ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.963.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 963/2022-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněného P. Ř. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 8 To 121/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 45/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. Ř. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 25 T 45/2021, uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil poškozenému průběžně nahrazoval a nahradil škodu a nemajetkovou újmu, způsobené trestným činem. O nárocích poškozeného na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 podal obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odvolání. Z podnětu odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 8 To 121/2022, podle §259 odst. 3 tr. ř. doplnil napadený rozsudek tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, částku 33 295 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž slovně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož Městský soud v Praze neprovedl všechny důkazy jím navržené. V této souvislosti uvedl, že opakovaně žádal o provedení rekonstrukce na místě předmětného činu a že se Městský soud v Praze nijak nevypořádal s nákresy místa, které vyhotovil, přičemž ani nebyla zohledněna skutečnost, že domnělé zvukové známky konfliktu, byly důsledkem hlubokého šoku poškozeného a poskytované pomoci obviněného. Obviněný má za to, že uvedené skutečnosti mají za následek extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, což má za následek nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání. Obviněný má také za to, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na obhajobu, zásada materiální pravdy, princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Dále konstatoval, že od nesprávného výroku o vině se odvíjí i nesprávný výrok o náhradě škody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soud v Praze zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného zprošťuje v celém rozsahu obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor a podstatou námitek obviněného je pouhá polemika s názorem soudů na to, jak je třeba, ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. V této souvislosti také uvedla, že obviněný v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatňoval od počátku trestního řízení, a kterými se soudy řádně zabývaly. Státní zástupkyně má za to, že jednání obviněného je prokázáno převážně svědeckými výpověďmi, které plně korespondují se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a psychiatrie. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně vyjádřila souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Obviněný, přestože datuje dovolání dnem 31. 8. 2022, tedy již v době účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., slovně uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku , a v té souvislosti odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy na zák. č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinný do 31. 12. 2021 [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (od 1. 1. 2022 podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ]. Obviněným uváděná citace zákonného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. od 1. 1. 2022 odpovídá doslovně dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř . K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [podle současně platného znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují obecně do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – viz shora bod 7.] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Obviněný konkrétní alternativu uplatněného dovolacího důvodu neoznačil.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo (presumpce neviny), porušena měla být podle něj rovněž zásada materiální pravdy, soudy se podle dovolatele nevypořádaly s provedenými důkazy a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento obviněným tvrzený zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odchylný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
11. Obviněný do svého mimořádného opravného prostředku vtělil tvrzení, že existuje zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. S ohledem na uvedené tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedenému pojmu, jak je vykládán v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu (jím předloženou alternativní verzi průběhu trestné činnosti), musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že se trestné činnosti nedopustil, ale předložil alternativní verzi průběhu trestné činnosti, kdy poškozenému pouze poskytoval pomoc a nijak jej nenapadal; měla být provedena rekonstrukce na místě činu atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 5. – 7. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Soud však takovéto absurdní verzi obžalovaného neuvěřil zejména proto, že ta byla vyvrácena zejména svědkem F. H., který přesvědčivým a od počátku trestního řízení konzistentním způsobem vylíčil, za jakých okolností a jakým způsobem byl napaden, a to právě a jen obžalovaným…Výpověď poškozeného o identitě pachatele byla současně podporována svědkyní M. P. Ta totiž potvrdila, že když uslyšela v domě volání o pomoc, a šla se proto podívat do suterénu, odkud volání vycházelo, uviděla obžalovaného s poškozeným v nepopsatelném souboji, při němž však poškozený seděl či ležel na zemi, zatímco obžalovaný stál nad ním a poškozeného nějak držel či bil, pro což zakřičela cosi ve smyslu, co se to tam děje. To vedlo k tomu, že obžalovaný poškozeného, který byl v obličeji zakrvácený a žádal ji, ať zavolá policii, bezprostředně poté pustil a šel ke svědkyni, které říkal, aby policii nevolala, protože poškozený je zloděj, a položil jí jakoby vyčítavý dotaz, proč vůbec chodila za nimi dolů…I proto soud zamítl návrh obžalovaného na doplnění dokazování rekonstrukcí na místě činu, která měla ještě dále objasňovat, odkud mohla svědkyně P. pozorovat obžalovaného v kontaktu s poškozeným, neboť takový úkon by nemohl zpochybnit verzi obžalovaného a svědkyně P., že do suterénu bylo ze schodů do něho vedoucích dobře vidět…Dalším, kdo usvědčoval obžalovaného, byť nepřímo, byl svědek P. N. Ten totiž vylíčil, že poté, co přišel k poškozenému do suterénu, kterého před tím také slyšel volat o pomoc, viděl na něm nejprve známky napadení. V tu dobu byla sousedkou přivolána záchranka, načež si poškozeného převzali lékaři do péče. Přitom již tehdy, na místě svého napadení, mu poškozený, který byl sice zmatený, ale nepřetržitě při vědomí, zcela jednoznačným způsobem vylíčil, že když čistil zámek u dveří do kotelny, napadl ho obžalovaný, který ho nakonec táhl k podzemnímu koridoru… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodě 10. svého rozhodnutí odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Nalézací soud rovněž zcela správně poukázal na skutečnost, že sám obžalovaný připustil, že majitelce venčeného psa paní Z. řekl, že viděl poškozeného H. na chodbě a že ho tam zmlátil. Argumentace, že měl tyto informace svědkyni sdělit jen z legrace, aby se před ní dělal zajímavým. Nalézací soud svůj závěr o vině zcela správně opřel o jednoznačnou výpověď poškozeného H., který jako útočníka kategoricky označil obžalovaného, přiléhavě poukázal na část výpovědi poškozeného, v níž vysvětlil, proč je vyloučené, že by upadl na schodech, resp. byl do nich zaklíněn, neboť se po nich vůbec nepohyboval, protože prošel skrze sklepní prostory z vedlejšího domu…Naopak poškozený jí o přivolání pomoci požádal, což učinila. Ostatně ani chování obžalovaného na místě nebudilo dojem poskytování pomoci poškozenému, ‚pomoci‘ nekoresponduje ani následné chováním obžalovaného, který po příchodu svědkyně a jejího okřiknutí, poškozeného beze slova opouští. Nalézací soud se přiléhavě vypořádal i s výpovědí svědka P. N., kterého poškozený bezprostředně po příchodu svědka na místo napadení informoval o identitě útočníka, tj. obžalovaného… atd.“
17. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 16.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
18. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 3. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 10. a násl. rozsudku odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná skutková zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také ze znaleckých posudků. Pokud obviněný ve svém dovolání znovu poukazuje na svoji alternativní verzi skutkového děje, že poškozeného nenapadl, ale pouze mu pomáhal, lze v souladu s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů konstatovat, že tato obhajoba se jeví ryze účelovou a v rozporu s provedeným dokazováním. Z výpovědi poškozeného vyplynulo, že to měl být právě obviněný, který jej napadl, přičemž výpověď poškozeného byla v souladu s výpovědí svědkyně M. P., která uvedla, že poté co uslyšela volání o pomoc, se šla podívat do suterénu, viděla obviněného s poškozeným v nepopsatelném souboji. Dále uvedla, že poškozený ji žádal, aby zavolala policii, přičemž obviněný ji od toho odrazoval. Pokud by obviněný pouze poskytoval pomoc poškozenému, jak na svoji obhajobu uváděl, bylo by vskutku nelogické, aby odrazoval další osoby od toho, aby přivolaly odbornou pomoc poškozenému, zvláště pak za situace, kdy poškozený byl vážně a viditelně zraněn. Obviněný je pak nepřímo usvědčován také svědkem P. N., který vypověděl, že mu poškozený tvrdil, že byl napaden právě obviněným. Lze tak uzavřít, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
19. Dále je třeba reagovat rovněž na argumentaci obviněného ohledně neprovedení rekonstrukce na místě činu, kterou navrhoval. Obviněný sice danou argumentaci přímo nevznesl prostřednictvím námitky tzv. opomenutých důkazů, ale Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
20. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že zmíněné soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi či znalecké posudky. Dále je zřejmé, že byl vzat v potaz i obviněným učiněný návrh na provedení rekonstrukce na místě činu, přičemž nalézací soud dostatečně odůvodnil, proč považoval jeho provedení za nadbytečné, když v bodě 6. svého rozsudku uvedl, že „Rovněž soud vzhledem k obhajobě obžalovaného, zpochybňující dobré možnosti kohokoli jeho pohyby ze schodiště vedoucího do suterénu pozorovat, dodává, že soud vzhledem k obsahu logické a přesvědčivé výpovědi svědkyně P. o tom, co pozorovala, pochybnosti neměl. Bylo tomu tak ale i z toho důvodu, že sama svědkyně zároveň potvrdila, že jí nic zásadního ve výhledu z takového místa nad schody nebránilo. To jí pak nebylo obtížné uvěřit již i proto, že totéž v jiném momentu potvrzoval sám obžalovaný, neboť ten potvrdil, že z téhož místa nad schody viděl v suterénu poškozeného. I proto soud zamítl návrh obžalovaného na doplnění dokazování rekonstrukcí na místě činu, která měla ještě dále objasňovat, odkud mohla svědkyně P. pozorovat obžalovaného v kontaktu s poškozeným, neboť takový úkon by nemohl zpochybnit verzi obžalovaného a svědkyně P., že do suterénu bylo ze schodů do něho vedoucích dobře vidět“ . Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, na již shora uvedené k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo soudem prvního stupně dostatečně reagováno, přičemž logicky a správně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné.
21. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 21. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu