ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2377.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2377/2023-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. Š. , b) A. Z. , obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 135/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023, č. j. 36 Co 330/2022-380, ve znění opravného usnesení ze dne 23. května 2023, č. j. 36 Co 330/2022-392, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 53 C 135/2014-518, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem č. 3581-119/2021, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, dne 16. 2. 2022 (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované i vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 36 Co 330/2022-380, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2023, č. j. 36 Co 330/2022-392, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba ohledně převodu předmětného pozemku zamítá (výrok I.), dále rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II.), a žalobcům uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 51.183,- Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradního pozemku za pozemek odňatý, jehož naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, konstatovaly, že je namístě vyhovět požadavku na uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný pozemek není vhodný k převodu na žalobce, pročež přistoupil k zamítnutí žalobního žádání. Uvedl, že vydání předmětného pozemku do vlastnictví žalobců brání žádost obce (vedlejšího účastníka) o jeho bezúplatný převod podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), jakož i jeho nevyužitelnost k zemědělskému hospodaření, neboť daný pozemek tvoří přístupovou cestu k okolním nemovitostem ve vlastnictví vedlejšího účastníka či třetích osob.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřují v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Mají za to, že pouhá existence žádosti obce o převod pozemku do jejího vlastnictví dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. nezakládá jeho nepřevoditelnost na oprávněné osoby. Upozorňují přitom, že žádost vedlejšího účastníka o bezúplatný převod předmětného pozemku nenaplňuje zákonné podmínky dle platného a účinného znění ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb., jelikož územně plánovací dokumentací je část tohoto pozemku určena jako plocha OP – orná půda a část jako ZMK – zeleň městská a krajinná, přičemž fakticky jde o obhospodařované pole mimo zastavěné území. Nejedná se tedy dle názoru žalobců o pozemek vybraný k realizaci veřejné (sídelní) zeleně v zastavěném území nebo zastavitelné ploše ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. Domnívají se, že zmíněné žádosti vedlejšího účastníka nemůže být vyhověno též pro neurčitost právního jednání, neboť vedlejší účastník dosud nepředložil geometrický plán vymezující část předmětného pozemku dotčenou jeho žádostí dle ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb. Dále pak označují závěr odvolacího soudu o zemědělské nevyužitelnosti předmětného pozemku za excesivní a nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem. Připomněli rovněž, že případné výluky bránící vydání předmětného pozemku je nutno vykládat restriktivně, a to ve prospěch oprávněných osob. Nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o povinnosti žalobců nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, neboť náklady na právní zastoupení vedlejšího účastníka coby statutárního města nepokládají za účelně vynaložené. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobců za nepřípustné a nedůvodné. Vyzdvihla, že žádost vedlejšího účastníka o bezúplatný převod předmětného pozemku dle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 503/2012 Sb. se posuzuje podle zákona platného ke dni podání žádosti, přičemž k tomuto dni (tj. ke dni 4. 7. 2016) byly splněny podmínky pro bezúplatný převod části předmětného pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka, na čemž ničeho nemění ani absence geometrického plánu. Vyjádřila přesvědčení, že konkluze odvolacího soudu o nevhodnosti předmětného pozemku k převodu na žalobce je výsledkem komplexního posouzení věci, jež není zatíženo vadou extrémního skutkového závěru. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
6. K dovolání žalobců se nesouhlasně vyjádřil i vedlejší účastník. Akcentoval, že argumentace dovolatelů vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem, avšak v dovolacím řízení nelze revidovat odvolacím soudem učiněná skutková zjištění. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 2. 2023 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobců pro žádnou z jimi vymezených právních otázek není přípustné.
10. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ).
11. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb. či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení §11a zákona o půdě pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (odstavec 2). Smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů (odstavec 13).
13. Z odkazu uvedeného v poznámce 26) pod čarou k ustanovení §11a odst. 2 a §11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 11. 2019 (do 31. 10. 2019 se obdobná právní úprava nacházela v ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno (k tomu dále srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo dovolateli zmiňovaná rozhodnutí – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1107/2022).
14. Podle článku II., bodu 2. novely zákona č. 503/2012 Sb. provedené zákonem č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se převody pozemků na základě žádosti obce podané dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. před 1. 8. 2016 dokončí podle dosavadních právních předpisů (k interpretaci citovaného přechodného ustanovení srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020).
15. Jestliže v posuzované věci vedlejší účastník požádal žalovanou o bezúplatný převod předmětného pozemku podle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 503/2012 Sb. dne 4. 7. 2016, tedy přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 185/2016 Sb., pak vzhledem k jeho čl. II., bodu 2. přechodných ustanovení se splnění podmínek pro uplatnění nároku na převod tohoto pozemku posuzuje podle stanovení §7 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 185/2016 Sb., tedy ve znění do 31. 7. 2016. Nelze přitom přehlédnout, že ustanovení §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2016 (na rozdíl od jeho znění účinného od 1. 8. 2016), nestanovilo pro bezúplatný převod zemědělských pozemků na obce – kromě dalších předpokladů – že „jde o pozemky v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše“ a určené „k realizaci veřejné zeleně“.
16. Odvolací soud se tudíž výše citované judikatuře nezprotivil, pakliže po zjištění, že jde o pozemek vymezený územním plánem částečně jako plocha čistě obytná, částečně jako zeleň městská a krajinná a zčásti jako územní rezerva všeobecných obytných ploch s hlavním využitím pro bydlení, obec na podané žádosti trvá (pozemky plánuje využít k realizaci veřejné zeleně, respektive k bytové výstavbě či k vybudování odpočinkových zón pro místní obyvatele) a žalovaná její žádosti hodlá vyhovět, uzavřel, že předmětný pozemek, coby náhradní zemědělský pozemek, oprávněným osobám vydat nelze.
17. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani dovolateli zmiňované nedoložení geometrického plánu obcí k její žádosti o bezúplatný převod předmětného pozemku dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., neboť zákonem č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, kladené požadavky na označení nemovitého majetku v listinách, které jsou katastrálnímu úřadu předloženy jako podklad pro navrhovaný zápis (vklad, záznam, poznámka) do katastru nemovitostí, nerozšiřují výčet esenciálních náležitostí právního jednání (či rozhodnutí soudu), na jehož podkladě má dojít ke změně v zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nýbrž stanoví speciální požadavky, které je nezbytné dodržet, aby katastrální úřad mohl navrhovanému vkladu podle takové (podkladové) listiny vyhovět, tj. rozhodnout o jeho povolení a učinit příslušný zápis do katastrálních operátů. Nezbytné je proto důsledné rozlišování občanskoprávního a katastrálního aspektu věci (k tomu přiměřeně srovnej dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009). Navíc za situace, kdy dispozice s předmětným pozemkem omezuje předběžné opatření vydané v jiném restitučním sporu, nelze bez dalšího klást k tíži vedlejšímu účastníkovi, že dosud geometrický plán ke své žádosti o bezúplatný převod pozemku nepředložil, jestliže povinnou náležitostí takové žádosti geometrický plán není.
18. K námitce žalované o nedůvodnosti žádosti obce o bezúplatný převod předmětného pozemku přinejmenším ohledně té jeho části zařazené územním plánem do plochy OP – orná půda sluší se podotknout, že odvolací soud dovodil, že charakter předmětného pozemku, jenž tvoří přirozenou hranici mezi místní komunikací a parkovištěm a zajišťuje přístup k sousedním nemovitostem ve vlastnictví třetích osob, s sebou nese obtíže při jeho zemědělském obhospodařování, jakož i potencialitu vzniku majetkoprávních sporů, jehož důsledkem by byly taktéž problémy i při hospodaření s předmětným pozemkem. Reflektováním požadavku neproblémového užívání pozemku se tak odvolací soud nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Konkluze odvolacího soudu nelze shledat na podkladě individuálních skutkových okolností věci nepřiměřenými a se závěry výše rekapitulované rozhodovací praxe nekonformními, a to i při současném zohlednění, že jde o restituci náhradní a nárok bude možné uspokojit i převodem jiného (vhodného) zemědělského pozemku.
19. Brojí-li dovolatelé vůči závěru odvolacího soudu o povaze předmětného pozemku vylučující jeho zemědělské obhospodařování, kritizují tak zjevně skutkové, a nikoliv právní závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 – označená usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
20. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s dovolateli odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 887/2019, a ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1275/2019, neboť odvolací soud konkluze o zemědělské nevyužitelnosti předmětného pozemku formuloval na základě skutkových zjištění o současném způsobu využívání předmětného pozemku a jeho charakteru, nikoli toliko s ohledem na jeho tvar či plánované funkční využití stanovené v územně plánovací dokumentaci.
21. Námitka, jíž dovolatelé vytýkají rozpor rozsudku odvolacího soudu s ustanovením §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), taktéž postrádá přiléhavost. Uvedené ustanovení zakotvuje postulát legitimního očekávání, podle kterého ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění založeného právem hmotným, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy, jelikož má právní důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného práva budou vyložena shodně s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí. Dovolateli předestřené závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3599/2022, však vycházejí dílem i z jiných skutkových okolností, než které vzal za prokázané odvolací soud v přítomné věci, pročež nelze usuzovat na porušení zásady předvídatelnosti ve smyslu ustanovení §13 o. z. ze strany odvolacího soudu (nelze-li na citovanou kauzu pohlížet jako na případ, jenž se s nyní projednávaným případem shoduje v podstatných znacích).
22. Dovolávají-li se žalobci interpretační direktivy využitelné v restitučním zákonodárství in favorem restitutionis a dovozují-li z ní opačný závěr o převoditelnosti předmětného pozemku, sluší se uvést, že užití nadstandardní metody teleologického výkladu (a jeho priority před výkladem gramatickým) všude tam, kde to účel zákona ze závažných důvodů vyžaduje, nemůže měnit důsledky vyplývající ze zcela jednoznačného znění ustanovení právního předpisu. Zásada in favorem restitutionis navíc není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17). Nemůže být tak sama o sobě kritériem přiznání restitučního nároku a její použití je na místě pouze v mezích příslušného restitučního zákona (k limitům uplatnění této zásady srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020). Odvolací soud se v přítomné kauze přidržel již výše uvedených judikatorních konkluzí týkajících se překážek pro převod jiného zemědělského pozemku jakožto pozemku náhradního dle zákona o půdě a konkrétní závěry založil na individuálních skutkových zjištěních, nikoli na úvaze o rozsahu použití interpretačního pravidla in favorem restitutionis v přítomné věci.
23. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243c odst. 3 věty první, o. s. ř. s odkazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. I když žalované a (ji podporujícímu) vedlejšímu účastníkovi vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem náklady řízení, nepovažoval je dovolací soud za účelně vynaložené. Vyšel přitom z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19), která vychází z teze, podle níž je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; přitom v případě dané věci nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury rovněž presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak. Jelikož projednávaná věc představuje relativně standardní civilněprávní spor, nevykazuje značnou míru složitosti a ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě statutárního města, nelze vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů advokátního zastoupení přiznat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12). Odchylný náhled na přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím projektovaný do výrokové části rozsudku odvolacího soudu nemohl být s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, v dovolacím řízení korigován.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu