ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.946.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 946/2023-3236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný Jaroslav Ševčík , nar. 26. 9. 1983 v Táboře, trvale bytem Košín 25, 391 37, okres Tábor, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 3 To 14/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 4/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 74 T 4/2021 , byl obviněný Jaroslav Ševčík uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §211 odst. 6 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře pět set tisíc korun českých, vyměřený jako pět set denních sazeb s výší jedné denní sazby jeden tisíc korun českých. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních a kontrolních orgánech obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 3 To 14/2023 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu za zachování ostatních výroků o trestech a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku odsoudil obviněného podle §211 odst. 6 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a i) trestního řádu. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávných skutkových zjištěních. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá jeho vědomí či úmysl uvést nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčet, ani jeho nedbalost ve vztahu k výši škody, kterou mělo poškozené družstvo utrpět. Poukázal na to, že v každé dokumentaci k jednotlivým úvěrům se nachází sice mírně nepřesné, ale nikoliv hrubě zkreslené či zcela záměrně či vědomě smyšlené informace o aktuální zadluženosti ZANA invest a. s. Neuvedení závazků do žádostí o úvěry navíc nemělo vliv na poskytnutí úvěrů či jejich výši, jelikož podstatné údaje o zadluženosti a bonitě byly uvedeny v rozvaze a výsledovce. Soudy v této otázce postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Obviněný dále namítl, že nelze dospět ke skutkovému zjištění ohledně jeho vnitřního vztahu ve formě vědomé nedbalosti ke způsobené škodě, jelikož ZANA invest a. s. se mohla oprávněně domnívat, že zajištění daných úvěrů bude pro poškozené družstvo dostatečné, když se tak vyslovilo samotné družstvo jakožto instituce disponující značným ekonomickým a finančně řídícím aparátem. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný uvedl, že na jeho jednání tak, jak vyplývá z obsahu spisu a nikoliv z domněnek a úvah soudů obou stupňů, vůbec nelze aplikovat §211 odst. 1 trestního zákoníku, neboť v něm nelze spatřovat zamlčení ani uvedení hrubě nepravdivých informací, které by byly pro poškozené družstvo podstatné. Poskytnutý úvěr řádně splácel a v dobré víře k němu poskytl zajištění, které družstvo požadovalo, přičemž jediným důvodem pro přerušení hrazení poskytnutého úvěru byla neočekávatelná změna judikatorní praxe a právní úpravy ohledně náhrady nákladů řízení v bagatelních sporech. Úvěry, které ZANA invest a. s. čerpala, sloužily na řádnou podnikatelskou aktivitu a účelem nikdy nebylo obohacení se či způsobení škody poškozenému družstvu. Bohužel, došlo pouze k naplnění podnikatelského rizika, do kterého však družstvo zcela vědomě a informovaně spolu se ZANA invest a. s. šlo. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu byl podle obviněného naplněn tím, že soudy při ukládání trestu neaplikovaly §58 trestního zákoníku. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, se obviněný domnívá, že okolnosti jeho jednání jsou natolik výjimečné, že bylo namístě užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Soudy navíc při ukládání trestu nezohlednily, že v nedávné době založil rodinu, která je silně závislá na jeho výdělku, nehledě na stabilitu výchovného prostředí v situaci, kdy má otec malého dítěte nastoupit na několik let do výkonu trestu odnětí svobody za chybné vyhodnocení podnikatelského rizika. Ve vztahu k peněžitému trestu obviněný namítl, že jeho uložení soudy nijak neodůvodnily. K tomu zopakoval, že pro nikoho prostředky od poškozeného družstva nevylákal, snažil se je přibližně dva roky splácet a až externí důvody (zásah Ústavního soudu) mu znemožnily vykonávat činnost, na kterou si od družstva půjčil.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 74 T 4/2021 a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2023, č. j. 3 To 14/2023-3154, v celém rozsahu zrušil ve smyslu §265k odst. 1 trestního řádu, a následně podle §265m odst. 1 trestního řádu sám rozhodl o tom, že se dovolatel v plném rozsahu zprošťuje obžaloby, nebo aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že není možné přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí v celém rozsahu, dovolatel navrhuje, aby ve smyslu §265k odst. 2 trestního řádu zrušil výrok o trestu v části odnětí svobody nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou na dobu pěti let a výrok o peněžitém trestu.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že ve věci neshledává žádné vady, které by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Současně vytýkané nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu vztahuje obviněný ke svému vlastnímu alternativnímu skutkovému zjištění, nikoliv ke skutkovému zjištění soudů, a proto jeho výhrady deklarovanému důvodu dovolání neodpovídají. Soudy podle názoru státního zástupce řádně odůvodnily, proč dovodily úmyslné zavinění dovolatele při neuvedení předchozích úvěrů do žádostí o úvěry nové. Odvolací soud zasadil jednání dovolatele do širšího kontextu rozsáhlé trestné činnosti dalších pachatelů, mezi nimiž se dovolatel jeví jako tzv. bílý kůň. To, co dovolatel označuje jako chybné vyhodnocení podnikatelského rizika, se jeví jen jako součást sofistikovaného vyvádění prostředků z poškozené společnosti páchaného řadou dalších osob. Toto trestní jednání dovolatel neřídil, ale způsobem popsaným v popisu skutku se do něj dobrovolně zapojil. Ve vztahu k námitkám obviněného proti uloženému trestu odnětí svobody státní zástupce považuje za nejvhodnější, aby Nejvyšší soud i přes nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, setrval na své dosavadní judikatuře vylučující z dovolacích důvodů námitku, že trest nebyl snížen pod dolní hranici proto, že soud neužil fakultativních alternativ §58 trestního zákoníku. Pro takové mimořádné snížení trestu nadto podle státního zástupce nenastaly podmínky ani podle zásady proporcionality trestní represe ani z důvodu doby od spáchání trestného činu. Rovněž v případě peněžitého trestu obviněný brojí pouze proti přiměřenosti uloženého trestu, což ovšem žádný dovolací důvod nezakládá, jak vyplývá z rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
6. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný Jaroslav Ševčík je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. S výjimkou otázek použití peněžních prostředků v souladu se sjednaným účelem úvěru, u nichž byl odvolací soud limitován zákazem reformationis in peius , a postavení obviněného jako tzv. bílého koně neměl odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
12. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Obviněný svými výhradami směřujícími do oblasti skutkových zjištění v převážné části pouze polemizoval s hodnotícími úvahami soudů a snažil se prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazů považovaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Vyšly přitom zejména z jednoznačného obsahu provedených listinných důkazů, jež se vztahovaly k jednotlivým úvěrovým smlouvám. Pokud obviněný namítá, že při sjednávání jednotlivých úvěrových smluv uvedl - až na mírné nepřesnosti - veškeré informace ohledně závazků společnosti ZANA invest a. s., lze odkázat zejména na tu část odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, v níž soud podrobně popsal, že v žádostech o úvěry obviněný neuvedl informace o závazcích společnosti ZANA invest a. s. vůči společnostem Realitní a. s. a Vrchovina - zemědělská obchodní a. s., přičemž tyto informace nebylo možné dovodit ani z dalších příloh, v nichž byly bez jakékoliv konkretizace uvedeny částky neodpovídající tehdejší reálné výši závazků společnosti ZANA invest a. s. Nic na tom nemění ani poukaz obviněného na výpověď svědkyně H., neboť ta byla soudy hodnocena jako tendenční, a navíc i tato svědkyně zdůraznila požadavek souladu textové části žádosti a jejích příloh, což ze strany obviněného splněno nebylo. Souhlasit nelze ani s výhradami obviněného vztahujícími se k výši způsobené škody s ohledem na existenci zajištění poskytnutých úvěrů zástavním právem. K tomu lze odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, podle nichž obvyklá cena pohledávek, jež tvořila předmět zajištění, se pohybovala na úrovni přibližně 10 až 20 procent jejich nominální hodnoty. Celou takto zjištěnou hodnotu zajištění soudy zohlednily ve prospěch obviněného, přestože výše efektivního zajištění byla prakticky jistě nižší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1722/2016). Lze proto uzavřít, že při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není přiléhavý poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo .
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jelikož obviněný založil své námitky výhradně na argumentaci, že použitá právní kvalifikace skutku vychází pouze z domněnek soudů, ale nikoliv z obsahu spisu, neodpovídají výhrady obviněného podstatě označeného dovolacího důvodu, a proto ani nemohly založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
14. Obviněný v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu . Ten spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný soudům vytkl, že při ukládání trestu odnětí svobody nepoužily §58 odst. 1 trestního zákoníku a uložení peněžitého trestu dostatečně neodůvodnily, když v řízení nebylo prokázáno, že by obviněný pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, jak předpokládá §67 trestního zákona. Pokud jde o první výhradu, podle konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemůže obviněný dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval §58 odst. 1 trestního zákoníku. V té souvislosti lze připomenout nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023. Nadto je třeba zdůraznit, že obviněný se mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem dovolává ze dvou důvodů. Jednak s odůvodněním, že se žádného podvodného jednání nedopustil. Je zřejmé, že taková argumentace nemůže být úspěšná, neboť obviněný ani v této části dovolání nerespektuje rozhodná skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vycházely soudy, nýbrž se opětovně snaží prosadit svoji vlastní obhajobu, která však byla v řízení vyvrácena. Dále pak obviněný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, soudům vytýká, že nehodnotily dopad ukládaného trestu na jeho rodinu, kterou v nedávné době založil, kdy má jako otec malého dítěte nastoupit na několik let do výkonu trestu odnětí svobody. Pokud jde o otázku posuzování dopadu ukládaného trestu odnětí svobody na tzv. nejlepší zájem dítěte, lze v obecné rovině odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 558/2023. V nyní posuzované věci je však tvrzení obviněného o tom, že je otcem malého dítěte dotčeného uloženým trestem odnětí svobody, novou skutečností, kterou obviněný v předchozím řízení nezmiňoval a soudům nebyla v době rozhodování známa. Posouzení významu tohoto nového tvrzení jakož i dalších s tím souvisejících otázek z hlediska souladu uloženého trestu se zásadami proporcionality a subsidiarity trestních sankcí by předpokládalo nové (další) dokazování. K nápravě tohoto typu nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná rozhodnutí soudů, ovšem neslouží řízení o dovolání, nýbrž jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je obnova řízení (§277 trestního řádu). Konečně v případě peněžitého trestu vytýká obviněný soudům v podstatě pouze jeho nepřiměřenost a likvidační povahu. Takové výhrady však uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu ani jinému důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu neodpovídají (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
15. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu