ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.569.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 569/2022-799
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2022 o dovolání obviněného Š. I. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2022, č. j. 1 To 137/2021-707, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 9/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný Š. I. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2021, č. j. 54 T 9/2021-614, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku), byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to kovového teleskopického obušku černé bravy s gumovou rukojetí a zavíracího kapesního nože s klipem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností uhradit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava -Slezská Ostrava částku ve výši 273 555 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 1. 2022, č. j. 1 To 137/2021-707, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m), g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl zjevný rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, čímž došlo podle jeho mínění k porušení práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny. V této souvislost poukázal na jednotlivé rozpory ve svědeckých výpovědích a také uvedl, že se v návaznosti na chování poškozeného cítil v ohrožení života, jelikož poškozený byl ozbrojený nožem a útočil na něj. Dále uvedl, že jeho verbální projev o možnosti boje nelze považovat za projev souhlasu nebo domluvy na vzájemném souboji, ale primárně jako snahu odvrátit útok bez fyzického konfliktu. Podle dovolatele došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť soudy se měly zabývat otázkou jeho příčetnosti, jelikož jednal v afektu a také se měly zabývat možností odlišné právní kvalifikace jeho jednání, a to např. podle §141 tr. zákoníku, případně otázkou nutné obrany. Argumentoval rovněž tím, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné, jelikož soud přistupoval k jednotlivým svědeckým výpovědím subjektivně, když k některým osamoceným tvrzením svědků nepřihlédl z důvodu osamocenosti, zatím co v případě jiného osamoceného tvrzení k němu přihlédl. Obviněný má také za to, že pokud soud považoval za potřebné v rámci svého hodnocení důkazů vyslýchat také svědky užívající omamné a psychotropní látky, měl nechat odborně posoudit způsobilost těchto svědků vypovídat. Ve svém doplnění dovolaní dále namítl, že zranění poškozeného nebyla nafocena a nelze si tak udělat představu o poraněních poškozeného, přičemž poukázal na rozpor mezi závěry znaleckého posudku a lékařské zprávy o prohlídce těla poškozeného. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dále také navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že podle jeho názoru je podané dovolání v podstatě postaveno na doslovném opakování námitek uplatněných dovolatelem již v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Dále se vyjádřil k jednotlivým argumentům obviněného, přičemž mimo jiné odkázal na jednotlivé pasáže odůvodnění rozhodnutí nižších soudů a uvedl, že učiněná skutková zjištění umožňují vyloučit to, že by se celá událost odehrála tak, jak prezentuje obviněný a lze tedy uzavřít, že obhajoba obviněného, dle níž se jednalo o obrannou reakci či o bodání za určitých výrazně specifických, omluvitelných okolností, eventuálně bez srozumění s fatálním následkem, byla spolehlivě vyvrácena. Dále se nesouhlasně vyjádřil k výhradám obviněného směřujících proti právní kvalifikaci činu, ke kterým také odkázal na jednotlivé částí rozhodnutí soudů nižších stupňů a uvedl, že obviněný své stanovisko o mírnější právní kvalifikaci, nutné obraně či nepříčetnosti buduje z velké části na své vlastní představě o hodnocení důkazů, resp. o průběhu skutkového děje. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – viz shora bod 9.] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Obviněný konkrétní alternativu uplatněného dovolacího důvodu neoznačil.
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
12. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo (presumpce neviny) a právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, převážně svědecké výpovědi a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav, což nepřímo dokladuje jeho vyjádření v dovolání, když uvádí, že „ při logickém výkladu děje přichází v úvahu pouze 2 možné dějové verze: 1) odsouzený použil nůž okamžitě v reakci na fyzické napadení ze strany poškozeného nožem v ruce. 2) Odsouzený a poškozený se po fyzickém napadení ze strany poškozeného začali vzájemně strkat, došlo tedy k fyzickému souboji, během, kterého odsouzený použil nůž “. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odchylný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, když ze skutkového děje zjištěného soudy vyplývá (stručně řečeno), že po předchozím fyzickém napadení poškozeného obviněným teleskopickým obuškem a následném vzájemném napadání „ vykročil obviněný s nožem v ruce proti poškozenému T. B., jenž před ním ustupoval z pokoje přes zádveří bytu až ke dveřím na chodbu bytu, kde ztratil rovnováhu a vytočil se levým bokem k Š. I., který jej - s ohledem na charakter použité zbraně, četnost útoků a tělesné lokality, vůči kterým útočil – srozuměn s možností jeho usmrcení bodal do horní části těla a způsobil mu celkem čtyři bodně řezné rány…došlo k průniku nože do dutiny břišní, kde zraňoval dolní pól sleziny s krvácením do dutiny břišní v objemu 600 ml krve … přičemž utrpěná poranění ohrožovala T. B. na životě … “. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že ve své podstatě tím, že obviněný předkládá vlastní (jemu vyhovující) verzi skutkového děje neuplatňuje hmotně právní námitky schopné založit uplatněný dovolací důvod. Další argumentace obviněného spočívající v tvrzení, že se soudy nedostatečně zabývaly jeho příčetností či jinou právní kvalifikací jeho jednání, jsou neobjektivní a neopodstatněné (viz níže body 17., 18., 21.).
13. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků v různých fázích řízení a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti svědků, částí jejich výpovědí ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
16. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
17. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že se soud chybně vypořádal s rozpory ve výpovědích svědků a poškozeného; jednání poškozeného v něm vyvolalo obavy o jeho život a zdraví, jelikož na něj poškozený útočil s nožem v ruce; soud hodnotil výpovědi svědků selektivně, když přihlédl pouze k některým výpovědím; měla být zkoumána jeho příčetnost atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 42.–94. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Pokud jde o svědecké výpovědi svědků, tak soud nesdílí přesvědčení obžalovaného, které prezentoval u výslechu svědkyně D. K., tedy to, že pokud na místě bylo pět svědků, tak všech pět svědků musí relevantní skutkové okolnosti popsat shodným způsobem, v opačném případě nevypovídají svědci pravdu. Ba právě naopak, v soudní praxi při projednávaní násilných trestných činů, je zcela běžným jevem, že svědci, kteří se nachází u konkrétního protiprávního jednání, tedy objektivně vnímají shodné skutkové okolnosti, za shodných vnějších podmínek (světelné podmínky, relevantní prostorové podmínky, zvukový doprovod apod.), pak o těchto nezřídka kdy vypovídají rozdílným způsobem. Rozpory v jejich výpovědích, pak nejsou dány jejich vůlí popisovat skutkový stav záměrně nepravdivým způsobem, byť i tato skutečnost v soudní praxi často nastává, nýbrž zákonitostmi lidského vnímání, zapamatování a vybavovaní prožitých událostí, aktuálním duševním stavem svědků (např. ovlivnění OPL apod.), schopností čelit afektivním prožitkům (v řadě svědků vyvolává násilné jednání, kterému přihlížejí silnou afektivní reakci, pocity ohrožení a strachu, snahu o únik, což vše ovlivňuje jejich schopnost již jen vnímat okruh rozhodných skutečností), osobnostním nastavením svědků (svědkové často sdělují, že nemají takové situace rádi; nechtějí se jich ani pasivně účastnit, tedy sice jsou na místě, ale cíleně zaměřujíc pozornost tak, aby jejich vjem z vnímání násilí byl, co nejslabší), struktura osobnosti a její dispozice (osobnost a míra jejího vývoje, mentální kapacita, intelektové schopnosti apod.), konečně nelze ani opomenout fakt, že nemají takové znalosti a zkušenosti, aby věděli, jaké jednání je relevantní z hlediska trestního práva, resp. řadu skutečností, které jsou z hlediska práva relevantní ani nepostřehnou či pro ně není ‚zajímavá‘, dále pak i fakt, že zaměření pozornosti rovněž není u všech svědků shodné (někdo si vybaví vzájemné postavení, někdo ruce či předměty v rukou, někdo slovní projevy apod.)… Nicméně, jak namítl obžalovaný, že jej usvědčují osoby, které fetují, tato skutečnost, sama o osobě, věrohodnost jejich svědeckých výpovědí nediskvalifikuje. Rozhodné je hodnocení těchto výpovědí ve světle dalších provedených důkazů … Naopak zbývající svědci potvrzují, že poškozený nečinil s nožem výpady, jeho agrese byla zejména verbální a svědkyně H. W. dokonce vypověděla, že to byl obžalovaný, který činil svým nožem výpady proti tělu poškozeného, a to ještě před vlastním útokem. Touto úvahou soud nemá v úmyslu bagatelizovat nastíněnou situaci v pokoji H. W., která bezpochyby byla výrazně zatěžující a stresující pro všechny přítomné, nicméně pocity ohrožení, a to v situaci, kdy v pokoji byl přítomen i osmiletý sny D. K., ostatní svědci nepotvrzují. Zásadní je, že bylo prokázáno, že poškozený na místě, mimo verbálních výzev směrem k obžalovanému, nečinil s nožem, nejen vůči obžalovanému, ale ani vůči žádné jiné přítomné osobě žádné výpady, předstírané útoky apod. Konkr. D. K. uvedla, že poškozený pouze vyhrožoval; H. W. uvedla, že poškozený držel nůž kousek od těla, ale nevybavila si, že by s nožem nějak více manipuloval; H. L. uvedl, že čepel nože směřovala k obžalovanému, nicméně poškozený nečinil nožem žádné výpady, nijak nožem neohrožoval obžalovaného a před tím, než jej odstrčil, tak si nůž otočil čepeli podél své ruky; J. Č. uvedl, že poškozený nečinil nožem žádné výpady, nijak s nožem nemáchal a nijak nožem neohrožoval obžalovaného…Z uvedeného hodnocení zjištěného skutkového stavu je tak zřejmé, že ačkoliv se poškozený na počátku této části konfliktu choval způsobem, kdy projevovala verbální a dílem i fyzickou agresivitu, avšak toliko ve formě odstrčení či vražení do ramen obžalovaného, jeho primárním motivem bylo zjištění totožnosti obžalovaného. Poškozený se na místě neprojevil jednáním, kterým by dal obžalovanému najevo, že na něm žádá jakoukoliv fyzickou konfrontaci, mimo již popisovaného odstrčení. Nicméně ani po tomto odstrčení poškozený na obžalovaného nijak dále fyzicky nezaútočil, ba právě naopak začal z pokoje H. W. odcházet. V tomto okamžiku to byl právě obžalovaný, který vytáhl nůž, a aniž by jeho osobě, či jakékoliv jiné přítomné osobě hrozilo od poškozeného, který, nutno dodat, také prožíval afektivní reakci na nastalou situaci, jakékoliv nebezpečí, překoval vzdálenost, která obžalovanému ani poškozenému neumožňovala vzájemnou fyzickou interakci a v okamžiku kdy na rozmezí prahu pokoje H. W. a malé chodbičky dostihl poškozeného, zaútočil proti jeho tělu rukou ozbrojenou nožem … Dále soud poukazuje na závěry dalších znaleckých zkoumání. Z posudku RNDr. M. Staňkovou, Ph.D., znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie bylo zjištěno, že obžalovaný nebyl v době vytýkaného jednání ovlivněn žádnou návykovou látkou… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 17. – 18. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Věrohodnost poškozeného i jednotlivých svědků podrobil krajský soud pečlivé úvaze, i s ohledem na skutečnost, že se jednalo o osoby zneužívající omamné a psychotropní látky. Je třeba souhlasit jak s jeho obecným závěrem rozvedeným v bodech 47. až 48. odůvodnění napadeného rozsudku, tak se závěry učiněnými k jednotlivým vyslechnutým osobám v bodech 49. až 55. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Řádně se vypořádal i s drobnými rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, přičemž osvětlil i skutečnost, proč neuvěřil tvrzením, která nebyla podpořena jinými provedenými důkazy…Pokud obžalovaný namítal, že k jeho osobě nebyl vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, resp. k posouzení jeho psychickému stavu v době útoku, je třeba poukázat na správné vysvětlení intervenující státní zástupkyně, že v souvislosti se zjištěním, že v kritické době nebyl pod vlivem žádných návykových látek, účelnost zvažovaného znaleckého zkoumání pominula … Výpověď svědkyně D. K., na kterou obžalovaný poukazoval, potvrzuje pouze to, že obžalovaný jednal v afektu, v náhlém hnutí mysli, nikoli s rozmyslem či po předchozím uvážení (což bude rozvedeno níže). Odvolací soud neshledal podmínek ani k navrhovanému zkoumání psychického stavu poškozeného … Samotný útok nožem obžalovaný vůči poškozenému vedl až ve chvíli, kdy poškozený již po odstrčení obžalovaného nehodlal pokračovat v rozmíšce a od obžalovaného ustupoval. Tato skutečnost plyne z výpovědí svědků D. K., O. H., H. L., J. Č. a D. Š., ohledání místa činu a také ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného MUDr. M. Smatanovou, Ph.D., z něhož se podává, že umístění ran v oblasti trupu svědčí o tom, že poškozený byl k útočníkovi otočen zády, resp. více svým levým bokem … atd.“ Nad rámec hodnotících úvah soudu prvního stupně a správnosti závěrů odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat jen okrajově na některé z námitek obviněného (viz výklad níže – bod 20., dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání). Obviněný v dovolání argumentuje agresivitou poškozeného a svým strachem z poškozeného, avšak již taktně nezmiňuje to, co správně vystihl již soud prvního stupně a vyjádřil např. v bodech 65., 67., 81. či 89. odůvodnění svého rozsudku, že to byl obviněný, který vyzbrojen teleskopickým obuškem na první osobu, na kterou v bytě, kam vstoupil, zaútočil. Druhou osobou, na kterou zaútočil by poškozený. Tudíž je nesporné, že do bytu vstoupil s úmyslem poškozeného fyzicky napadnout (viz rozsudek soudu prvního stupně). Ve svém dovolání se obviněný (obhajoba) pozastavuje nad skutkovým zjištěním spočívajícím v tom, že „zaútočil na horní polovinu těla“ poškozeného. Již soud prvního stupně se podrobně zabýval tímto skutkovým zjištěním, když vycházel mj. z výpovědi obviněného z přípravného řízení, která se rozcházela s výpovědí jím učiněnou u hlavního líčení, přičemž v přípravném řízení měl uvést, že zaútočil teleskopickým obuškem na horní polovinu těla poškozeného. Jestliže nalézací soud neuvěřil následné verzi výpovědi u hlavního líčení, pak patrně také proto, což již obhajoba nezmiňuje, že např. svědkyně E. B. mj. uvedla, že poškozený seděl na posteli a jedl a byl napaden obviněným údery vedenými dlouhým kulatým předmětem (teleskopickým obuškem) shora dolů. Poškozený pak uvedl, že šlo o obloukovitý úder obuškem, který jej zasáhl do ramene (což patrně bude horní polovina těla). Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést v reakci na námitky obhajoby obviněného, které shledal neobjektivními, vytrženými z kontextu provedených důkazů. Za potřebné rovněž považuje obviněného upozornit na skutečnost, že oproti obhajobě, která prezentuje pouze skutečnosti mající svědčit ve prospěch obviněného a tyto případně selektuje z řetězce důkazů (což je jejím právem), soudy musí důkazy hodnotit komplexně, jak již bylo shora uvedeno v duchu §2 odst. 6 tr. ř., aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) o němž nejsou pro orgán činný v trestním řízení důvodné pochybnosti. Uvedenou skutečnost Nejvyšší soud zmiňuje záměrně ve vazbě na tvrzení obviněného, že soudy byly důkazy selektivně vybrány a hodnoceny. Pouze příkladmo je nutno obviněného (obhajobu) upozornit např. na výpověď svědkyně E. B. (viz bod 7. učiněnou u hlavního líčení, bod 8. z přípravného řízení), kterou nalézací soud hodnotil nejen samostatně, ale také v kontextu s dalšími důkazy, aby pak mohl v rámci svých hodnotící úvah v odůvodnění svého rozsudku (bod 50.) rozvést v které části a proč lze výpověď svědkyně z přípravného řízení považovat za věrohodnou, případně v jakém rozsahu.
18. Další okruh námitek obviněný směřoval do právní kvalifikace svého jednání, nicméně i zde se jedná o námitky, které použil v rámci své obhajoby a soudy nižších stupňů se s nimi náležitě a podrobně zabývaly, když např. v bodech 95.–101. svého rozsudku soud prvního uvedl, že „jednání obžalovaného je nutno považovat za pokus trestného činu vraždy podle 21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obžalovaný vykonal jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, když již započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě tohoto trestného činu, a to tak, že svým vlastním aktivním jednáním napadl poškozeného, na kterého zaútočil nožem s délkou čepel 7,5 cm, přičemž s ohledem na charakter použité zbraně, opakovanost útoku touto zbraní a tělesné lokality poškozeného, vůči kterým obžalovaný nožem zaútočil, když dvěma útoky zaútočil jednak na dutinu hrudní a jednak na dutinu břišní, ve kterých jsou uloženy orgány a struktury, jejichž řádná funkce je nezbytná pro život člověka, což je skutečnost všeobecně známá, jakož i způsobem použití zbraně ve formě bodnutí a intenzity útoku, musel být obžalovaný srozuměn s možností, že takovýmto útokem poškozeného může usmrtit, když zranění, které poškozenému způsobil byly jednak samy o sobě život bezprostředně ohrožující a jednak šlo o zranění, jejichž léčba je nezřídka kdy doprovázená komplikacemi, které mohou rovněž oběť ohrožovat na životě. K následku ve formě usmrcení poškozeného, tedy k dokonání trestného činu, nedošlo jen v důsledku včasné na místě poskytnuté laické pomoci a následně vysoce odborné lékařské péči, tedy v důsledku okolností zcela nezávislých na vůli obžalovaného…V neposlední řadě nelze přehlédnout skutečnost, že ačkoliv svědci vypovídají, že obžalovaný měl amok, tedy byl ve zlostném rozpoložení, tak byl schopen jednat s rozmyslem (srov. bod 101.). Soud tak uzavírá, že obžalovaný věděl, že svým jednáním může porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem, tedy že svým jednáním může poškozeného usmrtit, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Toliko v důsledku včasné, dílem laické a dílem odborné pomoci, se tak nestalo…Nicméně bylo rovněž prokázáno, že poškozeného zajímala především totožnost obžalovaného. Nožem, který měl ve své ruce poškozený fakticky nikoho, ani obžalovaného neohrožoval, nijak jej jako zbraň nepoužíval, a to ani v náznacích (výpady do prostoru směrem k obžalovanému apod.) a jediná fyzická interakce, kterou provedl do těla obžalovaného, spočívala v jeho odstrčení úderem rukou do ramen. Ačkoliv i u tohoto úderu měl poškozený v ruce nůž, opět tento nůž, ani náznakem proti obžalovanému nepoužil. Naopak po tomto odstrčení obžalovaného považoval zjevně celou záležitost, v kontextu sdělení, že si to zařídí přes svého otce, v daném okamžiku a na daném místě s obžalovaným za vyřízenou a odcházel směrem ke dveřím pokoje (není významné, zda couval, či se otočil a odešel), čímž zvětšil vzdálenost mezi svou osobou a osobou obžalovaného. Teprve v této situaci reagoval obžalovaný tak, že vytáhl z kapsy svůj nůž, který rozložil a s verbální agresí vyzývající poškozeného k boji na nože, jej dostihl a zaútočil rukou ozbrojenou nožem proti tělu poškozeného, přičemž první bodná rána směřovala proti dutině břišní zezadu. Ačkoliv se i poškozený projevoval na místě agresivním chování, které bylo umocněno jeho verbální agresí, což např. v osobě O. H. vyvolávalo silný pocit strachu, bylo prokázáno, že poškozený ozbrojený nožem nenavodil situaci, která by splňovala definici útoku přímo hrozícího, a už vůbec ne útoku trvajícího. Tedy ze strany obžalovaného se nejednalo o nutno obranu, nýbrž o útok proti osobě poškozeného, čehož si obžalovaný musel být vědom již jen vzhledem k tomu, že po odstrčení poškozeným vznikla mezi jejich osobami vzdálenost, která byla výrazně větší než vzdálenost kontaktní. (srov. závěry rozvedené v rozhodnutí R 77/1952, dle kterého, nemůže jít o nutno obranu, jestliže se jí pachatel dopustí v době, kdy útok na něho již byl ukončen). Soud tak uzavírá, že obžalovaný vytýkaným jednáním (útokem s nožem proti poškozenému) nejednal v intencích nutné obrany…Je tak zjevné, že obžalovaný měl určitý čas k úvaze, vědomě hledal v kapse nůž a ačkoliv svědci i obžalovaný vypověděli, že při samotném útoku byl obžalovaný v amoku, tedy ve zlostném rozpoložení, jeho jednání, které bezprostředně předcházelo útoku, nebylo učiněno v náhlém hnutí mysli, ale po určité, byť krátké úvaze zahrnující rozhodnutí o použití předmětu k útoku na osobu poškozeného … atd.“ , a následně odvolací soud, který v bodech 20. – 26. svého usnesení uvedl, že „Obžalovaný byl důvodně uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku ve formě vraždy prosté, realizovaného v náhlém hnutí mysli, když se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu, tedy smrti poškozeného, nedošlo … Ve chvíli, kdy obžalovaný na poškozeného zaútočil kapesním nožem, tento již ustupoval a v žádném případě se z jeho strany nejednalo o bezprostředně hrozící útok vůči obžalovanému či komukoliv dalšímu. Obžalovaný si musel být této skutečnosti vědom … Námitce obžalovaného, že ani znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Margita Smatanová nevyloučila jeho obranu, nelze přisvědčit. Během hlavního líčení (č. l. 575) se k dotazu obhájce vyjádřila toliko v tom smyslu, že poranění poškozeného na horních končetinách mohla vzniknout při obraně. Konstatovala tedy známky obrany ze strany poškozeného, nikoli obžalovaného… obžalovaný útočil na poškozeného opakovaně i ve chvíli, kdy tento ležel na zemi, lze zcela jednoznačně dovodit, že obžalovaný byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, přičemž k tomuto následku nedošlo pouze v důsledku zásahu dalších přítomných osob a specializované lékařské péče. Poškozený byl v bezprostředním ohrožení života. Nebylo proto namístě zvažovat právně kvalifikovat jednání obžalovaného jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku … Jeho jednání nebylo možno právně kvalifikovat jako pokus zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku … Obžalovaný v průběhu potyčky, kterou sám svým předchozím neočekávaným a hrubým fyzickým útokem na poškozeného vyprovokoval, reagoval zcela neadekvátně, a to v situaci, kdy ho již poškozený nijak neohrožoval ani se to nemohl domnívat. Způsob, jakým obžalovaný interpretoval konflikt s poškozeným a nebezpečí, které mu mělo hrozit, je zjevně nadsazený a neodpovídá reálné situaci, což mu přes veškerý afekt muselo být zřejmé. Pokud na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že poškozený přesto, že byl ozbrojený nožem, útočil toliko verbálně a provokoval průběh konfliktu a původně jen hrozil jeho použitím, nelze takové jeho jednání považovat za natolik zavrženíhodné a vyvolávající odůvodněné silné emotivní reakce obžalovaného, aby to umožňovalo posoudit pokus o jeho usmrcení za omluvitelný podle §141 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 901/2010) … atd.“ .
19. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 17. a 18.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [ avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit ].
20. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 45. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Přičemž v bodech 47. – 89. se podrobně zabýval svědeckými výpověďmi a také výpověďmi obviněného, přičemž se řádně vypořádal s rozpory v jednotlivých výpovědích a logicky vysvětli i skutečnost, proč neuvěřil tvrzením, jenž nebyla podpořena, jinými ve věci provedenými důkazy. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil (bod 16. a násl. usnesení odvolacího soudu), přestože sám nad rámec úvah soudu prvního stupně připojil závěry vlastní. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu usmrtit poškozeného, přičemž takto učiněná skutková zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také ze znaleckých posudků a dalších ve věci provedených důkazů. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž jednotlivé důkazy obviněný hodnotí izolovaně a vyzdvihuje pouze skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch a skutečností svědčící v jeho neprospěch taktně pomíjí. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
21. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud také shledal, že soudy učinily správný závěr, pokud jednání obviněného posoudily jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že obviněný vedl útok nožem proti poškozenému až ve chvíli, kdy poškozený již ustupoval a nehodlal pokračovat v rozepři, přičemž nejen ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaného MUDr. M. Smatanovou, Ph.D., vyplynulo, že dle umístění ran v oblasti trupu byl již poškozený k obviněnému natočen zády, resp. svým levým bokem. Útok nožem obviněného byl přitom směřován vůči místu na těle poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány a z výpovědí svědků taktéž vyplynulo, že v obviněný v útoku pokračoval i ve chvíli, kdy poškozený ležel již na zemi. Obviněnému tak muselo být zřejmé, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, přičemž k takovému následku nedošlo pouze v důsledku včasné lékařské pomoci a zásahu přítomných osob. Výsledky provedeného dokazování bylo sice také zjištěno, že vlastnímu útoku ze strany obviněného předcházela rozepře mezi ním a poškozeným, současně však bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, který reagoval neadekvátně. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nebylo možné jednání obviněného považovat za jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, přičemž nalézací soud se možností jednání obviněného v intencích nutné obrany podrobně zabýval v bodě 98. svého rozhodnutí a lze tak na ně odkázat. Námitku ohledně použití jiné právní úpravy než té, která byla zvolena nalézacím soudem, případně posouzení jednání v nutné obraně, uplatnil obviněný mj. také v odvolacím řízení, kdy soud druhého stupně velmi podrobně na jeho námitku reagoval a dospěl k závěru o její nedůvodnosti (viz bod 27. např. k možnému použití §141 tr. zákoníku, či bod 21. k otázce jednání v nutné obraně). Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s uvedenými závěry jak soudu prvního, tak i druhého stupně ztotožnil, pro stručnost na ně odkazuje. Za zcela nepřípadnou považuje soud argumentaci obviněného, že nebyla nafocena poranění poškozeného a nelze si tak o nich učinit představu. Nejvyšší soud k uvedené argumentaci odkazuje obviněného např. na bod 34. rozsudku soudu prvního stupně, kde je zranění poškozeného dostatečně popsáno, stejně jako v bodě 40. [celkem 4 bodné a bodněřezné rány, a to na těle (č. 1, 2) a na horních končetinách (č. 3, 4) s průnikem dvou bodných a bodněřezných kanálů do tělních dutin se vznikem pneumothoraxu, s poraněním sleziny a s krvácením do dutiny břišní]. K argumentaci obviněného, že soud měl nechat odborně posoudit způsobilost svědků užívající omamné a psychotropní látky se dle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vyjádřil nalézací soud (viz bod 48.).
22. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu