní. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
20. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Pokud jde o námitky obviněné, že nebylo prokázáno, že úvěrový spis kompletovala a kdy a kde se měla dostat k číslu občanského průkazu poškozené, lze jim sice částečně přisvědčit, ale je nutno konstatovat, že obviněná vytrhává jednotlivé skutečnosti z kontextu všech ve věci provedených důkazů a taktně pomíjí ty skutečnosti, které ji z trestné činnosti usvědčují bez pochybností. K možnosti obstarání aktuálního čísla občanského průkazu poškozené obviněnou, se v rámci svých logických úvah při hodnocení důkazů vyjádřil soud prvního stupně (viz bod 30. rozsudku). Nutno znovu podotknout, že oba soudy řádně hodnotily veškeré důkazy a došly k logickému závěru o vině obviněné, která byla opakovaně v kontaktu s poškozenou, zajišťovala pro ni různá pojištění, a to i v době, kdy poškozená nebyla ještě rozvedená, což obviněné umožnilo přístup k číslu občanského průkazu poškozené. Odvolací soud pak pregnantně poukázal také na skutečnost, že si obviněná vzala úvěr i na svědkyni Š. bez jejího vědomí, a tudíž zneužití identifikace jiné osoby tak není pro obviněnou ničím ojedinělým. Lze také poukázat na skutečnost, že k úvěrovým finančním prostředkům sloužil bankovní účet bývalého manžela obviněné, přičemž bylo i prokázáno, jakým způsobem byly finanční prostředky využity ve prospěch rodiny obviněné, když byly doloženy i finanční závazky její dcery. Je sice pravdou, že odvolací soud částečně přisvědčil námitce obviněné stran kompletace úvěrového spisu, tedy, kdo jmenovitě shromáždil podklady, dával do obálky listiny a posílal spis stavební spořitelně, ale také správně poukázal na prokázanou skutečnost, že se tak dělo zcela bez vědomí poškozené. Jednoznačně bylo prokázáno, že dne 14. 8. 2017 nebyla poškozená přítomna u podpisu smluv (viz blíže též bod 10. usnesení odvolacího soudu), prokázáno však bylo, a to výpovědí spoluobviněného K., že to byla obviněná, kdo prostřednictvím asistentky požádal spoluobviněného K., aby udělal úvěr pro poškozenou. Obviněná byla podle něj rovně přítomna jednání. Logickou úvahou, na základě provedených důkazů, kdy bylo jednoznačně prokázáno, že poškozená jednání nemohla být přítomna, že částka 300 000 Kč byla zaslána na účet manžela obviněné, ke kterému měla obviněná dispoziční právo atd., tak lze dospět k závěru, že to byla právě obviněná, kdo měl eminentní zájem na tom, aby úvěr a smlouvy byly uzavřeny na poškozenou, a to prostřednictvím nepravdivých poškozenou ani jejím bývalým manželem nepodepsaných dokladů. Nelze tudíž dospět k závěru, že by soudy učiněná skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování, jak obviněná namítá.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu