ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.157.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 157/2023-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Abastit Services s. r. o., IČO 01726790, se sídlem v Ostravě, Horní 288/67, zastoupen JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem v Mýtu, Vojtěšská 245, proti žalovanému: J. W. , nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, o zaplacení 306 880 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 216/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2022, č. j. 26 Co 44/2022-454, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám JUDr. Mgr. Milana Dočkala, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 11 906 Kč.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 11. 5. 2022, č. j. 26 Co 44/2022-454, byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 5. 2021, č. j. 8 C 216/2017-377, potvrzen ve výrocích I. a II., jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 306 880 Kč s příslušenstvím, a změněn ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. a II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda rovnodílnému spoluvlastníku vzniká bezdůvodné obohacení užitím společného bytu nad rámec spoluvlastnického podílu, užívá-li jej zároveň nezávisle na jeho vůli (odvozujíc své právní postavení z již zaniklého spoluvlastnického práva) ve vymezeném rozsahu též původní rovnodílná spoluvlastnice bytu, jejíž spoluvlastnický podíl (na základě dražby) přešel na žalobce, respektive jeho právní předchůdkyni. Měl za to, že tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, případně její řešení odvolacím soudem odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Kladl dále otázku výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společného bytu nad rámec spoluvlastnického podílu, maje její vyřešení odvolacím soudem za odporující dosavadní judikatuře. Vytýkal rovněž, že mu byla odňata možnost účastnit se odvolacího jednání, jež se konalo vzdor tomu, že požádal o jeho odročení z důvodu své zdravotní indispozice.
3. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je zamítl.
4. Podle §237 zákona o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Na vyřešení dovolatelem kladené otázky, zda rovnodílnému spoluvlastníku vzniká bezdůvodné obohacení užitím společného bytu nad rámec spoluvlastnického podílu, užívá-li jej zároveň nezávisle na jeho vůli (odvozujíc své právní postavení z již zaniklého spoluvlastnického práva) ve vymezeném rozsahu též původní rovnodílná spoluvlastnice bytu, jejíž spoluvlastnický podíl nabyla žalující strana, žel rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť danou hmotněprávní otázku (význam spoluužívání bytu – ve vymezeném rozsahu – subjektem odvozujícím svá užívací práva ze zaniklého práva spoluvlastnického) neřešil a řešit ani nemusel, vyšel-li ze skutkového zjištění, že byt v podílovém spoluvlastnictví žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně E. M., a dovolatele byl v posuzovaném období v celém rozsahu obydlen dovolatelem užívajícím jej (po část období dokonce ve společné domácnosti) společně s bývalou spoluvlastnicí K. D. (jež svá užívací práva k bytu nadále nepochybně odvozovala od práv dovolatele – od soužití s ním – a nikoliv ze zaniklého spoluvlastnictví) a jejich společným synem. Prostřednictvím takto nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2851/2021, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014, či ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
6. Závěry odvolacího soudu ostatně korespondují rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž spoluvlastníku, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení §2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, pak není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016), ani okolnost, v jaké intenzitě společnou věc fakticky užíval obohacený – pro vznik bezdůvodného obohacení postačuje již skutečnost, že ji měl přístupnou pouze pro sebe, resp. osoby, jimž přístup umožnil (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015).
7. Kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu užívání společného bytu v rozhodném období (soužití jeho uživatelů) či skutečnostech, z nichž svá užívací práva k bytu odvozovala K. D., představuje pak polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Nejvyšší soud pak ve své judikatuře opakovaně připomíná, že výkonem užívacího práva k cizí věci bez právního důvodu vzniká bezdůvodné obohacení odpovídající částce, kterou by v daném místě a čase uživatel musel vynaložit, aby si řádným způsobem opatřil právo užívat srovnatelný objekt, tj. obvyklému nájemnému (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, či ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018), přičemž tento závěr je plně aplikovatelný i při posuzování prospěchu nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013). Při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Pokud užívaný statek s ohledem na svůj stav nebyl vůbec způsobilý pronájmu za jakkoli nízké nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018).
9. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, vyšel-li při stanovení výše vzniklého bezdůvodného obohacení, zohledňuje velikost spoluvlastnického podílu dovolatele i stav a charakter posuzovaného bytu, včetně jeho způsobilosti k pronájmu (předmětem sporu je bytová jednotka č. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), z částek obvyklého nájemného za užívání obdobných bytů v daném místě v rozhodném období (od 1. 8. 2014 do 30. 4. 2021), plynoucích z provedeného znaleckého dokazování (znalecké posudky GT Appraisal services – Znalecký ústav a.s. a Grant Thornton Valuations a.s.).
10. Vytýká-li konečně dovolatel, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání konaného dne 11. 5. 2022, nelze než uvést, že jí dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení, která však není způsobilým dovolacím důvodem (k prověření její existence slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení přípustnost dovolání tudíž založit nelze. K uvedené námitce dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 NSCR 134/2015). Dovolatelova procesní práva byla ostatně v průběhu jednání odvolacího soudu hájena jeho zástupcem z řad advokátů.
11. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
12. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 9 540 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 11 906 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu