ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3032.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3032/2022-96
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 155/86, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 999 204 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 55 Co 10/2022-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 55 Co 10/2022-82, se v rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 161 500 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení a jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 601 704 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení zrušen a řízení zastaveno, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 999 204 Kč s příslušenstvím sestávající ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 397 500 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004, bolestného ve výši 300 000 Kč a náhrady daňové škody ve výši 301 704 Kč. Ke dni podání žaloby trvalo řízení dle žalobce již 14 let a 3 měsíce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 45 C 120/2019-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 178 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 15. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 821 204 Kč se 7,5% úrokem z prodlení z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení, a z částky 178 000 Kč od 15. 6. 2011 do 14. 11. 2019 (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 429,18 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce dne 15. 12. 2010 podal u žalované žádost o předběžné projednání nároku na zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004. Stanoviskem ze dne 27. 1. 2011 žalovaná konstatovala, že délka řízení byla nepřiměřená s tím, že tuto formu satisfakce považuje za dostačující. Vyjádřením ministra spravedlnosti ze dne 8. 6. 2011 byl žalobce informován o posouzení jeho žádosti o prošetření postupu žalované při vypořádání žádosti žalobce o předběžné projednání nároku s tím, že nesprávné posouzení nebylo shledáno a žalobce byl odkázán na případné řešení věci formou soudního řízení. Vyrozuměním ze dne 11. 4. 2006 pod sp. zn. 13 Co 115/2006 byl žalobce informován o odročení jednání před odvolacím soudem na neurčito s ohledem na prohlášený konkurs na žalovanou zaměstnavatelku žalobce. Ze zdravotnické dokumentace žalobce vyplývá, že žalobce trpí intermitentními výpadky pozornosti, expresivní fatickou poruchou, hůře artikulovanou řečí, lehkým divergentním strabismem a dalšími obtížemi, které odpovídají těžkému traumatu s lehkým kvadrupyr. symptomem ve smyslu spasticity, expresivní fatickou poruchou těžšího stupně, organickými psychosymptomy, sekundární epilepsií, je trvale nekompenzovaný, v rámci organickopsychosymptomatického poúrazového stavu je zvýšeně podrážděný, úzkostný, dyssomnický. Z neurologického hlediska je stav žalobce nepříznivý s trvale neurologickým deficitem, bez možnosti funkčně významného zlepšení. Žalobce utrpěl těžké kraniocerebrální poranění na pracovním školení a v jeho důsledku trpí těžkým organickým psychosyndromem poúrazovým a smíšenou úzkostnou depresivní poruchou. Na zúčtovaných příjmech ze závislé činnosti za období roku 2017 bylo žalobci vyplaceno celkem 1 938 467 Kč, skutečně sražená daň a současně záloha na daň činila 416 213 Kč. Dne 3. 5. 2019 byl na účet žalobce uhrazen přeplatek od Finančního úřadu pro Kraj Vysočina. Dne 6. 9. 2018 se žalobce obrátil na Městský soud v Praze se stížností, v níž namítal průtahy v odvolacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 156/2018, kdy bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 66/2004. Odpovědí místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018 byla stížnost žalobce vypořádána s tím, že soud neshledal průtahy v odvolacím řízení, jednak pro složitost dané věci a s tím související rozsah samotného posuzovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a podaného odvolání proti tomuto rozhodnutí, jednak s ohledem na probíhající prázdninové měsíce.
4. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 23 C 66/2004 vzal soud za prokázaný průběh posuzovaného řízení z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Žalobce se v průběhu celého řízení k jednotlivým úkonům vyjadřoval a svá vyjádření opakovaně doplňoval. Dne 1. 11. 2004 byla ve věci podána žaloba proti žalované F. A. s. r. o. (zaměstnavatelka žalobce), kterou se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po dobu po skončení pracovní neschopnosti s tím, že utrpěl pracovní úraz. Dne 9. 11. 2005 soud vyhlásil mezitímní rozsudek s tím, že úraz, který se stal žalobci dne 4. 9. 2001 v ranních hodinách na teambuildingové akci, pořádané zaměstnavatelkou žalobce v areálu hotelu Kácov, je pracovním úrazem, a rovněž rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Proti rozsudku bylo podáno odvolání žalovanou a vedlejší účastnicí Kooperativa pojišťovnou, a. s. Městský soud v Praze dne 11. 4. 2006 odročil jednání o odvolání na neurčito s tím, že řízení je přerušeno podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Dne 19. 5. 2008 soud zjistil, že konkurs byl zrušen podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání. Na jednání konaném dne 22. 10. 2008 městský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 10. 3. 2009 připustil soud prvního stupně, aby na místo původní žalované vstoupila Kooperativa pojišťovna, a. s. Dne 23. 9. 2009 soud prvního stupně vyhlásil mezitímní rozsudek, podle něhož nárok žalobce není co do základu opodstatněn s tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dne 19. 11. 2009 podal žalobce proti mezitímnímu rozsudku odvolání. Dne 18. 2. 2010 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 19. 4. 2010 soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dne 7. 5. 2010 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Na jednání konaném dne 22. 9. 2010 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dne 4. 1. 2011 podal právní zástupce žalobce dovolání. Usnesením ze dne 13. 10. 2011 Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dne 4. 1. 2012 požádal Ústavní soud o zapůjčení spisu s tím, že žalobce podal ústavní stížnost. Nálezem ze dne 7. 8. 2012 Ústavní soud rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, č. j. 21 Cdo 997/2011-394, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 13 Co 264/2010-318, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2010, č. j. 23 C 66/2004-267, bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dne 11. 2. 2013 vyhlásil soud prvního stupně ve věci mezitímní rozsudek s tím, že základ nároku je dán, a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dne 27. 3. 2013 podala žalovaná proti rozsudku odvolání. Odvolací soud dne 4. 10. 2013 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 20. 12. 2013 podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud dne 10. 4. 2015 zamítl. Dne 8. 7. 2015 sdělil právní zástupce žalobce soudu prvního stupně, že podal ústavní stížnost ve věci, a tato je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1924/15. Dne 25. 10. 2017 soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 842 056 Kč s příslušenstvím, a dále peněžitý důchod ve výši 11 191 Kč měsíčně, splatný vždy 10. každého kalendářního měsíce, následujícího po splatnosti důchodu, od 1. 10. 2017. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dne 8. 1. 2017 podal žalobce odvolání. Dne 23. 11. 2018 změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci jinou částku. Proti rozsudku podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 11. 2019 odmítl. Ve věci byla podána rovněž ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 324/20. Dne 31. 7. 2020 rozhodl soud, že žalobce je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení v částce 12 229 Kč a žalovaná 28 534 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 8. 2020. Poté byla provedena již jen tzv. postagenda.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1, §5, §7, §8, §13 odst. 1, 2, §14 odst. 1, 3, §15 odst. 2, §26 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že posuzované řízení spolu s řízením kompenzačním trvalo celkem 16 let a 10 měsíců, což není délka přiměřená s ohledem na typ daného řízení, přičemž konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení by v dané věci nepostačovalo.
6. Podle soudu prvního stupně trvalo posuzované řízení přibližně 15 let a 9 měsíců (ode dne 1. 11. 2004 do dne 25. 8. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu) a byť se jednalo o věc věcně i procesně poměrně složitou, jejímž předmětem bylo mimo jiné posouzení podmínek pro naplnění pracovního úrazu, tato jeho délka neodpovídala složitosti věci. Řízení probíhalo na všech třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, přičemž soud prvního stupně věcně rozhodoval 5x (z toho 3x mezitímně), soud druhého stupně rozhodoval 4x věcně a 2x procesně, Nejvyšší soud rozhodoval 3x, Ústavní soud rozhodoval celkem o třech podaných ústavních stížnostech. Řízení bylo ze zákona přerušeno po dobu trvání konkursního řízení na původní žalovanou, zaměstnavatelku žalobce. Soud prvního stupně připomněl, že mu nepřísluší posuzovat, zda k přerušení řízení došlo na základě zákonných důvodů či nikoliv, ani další žalobcem namítané okolnosti daného řízení týkající se způsobu hodnocení důkazů, procesního vedení řízení apod., neboť toto spadá do rozhodovací pravomoci daného soudu, a takové posouzení přísluší pouze revizním soudům v rámci daného řízení. Řešenou věc považoval soud prvního stupně za poměrně věcně složitou, neboť bylo vyslechnuto velké množství svědků a rovněž byl ve věci vypracován znalecký posudek. Soudům všech stupňů nelze v obecné rovině vytknout výraznější průtahy v řízení, kromě postupu soudu prvního stupně, který navzdory délce sporu rozhodl ve věci opakovaně třetím mezitímním rozsudkem, přestože v daném okamžiku měl k dispozici velké množství důkazů ze svých jednání a také závazné stanovisko Ústavního soudu. Pokud došlo následně k dalšímu prodloužení řízení, protože žalobce musel být vyzván k doplnění svých tvrzení, lze toto dle názoru soudu přičítat nesprávnému postupu soudu i žalobce, neboť soud nevěnoval dostatečnou pozornost přípravě řízení tak, aby mohl o věci rozhodnout bez dalších doplňování žalobních tvrzení. Soud přihlédl rovněž k délce kompenzačního řízení, které bylo zahájeno žalobou ze dne 6. 8. 2019 a byť bylo možné ve věci rozhodnout na základě listinných důkazů bez jednání, dostal se soud k řešení daného sporu až dne 24. 9. 2021. Uplatněním předběžného nároku žalobce přitom nedošlo k prodloužení celého řízení, když se tak stalo ještě za běhu daného řízení (dokonce několik let před skončením daného řízení). Soud prvního stupně tak uzavřel, že posuzované řízení spolu s kompenzačním řízením trvalo celkem 16 let a 10 měsíců, což není délka přiměřená s ohledem na typ daného řízení.
7. Význam řízení pro žalobce zhodnotil soud jako zvýšený, neboť šlo o pracovněprávní spor, u kterého se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva typově předpokládá zvýšený význam řízení pro poškozeného. Význam řízení rovněž zvyšoval samotný zdravotní stav žalobce, který byl de facto rovněž předmětem řízení. Žalobce utrpěl úraz s doživotními následky a předmětem řízení pak bylo posouzení, zda se jednalo o pracovní úraz, za který odpovídá jeho zaměstnavatelka, či nikoliv. Na délce řízení se dle soudu podílel i sám žalobce jednak četnými a obsáhlými podáními, jejichž obsah musel být ještě i po několika letech upřesňován a doplňován, jednak podanými dovoláními a ústavními stížnostmi, které však byly jako nedůvodné odmítnuty. Poslední z uvedených dovolání a ústavních stížností, byly podány ještě předtím, než mohlo řízení skončit usnesením o náhradě nákladů řízení státu.
8. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení by v dané věci nepostačovalo. Při stanovení výše odškodnění vycházel vzhledem k tomu, že šlo o řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, z částky 20 000 Kč ročně (za první dva roky v poloviční výši), přičemž dospěl k základní částce 170 000 Kč. Tuto částku soud dále snížil o 20 % pro složitost věci, o 10 % pro počet stupňů soudní soustavy, na kterých bylo ve věci rozhodováno a o 5 % vzhledem k podílu žalobce na samotné délce řízení. Zároveň však soud uvedenou částku navýšil o 40 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce založeného jeho zdravotním stavem, jelikož v důsledku v řízení posuzovaného úrazu se musí žalobce vypořádat s trvalými následky. Celkově tak soud dospěl k částce 178 000 Kč, jejíž výši považoval za přiměřenou. Takto vypočtenou částku soud žalobci přiznal včetně úroku z prodlení počítaného ode dne písemného vyjádření žalované k žalobě, neboť v tomto okamžiku již bylo zřejmé, že žalovaná nárok žalobce neodškodní.
9. V případě bolestného, které žalobce vyčíslil částkou 300 000 Kč, již jen ze samotných žalobních tvrzení dle soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce uplatňuje tento nárok v souvislosti s poškozením svého zdraví, které bylo předmětem posuzovaného řízení jako pracovní úraz a jehož odškodnění se žalobce domáhal. Ke zhoršení zdravotního stavu žalobce došlo po (pro něj) překvapivém podání odvolání ze strany žalované a její odvolací argumentaci. Za procesní obranu účastníků řízení však nenese stát odpovědnost. Soud dospěl k závěru, že tvrzené zdravotní důsledky samy o sobě nelze považovat za samostatný nárok, ale spíše za okolnost zvyšující tvrzenou nemajetkovou újmu v důsledku posuzovaného nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce řízení. Uvedenou skutečnost soud zohlednil při hodnocení délky řízení výše, přičemž žalobcem požadovaná další částka již přesahuje dle uvážení soudu stanovenou přiměřenou výši odškodného za nepřiměřenou délku řízení, proto soud žalobu v tomto rozsahu zamítl.
10. Nárok žalobce představovaný daňovou škodou vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení ve výši 301 704 Kč soud prvního stupně zamítl proto, že tento nárok žalobce neuplatnil v rámci předběžného projednání u žalované. Pro úplnost soud doplnil, že i kdyby byl nárok u žalované včas uplatněn, nebyla by dána příčinná souvislost s délkou řízení, neboť splnění daňové povinnosti je spojeno se zákonnou povinností, která by i za jiných okolností musela být ze strany žalobce plněna, potažmo o kterou by bylo poníženo následné plnění ze strany pojišťovny (jak se ostatně následně stalo, když tato vrátila žalobci část vymoženého plnění). Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že tato daňová povinnost byla vyměřena pojišťovací společností, za jejíž postup (byť by byl nesprávný) nenese stát odpovědnost.
11. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 11. 2019 do zaplacení, co do částky 161 500 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ohledně částky 601 704 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
12. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 1. 11. 2004 a skončilo ke dni 25. 8. 2020, trvalo tedy 15 let a 9 měsíců.
13. Při stanovení základní výměry zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyšel odvolací soud z částky 20 000 Kč za každý rok řízení (z toho první dva roky v poloviční výši) a stanovil ji ve výši 295 000 Kč. Dále přihlédl ke kritériím obsaženým v §31a odst. 3 OdpŠk a základní výměru snížil o 20 % za procesní složitost věci, vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení rozhodovalo opakovaně několik stupňů soudní soustavy, o 10 % v souvislosti se skutkovou složitostí věci, jelikož se jednalo o složitější mzdový výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, o 10 % s ohledem na jednání poškozeného žalobce, který přispěl k průtahům řízení. Za postup orgánů veřejné moci během řízení odvolací soud základní výměru zvýšil o 20 %, neboť se v daném případě jedná o extrémní délku trvání pracovněprávního sporu. Upravená výše výměry nemajetkové újmy tak dle odvolacího soudu činila 236 000 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že se žalobci dostalo pouze částky 178 000 Kč s příslušenstvím, přiznal odvolací soud žalobci zbývajících 58 000 Kč s příslušenstvím.
14. V případě nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč a náhradu tzv. daňové škody ve výši 301 704 Kč s příslušenstvím odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. zastavil, když uzavřel, že z obsahu spisu je zřejmá absence předběžného uplatnění nároku u žalované, o čemž byl poučen, nicméně v průběhu řízení tento nedostatek neodstranil. Podle odvolacího soudu má jeho rozsudek zároveň formu opravného usnesení vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen v nesprávném znění kvůli písařské chybě při výpočtu výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu a chybnému zahrnutí rozhodnutí o této újmě do výroku o zastavení řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.
16. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel ve vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť odvolací soud správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, a též jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
17. Dovolatel předně považuje opravu početně chybného výroku rozsudku soudu prvního stupně jeho potvrzením odvolacím soudem za zvláštní. Písařskou chybu obsahuje taktéž chybné zahrnutí rozhodnutí o zadostiučinění za nemajetkovou újmu do výroku o zastavení řízení, neboť soud prvního stupně o zastavení řízení vůbec nerozhodl. Navýšení přiznané částky je podle dovolatele jen zdánlivé, protože správně vypočtená částka soudem prvního stupně by byla mnohem vyšší než částka, kterou přiznal odvolací soud (což je pochopitelné, jestliže nalézací soud k základní částce 5 % přičítá, zatímco odvolací soud z ní 20 % odečítá). Navíc není zřejmé (vzhledem k tomu, že výsledek výpočtu je zcela nesprávný), zda soud prvního stupně při výpočtu vycházel z délky řízení 15 let 9 měsíců nebo 16 let 10 měsíců, což by mělo za následek ještě větší rozdíl. Velkou částí argumentace dovolatele se navíc soudy dostatečně a s přesvědčivým zdůvodněním nezabývaly, čímž došlo k neúplnému, a proto i nesprávnému právnímu posouzení věci. Současně se měly soudy obou stupňů odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, který za správné právní posouzení věci označuje pouze takové, kdy je z písemného vyhotovení rozhodnutí patrno, na jakých významných skutkových zjištěních soud své rozhodnutí založil (při současné absenci rozporu významných skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) a na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, tj. k právnímu posouzení věci.
18. Ani úprava základní výměry provedená soudy (především soudem odvolacím) podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk dle dovolatele vůbec neodpovídá tomu, jak jejich právní posouzení předestřela judikatura Nejvyššího soudu a jeho stanovisko ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), z něhož má především vyplývat, že základní výměra zadostiučinění za nemajetkovou újmu za rok (z rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč) se určuje z celkové délky řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk], kdy v této věci byla délka původního řízení natolik extrémní, že přiznání základní výměry 20 000 Kč ročně je zcela přiměřené. Částku stanovenou součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž dle názoru Nejvyššího soudu by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu, jak dle dovolatele vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Odvolací soud v řešené věci základní výměru snížil o 20 % za procesní složitost věci s tím, že v posuzovaném řízení rozhodovalo opakovaně několik stupňů soudní soustavy. Tento odpočet dovolatel bez větších výhrad akceptuje. Základní výměra byla dále snížena o 10 % z důvodu skutkové složitosti věci vzhledem ke složitějšímu mzdovému výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že složitost výpočtu byla dána právě délkou řízení a skutečností, že se nedohledal jeden jeho mzdový list, neboť ho původní žalovaná patrně ani nezaložila. Přesto se vypracování znaleckého posudku dle dovolatele podílelo na celkové délce řízení ve zcela minimální míře a k tomuto snížení tak není žádný důvod. Za opodstatněné nepovažuje dovolatel ani snížení základní výměry o 10 % z důvodu jednání poškozeného, neboť kvůli dovolateli nebylo zmařeno ani odročeno jediné soudní jednání (což opakovaně zapříčinili svědci navržení žalovanou), jím navržení svědci se pokaždé na předvolání dostavili k soudu, dovolatel se opakovaně snažil pomocí stížností odstranit průtahy v řízení a nečinnost soudů a už vůbec se nedopouštěl jakýchkoliv obstrukcí (ani k tomu neměl důvod – každý další rok řízení totiž výrazně snižoval reálnou hodnotu náhrad). Dovolatel zde poukázal na skutečnost, že tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými a následně právními závěry je reprobovaným právním stavem ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, jímž bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. 21 Cdo 5452/2016-382. Od citované rozhodovací praxe se měly soudy obou stupňů ve svých rozsudcích odchýlit. Z důvodu postupu orgánu veřejné moci navýšil odvolací soud základní výměru o 20 %, což považuje dovolatel za zcela nedostatečné. Ze tří zrušených rozsudků soudu prvního stupně (v původním řízení) byl jeden zrušen kvůli nesprávnému výroku, druhý proto, že šlo o nepřípustný negativní mezitímní rozsudek, třetí z důvodu nepřezkoumatelnosti. Průtah více než 2 roky pak způsobilo přerušení řízení odvolacím soudem, pro které ve skutečnosti neexistoval zákonný důvod, což následně potvrdila judikatura Nejvyššího soudu. Nalézací i odvolací soud měly i (vzhledem k okolnostem) dlouhá období nečinnosti. Navíc první zamítavý pravomocný rozsudek byl po 7 letech řízení zrušen nálezem Ústavního soudu, protože postupem a rozhodováním soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Ještě větší výhrady má dovolatel k tomu, že odvolací soud (narozdíl od soudu prvního stupně) vůbec nepoužil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. Řízení přitom bylo typově významné, neboť šlo o pracovněprávní spor a žalobce se nacházel ve špatném zdravotním stavu (kvůli jeho závažným zdravotním problémům byly soudy opakovaně žádány o přednostní projednání, ovšem vždy bezúspěšně). Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu navíc vyplývá, že jde o kritérium nejvýznamnější. Zpětně (za mnoho let) vyplacené náhrady neznamenají pouze daňovou škodu, ale i významné snížení reálné hodnoty těchto náhrad vlivem inflace (navíc tuto rentu potřebovala rodina dovolatele především v době, kdy součástí rodiny, jejíž obživu jako v životě nejdůležitější povinnost pociťoval právě žalobce, byly tři nezletilé, nezaopatřené děti; nikoli včasné rozhodnutí dostalo žalobce do dlouhodobě velmi obtížně řešitelné situace, u žalobce se projevila úzkostná stresová porucha – jiný stres nežli neukončené řízení s nevyplacenými náhradami a následky této neukončenosti přitom žalobce neměl a soudy obou stupňů nevyložily, proč zcela zásadní význam věci pro žadatele v přisouzené částce nezohlednily). Dovolatel nepovažuje za správné ani to, že odvolací soud nevzal v úvahu průtahy v kompenzačním řízení, přestože na ně byl upozorněn. Ze všech uvedených důvodů je dovolatel stále přesvědčen, že základní výměra 20 000 Kč za rok je v jeho věci zcela přiměřená, a nadto její navýšení o 50 %.
19. Podle dovolatele není zřejmé ani to, na základě čeho vyhodnotily soudy jako rozhodnou skutečnost pro počátek vzniku prodlení státu okamžik, kdy se Ministerstvo spravedlnosti vyjádřilo k žalobě. Ministerstvo po obdržení žaloby (dne 2. 9. 2019) s výzvou k vyjádření ve lhůtě 30 dnů vůbec nereagovalo a vyjádřilo se až po zaslání (dne 16. 10. 2019) tzv. kvalifikované výzvy k vyjádření s poučením o možnosti vydání rozsudku pro uznání (vyjádření došlo soudu dne 15. 11. 2019). Tímto nekorektním postupem byla zkrácena doba, za níž bylo podle soudů ministerstvo povinno zaplatit žalobci úroky z prodlení, o jeden a půl měsíce.
20. Zastavení řízení ve vztahu k nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč a nároku na náhradu tzv. daňové škody ve výši 301 704 Kč považuje dovolatel taktéž za nesprávné. Přestože se v bodě 14 rozsudku odvolacího soudu říká, že žalobce byl poučen o nutnosti uplatnit tyto nároky formou předběžného projednání návrhu, nic takového se nestalo. Podle laického právního názoru obecného zmocněnce, jímž byl dovolatel zastoupen v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, pokud žalobce u Ministerstva spravedlnosti předběžně uplatnil v této věci nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč jako náhradu nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, byla tím splněna podmínka uvedená v §14 odst. 3 OdpŠk i u škody na zdraví a daňové škody, které vznikly až později (a to i proto, že v žalobě celkem požadovaná částka nebyla vyšší, než částka předběžně uplatněná). Pokud by obecný zmocněnec s žalobcem věděli, že soud tento laický právní názor nesdílí, okamžitě by zjednali nápravu. Dovolateli se však žádného poučení v tomto smyslu nedostalo, ani z žádného sdělení soudů (kromě rozsudku odvolacího soudu) explicitně nevyplývalo, že je nutné u ministerstva předběžně uplatnit i škodu na zdraví a daňovou škodu. Oba soudy dle dovolatele postupovaly v tomto případě v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněným pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který odvolací soud ve svém rozsudku sám odkázal), neboť skutečnost, že nároky na náhrady za škodu na zdraví a daňovou škodu nebyly předběžně projednány u Ministerstva spravedlnosti, je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který má soud řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř. Soudy tak zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel a jeho obecný zmocněnec nároky na náhradu škody na zdraví a daňové škody předběžně uplatnili u Ministerstva spravedlnosti dne 20. 5. 2022. Dovolatel považuje napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, v mnoha výše popsaných ohledech za nepřezkoumatelný, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, či aktuálně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1635/2017, a dopustil se tak nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel má v důsledku za to, že napadená rozhodnutí svým obsahem i z hlediska řízení jejich vydání předcházejícího, zasahují do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (absence plnění poučovací povinnosti soudu a absence dostatečné komunikace s účastníkem řízení, nesplnění požadavku na provedení úplného a správného právního posouzení věci, na jehož základě je vydáno přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí, což se v posuzovaném případě nestalo).
21. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobci částku souladnou se správným právním posouzením věci, jak vyplývá z výše uvedeného i z napadených rozhodnutí. Pokud nebude možné rozhodnutí změnit, navrhl dovolatel, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v případě více chybějících procesních úkonů či potřeby rozsáhlejšího doplnění dokazování příp. i Obvodnímu soudu pro Prahu 2, a aby změnil též rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení tak, že žalobci bude přiznána náhrada veškerých nákladů řízení, včetně řízení dovolacího.
22. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
24. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
25. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 178 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a též v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, neboť v tomto byl ve věci úspěšný. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
28. Dovolání je sice podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).
29. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
30. Nesouhlas dovolatele se snížením základní výše zadostiučinění o 10 % z důvodu skutkové složitosti věci, o 10 % z důvodu jednání poškozeného a zvýšením o 20 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci nemůže přípustnost dovolání založit, neboť Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což se v projednávaném případě nejeví.
31. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že není zřejmé, na základě čeho vyhodnotily soudy jako rozhodnou skutečnost pro počátek vzniku prodlení státu okamžik, kdy se Ministerstvo spravedlnosti vyjádřilo k žalobě, neboť v tomto rozsahu dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání.
32. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro tvrzení dovolatele, že se odvolací soud vůbec nezabýval kritériem významu předmětu řízení pro poškozeného. Soud prvního stupně promítl skutečnost, že šlo typově o řízení se zvýšeným významem do stanovení základní částky ve výši 20 000 Kč za rok. Odvolací soud, byť se výslovně o kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného nezmiňoval, ponechal základní částku ve výši 20 000 Kč za rok, přičemž tuto následně zvýšil o 20 % za postup orgánů veřejné moci pro extrémní délku trvání pracovněprávního sporu.
33. Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky posouzení celkové délky řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk jako základu pro stanovení výše odškodnění a posouzení zdravotního stavu žalobce v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
34. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné taktéž pro řešení otázky zastavení řízení ve vztahu k nároku na náhradu škody na zdraví a nároku na náhradu tzv. daňové škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
37. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
38. V části VI. Stanoviska Nejvyšší soud konstatoval, že „při stanovení základní částky … bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů [míněno 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení]. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.“
39. Ve vztahu k této možnosti ovšem Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, poukázal „na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. (na rozdíl od situace uvedené v §118b odst. 3 o. s. ř.). To obdobně platí i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř).“
40. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, pak Nejvyšší soud ve vazbě na právě uvedené konstatoval, že „zvýšit základní částku za příslušný časový úsek lze v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne, do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení“ (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). V usnesení ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, pak Nejvyšší soudu výslovně uvedl, že „případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného kompenzačního řízení je … možné, avšak pouze k návrhu poškozeného.“ Od tohoto řešení právní otázky nemá dovolací soud důvod se odchylovat.
41. V projednávaném případě odvolací soud vycházel z celkové doby řízení od podání žaloby dne 1. 11. 2004 do nabytí právní moci posledního rozhodnutí dne 25. 8. 2020, aniž zohlednil, že žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované ze dne 8. 12. 2021 poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nepřiměřené délky kompenzačního řízení a rovněž na stížnost na průtahy v řízení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 8. 2021, která byla jeho místopředsedou považována za důvodnou. Jeho právní posouzení věci z hlediska případného navýšení zadostiučinění z důvodu délky samotného kompenzačního řízení je tak neúplné, tudíž nesprávné.
42. Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
43. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného se nemusí tvrdit a prokazovat v řízeních, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo u takových řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). I když ani uvedené nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.
44. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, část IV. Stanoviska, nebo tam odkazovaný rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76).
45. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016).
46. Jak vyplývá z obsahu spisu, dovolatel opakovaně namítal nepříznivý zdravotní stav vyplývající z utrpěného pracovního úrazu a též zhoršení psychického stavu v důsledku dlouhotrvajícího řízení, což dokládal též lékařskými zprávami z neurologické a psychiatrické ambulance. Pokud odvolací soud nezohlednil pro určení výše zadostiučinění zdravotní stav žalobce [při posuzování kritéria významu předmětu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] souladně s judikaturou Nejvyššího soudu, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
47. Podle §14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).
48. V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 (stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3152/2012), Nejvyšší soud vyložil, že smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle §14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům… Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř.
49. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, výjimku z výše uvedeného pravidla (tj. splnění podmínky řízení v podobě předběžného uplatnění nároku u úřadu) představuje situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této situace by zastavení řízení nemohlo naplnit účel sledovaný §14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. V daném případě tedy lze výjimečně od požadavku předběžného projednání nároku upustit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
50. Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně v nynější věci dne 21. 8. 2019 a následně dne 7. 10. 2019 (na základě tzv. kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř.) vyzval žalovanou, aby se vyjádřila k žalobě, přičemž žalovaná ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 2019 uvedla, že okolnosti a stav posuzovaného řízení jsou ke dni jeho skončení natolik odlišné, že původní uplatnění nároku žalobce ze dne 15. 12. 2010 nelze nyní považovat za relevantní uplatnění nároku podle §14 odst. 3 OdpŠk a dále konstatovala, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 OdpŠk nedošlo. Za této situace se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. shora citovaným rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 727/2011, jestliže trval na podmínce předběžného uplatnění nároku, ačkoliv žaloba byla již doručena úřadu a úřad dal najevo, že nárok uspokojit nehodlá.
51. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
52. V rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, Nejvyšší soud dovodil, že právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1126 s.). Již pojmově nelze podat opravný prostředek proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu - logicky vzato - být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.).
53. Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 821 204 Kč se 7,5% úrokem z prodlení z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení. Odvolací soud následně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II co do částky 161 500 Kč s příslušenstvím a co do částky 601 704 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, přičemž přehlédl, že žalobce se v žalobě domáhá zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 %, nikoli 7,5 %.
54. Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolateli nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
55. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedených právních otázek nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu (v jakém byl odvolacím soudem potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 178 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a též v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím) jej pak pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
56. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí celkovou délku řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, význam předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rovněž podmínky odpovědnosti státu v případě nároku na bolestné a náhradu škody spočívající v daňové ztrátě, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu.
57. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu