ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.46.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 46/2023-928
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2023 o dovoláních, která podali obvinění O. T. , nar. XY, trvale bytem XY, a J. L., nar. XY, trvale bytem XY, a M. F. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 5 To 18/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 5 T 281/2011 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 5 To 18/2022, zrušuje.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 5 T 281/2011 , byli obvinění O. T., J. L. a M. F. uznáni vinnými ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, jednak zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku (v bodech 1 a 3) a zločinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku (v bodě 2). Za to byl každý z obviněných podle §329 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na dobu pěti let.
2. O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 5. 2022 sp. zn. 5 To 18/2022 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu na upraveném skutkovém základě znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, a za to je každého odsoudil podle §329 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. Podle výroku odsuzujícího rozsudku se obvinění skutku dopustili tím, že dne 12. března 2011 v době od 5:50 hodin, kdy jako policejní hlídka ve službě předvedli v poutech na Obvodní oddělení Policie České republiky v XY, ulice XY, R. K., narozeného XY, podezřelého z přestupku proti veřejnému pořádku, na něho zde křičeli a obžalovaný T. jej chytil za vlasy a zvedl mu hlavu, a ačkoliv deklarovali na úředním záznamu o zajištění osoby, sepsaném obžalovaným L., že proti poškozenému bylo použito služebních pout pouze v době od 05:17 hodin do 05:30 hodin a že v 6:15 hodin již pominuly důvody zajištění a poškozený byl propuštěn v bezúhonném stavu na svobodu, jej až do 6:47 hodin zadržovali na Obvodním oddělení PČR, kdy v tuto dobu jej spoutaného vzadu na rukou odvedli z budovy obvodního oddělení, bezdůvodně ho naložili do služebního vozidla a spoutaného odvezli do ulice XY v Děčíně, kde jej na konci prostranství nacházejícího se naproti domu č. p. XY vysadili, povalili na jutový pytel a zde jej nechali ležet spoutaného obličejem směrem k zemi přesně nezjištěnou dobu, během které mu při pokusu křičet opakovaně koleny zaklekli oblast hlavy a krku a následně krátce předtím, než mu sejmuli služební pouta, mu jeden z policistů nastříkal do obličeje slzný plyn, a poté obžalovaní z místa služebním vozidlem odjeli a poškozeného zde zanechali, přičemž tímto jako příslušníci Policie ČR jednali v rozporu s §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dle něhož jsou povinni dodržovat služební kázeň, která podle §46 odst. 1 téhož zákona spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, a podle písmene b) §45 odst. 1 byli povinni se zdržet jednání, které může ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, současně jednali v rozporu s §11 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, dle něhož jsou policisté povinni dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, a podle písm. c), podle něhož je policista povinen postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem, a v rozporu s §24 odst. 1 zákona o Policii ČR, podle něhož osoba omezená na svobodě policistou nesmí být podrobena mučení nebo krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení a nesmí s ní být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost.
4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění O. T., J. L. i M. F. samostatnými dovoláními, která jsou z hlediska dovolací argumentace doslovně shodná. Všichni obvinění uplatnili důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obvinění namítli, že základem skutkových závěrů soudů byla svědecká výpověď poškozeného. Podle názoru obviněných však schopnost poškozeného zapamatovat si předmětné události byla v důsledku opilosti natolik snížena, že k jeho výpovědi nelze přihlížet. Poškozený si nepamatoval své útoky na autobus, uvedl nepravdu o tom, že byl policisty na služebně zaklekáván a že jej policisté nechali spoutaného na služebně po dobu 40 minut, a navíc zapomněl, že podepsal na služebně blokovou pokutu. Zatímco ve vztahu k rozporům ve výpovědi poškozeného měl krajský soud shovívavý přístup, u obviněných učinil paušální závěr o snížené věrohodnosti jejich výpovědí. Ve zjevném rozporu s obsahem kamerového záznamu ve spojení, výpovědí poškozeného, policistů sloužících na služebně i samotných obviněných jsou skutková zjištění, podle kterých obvinění na služebně na poškozeného křičeli a obviněný poškozeného zvedl za vlasy z lavice. Obvinění rovněž namítli nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle kterého zadržovali poškozeného na služebně až do času 06:47 hodin. To je v rozporu se zjištěním, že poškozený v čase 6:26 vyhotovil v ulici XY fotografii policejního vozu, a v čase 6:24:57 a potom 6:41:27 z tohoto místa provedl telefonní hovor. Je zřejmé, že časový údaj na dolní liště kamerového záznamu z policejní stanice neodpovídal skutečnému času. V odůvodnění rozsudků nalézacího ani odvolacího soudu nejsou uvedeny také žádné úvahy směřující ke skutkovému závěru, že na ulici XY obvinění zaklekávali poškozeného v oblasti hlavy a krku v době, kdy ležel na jutovém pytli. Zásadu in dubio pro reo měl krajský soud aplikovat rovněž v otázce použití pepřového spreje. Obvinění poukázali na skutečnost, že jeho použití po dobu dvou až tří vteřin by vylučovalo schopnost poškozeného pořídit po „kasrování“ fotografii. Poškozený se o použití spreje navíc nezmínil v téměř pětiminutové telefonním hovoru s policií, který se uskutečnil bezprostředně poté. Pepřový sprej nebyl chemickou analýzou zjištěn ani jutovém pytli, na kterém měl poškozený v tu dobu ležet. Obvinění dále namítli, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Konkrétně se jedná o výslechy poškozeného a svědka H. z hlavního líčení ze dne 30. 10. 2018, které nebyly konstatovány podle §219 odst. 3 trestního řádu u hlavního líčení dne 26. 5. 2020. Z hlediska právního posouzení skutku odkázali obvinění na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 658/2011, sp. zn. 4 Tz 90/2004 a sp. zn. 8 Tdo 1435/2011 s tím, že zjištěný skutek není trestným činem, ale mohl by naplňovat toliko skutkovou podstatu kázeňského přestupku dle §50 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Obvinění zdůraznili i to, že trestní stíhání trvalo přibližně 11 let. S odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002 a sp. zn. 7 Tz 316/2001 se obvinění domnívají, že jejich trestní stíhání mělo být zastaveno podle §11 odst. 1 písm. m) trestního řádu.
5. Obvinění proto shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 5 To 18/2022-849, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že tato trestní věc byla od počátku sporná. Tomu také odpovídal průběh řízení, které bylo vedeno přes 11 let. Ve věci bylo vydáno celkem 5 rozhodnutí soudu nalézacího a 5 rozhodnutí soudu odvolacího. Během toho se změnil popis skutku i jeho právní posouzení. Výsledek tohoto neobvyklého rozsahu trestního řízení státní zástupce nepovažuje za natolik bezchybný, aby se mohl jevit jako výsledek spravedlivý. Dovolatelé se měli skutku dopustit jednak na služebně a jednak po odjezdu z ní. Pokud měli obvinění na poškozeného křičet, má státní zástupce za to, že se takové jednání nijak nevymykalo z běžného jednání se silně opilou osobou, která se chová nepřístojně – přinejmenším tím, že není schopna v klidu setrvat na místě. Samotné zvednutí hlavy, byť za vlasy, také nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Ve vztahu k nezákonnému zadržování poškozeného do 6:47 hod. považuje státní zástupce za důvodný poukaz dovolatelů na rozpor mezi časovými údaji podle kamerového záznamu, podle mobilu poškozeného a podle doby učiněných telefonických hovorů. Pokud měla být fotografie odjíždějícího vozidla policistů pořízena v 6:26 hod., skutek tím skončil a je nemožné tvrdit, že až do 6:47 byl poškozený držen na služebně. Rovněž telefonické hovory, v nichž si poškozený stěžoval na postup policistů, předcházely čas 6:47 hod. Mimo služebnu měl být spoutaný poškozený ponechán vleže na jutovém pytli po „přesně nezjištěnou dobu“. Velmi krátké vynucené ležení takové osoby by také stěží mohlo být trestným činem. Podstatné je až jednání poslední – „nastříkání“ slzného plynu do obličeje spoutaného poškozeného. Konečné skutkové zjištění odvolacího soudu je ovšem v tomto směru podle názoru státního zástupce sporné. Jednak pro porušení zákazu reformace in peius spočívající v tom, že pouze na základě odvolání obviněných změnil odvolací soud v jejich neprospěch skutkové zjištění nalézacího soudu, podle kterého byl v této době poškozený již zbaven pout. A jednak pro poněkud odlišné skutkové zjištění uvedené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že „lze vůči poškozenému připustit velmi krátkou aplikaci spreje“. Jinak by ani nebylo možno vysvětlit, že na jutovém pytli se stopy spreje nenalezly, že poškozený byl vzápětí schopen fotografovat a že jím přivolaný taxikář svědek H. stopy plynu nezaznamenal. Existuje tedy rozpor mezí výrokem a odůvodněním rozsudku. Jedná se o opět o rozhodné skutkové zjištění, neboť pouhé nepatrné stříknutí je mnohem méně závažné než „nastříkání“. Za takto neustáleného skutkového stavu považuje státní zástupce za předčasné vyjadřovat se k právnímu posouzení skutku. Obviněnými v dovolání uvedená judikatura je podle státního zástupce vcelku přiléhavá, sám odkázal například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 290/2016, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 7 Tdo 616/2020, či ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 4 Tdo 94/2021. Zatím není zřejmé, jaký skutkový stav bude zjištěn. Bude-li zjištěno pouze to, že proti poškozenému bylo užito zcela nepatrného množství slzného plynu, bylo by podle státního zástupce takové jednání policistů jistě nepřípustné, avšak bude nutno pečlivě hodnotit, zda se z jejich strany nejednalo pouze o kázeňský přestupek.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, aby podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obvinění O. T., J. L. i M. F. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
12. Ve vztahu k takto vymezenému důvodu dovolání obvinění relevantně namítli existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, stejně jako procesní nepoužitelnost některých důkazů, z nichž vycházela některé rozhodná skutková zjištění.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Také ohledně tohoto dovolacího důvodu lze považovat argumentaci obviněných za relevantní, když s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech zpochybňovali správnost právního posouzení ve vztahu k tomu jednání, jímž byli uznáni vinnými.
15. Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, proto přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
16. Nejprve je nutné zmínit, že trestní stíhání obviněných trvá více než 11 let. Nalézací soud věc nejprve dvakrát postoupil k projednání kázeňského přestupku. Napotřetí sice obviněné uznal vinnými, ale i tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc byla projednána v novém senátu. Nový senát nalézacího soudu všechny obviněné zprostil obžaloby. Odsuzující rozsudek byl pak vynesen teprve dne 18. 12. 2018. I ten byl odvolacím soudem zrušen. Zrušen byl i poslední rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 8. 2021 a meritorní rozhodnutí učinil až soud odvolací. Ve věci bylo vydáno celkem 5 rozhodnutí soudu nalézacího a 5 rozhodnutí soudu odvolacího. Během toho se změnil popis skutku i jeho právní posouzení.
17. Přesto nelze přisvědčit námitce obviněných, že jejich trestní stíhání bylo nepřípustné a mělo být zastaveno pro rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se námitku, která neodpovídá žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, ale bylo by možné spíše ji podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Je zcela v rozporu se smyslem čl. 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který průtahy v řízení způsobil, se své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání. Akceptace závěru o možnosti orgánu, jenž průtahy v řízení sám způsobil, po pouhém konstatování tohoto stavu trestní stíhání zastavit, je zcela nepřijatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002). Doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, jsou hledisky, k nimž je nutno přihlédnout při ukládání trestu ve smyslu §39 odst. 3 trestního zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019, uveřejněné pod č. 41/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Naproti tomu je obviněným nutno přisvědčit ohledně konkrétních výhrad, které vznesli proti skutkovému podkladu, na němž stojí napadená rozhodnutí. Dosud poslední odsuzující rozsudek nemůže obstát, neboť odvolací soud při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů některé podstatné důkazy opomenul, případně dospěl ke skutkovým závěrům, které neodpovídají skutečnému obsahu provedených důkazů. Tím byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
19. S ohledem na charakter vytýkané trestné činnosti má povahu rozhodujícího důkazu proti obviněným výpověď poškozeného. Přestože je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že soudy opřely svá skutková zjištění pouze o tu část výpovědi poškozeného, jež byla podpořena také jinými provedenými důkazy, zjevně tomu tak není. Pokud jde o věrohodnost výpovědi poškozeného, odvolací soud svůj závěr opřel o argumentaci, že poškozený bezprostředně po činu vyfotografoval na místě činu odjíždějící policejní vozidlo a snažil se přivolat si pomoc voláním na linku 155 a 158, a když se mu to nepovedlo, přivolal si vozidlo taxi, nechal se odvézt na zmíněnou služebnu Policie ČR, aby zde učinil oznámení o chování policistů, a když byl v sobotu odmítnut a odkázán na velitele, který nebyl v zaměstnání, na oddělení se dostavil hned první následující pracovní den. Odvolací soud však v této souvislosti zcela pominul okolnost, že poškozený opakovaně prezentoval své rozhodnutí podat na obviněné stížnost již v době, kdy byl zadržen a nacházel se na policejní služebně. Vyplývá to nejen z výpovědi obviněných a svědků - policistů, ale rovněž z výpovědi samotného poškozeného, jak byla rekapitulována v rozsudku nalézacího soudu. Přitom ta část výpovědi poškozeného, popisující jednání obviněných do okamžiku opuštění policejní služebny, nebyla ve své podstatě provedenými důkazy vůbec podpořena, soudy k ním nepřihlížely, a obviněným v této části vytýkaly pouze jednání, které vyplynulo z kamerového záznamu (křik a zvednutí hlavy za vlasy). Za této situace nelze dovozovat, že rozhodnutí poškozeného podat na obviněné stížnost bylo důsledkem jejich protiprávního jednání uskutečněného až po odjezdu z policejní služebny. Na otázku věrohodnosti jeho výpovědi ve vztahu k tomuto následnému jednání, tj. zda k popsanému jednání došlo, proto nelze nahlížet optikou odvolacího soudu opřenou o samotný fakt podání stížnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že nemůže obstát ani tvrzení poškozeného, jež bylo odvolacím soudem akceptováno, podle kterého si poškozený pokoušel přivolat pomoc voláním na linku 158, ovšem neúspěšně. Ze záznamu telekomunikačního provozu k telefonnímu číslu poškozeného jednoznačně plyne, že poškozený v čase od 6:38:26 vedl na lince 158 po dobu téměř dvou a půl minut telefonický hovor. Nadto bezprostředně poté přijal v čase 6:41:27 zpětné volání z policejního telefonního čísla, kdy hovor trval opět dvě a půl minuty. Pokud by poškozený opravdu již během těchto hovorů sdělil jím popisované skutečnosti (odvoz na opuštěné místo, opakované zaklekávání během spoutání trvající až desítky minut, nastříkání slzného plynu do obličeje před sejmutím pout), lze předpokládat, že by operační postoupil tuto informaci příslušné policejní součásti k dalšímu opatření a prověření. Obsah těchto hovorů, otázka, zda byly operačním střediskem vůbec evidovány, a jak bylo s nahlášenými informace dále naloženo, z předloženého trestního spisu nevyplývá.
20. Další pochybení odvolacího soudu spočívá v akceptací skutkového závěru zachyceného do skutkové věty, podle kterého obvinění měli poškozeného na policejním oddělení zadržovat až do 6:47 hodin. Soudy vycházely z časového údaje uvedeného na kamerovém záznamu z policejní budovy. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec neuvedl skutečnost, že na fotografii pořízené poškozeným poté, kdy jej policisté vysadili na ulici XY, je uveden čas pořízení 6:26 hodin. Navíc podle údajů o telekomunikačním provozu telefonního čísla poškozeného poskytnutých mobilním operátorem poškozený z místa vysazení opakovaně telefonoval na různá telefonní čísla v čase od 6:24:57, mimo jiné svědkovi H. v čase 6:31:28 a na linku 158 v čase 6:38:26, a následně v 6:41:27 přijal od Policie České republiky zpětné volání. Existuje tedy zjevný nesoulad mezi časovými údaji z kamerového záznamu, mobilního telefonu poškozeného a informacemi poskytnutými mobilním operátorem, s nimiž se odvolací soud vůbec nevypořádal. Pokud jsou správné údaje poskytnuté mobilním operátorem, nelze obviněným vytýkat, že poškozeného zadržovali na policejní služebně až do 6:47, ani nesprávnost údajů uvedených v záznamu o zajištění osoby. A nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu, že obvinění drželi poškozeného spoutaného na jutovém pytli v nekomfortní pozici po dobu kolem deseti minut. Z časových údajů uvedených na předmětném úředním záznamu o zajištění poškozeného a údajů poskytnutých mobilním operátorem vyplývá, že doba mezi uložením úředního záznamu do počítačového systému ETŘ a prvním telefonním hovorem uskutečněným poškozeným na místě vysazení činila necelých deset minut. V souvislosti s takto krátkou dobu přitom obvinění důvodně namítli, že po čase 6:15 hod. bylo třeba úřední záznam vytisknout, nechat podepsat (poškozený jeho podpis odmítl), nasadit poškozenému opět pouta, naložit jej do služebního vozu a odvést na ulici XY. Jelikož samotná doba jízdy trvala podle odvolacího soudu kolem šesti až osmi minut, mohla být doba, kdy obvinění poškozeného nechali ležet spoutaného na jutovém pytli, podstatně kratší, než soudem zmiňovaných deset minut, pokud lze vůbec o nějaké době ponechání poškozeného v nekomfortní pozici uvažovat. Toto skutkové zjištění je v zásadním rozporu s tvrzením poškozeného o tom, co se mělo na místě odehrát. I z tohoto pohledu je třeba otázku věrohodnosti jeho výpovědi hodnotit nanejvýš obezřetně.
21. Odvolacímu soudu je třeba vytknout také způsob, jakým se postavil k otázce poutání poškozeného. Provedeným důkazům neodpovídá už samotný závěr, že poškozený byl na policejní služebně spoután po celou dobu. Skutečnost, že poškozenému byla po určitou dobu zajištění pouta sejmuta, vyplývá nejen z výpovědí obviněných a svědků z řad policistů, ale i z výpovědi poškozeného, který uvedl, že mu byla pouta (opět) nasazena před odjezdem ze služebny. Především ovšem odvolací soud posuzoval oprávněnost poutání poškozeného ve vztahu k obsahu úředního záznamu vypracovaného obviněným L. (v odstavci 36 svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že časové rozpory mezi obsahem úředního záznamu a kamerovým záznamem podle odvolacího soudu prokazují vědomost obviněných o jejich protiprávním postupu), nikoliv s ohledem na soulad takového postupu s právními předpisy a příslušnými interními normativními instrukcemi (zejm. závaznými pokyny policejního prezidenta). Pokud by totiž postup obviněných jako policistů nebyl v rozporu s vnitřními předpisy týkajícími se střežení zajištěných (podnapilých, agresivních) osob a jejich eskort služebními vozidly, bylo by třeba pečlivě hodnotit otázku protiprávnosti jejich jednání, eventuálně jejich zavinění. Existenci a obsah takových interních předpisů by však bylo nutné dokazovat.
22. Nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů lze nalézt i ohledně důvodu, proč obvinění odváželi poškozeného ze služebny policejním vozem. Obvinění se hájili tím, že poškozeného chtěli odvézt domů. Přestože se jistě nejedná o standardní postup, několik svědků z řad policistů jej potvrdilo jako možný. Svědek B. takový postup označil za součást taktiky policejního zákroku proti podnapilým osobám. Svědkyně M., zastávající pozici vedoucí předmětného obvodního oddělení, to dokonce označila za jednu z normálních věcí, která se dělá, a to z důvodu zachování veřejného pořádku. Odvolací soud tyto svědecké výpovědi bez dostatečných důvodů odmítl jako nevěrohodné pouze obecným poukazem na to, že se jedná o kolegy obviněných, a s důrazem na hrubý způsob, jakým se obvinění k poškozenému chovali. Pokud měl odvolací soud v takto podstatné otázce pochybnosti o věrohodnosti výpovědí slyšených svědků, nabízelo se tuto otázku blíže objasnit (například dotazem u jiné policejní součásti), nikoliv svědecké výpovědi en bloc odmítnout pouze na základě vlastní obecné úvahy.
23. Pochybení odvolacího soudu se vztahuje i ke skutkovým závěrům ohledně použití slzného spreje proti poškozenému. Přestože nalézací soud uzavřel, že jeden z obviněných poškozenému do obličeje slzný plyn nastříkal až po sejmutí služebních pout, odvolací soud založil odsuzující rozsudek na tom, že jeden z obviněných nastříkal poškozenému do obličeje slzný plyn krátce předtím, než mu sejmuli služební pouta. Protože odvolací soud rozhodoval o odvoláních podaných výlučně obviněnými, mohla by tato změna ve skutkových zjištěních mít charakter reformace in peius, pokud by měla dopad na výsledné právní posouzení skutku. Ačkoliv obvinění takto formulovanou námitku v dovolání neuplatnili, a dovolací soud k této vadě tudíž nemůže přihlížet jako k důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí, je třeba na ni odvolací soud upozornit, neboť lze případně očekávat její namítnutí obviněnými v dalším řízení za situace, kdy ji ve svém vyjádření k dovoláním popsal již státní zástupce. Nehledě na uvedené je napadené rozhodnutí odvolacího soudu poněkud nejasné i ohledně toho, jakou intenzitu ono „nastříkání“ mělo. Odvolací soud ze skutkové věty vypustil část, podle které nastříkání slzného plynu způsobilo poškozenému intenzivní bolest. Ztotožnil se tudíž se závěrem nalézacího soudu, že se jednalo o velmi krátkou aplikaci spreje, která nemusela vyvolat úplné zneškodnění postiženého a umožnila mu focení a cestu domů i se znečistěnými kontaktními čočkami. Přestože se soudy touto otázkou již zevrubně zabývaly, jejich úvahy nezahrnovaly již výše zmíněné okolnosti plynoucí z údajů poskytnutých mobilním operátorem. Především vůbec nebyla vypořádána obhajoba obviněných, že poškozený informaci o použití slzného spreje proti němu nesdělil při svém téměř pěti minutovém hovoru na linku 158 (pokud by tak učinil, lze očekávat, že by proběhly odpovídající kroky ze strany kontrolních orgánů policie). Současně nebyla zohledněna skutečnost, že poškozený i přes aplikaci slzného spreje byl schopen po dobu téměř dvaceti minut telefonovat na různá telefonní čísla. I tyto okolnosti je nutné zvažovat při vzájemném hodnocení jednotlivých provedených důkazů vztahujících se k otázce použití slzného spreje proti poškozenému.
24. Ve vztahu ke skutkovému stavu věci obvinění rovněž namítli, že soudy založily skutková zjištění na procesně neúčinných důkazech. Konkrétně se jedná o výslechy poškozeného a svědka H. z hlavního líčení ze dne 30. 10. 2018, které nebyly konstatovány podle §219 odst. 3 trestního řádu u hlavního líčení dne 26. 5. 2020. S obviněnými lze souhlasit, že §219 odst. 3 trestního řádu obdobně dopadá i na postup po vrácení věci soudem druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně (přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 1971, sp. zn. 7 Tz 49/71, uveřejněné pod č. 22/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Jinak lze ovšem přisvědčit odvolacímu soudu, proč stejnou námitku uplatněnou obviněnými již v řádném opravné prostředku nepovažoval za důvodnou. Nad rámec argumentace odvolacího soudu lze doplnit, že trestní řád žádným způsobem nekonkretizuje dobu, kterou je třeba považovat za delší dobu ve smyslu citovaného ustanovení. Je však zřejmé, že se bude jednat o skutečně dlouhou dobu, která povede k tomu, že již nebude možno objektivně a subjektivně navázat na průběh a výsledky předchozího hlavního líčení. Půjde o tak výrazný časový předěl, že to bude z hlediska dodržení zásady bezprostřednosti při rozhodování znamenat pro členy senátu situaci blížící se té, kdy hlavní líčení dosud vůbec neprobíhalo a důkazy nebyly prováděny. Bude tedy záležet i na stanovisku členů senátu, zda uplynulá doba jim už brání v řádném zhodnocení důkazů při zachování zásady bezprostřednosti, a to i po jejich připomenutí na základě spisu. Při uvážení logického smyslu citovaného ustanovení bude nepochybně důležité i hledisko celkového rozsahu a složitosti dokazování a tím i potřebného trvání celého hlavního líčení. Bylo by například zjevně nesmyslné tvrdit, že po dva roky (s krátkými přestávkami) probíhajícím hlavním líčení ve složité věci bude třeba z důvodu časového odstupu a zásady bezprostřednosti začít s dokazováním znovu od začátku. Je evidentní, že ona delší doba ve smyslu shora citovaného ustanovení nastane v případech zcela výjimečných, spíše extrémních a zjevně adekvátních rozsahu a složitosti věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 471/2022). K zásahu do práv obviněných na spravedlivý proces pak nemohlo být postupem nalézacího soudu zasaženo ani z toho důvodu, že po hlavním líčení ze dne 26. 5. 2020 se ve věci konalo dalších sedm hlavních líčení, v jejichž úvodech byl rekapitulován předchozí průběh řízení a dokazování, přičemž v hlavním líčení konaném dne 22. 6. 2021 byl znovu vyslechnut jako svědek i poškozený R. K., jak přiléhavě akcentoval odvolací soud.
25. Za popsané situace nelze považovat skutkový stav věci za natolik ustálený, aby mohl být předmětem právního posouzení. Proto je třeba považovat jakékoliv úvahy o právním posouzení skutku za předčasné. Toliko v obecné rovině lze uvést, že obviněnými i státním zástupce činným u Nejvyššího státního zastupitelství odkazovaná soudní rozhodnutí jsou natolik přiléhavá, že by neměla být odvolacím soudem po stabilizaci skutkového podkladu v rámci právního posouzení opomenuta.
26. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 5 To 18/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. března 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu