ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1658.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1658/2022-704
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně I.D.T.S. s.r.o. , se sídlem v Mariánských Lázních, Úšovice, Tepelská 137/3, identifikační číslo osoby 04283325, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované METALIS Nejdek s.r.o. , se sídlem v Nejdku, Závodu míru 340, identifikační číslo osoby 45350582, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 2 128 817,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 248/2015, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2021, č. j. 25 Co 354/2020-653, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2021, č. j. 25 Co 354/2020-653, se v části výroku II, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku II tak, že se žaloba o zaplacení částky 116 308,21 Kč zamítá, a v nákladových výrocích III, IV a V zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost AYIN, s.r.o., identifikační číslo osoby 26349825) se na žalované podanou žalobou domáhala zaplacení částky 1 970 003,42 Kč s příslušenstvím jako ceny za dodané teplo, teplou užitkovou vodu a nevrácený kondenzát za období od 1. 2. 2015 do 28. 2. 2015, které právní předchůdkyně žalobkyně dodávala žalované na základě smlouvy o dodávce a odběru tepla v páře ze dne 8. 12. 2006, a částky 158 814 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané v uvedené smlouvě; ohledně částky 37 409,10 Kč s příslušenstvím představující úhradu za nevrácený kondenzát vzala žalobkyně žalobu zpět. Žalovaná proti žalobkyní uplatněnému nároku dne 10. 8. 2015 započetla svou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ode dne 1. 1. 2007 užívala budovu výměníkové stanice „M“ (průmyslový objekt bez čísla popisného nebo evidenčního nacházející se na pozemku st. p. č. 2248 v obci Nejdek, katastrální území Nejdek), jež je ve vlastnictví žalované, bez právního důvodu.
2. Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 9 C 248/2015-562, řízení v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 409,10 Kč, zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 771 348,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 357 468,79 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a státu (výroky V a VI).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 262 836,32 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozsudku), ve zbývajícím rozsahu výroku II, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 508 511,88 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok II napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V napadeného rozsudku).
4. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalovaná a město Nejdek uzavřely dne 2. 1. 1996 smlouvu označenou jako „smlouva o výpůjčce“ na dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006 za účelem zřízení předávacího místa na parovodu Vřesová-Nejdek, jímž žalovaná městu Nejdku vypůjčila budovu výměníkové stanice „M“ s tím, že po rekonstrukci či výměně jejího technologického vybavení bude původní zařízení vráceno žalované a nové technologické vybavení se stane majetkem města Nejdek; k výměně zařízení technologie výměníkové stanice podle této smlouvy došlo v následujících letech. Právní předchůdkyně žalobkyně od 17. 10. 2002 provozovala rozvodnou soustavu tepelné energie v Nejdku na základě smlouvy o nájmu části podniku uzavřené s městem Nejdek (na dobu od 17. 10. 2002 do 31. 12. 2006, tedy do konce doby, na níž ve prospěch města Nejdek byla sjednána výpůjčka budovy výměníkové stanice „M“), přičemž v rámci tohoto provozu dodávala teplo v páře do objektů žalované na základě smlouvy o dodávce a odběru tepla v páře ze dne 8. 12. 2006 označené „č. 031/Metalis závod/2007“. V rámci smlouvy strany sjednaly mimo jiné smluvní pokutu pro případ prodlení odběratele (žalované) se zaplacením kupní ceny ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně dodala a žalovaná odebrala teplo a užitkovou vodu za období od 1. 2. 2015 do 28. 2. 2015, za což žalované dne 5. 3. 2015 fakturovala částku 2 394 593 Kč splatnou nejpozději dne 5. 4. 2015; žalovaná na fakturu uhradila toliko částku 424 589,58 Kč. Zbytek fakturované částky (ve výši 1 970 003,42 Kč) žalovaná odmítla zaplatit, neboť v daném rozsahu podle ní pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně zanikla v důsledku jednostranného zápočtu učiněné dopisem žalované ze dne 18. 8. 2015. V uvedeném dopisu žalovaná proti pohledávce, která je předmětem tohoto řízení, započetla svou pohledávku za právní předchůdkyní žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku toho, že právní předchůdkyně žalobkyně ode dne 1. 1. 2007 užívala budovu a zařízení technologie výměníkové stanice „M“ bez právního důvodu. Podle zjištění odvolacího soudu toto užívání trvalo až do zániku právní předchůdkyně žalobkyně v roce 2019; žalovaná proto v průběhu řízení před soudy nižších stupňů rozšířila svou procesní obranu tak, že proti pohledávce žalobkyně vznesla námitku započtení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za dobu užívání budovy výměníkové stanice „M“ trvající až do dne 1. 8. 2019.
5. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že jednání právní předchůdkyně žalobkyně, která věděla, že budovu výměníkové stanice „M“ využívá bez právního důvodu, opakovaně vyjadřovala žalované přísliby peněžité náhrady za toto užívání a vyřešení věci uzavřením nové nájemní smlouvy, kterou však nikdy neuzavřela, a ani zčásti neakceptovala zápočet provedený žalovanou, bylo nepoctivé, a proto uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty představovalo zjevné zneužití práva (§8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), kterému nebylo možno poskytnout právní ochranu. Odvolací soud dále ve vztahu k (mezi účastnicemi sporné) pohledávce žalované na vydání bezdůvodného obohacení, v důsledku níž mělo dojít k zániku žalobního nároku ve zbylém rozsahu, uzavřel, že vlastníkem technologie výměníkové stanice „M“ bylo v souladu se smlouvou o výpůjčce ze dne 2. 1. 1996 uzavřenou mezi městem Nejdkem a žalovanou právě město Nejdek. Tato smlouva totiž vázala převod vlastnického práva předmětné technologie na město Nejdek pouze na výměnu jejího zařízení, k níž podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů došlo; nerozhodné pak byly skutečnosti namítané žalovanou (tedy že nedala k výměnám souhlas a staré zařízení jí nebylo předáno), neboť s absencí těchto předpokladů daná smlouva ve vztahu k vlastnictví zařízení technologie výměníkové stanice žádné právní následky nespojovala. Bezdůvodné obohacení žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně tak spočívalo pouze v užívání budovy výměníkové stanice „M“ ve vlastnictví žalované bez právního důvodu od 1. 1. 2007. Odvolací soud však shledal, že za období od 1. 1. 2007 do 22. 4. 2011 (žalovaná vyzvala právní předchůdkyni žalobkyně k plnění „dlužného nájemného“ výzvou doručenou jí dne 22. 4. 2015) nemohl být nárok žalované přiznán z důvodu jeho promlčení podle §397 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“. Odvolací soud přitom neshledal námitku promlčení, vznesenou žalobkyní, nepřípustnou s ohledem na nepoctivost jednání její právní předchůdkyně, neboť podle odvolacího soudu lze takto postupovat jen ve výjimečných případech, kdy je námitka promlčení uplatněna např. vůči slabší straně či za jiných zvláštních okolností. V projednávané věci však šlo o vztah dvou podnikatelů; navzdory nepoctivosti jednání právní předchůdkyně žalobkyně se tudíž námitka promlčení žalobkyně dobrým mravům nepříčila. Odvolací soud potvrdil rovněž závěr soudu prvního stupně, podle něhož korespondence právní předchůdkyně žalobkyně nepředstavovala uznání dluhu, když důvod a trvání závazku v ní nebyl uveden dostatečně určitě, a nevyplýval z ní ani zřejmý úmysl právní předchůdkyně žalobkyně svůj dluh uznat. Odvolací soud tak uzavřel, že žalované náleží vypořádání bezdůvodného obohacení za období ode dne 23. 4. 2011 do 1. 8. 2019, a shledal proto žalobu důvodnou v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení ceny dodaného tepla v páře snížené o částku 669 758 Kč odpovídající obvyklému nájemnému předmětné budovy za období od 1. 4. 2015 do 1. 8. 2019.
II. Dovolání účastníků a vyjádření k nim
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil nepoctivost žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty, neboť §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), z něhož odvolací soud vycházel, neměl být na projednávanou smlouvu o dodávce a odběru tepla v páře (uzavřenou dne 8. 12. 2006) s ohledem na §3028 odst. 3 o. z. vůbec aplikován. Odvolací soud se nadto při posouzení žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představovanou např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, a ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007), jestliže odepřel ochranu právu žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání žalobkyně odmítla její dovolací argumentaci, označila její dovolání za nepřípustné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž žalovaná, a to v rozsahu výroku I. Odvolací soud podle ní nesprávně posoudil právní charakter budovy výměníkové stanice a jejího technologického vybavení, poněvadž shledal, že žalované patřila pouze tato budova, čímž se odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, a ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 351/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2925/2008, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007. Odvolací soud nadto nesprávně (v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009) posoudil obchodněprávní povahu právního vztahu založeného bezdůvodným obohacením žalobkyně, v důsledku čehož dospěl rovněž k nesprávnému závěru o délce promlčecí lhůty, čímž se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3009/2017. Žalovaná dále namítá, že odvolací soud pochybil také při posouzení v praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky, zda lze uznat dluh v elektronické formě (e-mailem). A konečně, podle žalované odvolací soud nesprávně (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu) posoudil také její námitku, že žalobkyně uplatnila námitku promlčení nároku žalované v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů tak žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání žalované.
III.A Přípustnost dovolání žalované
14. Dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Dovolatelka předně považuje dovolání přípustné pro nesprávné řešení otázky vlastnického práva k technologickému vybavení výměníkové stanice „M“, neboť toto podle žalované představuje součást budovy ve smyslu §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, a nelze je bez podstatného znehodnocení budovy z výměníkové stanice „M“ oddělit; žalovaná nadto namítá, že podmínky pro vznik vlastnictví technologického vybavení výměníkové stanice „M“ města Nejdku na základě smlouvy ze dne 2. 1. 1996 nebyly splněny, neboť nedala souhlas k výměně technologie, k níž vůbec nedošlo, a staré zařízení jí nebylo předáno.
16. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97), a nemůže tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud napadený rozsudek nezaložil na závěru, že technologické vybavení výměníkové stanice (obecně) představuje součást budovy ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. (když výslovně uvedl, že k posouzení právní samostatnosti či nesamostatnosti budovy a technologie nebyl dán dostatek skutkových zjištění – srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku), nýbrž vycházel z toho, že konkrétně v posuzované věci se technologické vybavení výměníkové stanice stalo samostatnou věcí v důsledku smlouvy uzavřené mezi městem Nejdek a žalovanou dne 2. 1. 1996. Odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, a ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 351/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2925/2008, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007, tak jsou v tomto ohledu (vzhledem ke zvláštní smluvní úpravě majetkového režimu výměníkové stanice mezi žalovanou a městem Nejdek) nepřiléhavé.
17. Zpochybňuje-li žalovaná skutečnost, že se město Nejdek stalo vlastníkem technologie výměníkové stanice „M“ z důvodu, že nedošlo k výměně technologie výměníkové stanice, zakládá tím ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že zařízení technologie výměníkové stanice bylo vyměněno (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
18. Závěr odvolacího soudu, podle něhož vlastníkem technologie výměníkové stanice „M“ bylo město Nejdek, pak nelze zpochybnit ani tvrzením žalované, že nedala k výměně této technologie souhlas a staré zařízení jí nebylo předáno, jak předmětná smlouva z roku 2. 1. 1996 předpokládala. Odvolací soud totiž uzavřel, že tato smlouva s absencí daných předpokladů nespojovala neplatnost ujednání o vlastnictví nové technologie výměníkové stanice „M“. Zpochybňuje-li žalovaná samotný výklad dané smlouvy provedený odvolacím soudem, Nejvyšší soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což ovšem není případ této věci a ani žalovaná žádné takové pochybení odvolacího soudu v dovolání neuvádí.
19. Žalovaná dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil povahu právního vztahu založeného bezdůvodným obohacením, v důsledku čehož rovněž nesprávně určil délku promlčecí doby jako čtyřletou (s ohledem na §397 obch. zák.), zatímco podle žalované bylo nutno aplikovat §107 odst. 2 obč. zák., podle něhož se právo na vydání plnění z úmyslného bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Žalovaná totiž přehlíží, že ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. upravuje objektivní promlčecí lhůtu, jejíž uplynutí je relevantní pouze v případě, kdy nedojde k uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, tedy když se oprávněný nedozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obrátil (srov. odst. 1 téhož ustanovení). V projednávané věci však odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná si byla od počátku vědoma, že se právní předchůdkyně žalobkyně na její úkor obohatila (resp. průběžně obohacovala). Pro posouzení promlčení jejího nároku na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení tak byla rozhodná promlčecí lhůta subjektivní, neboť skončí-li běh kterékoli promlčecí doby (subjektivní nebo objektivní), právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá promlčecí doba ještě neskončila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002). Ani odlišné (žalovanou zaujímané) posouzení povahy vztahu z bezdůvodného obohacení mezi účastnicemi by se nemohlo v poměru žalované nijak příznivě projevit (neboť v takovém případě by bylo nutno konstatovat promlčení nároku žalované po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty podle §107 odst. 1 obč. zák. v ještě větším rozsahu, než to učinil odvolací soud), což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Předkládá-li žalovaná v této souvislosti dovolacímu soudu (podle jejího názoru v jeho rozhodování dosud neřešenou) otázku, zda lze uznat dluh v elektronické formě (prostřednictvím e-mailu), ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97). Ten totiž napadený rozsudek nezaložil na závěru, zda lze dluh uznat prostřednictvím e-mailu, nýbrž vycházel ze závěru soudu prvního stupně, že úmysl jednatele právní předchůdkyně žalobkyně (autora předmětného e-mailu) k uznání dluhu vůbec nesměřoval, a z toho, že tento e-mail nebyl dostatečně určitý (srov. bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku).
21. Žalovaná konečně namítá, že žalobkyní vznesená námitka promlčení nároku žalované na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení byla v rozporu s dobrými mravy.
22. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011).
23. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).
24. V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace §3 odst. 1 obč. zák. nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace §3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.
25. Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).
26. Citované závěry je přitom třeba obdobně vztáhnout i na posuzování, zda výkon práva vznést námitku promlčení je či není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), přičemž v obchodních závazkových vztazích je třeba obzvlášť zdůraznit výjimečnost důvodů, jež by mohly vést k závěru o rozporu námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku. Účastníky tohoto závazkového vztahu jsou totiž obvykle podnikatelé, u nichž se předpokládá jistá profesionální zdatnost při ochraně svých práv (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 123/2011).
27. V projednávané věci přitom Nejvyšší soud neshledal, že by úvahy odvolacího soudu (podle nichž šlo o vztah dvou podnikatelů, v němž nebyly dány žádné výjimečné či intenzivní okolnosti odůvodňující tak významný zásah do principu právní jistoty) byly v daném ohledu zjevně nepřiměřené, a proto ani poslední námitka žalované přípustnost jejího dovolání nezakládá. Spatřuje-li pak žalovaná důvod pro vyhovění její námitce v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně opakovaně vyjadřovala přísliby zaplacení bezdůvodného obohacení a uzavření nájemní smlouvy, Nejvyšší soud připomíná svůj ustálený právní názor, podle něhož neuplatnil-li účastník své právo včas, tedy před uplynutím promlčecí doby, jen proto, že uvěřil svému smluvnímu protějšku, který opakovaně sliboval splnění dluhu a ujišťoval, že skutečně hodlá dluh uhradit, způsobil marné uplynutí promlčecí lhůty tento účastník sám (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, jakož i jeho rozsudek ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3370/2012).
28. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
III.B Přípustnost dovolání žalobkyně
29. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.).
30. K rozsahu dovolání žalobkyně dovolací soud nejprve uvádí, že jej posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že směřuje jen proti té části výroku II napadeného rozsudku, jíž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, neboť ve vztahu ke zbylé části výroku II napadeného rozsudku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
31. K tomu Nejvyšší soud dále doplňuje, že o zamítnutí nároku na zaplacení smluvní pokuty v rozsahu částky 42 505,79 Kč, rozhodl výrokem III svého rozsudku již soud prvního stupně (srov. též bod 62 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k tomu, že proti výroku III rozsudku soud prvního stupně nepodala žalobkyně odvolání, nabyl rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu právní moci (§159 o. s. ř.), včetně účinků závaznosti (§159a odst. 1 o. s. ř.) a nezměnitelnosti (§159a odst. 4 o. s. ř.), a nemohl tak již být předmětem přezkumu před odvolacím soudem. Odvolací soud tak výrokem II napadeného rozsudku rozhodl o zamítnutí práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty pouze ve zbývajícím rozsahu uplatněné smluvní pokuty, tj. o zaplacení částky 116 308,21 Kč, jež je dána rozdílem původně uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty, tj. 158 814 Kč, a částkou smluvní pokuty ve výši 42 505,79 Kč, o které již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně. V rozsahu práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 116 308,21 Kč se pak dovoláním žalobkyně zabýval i dovolací soud.
32. Dovolání žalobkyně je přípustné pro posouzení otázky odepření právní ochrany nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
33. Dovolání je důvodné.
34. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná předmětnou smlouvu o dodávce a odběru tepla v páře uzavřely dne 8. 12. 2006 jako dvě podnikající osoby v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, Nejvyšší soud nárok žalobkyně na zaplacení soudní pokuty posoudil podle ustanovení obchodního zákoníku (srov. §3028 odst. 3 o. z. a §261 odst. 1 obch. zák.).
35. Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
36. Podle §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
37. Pro ustanovení §265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle §265 obch. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016).
38. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi mimo jiné akcentoval, že ustanovení §265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Korektiv „zásady poctivého obchodního styku“ má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4988/2016).
39. V rozsudku ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, Nejvyšší soud shrnul, že k nepřiznání smluvní pokuty z důvodu uvedeného v §265 obch. zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou smluvní stranu.
40. V rozsudku ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, Nejvyšší soud vyložil, že není samozřejmě vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, soud však musí hodnotit samo toto jednání, nikoli jednání jiné a musel by prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka.
41. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že jednání právní předchůdkyně žalobkyně bylo „zásadně nepoctivé“ a zjevným zneužitím práva, neboť tato (s vědomím, že užívá budovu výměníkové stanice „M“ bez právního důvodu) žalovanou ujišťovala, že si je svého dluhu vědoma, a opakovaně slibovala, že bezdůvodné obohacení vydá; zápočet žalované však (ani z části) neuznala a následně vyvolala spor o zaplacení celé fakturované částky včetně smluvní pokuty za prodlení s jejím zaplacením.
42. Uvedenou úvahu odvolacího soudu Nejvyšší soud považuje vzhledem ke skutkovým zjištěním a okolnostem věci za zjevně nepřiměřenou. V prvé řadě je třeba konstatovat, že odvolací soud se nezabýval výkladem ujednání o smluvní pokutě (§266 a násl. obch. zák.) a nezjistil, jakou funkci či funkce měla v projednávané věci smluvní pokuta plnit, v důsledku čehož při posuzování poctivosti postupu právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezohlednil, zda vymáhání dané smluvní sankce k plnění zamýšlené funkce směřuje (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 202/2006). Již z tohoto důvodu tak lze jeho právní posouzení označit za neúplné, tedy nesprávné.
43. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že podle shora citované judikatury lze ochranu právu na zaplacení smluvní pokuty odepřít pouze výjimečně, odůvodňují-li to mimořádně závažné okolnosti konkrétního případu (shodně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018); tyto okolnosti musí být obzvlášť závažné, jedná-li se o obchodní vztah mezi dvěma podnikateli (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 123/2011), jak tomu bylo v posuzované věci. Okolnosti, pro které odvolací soud odepřel ochranu subjektivnímu právu žalobkyně, přitom podle Nejvyššího soudu využití takto výjimečného postupu neodůvodňují. Žalovaná si byla (musela být) vědoma své povinnosti zaplatit včas fakturu za dodávku tepla v páře vyplývající z předmětné smlouvy, jakož i sjednaných důsledků jejího prodlení. Žádné ujednání ji přitom neopravňovalo zadržet smluvní plnění za účelem vyřešení mimosmluvních vztahů s právní předchůdkyní žalobkyně. Jestliže odvolací soud v dané souvislosti poukazoval na vědomí právní předchůdkyně žalobkyně o alespoň částečné důvodnosti požadavku a zápočtu žalované, Nejvyšší soud upozorňuje, že zatímco splatnost předmětné faktury končila dnem 5. 4. 2015, žalovaná k zápočtu, v jehož důsledku pohledávka žalobkyně zčásti zanikla, přistoupila až 18. 8. 2015, tedy po několika měsících prodlení s plněním svých závazků. Nejvyšší soud za daných okolností nepovažuje následný postup právní předchůdkyně žalobkyně, která uplatnila svůj nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty, za natolik mimořádně závažný a nepoctivý, aby svou intenzitou odůvodnil odepření ochrany jejímu subjektivnímu právu.
44. V neposlední řadě Nejvyšší soud podotýká, že odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za vnitřně rozporuplné, jestliže odvolací soud odepřel ochranu právu žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, neboť její jednání považoval za nepoctivé a zjevné zneužití práva, zatímco obdobné jednání již nepovažoval za rozporné s dobrými mravy při posuzování procesní obrany žalované proti vznesené námitce promlčení (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Lze sice souhlasit s odvolacím soudem, že poctivost (dikcí §265 obch. zák. „zásady poctivého obchodního styku“) a dobré mravy představují odlišné instituty, ze shora označené judikatury však vyplývá, že kritéria pro posouzení zjevného zneužití práva a rozporu určitého jednání s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku se v převážné míře překrývají, přičemž zásadní rozdíl mezi nimi spočívá ve vyšších požadavcích kladených na podnikatele vystupující v obchodních vztazích při ochraně svých subjektivních práv (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 123/2011).
45. Nejvyšší soud konečně doplňuje, že se námitkou žalobkyně, podle níž odvolací soud nepoctivost jednání žalobkyně při uplatnění práva na smluvní pokutu nesprávně posoudil podle ustanovení §8 o. z., nezabýval, neboť s ohledem na posouzení důvodnosti předchozí žalobkyní v dovolání vznesené otázky, by to bylo nadbytečné.
46. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
V. Závěr
47. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v té části výroku II, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení 116 308,21 Kč s příslušenstvím zamítá, včetně navazujících výroků III, IV a V o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
48. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu