ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.788.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 788/2023-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný D. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 31 To 55/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 187/2021 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 4. 2023 sp. zn. 31 To 55/2023 v části, v nímž bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto odvolání obviněného D. M., a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 8. 2022 sp. zn. 4 T 187/2021 v části týkající se obviněného D. M.
II. Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. 4 T 187/2021, byl obviněný D. M. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. CH. Podle §228 odst. 1 trestního řádu, §229 odst. 2 trestního řádu a §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. O odvolání obviněných, státního zástupce a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 31 To 55/2023 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že poškozené podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 trestního řádu zamítl odvolání obou obviněných i poškozených. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že byl uznán vinným, aniž by soudy určily, jaké konkrétní povinnosti měl ve vztahu k nakládání s elektrickým vrátkem anebo lanem navinutým na tomto vrátku porušit a v čem konkrétně spočívalo jeho pochybení ve vztahu k řešenému skutkovému ději. Jako osoba odpovědná za řešený následek byl určen pouze proto, že byl v rozhodné době stavbyvedoucím. Z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že neměl soudy dovozenou povinnost denních kontrol vrátku a lana a jeho promazávání, a tyto kontroly provedl nad rámec nezbytného minima a s náležitou opatrností, a to včetně provedení kontrolního zdvihu v souladu s právními předpisy i interními předpisy společnosti ARCO F. P. S. Pexider, s. r. o. Otázka samotného výběru vadného vrátku, kterým byl podle obviněného pověřen J. F., byla soudy hodnocena v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Obviněný poukázal na to, že všechny osoby zúčastněné na stavebních pracích řádně proškolil v oblasti BOZP a navíc se jednalo o velmi zkušené profesionály s mnohaletými zkušenostmi s výškovou prací, kteří všichni měli průkaz práce ve výškách a nad volnou hloubkou a více jak pět let praxe, a proto nemohl předpokládat bezprecedentní porušení bezpečnostních předpisů ze strany těchto pracovníků v podobě jejich přepravy pomocí vrátku, což je postup přísně zakázaný. Rovněž zdůraznil, že v případě dopravy pracovníků pomocí elektrického vrátku na plně sestavené pracovní plošině se nejednalo o standardní postup společnosti ARCO F. P. S. Pexider, s. r. o., sám k takovému postupu nedal pokyn, ani s ním nebyl obeznámen. O řádném postupu sestavení plošiny ve výšce byl výrobcem plošiny poučen J. F., tedy osoba odpovědná za její sestavení. Tomu také jako odpovědnému zástupci společnosti Scampo před nehodou staveniště řádně předal. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný namítl, že neexistuje příčinná souvislosti mezi jemu vytýkaným jednáním, spočívajícím v zanedbání povinností stavbyvedoucího a obcházení bezpečnostních předpisů a způsobeným následkem v podobě úmrtí P. D. a zranění J. F., neboť tyto byly způsobeny výlučně několikanásobným porušením bezpečnostních předpisů ze strany zúčastněných osob, čímž došlo k přerušení kauzálního vztahu mezi jednáním a následkem. Pokud by příčinný vztah mezi jeho jednáním a nehodovým dějem přece jen existoval, byla s ohledem na zcela markantní spoluzavinění ze strany poškozených na místě aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního řádu. Obviněný také namítl, že krajský soud vyvozoval jeho trestní odpovědnost ze zcela nového druhu jednání, spočívajícího v obcházení bezpečnostních předpisů a udělení pokynu k přepravě osob pomocí elektrického vrátku, které mu však nebylo přičítáno v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání ani obžaloby.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu v části výroku o zamítnutí odvolání obviněného zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 4. 2023, č. j. 31 To 55/2023-515, a aby s ohledem na povahu vytýkaných vad v části výroku o vině obviněného a ve výroku o trestu obviněného zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 8. 2022, č. j. 4 T 187/2021-473, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že nepovažuje za zcela přesvědčivý závěr soudů o existenci příčinné souvislosti a o dovolatelově zavinění. Státní zástupce považuje věc za mimořádně spornou. Na jedné straně stojí tragický následek a skutečnost, že použitím kvalitního vrátku s dostatečnou únosností skutečně bylo možno tomuto následku předejít. Na straně druhé ovšem nelze odmítnout ani legitimní pochybnosti dovolatele o míře jeho zavinění vzhledem k výraznému zavinění samotných poškozených. Ti vědomě vstoupili na zařízení určené pouze k přepravě nákladů, nikoliv osob. Z hlediska existence příčinné souvislosti se státnímu zástupci jeví jako rozhodující příčina pádu poškozených na zem, nikoliv to, že lano vrátku nemělo plnou únosnost, nýbrž to, že se poškození nechali vrátkem vytahovat spolu s plošinou, ačkoliv si všichni zúčastnění byli vědomi toho, že doprava osob na takovém zařízení je nepřípustná, a to bez ohledu na stav a únosnost vrátku. Toho si byl zjevně vědom i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozsudku rozšířil okruh povinností porušených dovolatelem o to, že dovolatel „vědomě obešel zákaz zdvihání osob na plošině“. Toto rozšíření jednání dovolatele se neprojevilo v popisu skutku, který odvolací soud nijak nezměnil. A změnit ani nemohl, neboť proti výroku o vině podal odvolání toliko obviněný. Pak má ovšem pokus odvolacího soudu o změnu skutkových zjištění podle názoru státního zástupce ten význam, že lépe ilustruje zásadní hmotněprávní vadu – že rozhodující příčinou škodlivého následku nebylo to, že dovolatel vrátek nezkontroloval, ale to, že na něm byly přepravovány osoby. A že dokazování mělo být zaměřeno na to, zda dovolatel takovou přepravu nařídil nebo alespoň konkludentně připustil. V tomto směru zůstalo dokazování neuzavřené a bez jasného výsledku. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že aby byl skutek dovolatele trestným činem, musel by spočívat v umožnění přepravy osob stavebním vrátkem, nikoliv v nedostatečné kontrole takového vrátku. Skutek uvedený ve výroku rozsudku nalézacího soudu takové znaky nemá a jeho právní posouzení je proto nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
6. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný D. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se o takové vady zjišťování skutkového stavu věci, které bylo s ohledem na právo na spravedlivý proces možné uplatňovat již před 1. 1. 2022, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdejším znění. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Námitky obviněného, jimiž jednak poukazoval na zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a jednak namítal absenci příčinné souvislosti mezi jím porušenými povinnostmi a nastalým následkem, stejně jako nedostatek zavinění, deklarovaným dovolacím důvodům odpovídají.
13. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
14. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívá podle výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu v zásadě v tom, že obviněný „jako stavbyvedoucí odpovědný mimo jiné za stanovení vhodného místa k ukotvení pomůcek určených pro zajištění osob proti pádu a za stav elektrického vrátku… vrátek opakovaně dostatečně nezkontroloval a způsobil, že během rekonstrukce vyzdívky komína… se při zvedání plošiny… (s poškozenými)… zkorodované lano přetrhlo, a protože tito pracovníci na plošině neměli pomůcky proti pádu ukotvené ve vhodném místě, ale k samotnému lanu vrátku, spadli s plošinou na zem“, v důsledku čehož utrpěl jeden z poškozených smrtelné zranění a druhý zranění s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu přesahující šest týdnů. Pro srozumitelnost průběhu události je třeba doplnit, že spoluobviněný M. CH. byl uznán vinným tím, že během rekonstrukce vyzdívky komína jako proškolená obsluha elektrického vrátku zvedal vrátkem plošinu s poškozenými, kteří nebyli dostatečně zajištěni, přestože zvedání osob takovým způsobem bylo zakázáno, a způsobil, že po přetržení zkorodovaného ocelového lana vrátku plošina spadla na zem, v důsledku čehož utrpěl jeden z poškozených smrtelné zranění a druhý zranění s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu přesahující šest týdnů. Ve vztahu k dovolateli pak z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývají další rozhodná skutková zjištění. Všichni pracovníci, tedy i poškození a obsluha vrátku, byli předem proškoleni v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví. Na plošině v době jejího zvedání vrátkem byly tři osoby, k pohybu plošiny pomocí vrátku docházelo na základě instrukcí předávaných prostřednictvím vysílaček mezi jedním z poškozených a spoluobviněným M. CH. Lano vrátku bylo silně opotřebeno v důsledku koroze, příčinou přetržení bylo mechanické namáhání, při kterém byla překročena zbytková únosnost, která činila přibližně třetinu technickou normou požadované únosnosti. Žádné osoby neměly být na plošině prostřednictvím vrátku zvedány, o čemž byli poškození i obsluha vrátku proškoleni a věděli, že takový postup není možný. Přesto tak činili, přičemž poškození současně nebyli dostatečně jištěni pro případ pádu plošiny, přestože pracovali ve výšce. Dovolatel nebyl v den nehody na staveništi přítomen, ale jako stavbyvedoucí byl za stav vrátku odpovědný. Podle návodu k obsluze příbuzného vrátku měl vrátek zkontrolovat. Obviněný se sice ujistil o provedení kontroly vrátku v době jeho uskladnění a provedl kontrolu vrátku na staveništi den a dva dny před pádem plošiny, neprovedl ale kontrolu lana a jeho promazání. Obviněný tak neodhalil zkorodovanou část lana. Žádná jiná skutková zjištění ve vztahu k obviněnému nalézací soud neučinil. Z hlediska právního posouzení nalézací soud uzavřel, že obviněný nedostál svým povinnostem, čímž způsobil poškozenému smrt, tedy spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný jednal z vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jelikož nechtěl způsobit ani pád plošiny, ani smrt poškozeného, ale o možnosti pádu plošiny či vytahovaných břemen vzhledem ke své odbornosti a svým povinnostem věděl.
15. Na základě odvolání obviněného a státního zástupce podaného ve prospěch obviněného přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v rozsahu, který odpovídá §2 odst. 5 trestního řádu, přičemž provedené důkazy vyhodnotil v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Byť je odůvodnění napadeného rozsudku co do hodnotící části stručnější, splňuje podle názoru odvolacího soudu požadavky vyjádřené v §125 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí následně odvolací soud rozvedl, že výpověď obviněného v podstatných bodech koliduje s výpověďmi ostatních svědků a s listinnými důkazy. Obviněný měl podle odvolacího soudu výhradní odpovědnost za zajištění bezpečnosti všech osob (tedy včetně subdodavatelů, tj. osob v režimu OSVČ) oprávněných k pohybu na staveništi. V den události obviněný nepředal staveniště svědkovi J. F. Krajský soud dále uvedl, že si je vědom skutečnosti, že obžalovaný nemůže mít veškeré zařízení a pracovní nástroje na staveništi pod neustálým dozorem a soustavnou kontrolou, nicméně byl tou osobou nesoucí odpovědnost za výběr vrátku osazeného zjevně zkorodovaným a nedostatečně širokým lanem, které neodpovídalo průměru vyžadovanému příslušnými technickými normami (použito bylo lano s průměrem 8 mm namísto 10 mm). Vrátek nebyl provozován v souladu s návodem pro jeho obsluhu, a dokonce ani k němu nebyla zajištěna průvodní dokumentace, což je v rozporu s §4 odst. 3 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., podle něhož průvodní dokumentace se musí uchovávat po celou dobu provozu zařízení. Obviněný musel být podle závěru odvolacího soudu srozuměn se zvláštní povinností denně kontrolovat vrátek a lano, jinak by nevedl Deník zdvihacího zařízení, kde se podepsal pod poslední zápis (bez závady). Podle návodu k obsluze má obsluha povinnost kontrolovat denně mazání stroje a tedy i lana, přičemž údržba lana se provádí podle ČSN 270140 a ocelové lano se kontroluje podle ČSN ISO 4309. Odvolací soud obviněnému vytknul, že nebyl přítomen vyzdvihování pracovní plošiny do výšky 90 metrů, kde měla být zajištěna dalšími ocelovými lany a na tuto vysoce rizikovou pracovní operaci jakožto stavbyvedoucí osobně nedohlížel. Obviněnému rovněž neuvěřil, že nemohl vůbec předpokládat, že dojde k přepravě osob na plošině, a že tedy neměl ani povinnost stanovit vhodné místo k ukotvení pomůcek určených pro zajištění osob proti pádu. Všem zúčastněným muselo být podle odvolacího soudu bez pochybností jasné, že plošina bude nahoru vytažena i s poškozenými, což věděl i obviněný. Ostatně jiná dopravní cesta tam ani připravena nebyla, jiný technologický postup ani nebyl diskutován, přičemž správně měla ocelová lana viset až na zem nebo tam měla být dopravní kabina. Pochybení obviněného tudíž spočívá i v tom, že jako odpovědná osoba nezajistil dostatečně dlouhá ocelová lana spuštěná až na zem, na které by byla plošina zavěšena. Nejenže byl podle závěru odvolacího soudu obviněný s výše uvedeným postupem srozuměn, on jej také nařídil. Na základě takto doplněných skutkových zjištění odvolací soud nijak nezasáhl do skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku neměl odvolací soud žádných připomínek. Zdůraznil, že pochybení poškozených, kteří se nechali na plošině přepravovat a nebyli jištěni osobními lany, bylo hodnoceno výrazně ve prospěch obviněného a odrazilo se v právní kvalifikaci skutku, kdy obviněnému nebylo přičítáno porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 trestního zákoníku a případně podle §147 odst. 2 trestního zákoníku. Míra spoluzavinění poškozených podle odvolacího soudu rozhodně není nezanedbatelná, avšak nedosahuje takové intenzity, aby jednání obviněného vůbec nezakládalo vznik trestní odpovědnosti. Jednání poškozených nelze posoudit jako výlučnou příčinu následku trestného činu, příčinná souvislost proto přerušena nebyla.
16. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud na jedné straně konstatoval zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, na druhé straně nepřímo, ovšem podstatně, rozšířil vymezení jednání obviněného a výčet povinností, jejichž porušení je mu kladeno za vinu. Zatímco nalézací soud obviněnému vytýkal toliko porušení povinnosti dostatečně opakovaně kontrolovat vrátek a stanovit vhodné místo k ukotvení pomůcek určených pro zajištění osob proti pádu, odvolací soud akcentoval odpovědnost obviněného za zajištění bezpečnosti všech osob na staveništi, porušení přítomnosti obviněného jako stavbyvedoucího na staveništi, výběr technicky nezpůsobilého vrátku, který byl opatřen lanem o nižším průměru než stanoví návod k použití a technické normy a ke kterému nebyla zajištěna průvodní dokumentace, neprovádění řádných denních kontrol vrátku a především nařízení ostatním pracovníkům takového technologického postupu, při kterém nebyla zajištěna dostatečně dlouhá ocelová lana spuštěná až na zem a umožňující zavěšení plošiny, nýbrž který od počátku počítal s tím, že plošina bude jako celek sestavena na zemi a poté bude i s poškozenými vrátkem bez dodatečného jištění vytažena do výšky okolo devadesáti metrů, kde bude teprve ukotvena. Tato odvolacím soudem nově doplněná skutková zjištění nemají žádnou návaznost na hodnotící úvahy nalézacího soudu. Odvolací soud je učinil přesto, že sám ve veřejném zasedání o odvolání související důkazy neprováděl (s výjimkou bezpečnostních pokynů pro obsluhu vrátku podle §213 odst. 1 trestního řádu). Jelikož odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu nerušil a ve věci nově meritorně nerozhodoval podle §259 odst. 3 trestního řádu, nýbrž odvolání zamítl podle §256 trestního řádu, nebyl jeho postup sám o sobě v rozporu s §263 odst. 7 trestního řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, uveřejněné pod č. 53/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., a tam odkazovaný článek Hrachovce, P. Vázanost odvolacího soudu v trestním řízení tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy. Advokátní deník, dne 5. 2. 2021). Na druhou stranu odvolací soud nemohl takto doplněná skutková zjištění promítnout do formulace skutku, neboť to by vyžadovalo kasaci napadeného rozhodnutí následovanou novým rozhodnutím ve věci za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu i §263 odst. 7 trestního řádu. Důvodem pro popsaný postup zvolený odvolacím soudem zjevně bylo omezení možnosti rozšiřovat rozsah trestného jednání obviněného prostřednictvím nových skutkových zjištění plynoucí ze zákazu reformace in peius v situaci, kdy odvolání proti výroku o vině bylo podáno pouze obviněným (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, uveřejněné pod č. 22/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Důsledkem takového postupu odvolacího soudu ovšem je, že tato nová skutková zjištění nemohou tvořit součást skutku a nemohou být ani předmětem jeho právního posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).
17. V tomto smyslu je proto bezpředmětná ta část dovolacích námitek, v níž obviněný doplněná skutková zjištění odvolacího soudu rozporuje. Za relevantní je naopak třeba považovat výhrady obviněného, které směřují proti rozhodným skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem, jež tvoří podstatu skutku. Obviněnému lze v této souvislosti přisvědčit, že z napadených rozhodnutí není zcela zřejmé, z čeho pro obviněného jako stavbyvedoucího vyplývala povinnost opakované (každodenní) kontroly a mazání lana předmětného vrátku. Zda pramenila z návodu k obsluze, ze smlouvy mezi objednatelem a zhotovitelem díla či pouze ze skutečnosti, že obviněný vedl Deník zdvihacího zařízení. Tím spíše, že sám odvolací soud připouští, že stavbyvedoucí nemůže mít veškeré zařízení a pracovní nástroje na staveništi pod neustálým dozorem a soustavnou kontrolou, a současně povinnost kontroly a mazání vrátku včetně lana přiznává s odkazem na návod obsluze vrátku. S ohledem na obsah provedeného dokazování a na jeho základě nalézacím soudem dovozených skutkových zjištění, nelze přijmout závěr o povinnosti obviněného stanovit místo k ukotvení pomůcek určených pro zajištění osob proti pádu pro případ, že se tyto osoby budou nacházet na plošině při jejím zvedání pomocí elektrického vrátku. Jak uzavřel nalézací soud, k takové situaci nemělo vzhledem k pravidlům BOZP nikdy dojít, a proto je nelogické u obviněného takovou povinnost dovozovat, jestliže nalézací soud současně neučinil žádná skutková zjištění, že by k tomu jednání obviněného anebo dalších pracovníků s vědomím obviněného v rozporu s pravidly BOZP směřovalo.
18. Z hlediska právní kvalifikace skutku, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, se soudy dostatečně nevypořádaly se zásadou gradace příčinné souvislosti, tedy otázkou významu jednotlivých příčin a podmínek pro způsobení následku. Vedle přisouzené porušené povinnosti obviněného dostatečně kontrolovat lano vrátku totiž mezi příčinami stojí především vícenásobné vědomé porušení pravidel BOZP i stanoveného technologického postupu ze strany samotných poškozených a spoluobviněného M. CH. Významem jednotlivých příčin pro způsobení následku se nalézací soud nezabýval, respektive uzavřel, že příčinou pádu plošiny bylo přetržení částečně zkorodovaného lana vrátku po jeho zatížení při zvedání plošiny s poškozenými, aniž by posuzoval význam toho, že poškození se na plošině vůbec nacházet neměli. Za relevantní v tomto směru nelze považovat úvahy odvolacího soudu, neboť vycházely z podstatně změněného skutkového podkladu, jak bylo rozvedeno výše. Poměrně přiléhavý je naopak odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 934/2021, v němž byla řešena otázka trestního odpovědnosti stavbyvedoucího za porušení zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů. Za zásadní dovolací soud dále považuje pochybení týkající se posouzení subjektivní stránky trestného činu. Popis skutku (ani odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu) nezachycuje žádné skutečnosti, které by umožňovaly dovodit příslušnou formu zavinění na straně obviněného. Markantní je to ve vztahu k příčinné souvislosti. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel měl a mohl představit, že se příčinný vztah může určitým způsobem rozvinout. Dojde-li ke spolupůsobení jeho jednání s jednáním jiných osob, pak není-li to v rozporu s konkrétně zjištěnými skutečnostmi, vychází se z obecného principu praesumptio boni viri , podle kterého pachatel může předpokládat, že ostatní se budou chovat v souladu s právem. V projednávané věci nelze z žádné úvahy nalézacího soudu dovodit, že by obviněný věděl, anebo alespoň vědět měl a mohl, že pomocí vrátku budou zvedány kromě materiálu také osoby. S nalézacím soudem lze souhlasit, že obviněný vzhledem ke své odbornosti a svým povinnostem věděl o možnosti pádu plošiny či vytahovaných břemen. Závěr o jeho vědomosti však nelze učinit ve vztahu k pádu osob, a proto příčinný vztah mezi porušením případné povinnosti obviněného opakovaně kontrolovat stav vrátku a následkem v podobě smrti protiprávně vytahované osoby a těžkého ublížení na zdraví další osoby není kryt jeho zaviněním.
19. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 4. 2023 sp. zn. 31 To 55/2023 v části, v nímž bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto odvolání obviněného D. M., a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. 4 T 187/2021, v části týkající se obviněného D. M., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Liberci bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby nalézací soud přesně vymezil, zda a jaké konkrétní povinnosti obviněný ze své pozice stavbyvedoucího zanedbal. Jejich případnému porušení pak musí v kontextu dalších příčin vedoucích k tragickému následku přiřadit odpovídající význam v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu bude muset zaměřit pozornost rovněž na to, zda je jeho zaviněním pokryt celý příčinný vztah mezi jím případně zanedbanou povinností a následkem nastalým v důsledku pádu pracovní plošiny. Současně se bude muset důsledně vypořádat s tím, aby způsob rozhodnutí věci nepředstavoval pro obviněného v žádném směru zhoršení jeho postavení, ať už ve smyslu právní kvalifikace činu, či změně skutkových zjištění a rozsahu vytýkané trestné činnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu