ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1471.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1471/2023-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované obci Tursko, se sídlem v Tursku, Čestmírovo náměstí 59, identifikační číslo osoby: 00241768, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení částky 70.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 9/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 28 Co 193/2022-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – západ dne 11. 1. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 70.500,- Kč s příslušenstvím. Žalobní nárok založila na tvrzeních, podle nichž je vlastníkem pozemků parc. č. XY a č. st. XY v katastrálním území XY. Žalovaná na těchto pozemcích provozuje čistírnu odpadních vod (dále také „ČOV“) a za užívání těchto pozemků k danému účelu žalobkyni neposkytuje žádnou finanční náhradu. Žalobou je finanční náhrada požadována za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021. Žalobkyni již v minulosti byla na základě pravomocných soudních rozhodnutí náhrada za užívání označených pozemků žalovanou přiznána.
2. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 5 C 9/2022-25, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.500,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 11. 1. 2022 do zaplacení (výrok I.) a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 23.757,- Kč (výrok II.); dále zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok III.).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu korespondujícího žalobním tvrzením (viz bod 1. odůvodnění tohoto usnesení), jež žalovaná nijak nerozporovala. Dále zjistil, že rozsudky Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 12. 2016, č. j. 3 C 89/2016-114, a ze dne 7. 1. 2019, č. j. 18 C 8/2018-71 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 23 Co 162/2019-96), byla žalobkyni za období od 22. 2. 2013 do 22. 2. 2016, respektive za období od 23. 12. 2016 do 21. 12. 2017, pravomocně přiznána náhrada bezdůvodného obohacení za užívání shora označených pozemků žalovanou spočívajícího v umístění a provozu čistírny odpadních vod. Znaleckým posudkem Ing. arch. Jiřího Musálka byla obvyklá cena nájemného pro rok 2021 určen částkou 70.500,- Kč.
4. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení §2991 odst. 1 a 2 a §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále („o. z.“). Shodně jako v předchozích soudních řízeních nárok právně posoudil jako požadavek na náhradu bezdůvodného obohacení, které žalované na úkor žalobkyně vzniklo užíváním označených pozemků bez právního důvodu, za kteréžto užívání žalovaná neposkytla žalobkyně v žalovaném období žádnou náhradu. Výši náhrady bezdůvodného obohacení pak soud prvního stupně stanovil v závislosti na znaleckém závěru o výši nájemného v místě a čase obvyklého. Soud prvního stupně se dále vypořádal s námitkami žalované, jimiž brojila proti důvodnosti žaloby argumentací o vydržení vlastnického práva k označeným pozemkům, a nepřisvědčil ani důvodnosti návrhu žalované na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o vzniku věcného břemene vydržením vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 18 C 47/2022.
5. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 28 Co 193/2022-91, odmítl odvolání směřující proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 70.500,- Kč spolu s 11,75 % úrokem z prodlení z uvedené částky ročně od 11.1. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 15.391,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 15.132,- Kč (výrok III.).
6. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž doplnil dokazováním výpověďmi svědků A. M. a V. V. a listinami (rozhodnutí Okresního národního výboru Praha - západ, odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství ze dne 20. 5. 1986, č. j. VOD 335-340/86, souhlas Okresního národního výboru Praha - západ, odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství ze dne 23. 5. 1990, č. j. VOD 235-1528/90, rozhodnutí Okresního úřadu Praha – západ, referát životního prostředí ze dne 31. 5. 1991, č. j. VOD 235-1890/91, rozhodnutí Okresního úřadu Praha – západ, referátu životního prostředí ze dne 30. 9. 1999, č. j. VOD 235-2756/R/98, rozhodnutí Okresního úřadu Praha – západ, referátu životního prostředí ze dne 14. 12. 2001, č. j. VOD 235-3838/01/R, souhlas Stavebního úřadu Velké Přílepy ze dne 28. 5. 2006, souhlas Stavebního úřadu Velké Přílepy s provedením ohlášené stavby ze dne 20. 3. 2008, č. j.: Výst. 457/08, vyhodnocení zkušebního provozu ČOV Tursko ze dne 20. 12. 2012, geometrický plán se zaměřením ze dne 25. 8. 1994 a výpis z pozemkového katastru a identifikace parcel ze dne 14. 12. 1992). Na základě provedeného dokazování pak odvolací soud doplnil skutkový stav o zjištění, že čistírna odpadních vod a stavby a zařízení potřebné k jejímu provozování se nacházejí na pozemku parc. č. XY a částečně na pozemku parc. č. XY, jež jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Stavba ČOV (sestávající se z objektu hrubého předčištění, sdružených objektů biologického čištění, kalového hospodářství, provozního objektu a ostatních objektů – komunikace, zpevněné plochy, oplocení, spojovací potrubí) byla povolena v roce 1986 a v roce 1990 byl dán souhlas se zahájením zkušebního provozu. Zkušební provoz ČOV byl vzhledem k tomu, že zatížení zařízení odpadními vodami bylo menší, opakovaně prodlužován. V roce 2001 bylo povoleno trvalé užívání ČOV a schválen její provozní řád. V následujících letech provozu byla ČOV stavebně upravována, některé objekty a zařízení rekonstruovány (zastřešena česla a čerpadla) a některé technologické součásti ČOV nově vystrojeny. Následně formuloval závěr o skutkovém stavu, dle něhož čistírna odpadních vod byla umístěna na označených pozemcích ve vlastnictví žalobkyně již před 1. 1. 2002 a již v této době sloužila svému účelu.
7. Na takto zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o. z. (shodně jako soud prvního stupně) a dále ustanovení §55 odst. 1 písm. c) a §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů) – dále „vodní zákon“ a ustanovení §38 odst. 1 písm. c) zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění účinném do 31. 12. 2001. Dospěl ke konkluzi o nedůvodnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, neboť areál ČOV umístěný na pozemcích žalobkyně (vybudovaný a danému účelu sloužící již před 1. 1. 2002) je vlastník pozemků povinen strpět, přísluší mu náhrada za zákonné věcné břemeno založená ustanovením §59a vodního zákona, jež ovšem vylučuje přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3876/2020 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vysvětlil, že citované ustanovení vodního zákona je vzhledem k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení úpravou speciální.
8. Odvolací soud dále nepřisvědčil námitkám žalobkyně založeným na tvrzeních, že žalovaná užívání její pozemky jiným způsobem a v jiném či větším rozsahu, než je pro provoz ČOV třeba. Jednak uvedl, že tato tvrzení žalobkyně uplatnila přes řádně poskytnuté poučení ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), až v odvolacím řízení, a tedy v rozporu s principem neúplné apelace vyjádřeným v ustanovení §205a o. s. ř., a dále připomněl, že na základě zjištěného skutkového stavu jsou stavby náležící k ČOV součástí většího celku, což se podává z dokumentů, jimiž byl v odvolacím řízení proveden důkaz. Žalobkyně pak sama bezdůvodné obohacení skutkově vymezila jako užívání pozemků k umístění a provozování ČOV.
9. Obranu žalované založenou na tvrzeních o vybudování a zprovoznění ČOV již před 1. 1. 2002 odvolací soud naopak se zřetelem na princip koncentrace řízení a neúplné apelace označil za včasnou, neboť rozhodné skutečnosti, jež měl soud prvního stupně po právní stránce zhodnotit, žalovaná uplatnila již v řízení před okresním soudem. Doplnění dokazování v odvolacím řízení tudíž, dle názoru odvolacího soudu, mohlo být provedeno se zřetelem na ustanovení §213b odst. 1 a §205a písm. d) o. s. ř. Obranu žalované pak bylo možno - dle odvolacího soudu - hodnotit jako úspěšnou bez ohledu na jinou právní argumentaci, jíž k obraně proti nárokům žalobkyně použila žalovaná v jiných řízeních, a na rozhodnutí soudu v předchozích věcech (na něž žalobkyně odkazovala), v nichž základem pro právní posouzení nebylo skutkové zjištění o vybudování a zprovoznění ČOV před rozhodným datem 1. 1. 2002.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům II. a III.) podala dovolání žalobkyně majíc je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro vyřešení otázky procesního práva, zda je porušením práva účastníka na spravedlivý proces, spočívajícím ve vydání překvapivého rozhodnutí, a principu rovnosti stran (článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod – dále „Listina“), „pokud odvolací soud umožnil na jednání o odvolání žalované doplnit žalované tvrzení a navrhnout k nim důkazy, poskytnout k tomu žalované lhůtu 10 dnů, jednání odročit o 14 dnů, doplnění tvrzení a důkazů zaslat žalobkyni 1 den před odročeným jednáním, na tomto jednání provést důkazy, včetně výslechu dvou svědků, a poté již jednání odročit pouze za účelem vyhlášení rozsudku.“ Dále žalobkyně vymezila přípustnost dovolání poukazem na řešení otázky pravomoci soudu v občanském soudním řízení rozhodovat o rozsahu povinnosti a oprávnění vlastníka čistírny odpadních vod jako vodního díla ve smyslu vodního zákona a vlastníka pozemku, na němž je takové dílo vybudováno, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě rozhodl o otázce, jež nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Má dále za to, že dovolání je přípustné pro řešení dalších dvou dosud neřešených otázek, a sice „rozsahu vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 na pozemku jiného vlastníka, jehož existenci a užívání má vlastník pozemku dle §59a vodního zákona povinnost za náhradu strpět“ a „určení časového okamžiku vybudování vodního díla ve smyslu §59a vodního zákona.“ Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
12. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
13. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
15. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání žalobkyně není přípustné.
17. K přípustnosti dovolání založeného na tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti stran řízení považuje Nejvyšší soud za žádoucí předeslat, že žalobkyní reglementovaný argument, že „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako samostatný dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.“ se míjí se splněním jiné procesní povinnosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a sice řádně vymezit nikoliv jen důvod dovolání, ale rovněž důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. K přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. sluší se v prvé řadě poukázat na to, že z dovolání žalobkyně není patrné, jaké hledisko z citovaného ustanovení ve vztahu judikatuře Nejvyššího soudu dovolatelka uplatňuje. Tím se v uvedeném rozsahu dovolání zastavuje před branou jeho projednatelnosti, neboť nesplňuje požadavek na uvedení některého z hledisek (důvodů) jeho přípustnosti. Požadavek na splnění povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje důvod přípustnosti dovolání vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., je petrifikován nejen ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ale s akcentem na ústavněprávní konotace označené dovolatelovy povinnosti je rozvíjen i v judikatuře Ústavního soudu (body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.; toto stanovisko je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, rovněž přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nalus.usoud.cz ). Dovolatelka se mýlí v tom, že by jakákoliv námitka, do níž je projektováno tvrzení o porušení ústavně garantovaných práv a svobod, byla způsobilým důvodem dovolání, jenž by měl Nejvyšší soud zohlednit, a jež by postačovala k vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 39. odůvodnění), Ústavní soud uvedl, že „požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu“ a vymezil se proti tomu, jak uvedená problematika byla chápána v dřívější judikatuře Ústavního soudu (konkrétně uvedl nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13), užitím teze, že „neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele.“ Současně v označeném plenárním stanovisku ovšem dovodil, že „ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej výrokovou část III. stanoviska a body 43. a 44. jeho odůvodnění). Požadavek na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. může být tedy dovolatelem splněn jen tehdy, pokud ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu vymezí některé ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání za současného splnění argumentace vztahující se k ochraně základních práv a svobod. Splnění takového požadavku ovšem z článku II. (na str. 2) dovolání žalobkyně nevyplývá. Odkaz žalobkyně na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (str. 2 dovolání „pod čarou“), který tezi připomenutou dovolatelkou aproboval z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, jehož závěry byly označeným stanoviskem pléna Ústavního soudu překonány, tak zjevně neobstojí.
18. Ustanovení §237 o. s. ř. a požadavku na řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vyplývajícímu z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a judikatury Nejvyššího soudu (viz bod 17. odůvodnění tohoto usnesení) neodpovídá ani ta argumentace, jíž žalobkyně uplatňuje v článku III. dovolání (poslední odstavec na str. 3 a první odstavec na str. 4). Vedle nepřiléhavé teze o naplnění důvodu dovolání uplatněním námitky, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017, a ze dne 1. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, je třeba trvat na tom, že byť obsahově, vymezená otázka procesního práva musí být založena na argumentaci, jíž je dovolací soud vybídnut k posouzení odvolacím soudem přijaté interpretace či aplikace konkrétní normy procesního práva, jež se stala určující při rozhodování věci. V případě dovolání žalobkyně je ovšem evidentní, že uvedeným způsobem nebyla relevantní otázka procesního práva formulována. Žalobkyně totiž přípustnost dovolání spojuje s kritikou konkrétního procesního postupu odvolacího soudu při plnění poučovací povinnosti účastníka řízení a provádění dokazování a s jeho následkem, jímž mělo být – dle mínění dovolatelky – vydání překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně tak uplatnila případ vady řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení, pokud jimi odvolací soud řízení skutečně zatížil, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). To ovšem není případ dovolání žalobkyně, které Nejvyšší soud jako přípustné neshledal. Navíc dovolací soud procesní postup odvolacího soudu předcházející vydání dovolání dotčeného rozhodnutí za vadný nepovažuje.
19. K překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, k poskytování poučovací povinnosti a dokazování v řízení před odvolacím soudem.
20. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07).
21. V poměrech přítomné právní věci je dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu založen na závěru o nedůvodnosti žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, kterýžto nárok je vyloučen ustanovením §59a vodního zákona, jež vlastníku pozemku, na kterém se nachází vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, přiznává za jeho užívání náhradu ve formě zpravidla jednorázové kompenzace (náhrady). Pro takové právní posouzení věci se jevily rozhodnými skutečnosti o době vybudování vodního díla do podoby, že již může sloužit svému účelu. Jak se v posuzovaném sporu podává již z vyjádření k žalobě (č. l. 15 až 18 spisu), žalovaná založila, mimo jiného, svou procesní obranu proti uplatněné žalobě i na tvrzeních o výstavbě a následném provozu vodního díla (čistírny odpadních vod) již před rozhodným datem, včetně označení důkazů, jimiž taková tvrzení hodlá prokazovat (článek IV. vyjádření žalované k žalobě). Za toho stavu, navíc s přihlédnutím k tomu, že oba účastníci řízení, byli při jednání před odvolacím soudem konaným dne 10. 11. 2022 na význam uvedených tvrzení i z hlediska dalšího postupu odvolacího soudu upozorněni a k jejich prokázání byli dokonce provedeny některé listinné důkazy, jež si odvolací soud opatřil, neobstojí námitka žalobkyně o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud vzal v úvahu při svém rozhodování pouze ty skutečnosti, které byly a ostatně musely objektivně být i žalobkyni známy, neboť se jimi žalovaná proti důvodnosti žaloby bránila již v řízení před soudem prvního stupně. Pokud prvostupňový soud takto uplatněné skutečnosti - ať již z jakéhokoliv důvodu - (nesprávně) pominul a nepromítl je do svého rozhodnutí, neznamená to, že pro věc rozhodná tvrzení z řízení „vymizela“ a nemohou být procesně zohledněna v další fázi řízení před odvolacím soudem. Odkázala-li žalobkyně na podporu tvrzení o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06, pak se jedná pro skutkovou a procesní odlišnost odkazované věci o argument nepřiléhavý. Ústavní soud totiž posuzoval překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na základě jiného právního posouzení vycházejícího z argumentace, jež nebyla v řízení před soudem prvního stupně nikým uplatněna.
22. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021). Poučení účastníků řízení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1092/2021).
23. Poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení tohoto ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. V takovém případě musí být – bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení – poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.) a jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení §118a o.s.ř. považováno za vadu řízení, pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§213b odst. 2, §219a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně pak v dalším řízení musí umožnit účastníkovi vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. V rozsahu, v němž skutková tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu i poté, kdy došlo ke koncentraci řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017).
24. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013) dále vyplývá, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp.zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi pořadí při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě odvolacího soudu) je právo na spravedlivý proces naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
25. V projednávané věci odvolací soud zvoleným procesním postupem zcela respektoval požadavky vyplývající pro něj v poměrech odvolacího řízení z ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §211 o. s. ř.), §213b odst. 1 a §213 odst. 4 o. s. ř. a z výše nastíněných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, respektive Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Výše již bylo zmíněno, že procesní obranu proti žalobě na vydání bezdůvodného obohacení založila žalovaná i na tvrzeních o vybudování a zprovoznění ČOV v obci Tursko před datem 1. 1. 2002, což by byla v rovině právního posouzení věci (při aplikaci ustanovení §59a vodního zákona) významná skutečnost při úvaze o důvodnosti uplatněného nároku. Soud prvního stupně tato tvrzení zcela pominul, ze svých úvah o důvodnosti žaloby je vytěsnil, a tudíž žalované neposkytl poučení o potřebě splnit její důkazní povinnost dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Přivodil tudíž stav, kdy žalovaná nemohla být ve věci úspěšná, neboť jí soud prvního stupně nevytvořil procesní prostor k uplatnění jejího oprávnění navrhnout či označit k předneseným tvrzením důkazy; je přitom lhostejné, z jakého důvodu soud prvního stupně svou poučovací povinnost nesplnil. Za této situace pak bylo na odvolacím soudu, aby procesní pochybení soudu prvního stupně napravil a potřebné poučení o splnění důkazní povinnosti žalované poskytl sám (§213b odst. 1 o. s. ř.). Nejednalo se tak o případ uvedený v ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř., neboť poskytnutí poučení nebylo navázáno na odlišný právní názor odvolacího soudu, ale na absentující poučení o důkazní povinnosti ze strany soudu prvního stupně o právně významné skutečnosti, jež byla tvrzena již v řízení před okresním soudem. Nejvyšší soud se proto neztotožňuje s dovolací kritikou žalobkyně, že by snad odvolací soud „způsobem vedení odvolacího řízení, doplňování tvrzení a důkazních návrhů a k provádění důkazů k tvrzením stran“ porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces a v její neprospěch i princip rovnosti stran sporu. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. 11. 2022, přítomná zástupkyně žalované byla poučena ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě splnit důkazní povinnost pouze k těm tvrzením, jež byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně a o následcích nesplnění povinnosti důkazní, přičemž k předložení, respektive označení, všech důkazů jí byla poskytnuta lhůta deseti dnů. Žádná nová tvrzení a ani důkazy k nim, jak se mylně domnívá žalobkyně, nebyly do procesu dokazování v řízení před odvolacím soudem vneseny. Ostatně většinu listinných důkazů, jež odvolací soud posléze využil při formulaci závěru o skutkovém stavu, provedl k důkazu již při jednání dne 10. 11. 2022, přičemž některé z nich byly k důkazu čtením opakovány na jednání odvolacího soudu dne 24. 11. 2022 a další, jimiž byl u tohoto jednání proveden důkaz, byly žalovanou označeny již v textu vyjádření k žalobě (viz článek IV. vyjádření). Dovolací soud tudíž neshledává důvodnou kritiku žalobkyně nesenou argumentem, že se s navrženými důkazy (listinami) neměla možnost dostatečným způsobem předem seznámit. Pokud pak jde o důkaz navrženými svědky, žalobkyně nijak nespecifikuje, v jakém směru se hodlala na jejich výslechy připravit. Skutečnosti, o nichž by měli vypovídat, žalovaná anoncovala v jejím podání ze dne 21. 11. 2022, jež sice bylo zástupci dovolatelky doručeno dne 23.11. 2022, nicméně z obsahu protokolu o jednání dne 24. 11. 2022 zřetelně vyplývá, že žalobkyni nebyla upřena možnost klást svědkům po jimi podaných výpovědích otázky, a k jejich výpovědím, respektive v případě svědka V. V. i k jeho osobě, se dostatečně vyjádřit.
26. Sluší se doplnit, že žalobkyní použitá citaci z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, vyjadřuje princip rovnosti účastníků řízení, jehož porušením může dojít k procesnímu zvýhodnění jedné ze stran sporu, ve zcela odlišných procesních souvislostech (nedoručení odvolání druhé procesní straně v řízení před odvolacím soudem, v němž mohlo být rozhodnuto i bez nařízení jednání, a vydání rozhodnutí v neprospěch protistrany odvolatele, která neměla možnost pro absenci doručení se k odvolání vyjádřit).
27. Dovolání žalobkyně není přípustné dále pro řešení otázky stanovení rozsahu práv a povinností vlastníka pozemku, na němž bylo vybudováno vodní dílo před 1. 1. 2002, a jehož užívání má vlastník pozemku podle ustanovení §59a vodního zákona strpět a ani pro řešení otázky určení časového okamžiku vybudování vodního díla ve smyslu citovaného ustanovení vodního zákona, jež neměly být – dle mínění dovolatelky – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny. Ve vztahu k těmto otázkám žalobkyně neuplatňuje právní, ale výlučně skutkovou argumentaci polemikou se správností skutkových závěrů odvolacího soudu, pokud jde o identifikaci pozemků, na nichž se vodní dílo (ČOV) tvořící nejen stavby a technologická zařízení, ale i komunikační plochy, nachází, jakož i o identifikaci staveb a zařízení, které sloužily jako ČOV před 1. 1. 2002, a do jaké míry stavební činností po uvedeném datu byly stavby a zařízení změněny, popřípadě nahrazeny novými, tak, aby se již nedalo hovořit o původním vodním díle, ale vodním díle novém. Jinými slovy řečeno, v uvedených dvou směrech žalobkyně oponuje správnosti skutkových závěrů založených odvolacím soudem na provedených důkazech listinami a výpověďmi dvou svědků a na jejich hodnocení.
28. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ukotvena v závěru, že předestřením skutkových námitek některé z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. vymezit nelze a ani jejich prostřednictvím nemůže být uplatněn jediný možný zákonný důvod dovolání, tj. nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
29. K otázce rozsahu oprávnění vlastníka vodního díla a povinnosti vlastníka pozemku, na němž se vodní dílo nachází, jež je v dovolání, jak výše zmíněno, nesena výlučně skutkovou argumentací, považuje Nejvyšší soud za vhodné pro doplnění uvést, že s tvrzením, že na pozemcích parc. č. XY a par. č. XY se vodní dílo nenachází, přichází žalobkyně až v průběhu odvolacího řízení poté, kdy odvolací soud při jednání konaném dne 10. 11. 2022 seznámil účastníky řízení se svým názorem o potřebě zabývat se v rovině důkazní tvrzeními žalované uplatněnými v řízení před soudem prvního stupně, že ČOV byla vybudována před 1. 1. 2002, a že případné prokázání těchto tvrzení může být významné pro právní posouzení žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze přehlédnout, že v řízení před soudem prvního stupně žalobkyně (v žalobě) zcela jednoznačně skutkově vymezila, že žalovaná užívá předmětné pozemky k provozu čistírny odpadních vod (viz opakující se tvrzení v článku I. a II. žaloby). Právo na změnu rozhodných tvrzení sice nelze na jedné straně žalobkyni upřít, na straně druhé, je-li vyvolána až názorem předestřeným odvolacím soudem na zamýšlený postup v odvolacím řízení, pak to obecně vzato má vliv na posouzení účelovosti změny tvrzených skutečností, nehledě na to, že odvolací soud správně nepřehlédl, že tvrzení o užívání předmětných pozemků žalobkyně žalovanou jiným způsobem a v jiném či větším rozsahu uplatnila žalobkyně v rozporu s principem neúplné apelace (§119a odst. 1 o. s. ř.) až v odvolacím řízení (viz bod 20. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku).
30. Dovolání není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda má civilní soud pravomoc v občanském soudním řízení rozhodovat o kvalifikaci určitého díla jako vodního díla, zda má dále pravomoc rozhodovat o rozsahu povinností vlastníka pozemku, na němž bylo vodní dílo před 1. 1. 2002 vybudováno, a zda má pravomoc rozhodovat o tom, ke kterému konkrétnímu okamžiku lze mít vodní dílo dle §59a vodního zákona za vybudované. Přípustnosti dovolání pro řešení takto vymezeného souboru otázek nelze primárně přisvědčit již jen proto, že na jejich řešení není rozsudek odvolacího soudu založen, a tudíž nelze shledat splněným obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř., že na řešené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
31. Odvolací soud si nijak neatrahoval oprávnění náležící vodoprávnímu úřadu dle ustanovení §55 odst. 4 vodního zákona, neboť skutečnost, že čistírna odpadních vod je vodním dílem vyplývá ze zákonné definice upravené ustanovením §55 odst. 1 písm. c) vodního zákona a účel soubor staveb a zařízení provozovaných žalovanou jako čistírna odpadních vod byl dokazováním provedeným odvolacím soudem mimo jakoukoliv pochybnost prokázán. Ostatně smysl rozhodování v pochybnostech o charakteru stavby jako vodního díla je příznačně popsán ve výkladu na úseku vodního hospodářství č. 53 Ministerstva zemědělství ze dne 22. 8. 2005, č. j. 25035/2005-16300 (obsah výkladu je přístupný v systému právních informací ASPI Publishing, nakladatelství Wolters Kluver, sekce literatura, k ustanovení §55 vodního zákona) a je svázán s posouzením určité stavby speciálním stavebním úřadem, jímž je na úseku vodního hospodářství příslušný vodoprávní úřad, což logicky předpokládá, že určitá stavba nebyla dosud ve stavebním řízení jako (druh) vodního díla kategorizován. V případě ČOV v obci Tursko tomu tak ovšem není, neboť listinami provedenými odvolacím soudem k důkazu (viz bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) bylo postaveno najisto, že se o vodní dílo ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. c) vodního zákona jedná.
32. Nejvyšší soud považuje za nepřiléhavé a do projednávané věci nedopadající odkazy žalobkyně na (citované) pasáže z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, jež neposkytují pro nesouměřitelné skutkové i právní souvislosti řešené v odkazovaných věcech relevantní argumentační podklad pro námitky, že odvolací soud si osoboval pravomoc rozhodnout o rozsahu povinnosti vlastníka „služebného“ pozemku, na němž se vodní dílo nachází. V případě prvního z citovaných rozhodnutí se jednalo o řízení o určení, že pozemek není zatížen věcným břemenem ve smyslu §12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, který až do přijetí zákona č. 151/2000 Sb. svěřoval rozhodovací pravomoc při zřizování legálních věcných břemen „organizacím spojů“. Pokud jde o druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešená právní otázka spočívala v posouzení vztahu ustanovení §50 písm. c) a §59a vodního zákona z hlediska práva na poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva u vodního díla vybudovaného v korytě vodního toku před 1. 1. 2002 i za dobu před novelou účinnou od 1. 1. 2014, jíž bylo do vodního zákona včleněno ustanovení §59a.
33. Nejvyšší soud se rovněž neztotožňuje s námitkou dovolatelky, že by si odvolací osoboval pravomoc rozhodovat o tom, ke kterému konkrétnímu okamžiku lze mít vodní dílo dle §59a vodního zákona za vybudované. Jakkoliv je tato námitka v textu dovolání neurčitě odůvodněna tím, že taková pravomoc náleží vodoprávnímu úřadu s ohledem na textaci vodního zákona, který s tímto časovým omezením pracuje na mnoha místech (žalobkyně ovšem neuvádí, v jakých ustanoveních zákona je taková pravomoc vodoprávního úřadu upravena), ve skutečnosti je podle obsahu dovolání nesena nesouhlasem se skutkovým závěrem o vybudování ČOV před 1. 1. 2002 (viz bod 27. odůvodnění tohoto usnesení). Konkrétní okamžik vzniku vodního díla soud v občanském soudním řízení standardně posuzuje jako otázku předběžnou, a sice na základě individuálně daných okolností toho kterého případu. Nejedná se ovšem o nějaký výraz pravomoci, jež by měla mít výslovný zákonný podklad, ale o řešení prejudiciální otázky, jíž si může soud vyřešit ve vztahu k vlastnímu předmětu řízení sám (§135 odst. 2 věta první o. s. ř.); k této problematice srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2880/2016, ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 967/2021, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1219/2022. V této souvislosti nelze přehlédnout závěr podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 (ve znění opravného usnesení), jenž zní: „Takže kolaudace se provádí u staveb již dokončených; vznik vodního díla ji tedy nutně předchází. Vodním dílem se tedy stavba ve smyslu veřejného práva (bez ohledu na to, zda jde již o způsobilý předmět vlastnického práva – věc ve smyslu práva občanského či nikoliv; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004) stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v §55 odst. 1 vodního zákona“.
34. Závěrem považuje Nejvyšší soud za významné poznamenat, že nyní přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu, jímž byla žaloba změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta, není projevem popření principu vyplývajícího z ustanovení §13 o. z., neboť ve věcech týchž účastníků řešených na obdobném skutkovém pozadí v minulosti (viz věc projednávaná soudem prvního stupně pod sp. zn. 13 C 18/2021, odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Cdo 119/2022 a dovolacím soudem pod sp. zn. 28 Cdo 123/2023, a před soudem prvního stupně pod sp. zn. 16 C 83/2019, odvolacím soudem pod sp. zn. 21 Cdo 150/2022, a dovolacím soudem pod sp. zn. 28 Cdo 3693/2022) nebyly soudy konfrontovány s procesně relevantním způsobem uplatněným tvrzením žalované, že vodní dílo bylo vybudováno před 1. 1. 2002.
35. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
36. Protože dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku III. jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k tomuto výroku. Proti němu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., účinného od 30. 9. 2017].
37. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu