ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.57.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 57/2023-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby: 00025429, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zaplacení částky 780.000,- Kč s příslušenstvím a částky 14.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 116/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 72 Co 284/2021-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 72 Co 284/2021-234, potvrdil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 4. 2021, č. j. 31 C 116/2019-160, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 54.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 24. 8. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce na žalované domáhal zaplacení dalších 14.726.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 24. 8. 2019 do zaplacení (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok III.). Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
2. Takto rozhodly soudy obou stupňů o požadavku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 780.000,- Kč jakožto zadostiučinění za újmu způsobenou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 20/2000 (dále také „posuzované řízení“) a dále o žalobě na náhradu škody ve výši 14.000.000,- Kč, kterou měl žalobce utrpět tím, že mu byla pravomocným rozhodnutí soudu uložena povinnost zaplatit jistinu ve výši 5.000.000,- Kč spolu se 17 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky, přičemž žalobou uplatněná částka představuje výši úroku z prodlení vzniklou za dobu trvání posuzovaného řízení.
3. Ze shodných tvrzení účastníků a provedeného dokazování obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 Cm 20/2000 soud prvního stupně po skutkové stránce zjistil, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 20/2000 o zaplacení částky 4.919.573,60 Kč s příslušenstvím bylo zahájeno žalobou podanou dne 21. 1. 2000 věřitelem Českou spořitelnou, a. s. proti úvěrovému dlužníku a dále proti žalobci a jeho manželce v postavení ručitelů. Soud prvního stupně popsal detailně průběh posuzovaného řízení výčtem jednotlivých realizovaných procesních úkonů a vydaných rozhodnutí. Uvedl, že žaloba s platebním rozkazem byly žalobci doručeny dne 7. 4. 2000 a dne 10. 11. 2006 byl vyhlášen v pořadí první rozsudek. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl prvostupňový rozsudek částečně zrušen a částečně potvrzen. Další rozsudek byl ve věci Městským soudem v Praze vyhlášen dne 15. 2. 2011 a tento rozsudek byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V průběhu posuzovaného řízení došlo dvakrát ke změně na straně žalobce (z České spořitelny, a. s. na Českou konsolidační agenturu a následně na M. S.), čtyřikrát ke změně právního zástupce ustanoveného V. P., několikrát bylo rozhodováno o jeho osvobození od soudních poplatků, o odměnách ustanovených zástupců, o námitkách podjatosti, o návrzích na přerušení řízení, o přikázání věci jinému soudu, o odkladu vykonatelnosti a o žalobě pro zmatečnost, kteréžto řízení bylo vedeno i u Nejvyššího soudu a u Ústavního soudu. Žalobce dne 13. 3. 2019 uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 780.000,- Kč a na náhradu škody ve výši 14.000.000,- Kč, kteréžto nároky označila žalovaná ve sdělení ze dne 23. 8. 2019 za důvodné pouze částečně a poté ve vztahu k žalobci konstatovala porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud pak takto popsaný skutkový stav plně aproboval.
4. Zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů po právní stránce posoudil aplikováním ustanovení §1, §5 písm. a), §13 odst. 1, §14 odst. 3, §15 odst. 2, §26, §31 odst. 1 a §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona české národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“). Vzhledem k nepřiměřené délce posuzovaného řízení v trvání 21 let shledaly výši zadostiučinění 18.000,- Kč za každý rok trvání řízení (za první dva roky v částce poloviční) v souladu s konkluzemi přijatými ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále „Stanovisko“), přičemž základní částku odškodnění zjistily ve výši 360.000,- Kč. Při hodnocení kritéria složitosti věci (právní, skutkové a procesní) soudy obou stupňů přihlédly k typu právní věci projednávané v posuzovaném řízení (spor z úvěrové smlouvy ve výši bezmála 5.000.000,- Kč úvěrové jistiny), nadměrné procesní aktivitě žalobce i jeho manželky projevující se v podávání různých procesních návrhů, jež vyvolala nutnost opakovaně rozhodovat o procesních otázkách ve více stupních soudní soustavy, což platí i o nutnosti vícestupňového rozhodování o věci samé. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně – základní částku s ohledem na kritérium složitosti věci snížil o 30 % (soud prvního stupně pouze o 20%). Z pohledu kritéria jednání poškozeného soudy obou stupňů dovodily, že se žalobce na nepřiměřeného délce posuzovaného řízení rovněž podílel řadou svých podání, návrhů, námitek, doplňujících vyjádření, opravnými prostředky směřujícími i proti rozhodnutím, kdy žalobci bylo vyhověno, a podáními s vadami, k jejichž odstranění musel být žalobce vyzýván. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně – snížil základní částku s přihlédnutím ke kritériu jednání poškozeného o 40 % (soud prvního stupně o 50 %). Kritérium postupu orgánů veřejné moci se v úvahách soudů obou stupňů promítlo vzhledem k nečinnosti soudů v posuzovaném řízení ve třech obdobích jeho trvání ve zvýšení základní částky shodně o 20 %.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podává dovolání žalobce (dále také „dovolatel“), jež je má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od závěrů Stanoviska (určení výše základní částky, projednání věci ve čtyřech instancích) od dovolatelem označených rozhodnutí Nejvyššího soudu (význam předmětu řízení pro poškozeného) a dále uplatňuje, jde-li o nesprávné posouzení kritéria složitosti věci námitku o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež spočívá v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními o právní náročnosti sporu a provedenými důkazy, tudíž jejich hodnocení pak bylo založeno na libovůli. V uvedeném směru přípustnost dovolání dovozuje ze závěrů přijatých v plenárním stanovisku Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. PL. ÚS-st. 45/2017 (stanovisko bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce je přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Dříve než Nejvyšší soud přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř., nemohl se s ohledem na uplatnění dvou náhradových nároků nezabývat rozsahem dovolání podaného žalobcem, a sice ne toliko z pohledu formálního vymezení odvozeného od označení výrokové části, kterou žalobce dovoláním výslovně napadá, a znění dovolacího návrhu, ale i se zřetelem k obsahové dovolací argumentaci (§243b a §41 odst. 2 o. s. ř.), která se v poměru k napadenému potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu připíná pouze k rozhodnutí o žalobě na zaplacení částky 780.000,- Kč s příslušenstvím (nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení). Dovolání žalobce, v němž zcela absentuje argumentace ve vztahu k té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o žalobě na náhradu škody ve výši 14.000.000,- Kč s příslušenstvím, by bylo pro absenci náležitostí dovolání (§241 a odst. 1 a 3 a §241b odst. 3 o. s. ř.) neprojednatelné a jeho vady by tudíž bránily, aby v rozsahu, v němž tento mimořádný opravný prostředek postihují, mohlo dovolací řízení pokračovat.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v části výroku I. dovoláním dotčeného rozsudku, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě co do částky 54.000,- Kč s příslušenstvím vyhověno. V tomto odpovídajícím rozsahu byl žalobce ve věci úspěšný a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné; proto bylo v předmětném rozsahu dovolání podle ustanovení §243c odst. 3 věta první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soud výchozí přístupový princip k dovolacímu přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věcech odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení před orgány veřejné moci je založen na tezi, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v případě žalobce nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění [tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka či složitosti řízení, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015)].
13. Při řešení otázky stanovení výše základní částky přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud, aproboval-li konkluzi soudu prvního stupně, že výše 18.000,- Kč za každý rok trvání řízení koresponduje celkové délce posuzovaného řízení, jež překračuje dobu, ve které bylo možné rozhodnutí věci rozumně očekávat, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (srovnej zejména část VI. Stanoviska, jakož i odvolacím soudem vzpomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015), pročež daná otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Výchozí částka pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití základní částky ve výši 18.000,- Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, plně tím vyhověl bazální zásadě při určování výše zadostiučinění, a sice konkrétním individuálně daným poměrům posuzované věci. Určení základní částky již za polovinou výše uvedeného hodnotového intervalu plně odráží extrémní délku posuzovaného řízení a nepředstavuje vybočení z konkluzí vyjádřených nejen v části VI. Stanoviska, ale ani ze závěrů přijatých například v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
14. Přípustnosti dovolání žalobce nelze přisvědčit ani ohledně námitek kritizujících závěr odvolacího soudu o snížení základní částky o 30% v důsledku projednání věci v posuzovaném řízení ve čtyřech stupních soudní soustavy. Vzdor názoru žalobce dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od tezí Stanoviska, jak se mylně dovolatel domnívá. Počet soudních instancí, v nichž je věc řešena, je zohlednitelný v rámci kritéria složitosti řízení. Důvodem je nepochybně racionálně odůvodnitelný úsudek, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí“ [srovnej část IV. Stanoviska bod a), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5451/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021]. Kromě toho v poměrech projednávané věci odvolací soud závěr o složitosti posuzovaného řízení neučinil pouze (izolovaně) na základě zjištěné instančnosti tohoto řízení, ale, jak již bylo zmíněno, přihlédl také k výše uvedeným procesním komplikacím, které toto řízení provázely, přičemž otázku složitosti posuzovaného řízení posoudil komplexně z pohledu všech těchto relevantních zjištění. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud taktéž vycházel a které nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), současně nevyplývá, že by projednávání posuzované věci na více stupních soudní soustavy bylo způsobeno tím, že by postup soudu v řízení neodpovídal procesním pravidlům ve smyslu existence závažného pochybení spočívajícího např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Ostatně, na objektivně konstruované hledisko projednání věci ve více instancích lze v poměrech posuzovaného řízení nahlížet tak, že žalobce velmi hojně v posuzovaném řízení využíval svého práva podávat opravné prostředky proti řadě rozhodnutí, byť nemeritorní povahy, což pochopitelně dobu řízení muselo ovlivnit. Z tohoto důvodu nelze délku posuzovaného řízení hodnotit z perspektivy závěrů přijatých v dovolatelem připomínaném rozsudku senátu druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ze dne 18. 4. 2006, č. stížnosti 12605/02, odst. 69 (tento rozsudek je přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí, na webových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce a ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 ), ale přiléhavěji v duchu závěrů rozsudku senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (k tomu srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
15. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají ani žalobcovy námitky o porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jehož se měl odvolací soud dopustit tím, že bez dalšího aproboval výsledek důkazního řízení před soudem prvního stupně, jenž je založen na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; vadně zjištěný skutkový základ věci pak vedly odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, k nesprávnému posouzení kritérií složitosti řízení a chování poškozeného. Byť žalobce v poměrech projednávané věci přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. vymezuje v souladu s tezemi vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (srovnej výroková část III. a body 55., 56. a 58. odůvodnění stanoviska), dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu se žalobcem připomenutým rozhodnutím Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neprotiví. Odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018, formuluje obecnou tezi vážící se k vadám důkazního řízení, jež dovolatel do poměrů projednávané věci nepřiléhavě projektuje (…..„zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů“….), na základě nesouměřitelných individuálních skutkových okolností odkazované věci, které vyvolaly potřebu zjišťování odlišných právně významných skutečností na základě hodnocení důkazů jiného druhu (spor o zhotovení a předání díla). Ze shodných důvodů do poměrů projednávané věci nedopadají ani závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05 (spor o vrácení daru). V poměrech projednávané věci odvolací soud převzal skutkové závěry zjištěné soudem prvního stupně provedeným dokazováním (obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 Cm 20/2000 o průběhu posuzovaného řízení), z nichž žádný extrémní, tedy prima facie zjevný, nesoulad nevyplývá. Z nebývale detailní rekapitulace průběhu posuzovaného řízení provedené soudem prvního stupně v bodě 5. odůvodnění jeho rozsudku vyplývají nejen závěry o právní, skutkové a zejména procesní složitosti věci (posledně uvedenou soudy obou stupňů správně zhodnotily jako významnou pro snížení základní částky), ale i chování poškozeného, jež (negativně) ovlivnilo délku řízení, jež nebylo možné přičítat k tíži státu (námitky či podání proti rozhodnutím či procesním opatřením ve prospěch žalobce, nedůvodné námitky podjatosti, opakované žádosti o přerušení řízení a návrh na přikázání věci jinému soudu, obtížná subjektivními důvody ovlivněná komunikace žalobce s ustanovenými zástupci, jež opakovaně vedla ke zproštění a ustanovení zástupce nového, opakované žádosti o odročení jednání se zjevným úmyslem jeho prodlužování, písemná podání žalobce trpěla vadami a k jejich odstranění musel být žalobce vyzýván). Nynější dovolací argumentaci žalobce oponující závěrům odvolacího soudu o složitosti řízení považuje dovolací soud za účelovou, a sice i ve světle žádosti jednoho z jeho ustanovených zástupců (zpracovatele dovolání), jenž po svém ustanovení dne 19. 6. 2012 požádal soud o prodloužení lhůty k odůvodnění odvolání, a to s ohledem „na obsáhlost a složitost“ věci. Naopak přiléhavým shledává Nejvyšší soud shrnujícím konkluzi odvolacího soudu (korespondující s rekapitulovaným průběhem posuzovaného řízení soudem prvního stupně ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 Cm 20/2000), že „posuzované řízení bylo právně náročné, protože jeho předmětem bylo plnění z úvěrové smlouvy ve výši bezmála 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, což jsou typy sporů, které jsou obecně považovány za právně složitější. V hodnocené věci nadto žalobce a jeho manželka, kteří se nacházeli v postavení žalovaných ručitelů, učinili za sporné prakticky všechny pro věc podstatné skutečnosti, takže k jejich objasnění bylo třeba provést větší množství důkazních prostředků“ (viz bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Argumentace žalobce oponující závěrům odvolacího soudu o složitosti řízení a vlivu chování dovolatele na jeho délku je ve skutečnosti založena na subjektivně motivované interpretaci jednotlivých skutkových zjištění, jež se pak promítla do dovolatelem kritizovaných hodnotících závěrů o obou výše označených kritérií ovlivňujících snížení výše základní částky.
16. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že posuzované řízení mělo pro něj zvýšený význam, tudíž k tomu mělo být v projednávané věci navýšením základní částky přihlédnuto. Při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované zejména konkluzemi vyjádřenými v článku IV. bod d) Stanoviska nijak neodchýlil, jestliže uzavřel, že význam předmětu řízení byl pro žalobce standardní, neboť šlo o spor o uložení povinnosti ručitele ze smlouvy o úvěru, nikoliv tedy o případ (typ věci), jehož zvýšený význam se presumuje, jak ostatně vyplývá i z dovolatelem citované pasáže Stanoviska týkající se vymezení řízení s typově zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, má v poměrech projednávané věci pouze ten význam, že v obecné rovině vysvětluje smysl a relevanci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného. Tento smysl ovšem není zpochybněn ani odvolacím soudem, jenž na zmíněný rozsudek rovněž poukazuje. Námitka dovolatele, že posuzované řízení pro něj mělo význam v podstatě existenční (daný výši jistiny a zejména stále přirůstajícího příslušenství), pak představuje toliko prostou polemiku se závěrem odvolacího soudu, který zvýšený význam předmětu řízení v souvislosti s majetkovým dopadem do poměrů žalobce v souladu se závěry soudu prvního stupně (založenými na zjištěném skutkovém stavu) objektivně ani neshledat nemohl. Proto se do poměrů projednávané věci nemohly promítnout konkluze obsažené v rozsudku Nevyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, neboť ty právě předpokládají, že poškozený v kompenzačním řízení sám poukazem na své poměry (majetkové, sociální, finanční apod.) onen nepříznivý dopad objasní.
17. Pokud pak žalobce ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení z hlediska jeho nepříznivého zdravotního stavu poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, pak přehlédl, že v souladu se Stanoviskem se v odkazované věci jednalo o věc s presumovaným zvýšeným významem řízení pro poškozeného, neboť žalobcem v hodnoceném řízení byla osoba vyššího věku a nepříznivého zdravotního stavu, jež se sama klasifikovala jako „nemocný a nemajetný důchodce“, a tudíž mohla negativní důsledky nepřiměřené délky řízení vnímat intenzivněji. Dovozuje-li žalobce zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení poukazem na svůj nepříznivý zdravotní stav, jenž měl být ovlivněn nepřiměřenou délkou řízení a poukazuje-li na procesní pochybení soudu prvního stupně, jenž nevyhověl návrhu na žalobcův účastnický výslech (a odvolací soud neměl toto pochybení napravit), pak se sluší k této námitce uvést, že v rozhodovací praxi Nejvyšší soud již vyložil, že podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). Ústavně obhajitelný rozsah reakce soudu na konkrétní námitky či návrhy účastníka řízení (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) může být spojen i s akceptací odpovědi implicitní [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13; toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42)]. Pokud tudíž v poměrech projednávané věci soud prvního stupně neprovedl důkaz účastnickým výslechem žalobce a v bodě 6. odůvodnění rozsudku vyložil, že provedený důkaz spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 49 Cm 20/2000, považoval za „dostatečný pro rozhodnutí ve věci“ pak požadavkům na ústavně přijatelné odůvodnění svého postupu při dokazování ve věci vyhověl. Pozornosti Nejvyššího soudu při hodnocení kritéria (žalobcem tvrzeného zvýšeného) významu předmětu posuzovaného řízení nemohlo uniknout, že relevanci dovolací argumentace podstatným způsobem oslabuje stanovisko žalobce, že ručitelský závazek nesplnil a ani jej plnit nebude, kterýžto kategorický postoj ke splnění povinnosti, jež byla, popřípadě může být, žalobci v posuzovaném řízení uložena, činí problematickým žalobcův stav nejistoty a ovlivňuje jeho vnímání, co je vlastně „v sázce“.
18. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani žalobcova polemika s uplatnitelností závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, jež do poměrů projednávané věci při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného promítl, pokud jde o dopady posuzovaného řízení do osobní sféry žalobce, soud prvního stupně. Nehledě na to, že uvedený aspekt do svých úvah při hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného odvolací soud vůbec nepromítl, a tudíž na řešení této dílčí otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013), přiléhavost odkazu na shora označený rozsudek dovolacího soudu souvisí nikoliv s typem posuzovaného řízení, ale s tezí v zásadě nepřihlížet při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného k takovým dopadům do jeho osobní sféry, jejichž původ tkví v neznalosti, nízkém právním vědomí či laických představách žalobcova okolí. Samotné soudní řízení, byť jakkoliv dlouhé, není-li pravomocně skončeno v neprospěch žalobce s tím důsledkem, že již není změnitelné, by nemělo u osob průměrné inteligence zavdávat příčinu přijímat o osobě žalobce jakékoliv negativní soudy. Je-li tomu tak, potom za takový stav nelze dovozovat přímou odpovědnost státu.
19. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
20. Protože dovoláním dotčeným výrokem I. rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen i výrok III. o nákladech prvostupňového řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k této části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu. Proti této části výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
21. V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu