ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.8.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 8/2022-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2022 o dovolání obviněného I. L. , rozeného A., dříve N., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 18. 8. 2021, č. j. 5 To 182/2021-184, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 167/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný I. L. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 11 T 167/2020-150, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, když podle §84 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život, a to, aby se po celou zkušební dobu podmíněného odsouzení zdržel užívání omamných a psychotropních látek. Dále obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 8. 2021, č. j. 5 To 182/2021-184, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku dovolatel uvedl, že napadená rozhodnutí jsou právně nesprávná z toho důvodu, že mezi provedenými důkazy, následným hodnocením jednotlivých provedených důkazů a zjištěným stavem existují extrémní rozpory, které zakládají extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudů prvního i druhého stupně. V této souvislosti zdůraznil, že svědecké výpovědi svědků D. a S. nevyvracejí jeho verzi obhajoby, nýbrž jsou založeny na pouhých domněnkách, které tvořily podklad pro závěry obou soudů. Obviněný poukázal na to, že mezi testem na alkohol a testem na návykové látky uběhlo nejméně 30 minut, a tudíž nemůže být bez jakýchkoliv pochybností konstatováno, že se v mezidobí nenapil z plechovky obsahující návykovou látku, tedy, že návykovou látku [ v krevním séru byl prokázán metamfetamin v množství 0,264mg/l (264ng/ml) ] požil až po jízdě, kdy již nebyl řidičem. Podle jeho názoru nemohly soudy na základě uvedené pochybnosti dospět k závěru o jeho vině a mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále uvedl, že v průběhu soudního řízení došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, neboť soudy odmítly provést jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka H. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2021, č. j. 5 To 182/2021-184, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 11 T 167/2020-150, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve velmi obsáhlém a podrobném vyjádření shrnula dosavadní průběh trestního řízení, aby následně konstatovala, že námitky obviněného jsou jen opakováním jeho, již dříve uplatněné obhajoby. Podle jejího názoru jde o námitky skutkové a procesní, kterými se obviněný pouze snaží prosadit svoji verzi skutkového děje. Dále poukázala na to, že obdobnými námitkami se již zabývaly soudy nižších stupňů a jejich závěry považuje za správné. Podle mínění státní zástupkyně uplatněné dovolací námitky nenaplňují dovolací důvod nejen podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v době účinné do 31. 12. 2021), ale nenaplňují ani dovolací důvod nyní vyjádřený (zákonem č. 220/2021 Sb.) v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na skutečnost, že v dovolání nejsou obviněným uplatněny žádné hmotněprávní námitky ve smyslu jím zvoleného dovolacího důvodu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [ v jeho vymezení odpovídajícím dřívější právní úpravě do 31. 12. 2021. (Úprava platná od 1. 1. 2022, provedená zák. č. 220/2021 Sb. je v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shodná s dřívější úpravou §265b odst. 1 písm. g) ř. ]. V rámci tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a jednak námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad [tuto vadu shledává v tom, že jeho jednání nebylo provedenými důkazy prokázáno (námitky obviněného vůči výroku o vině jsou založeny na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a hodnocením provedených důkazů, a na skutečnosti, že nebyly provedeny jím navržené důkazy] mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, čímž podle jeho mínění bylo porušeno právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
10. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo, pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“, porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného, k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …) ] . Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Z předmětných soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, když došlo k výslechům obviněného, svědků a provedení listinných důkazů. Na základě provedených důkazů dospěl nalézací soud k závěru (potvrzeným odvolacím soudem), že obviněný řídil osobní motorové vozidlo po předchozím požití omamných a psychotropních látek. Přítomnost metamfetanimu v krevním séru obviněného byla prokázána znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (č. l. 20 – 23 spisu), jehož závěry obviněný nezpochybnil. Soud prvního stupně se rovněž důkladně zabýval námitkou obviněného, že předmětnou omamnou a psychotropní látku požil až po jízdě a zcela přesvědčivě vysvětlil, proč považuje tuto skutečnost – obhajobu obviněného za vyvrácenou. Do kontextu hodnotících úvah soudů pak zcela logicky zapadá rovněž jejich zjištění, že s uvedenou obhajobou obviněného, která je považována nižšími soudy za nevěrohodnou, přichází dovolatel až s několikaměsíčním zpožděním. Obviněný sice hovoří o tom, že obhajovací strategie či zvolený postup nemůže být vykládán k jeho tíži, ale současně již nezmiňuje skutečnost, že jím zvolená obhajovací taktika může do jisté míry rovněž vzbuzovat pochybnosti o její věrohodnosti. V této souvislosti lze uvést, že z ústavního práva zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny [Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.] mimo jiné vyplývá, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný; může vypovídat pravdivě, ale i nepravdivě a tato okolnost mu nesmí být k tíži. Jestliže má obviněný právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svoji obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nejvyšší soud na uvedenou skutečnost poukazuje a dále musí rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05, ve kterém Ústavní soud mj. konstatoval, že práva náležejí bdělým – vigilantibus iura. Ze shora uvedeného a odůvodnění zmíněných rozhodnutí vyplývá, že nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že neuvěřily obhajobě obviněného, že neřídil motorové vozidlo pod vlivem drogy, kterou patrně požil v době, kdy již nebyl řidičem, jak sám uvádí, když s uvedenou obhajobou přichází až po několika měsících. V návaznosti na výše uvedené lze konstatovat, že je pak s podivem, že obviněný sice nesouhlasil s výsledkem orientačního testu na omamné a psychotropní látky, který byl pozitivní a žádal provedení dalšího testu, či se podrobil následnému odběru krve, když požití návykové látky negoval (č. l. 14), neuvedl však v té době ani žádnou alternativu, jak by se návyková látka do jeho organismu dostala. Tuto svoji obhajobu neučinil ani obsahem svého odporu proti trestnímu příkazu a uplatnil ji až následně s odstupem několika měsíců u hlavního líčení. Oproti nekonzistentní obhajobě obviněného mají hodnotící závěry nalézacího soudu, se kterými se ztotožnil odvolací soud, svoji logiku. Zmíněné důkazy byly soudy hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a hodnotící úvahy soudů nesvědčí o jejich libovůli. Pokud jde o námitku o neprovedení důkazu výslechem svědka H., i v jejím případě soud prvního stupně podrobně odůvodnil, proč k tomuto úkonu-výslechu nepřistoupil. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Tudíž ani v tomto případě by nebylo možno namítat absenci provedení důkazů obviněným, když z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu lze rovněž seznat, že ve světle dalších důkazů nelze výpověď zmíněného svědka považovat za podstatný důkaz, který by měl zvrátit správnost závěrů nižších soudů.
13. V souvislosti se shora uvedeným Nejvyšší soud dále konstatuje, že totožné námitky obviněný uplatnil již v podaném odvolání. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
14. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení dostatečného počtu provedených důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 9.). Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podle §274 tr. zákoníku nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [ nalézací soud v bodech 21.-28. přesvědčivě vyložil, proč nepovažuje výslech svědka H. za přínosný-tj. podstatný důkaz, stejně jako odvolací soud v bodě 3. svého usnesení ], jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [ §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ] .
15. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu