ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3208.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3208/2023-933
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. Č. , b) S. Č., obou zastoupených JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti žalované Agro MONET, a. s., se sídlem v Moutnici 200, identifikační číslo osoby: 25308203, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Škárova 809/16, o zaplacení částky 1.144.571,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 272/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2023, č. j. 49 Co 95/2022-897, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno - venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 7 C 272/2017-857, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 7 C 272/2017-864, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům (oprávněným společně a nerozdílně) částku 970.111,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 564.551, - Kč, jdoucím od 5. 6. 2018 do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 405.560,- Kč, jdoucím od 29. 1. 2020 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu v té část, v níž se žalobci domáhali povinnosti žalované zaplatit jim (oprávněným společně a nerozdílně) další částku 1.144.571,- Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.066.206,- Kč, jdoucí od 18. 12.2017 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 905.218,- Kč, jdoucí od 4. 12. 2019 do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 143.258,- Kč, jdoucí od 17. 8. 2020 do zaplacení (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení v poměru 8,25 %, tedy částkou 22.320,- Kč (výrok III.). Výrokem IV. rozhodl, že Česká republika nemá vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Brno - venkov náhradu nákladů řízení v poměru 45,857 %, tedy částkou 4.011,23 Kč (výrok V.) a že žalovaná není povinna zaplatit České republice soudní poplatek (výrok VI.). Doplněným výrokem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení státem zálohově placených, o nichž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto tak, že je dán základ nároku České republiky vůči žalované v poměru 45,875 % a částka bude uvedena v samostatném usnesení.
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala bez právního důvodu k provozování zemědělské činnosti pozemky žalobců, jež tvoří předmět jejich společného jmění manželů, a sice pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY o celkové výměře 12.762 m 2 (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), aniž za toto užívání žalobcům poskytla jakoukoliv náhradu. Na některých pozemcích jsou umístěny stavby ve vlastnictví žalované, další pozemky těsně přiléhají k zastavěným pozemkům a slouží žalované jako příjezdová a odstavná plocha; užívání předmětných pozemků žalovanou nebylo mezi účastníky sporné Žalobci se proto v řízení domáhali vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2015 do 4. 12. 2019 (dále „rozhodné období“) a uvedli, že požadovaná výše bezdůvodného obohacení činila v době od 1. 1. 2015 do 18. 12. 2017 částku 34 Kč/m 2 /rok, v době od 19. 12. 2017 do 4. 12. 2019 částku 42 Kč/m 2 /rok.
3. Soud prvního stupně určil výši obvyklého nájemného z předmětných pozemků, která je základem pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, ve shodě se závěry revizního znaleckého posudku znalce, ALFA znalecká s. r. o. (dále též jen „Znalec“), která v letech 2015 a 2016 činila částku 14,50 Kč/m 2 /rok a v letech 2017, 2018 a 2019 částku 16,20 Kč/ m 2 /rok; žalobcům přiznal celkovou výši náhrady bezdůvodného obohacení za rozhodné období ve výši 970.111,-Kč (z celkově požadované částky 2.114.682,- Kč). Vysvětlil, že Znalec zvolil vhodnější metodu pro zpracování posudku, neboť vycházel z již realizovaných prodejů, nikoliv z prodejů inzerovaných či z uzavřených nájemních smluv. Znalec vybral k porovnání obdobné pozemky, se stavbami srovnatelného zaměření, v komparovatelných areálech, zohlednil druh podnikání ve stavbách na předmětných pozemcích a omezující faktory v podobě vlastnictví staveb jiným vlastníkem. Zástupce Znalce potom v rámci výpovědi přesvědčivě vysvětlil, jakým způsobem dospěl ke stanovení výše obvyklého nájemného za rozhodné období, popsal použité metody, důvody, podklady a postupy, jež mu umožnily učinit závěr, že obvyklá výše nájemného činí 7 % z obvyklé ceny pozemků. Soud prvního stupně naopak nepřihlédl k závěrům znaleckého posudku jím ustanovené znalkyně JUDr. Dany Kalinové a žalobci předloženého posudku Ing. Miroslava Kovalčíka. Zohlednil přitom vyjádření posudku Znalce k posudkům JUDr. Kalinové a Ing. Kovalčíka. V případě posudku JUDr. Kalinové shledal pochybení ve výběru porovnávaných vzorků, neboť byly použity pozemky obtížné srovnatelné svým využitím s předmětnými pozemky bez zohledněné těchto rozdílů. Upozornil, že v rámci srovnávací metody znalkyně vycházela z cenových informacích z realitní inzerce, které jsou pouze doplňkové a zahrnují očekávání inzerenta, aniž by tyto ceny byly upraveny příslušným koeficientem. V případě znaleckého posudku Ing. Kovalčíka bylo poukázáno na nevhodný srovnávací materiál, a to zejména z důvodu velikosti, vlastnictví a počtu komparovaných pozemků, které tvořily bývalé zemědělské areály. Soud prvního stupně dále k výtkám žalobcům o mimořádných okolnostech trhu uvedl, že žalobci nemohou namítat historické právní poměry vzniku staveb, jakož ani z toho vyplynuvší vlastnické a užívací poměry v dané lokalitě, protože vůči žalované nemohou namítat křivdy z minulosti, na nichž se žalovaná nepodílela.
4. K odvolání žalobců (výslovně proti výrokům výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 49 Co 95/2022-897, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a IV. potvrdil (výrok I.) a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení účastníků změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a o povinnosti žalované zaplatit České republice - Okresnímu soudu Brno –-venkov náhradu nákladů řízení v poměru 45,875 %, tedy v částce 21.288, - Kč (výrok IV.).
5. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jím přijatým právním posouzení věci. Se zřetelem na individuálně dané okolnosti sporu zdůraznil, že při stanovení bezdůvodného obohacení nelze odhlédnout od skutečnosti, že pozemek je zastavěn stavbou jiného vlastníka, protože by se tím navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišné by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Při stanovení výše obvyklého nájemného bylo třeba vycházet z komparace s pozemky obdobnými, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016 (tyto rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
6. Odvolací soud neposoudil jako důvodné námitky žalobců brojící proti správnosti posudku Znalce. Vysvětlil, že posudek reflektuje všechny relevantní okolnosti, jež v projednávané věci byly předestřeny, tj. fakt, že pozemky žalobců jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví žalované, a že pozemky v bývalých zemědělských areálech jsou stále v některých případech pronajímány za tzv. historické ceny. V daném případě se jedná o pozemky tvořící bývalý zemědělský areál, zčásti zastavěné stavbami cizího vlastníka, využívané stále k zemědělské výrobě, ale částečně i k dalšímu komerčnímu užití. Proto pro určení výše nájemného Znalec pozemky zařadil do druhu podnikání ,,drobné podnikání, sklady, výroba“ a nikoli ,,zemědělství“. Pokud Znalec zjistil, že v rozhodné době bylo ve srovnatelné lokalitě obchodováno 31 obdobných areálů, bylo možné vymezit trh pozemků nesoucích uvedená specifika a cenu utvořenou na takovém trhu lze považovat za cenu tržní; právě proto Znalec pracoval s nadstandardně širokým srovnávacím materiálem. K námitkám žalobců o potřebě zohlednit historické souvislosti vzniku areálu a zastavění předmětných pozemků odvolací soud sice připomněl, že současný stav je dán historickým vývojem, neboť pozemky byly za minulého režimu právním předchůdcům žalobců odňaty způsobem, jenž založil restituční titul pro jejich navrácení, a zastavěny stavbami užívanými zemědělskými družstvy, nicméně tento stav není při posuzování výše uplatněného nároku relevantní. Institut bezdůvodného obohacení totiž není určen k nápravě křivd spáchaných v době minulého režimu.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jež mají ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení právní otázky, která – dle mínění dovolatelů – nebyla dosud dovolacím soudem řešena. K přezkumu tak předkládají otázku, „zda je skutečnost, že pozemky žalobců byly v dobách socialismu bez vědomí a při absenci vůle žalobců, potažmo jejich právních předchůdců, zastavěny stavbami, které se nyní nacházejí ve vlastnictví žalované, původně určenými pro zemědělskou činnost, a tvořily s těmito stavbami areál jednotného zemědělského družstva jakožto výsledek nucené kolektivizace zemědělství v dobách socialistického Československa, mimořádnou okolností trhu ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.“ V souvislosti s vymezenou otázkou pak uplatnili jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání žalobců není pro jimi vymezenou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
13. Podle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (dále ,,zákon o oceňování majetku“), pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování, oceňují se majetek a služba obvyklou cenou.
14. Podle §2 odst. 2 zákona o oceňování majetku se obvyklou cenou pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu majetku nebo služby a určí se ze sjednaných cen porovnáním.
15. V nálezu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, uveřejněném pod číslem 114/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud uvedl, že cena obvyklá se určuje tak, že z množiny (databáze) skutečně realizovaných (nikoli z pouhé realitní inzerce, jak bylo učiněno znaleckým posudkem vypracovaným JUDr. Danou Kalinovou) prodejů nemovitostí, do níž musí být zahrnuty všechny důležité údaje pro porovnání (např. celková cena prodeje, výměra pozemku a cena za m2, velikost zastavěné plochy, poloha nemovitosti, její stav atp.), jsou posléze (za pomocí tzv. Gaussovy křivky) vybrány nemovitosti srovnatelné s oceňovanou nemovitostí, jejichž vzájemné porovnání (s vyloučením mimořádných okolností) je určující pro stanovení ceny obvyklé oceňované nemovitosti. Požadavek na zohlednění těchto "tržních vlivů" zákon o oceňování majetku, příp. oceňovací vyhláška stanovuje i pro další způsoby oceňování staveb, tj. výnosovým i nákladovým způsobem, jak je patrné z §5 odst. 2 zákona o oceňování majetku.
16. Podstatou dovolací argumentace žalobců je nesouhlas se stanovením výše náhrady bezdůvodného obohacení, jež žalované na úkor žalobců nesporně vzniklo, užíváním předmětných pozemků, které se neopírá o žádný právní titul (jde tak o případ bezdůvodného obohacení spočívající v protiprávním užití cizí hodnoty). Žalobci, aby vyhověli požadavku na vymezení právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.), a dovolacímu důvodu, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovozují, že by Nejvyšší soud měl odpovědět na otázku, zda historické souvislosti odnětí pozemků jejich právním předchůdcům a zastavění pozemků stavbami tvořícími zemědělský areál představují ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona o oceňování majetku takové mimořádné okolnosti trhu, jež se do obvyklé hodnoty pozemků v tržní prostředí promítají. I pokud dovolací soud odhlédne od skutečnosti, že žalobci formulovali označenou otázku dle obsahu dovolání za použití ryze skutkových argumentů, jimiž se snaží Nejvyšší soud přesvědčit, že na základě jiného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn (o jiné výši obvyklého nájemného), by mělo být přijato jiné právní posouzení věci [k problematice přípustnosti skutkových námitek v dovolacím řízení v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17. (tato usnesení jsou - stejně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu – přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a k dovolacím výtkám proti hodnocení provedených důkazů srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ] , nemohlo by být v režimu ustanovení §237 o. s. ř. tak jako tak přípustnosti dovolání pro řešení shora označené otázky přisvědčeno. Z jednoznačného a zcela srozumitelného znění ustanovení §2 odst. 2 zákona o oceňování majetku, jehož se žalobci coby odvolacím soudem – dle jejich mínění - nesprávně aplikované právní normy dovolávají, totiž vyplývá, že do výše obvyklé ceny se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu a právě za ně dovolatelé historické souvislosti předcházející zastavění předmětných pozemků v minulosti považují. Dovolání žalobců o vlivu mimořádných okolností trhu, spočívajících v historických souvislostech vážících se k procesu odnětí a zastavění předmětných pozemků na stanovení jejich obvyklé ceny (obvyklé ceny nájemného), tak není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné již jen proto, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015), a kdy zákonné ustanovení ani nepřipouští jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013 nebo ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015).
17. Uvažováno optikou ustanovení §237 o. s. ř. a ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. by pak přípustnosti dovolání nemohlo být přisvědčeno ani proto, že v režimu skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v protiprávním užití cizí hodnoty, se žalobci snaží dosáhnout pro sebe přiznání jiného (vyššího) peněžitého plnění, jež justifikují ohledem na nápravu tvrzených majetkových křivd, k nimž mělo v individuálních poměrech na úkor jejich právních předchůdců v minulosti dojít. Jak ovšem odvolací soud v bodě 21. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku správně připomněl, institut bezdůvodného obohacení není k nápravě křivd spáchaných minulým režimem určen. Jeho smysl a účel je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zcela jednoznačně a konstantně vykládán. Institut bezdůvodného obohacení, jež je objektivně vzniklým stavem, směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“); výše plnění za užívání (požívání) cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu, resp. protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu §2991 odst. 2 o. z., se proto odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020). Prospěch protiprávním užíváním cizí hodnoty vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 185/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Pokud žalovaná v poměrech přítomné právní věci získala majetkový prospěch, jehož výše byla ve skutkové rovině stanovením obvyklé ceny nájemného objektivizována posudkem Znalce s maximálním přihlédnutím k poměrům na trhu s pozemky srovnatelné kvalitativní a kvantitativní charakteristiky, pak nemohou být do Znalcem stanovené hodnoty promítnuty vlivy, k nimž se na trhu nepřihlíží. Žalovaná je tudíž povinna vydat žalobců jen ten prospěch, o nějž by se v podobě obvyklého nájemného při běžném běhu událostí (bylo-li by plnění poskytováno na základě platného právního důvodu) snížil její majetkový status.
18. Nejvyšší soud považuje za vhodné k výtkám žalobců směřujícím proti posudku Znalce (o opomenutí historických souvislostí zastavění předmětných pozemků, o nesprávném či nedostatečném výběru porovnatelných pozemků, o nezohlednění faktu, že areál, v němž se pozemky nacházejí, neslouží jen k zemědělským účelům) doplnit, že posouzení správnosti určené obvyklé ceny v té které konkrétní věci není otázkou právní, ale skutkovou. Skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je přitom dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k námitkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 nemá dovolatel k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Sluší se doplnit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. K hodnocení důkazu znaleckým posudkem a k limitům přezkumu posudku a jeho závěrů soudem pak judikatura Nejvyššího soudu konstantně uvádí, že „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).
20. V poměrech projednávané věci odvolací soud náležitě vysvětlil důvody, pro které ve shodě se soudem prvního stupně vzal posudek Znalce za dostatečný a přesvědčivý skutkový podklad pro stanovení obvyklého nájemného z předmětných pozemků, jenž se stal východiskem pro přijaté právní posouzení věci o výši náhrady bezdůvodného obohacení, které žalované na úkor žalobců vzniklo. Současně přiléhavě předestřel důvody, pro které nebylo možné přihlédnout k závěrům posudků znalců JUDr. Kalinové a Ing. Kovalčíka, jejichž deficity Znalec v posudku majícím charakter rovněž revizní popsal (viz body 15. a 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Výklad, jenž v tomto směru odvolací soud podal, zahrnuje zohlednění všech relevantních hledisek, jež podle výše označené judikatury Nejvyššího soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem bere soud v úvahu.
21. Již v usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, Nejvyšší soud dovodil závěr, že vyjádřením majetkového prospěchu vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu je peněžitá částka vynakládaná obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu; takový závěr byl učiněn se zřetelem na konkluze starší rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011). Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích vysvětlil, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo na úkor žalobkyně, není možné odhlédnout od skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka, v poměrech projednávané věci žalované. V opačném případě by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Proto se důvodně tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišné by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).
Ze shora předestřeného rezultuje konstatování, že dovolateli vymezenou problematikou vzniku bezdůvodného obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty, jedná-li se o pozemky zastavěné stavbami jiného vlastníka, se již Nejvyšší soud v rozhodovací praxi zabýval a že odvolací soud jeho judikaturu v dovoláním dotčeném rozsudku respektoval, rozhodl-li na základě závěru posudku Znalce, který výslednou částku dovodil z ceny pozemků za současné reflexe jeho zatížení v podobě stavby (ve vlastnictví jiné osoby) na něm zřízené. S existencí stavby totiž souvisí i omezení v užívání pozemku, jež se pak nutně musí projevit i ve výši obvyklého nájemného. V tomto směru nelze posouzení odvolacího soudu ničeho vytknout a námitky žalobců brojící proti výši znalecky určené ceny obvyklého nájemného v důsledku snížené užitné hodnoty zastavěného pozemku tak přípustnost dovolání založit nemohou. Nelze v této souvislosti ani přehlédnout, že Znalec si obstaral dostatečné množství komparace způsobilých vzorků (31 bývalých zemědělských areálů v dané lokalitě, jejichž prodej byl realizován v rozhodném období), čímž eliminoval vliv tzv. historických cen s tím efektem, že na takto širokém spektru porovnatelných vzorků mohl rovněž zohlednit všechny specifičnosti pozemků zastavěných stavbami jiného vlastníka. Nelze přijmout ani výtku dovolatelů, že Znalec nepřihlédl k tomu, že stavby na předmětných pozemcích, byť tvoří zemědělský areál, již výlučně neslouží pouze zemědělským účelům. Tuto skutečnost Znalec rovněž použitím zvýšeného koeficientu pro stanovení obvyklé ceny nájemného z obvyklé ceny pozemků zohlednil (k těmto otázkám viz přiléhavý výklad odvolacího soudu v bodě 22. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku). Závěry posudku Znalce pak nemohou zpochybnit ani skutkové námitky, v nichž žalobci poukazují na jiné řízení vedené u soudu prvního stupně, v němž výše bezdůvodného obohacení byla u vzdáleností blízkých zastavěných pozemků stanovena na základě jiné výše obvyklého nájemného. Obsah této námitky, jakkoliv primárně není zpochybněním otázky právní, ničeho nevypovídá o tom, že by se při potřebném zohlednění i jiných hledisek (nikoliv jen jejich blízkosti pozemkům předmětným, faktu, že se jedná rovněž o zemědělský areál a že vlastnictví staveb svědčí také žalované) jednalo o způsobilé porovnání s pozemky předmětnými.
22. Pro zřejmou skutkovou nesouměřitelnost (a z ní vyplývající odlišné právní posouzení) nelze přítomnou právní věc a závěry dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu poměřovat - jak nepřípadně činí dovolatelé - se závěry odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2323/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4486/2018. V prvním z odkazovaných rozhodnutí Nejvyšší soud řešil spor mezi státem a komunitním centrem „ACS Klinika, z. s.“, v němž soudy dospěly k závěru, že bezdůvodné obohacení pro špatný stav neoprávněně užívaných prostor, jež nebyly způsobilé k pronajmutí (a nebylo tudíž ani možné určit obvyklou cenu nájemného), vůbec nevzniklo. V případě dalších dvou dovolateli připomenutých rozhodnutí již jen z jimi použité citace je zřejmé, že označená rozhodnutí se týkají problematiky vydání bezdůvodného obohacení užívání bytu bez právního důvodu, jehož výše má být zjištěna bez zřetele na tzv. regulované nájemné, tj. ve výši nájemného v daném místě a čase obvyklého („obvyklé nájemné“). Problematika právním předpisem redukované výše plnění, jež byla řešena v intencích sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu, je prima facie odlišná od stanovení obvyklého nájemného za užívání pozemku zastavěného stavbami jiného vlastníka.
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Protože žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích (a navíc výslovně uplatnili argumentaci proti výroku o nákladech prvostupňového řízení), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a k výroku III. o nákladech odvolacího řízení (nikoliv však ve vztahu k výroku IV. o nákladech řízení státu, jež povinnost k jejich náhradě v poměrné výši ukládá žalované). Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
25. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu