ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1403.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1403/2023-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. P. , zastoupeného Mgr. Jakubem Tauferem, advokátem se sídlem v Brně, Trnitá 500/9, proti žalovanému L. F. , zastoupenému Mgr. Janem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Žampachova 1729/12, o 3 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 195/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022, č. j. 18 Co 12/2022-505, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 620 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jakuba Taufera, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 19 C 195/2018-435, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 3 350 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 10. 2. 2018 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 490 940 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 18 Co 12/2022-505, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 3 350 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 10. 3. 2018 do zaplacení, a v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 350 000 Kč za dobu od 10. 2. 2018 do 9. 3. 2018, žalobu zamítl. Na nákladech řízení před soudem prvního stupně přiznal žalobci 452 191,50 Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vyšel ze zjištění, že Jiří Hos (původní věřitel) zapůjčil žalovanému (dlužníkovi) částku 2 000 000 Kč, kterou mu poukázal na jeho bankovní účet 12. 8. 2009, částku 1 000 000Kč, kterou mu poukázal na bankovní účet 18. 12. 2015, a částku 350 000 Kč, kterou mu poukázal na bankovní účet 18. 10. 2016 (celkem tedy 3 350 000 Kč). Neuvěřil obrannému tvrzení žalovaného, že uvedené platby byly naopak vratkami zápůjček, které on poskytl Jiřímu Hosovi , jenž byl více než 30 let jeho obchodním partnerem a blízkým přítelem. Dne 25. 10. 2016 byla uzavřena dohoda o uznání dluhu, v níž žalovaný uznal, že Jiří Hos dluží z titulu zde konkretizovaných tří zápůjček z 12. 8. 2009, 18. 12. 2015 a 18. 10. 2016 celkem 3 350 000 Kč; dohoda obsahuje ověřovací doložku pro vidimaci podle ověřovací knihy Městského úřadu Šlapanice z 5. 2. 2018. Přípisem z 3. 1. 2018 vypověděl Jiří Hos smlouvy o zápůjčce uzavřené s žalovaným a žalovaného vyzval k vrácení zapůjčených peněz. Žalovaný zápůjčky nevrátil. Jiří Hos postoupil své pohledávky za žalovaným z titulu zápůjček v celkové výši 3 350 000 Kč obchodní společnosti PATHOS ENERGY, a. s. (identifikační číslo osoby 255 74 841), přičemž prohlásil, že dlužník pohledávky uznal co do důvodu i výše; smlouvu za společnost (postupníka) podepsal coby její statutární ředitel a dne 3. 9. 2018 uznal podpis na listině za vlastní. Dne 3. 9. 2018 postoupila PATHOS ENERGY, a. s. (postupitel) pohledávku ve výši 3 350 000 Kč žalobci J. P. (postupníkovi); smlouvu o postoupení podepsal za postupitele Jiří Hos , statutární ředitel společnosti PATHOS ENERGY, a. s.; podpisy postupitele i postupníka na smlouvě byly úředně ověřeny. Protože dohoda o uznání dluhu z 25. 10. 2016 byla soudu předložena v podobě prosté kopie dříve úředně ověřeného dokumentu a žalovaný namítl, že podpis na tomto dokumentu není jeho podpisem, ustanovil soud k určení pravosti podpisu znalce. Ze znaleckého posudku znalce Mgr. Miloše Švandy se podává, že v případě kopie sporného podpisu na dokumentu „Dohoda o uznání dluhu“ z 25. 10. 2016 se jednoznačně jedná o kopii pravého spontánního podpisu žalovaného. Vznik pohledávek Jiřího Hose za žalovaným z titulu zápůjček i pravost listiny obsahující dohodu o uznání dluhu potvrdil svědek J. H. mladší. Dne 10. 4. 2018 bylo proti původnímu věřiteli Jiřímu Hosovi zahájeno insolvenční řízení. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce je k podání žaloby o vrácení zápůjček aktivně legitimován, neboť smlouvy, kterými byly pohledávky z platných smluv o zápůjčkách postupovány, jsou platné. Nedostatek smlouvy o postoupení pohledávky z 26. 10. 2016 spočívající v tom, že podpis postupitele nebyl ověřen v souladu §13 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), byl 3. 9. 2018 konvalidován tím, že J. H. podpis uznal za vlastní. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že postoupením pohledávek došlo ke krácení věřitelů Jiřího Hose v rámci probíhajícího insolvenčního řízení. S ohledem na závěry o pravosti a obsahu listiny z 25. 10. 2016 (dohody o uznání dluhu) odvolací soud uzavřel, že právo žalobce na vrácení zápůjček není promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu. Má za to, že odvolací soud nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, a ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, jestliže neprovedl bez náležitého odůvodnění jím navržené důkazy (výslechy svědků H. B. a J. H. ml., účetní závěrky společnosti PATHOS ENERGY, a. s., a usnesení Policie ČR), kterými podpořil své tvrzení, že původnímu věřiteli Jiří Hos nic nedlužil a že tudíž postoupení pohledávek nebylo platné. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že v rozporu např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013, i s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04, sp. zn. II. ÚS 363/06, sp. zn. II. ÚS 1180/14, a sp. zn. III. ÚS 2983/08, hodnotil důkazy odlišně od soudu prvního stupně, aniž je sám zopakoval. Dále namítá, že se soudy, navzdory nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nevypořádaly se všemi jím vznesenými námitkami a tvrzeními, a že nerespektovaly rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3795/2019, v nichž bylo dovozeno, že vidimace nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů uvedených v listině a jejich soulad s právními předpisy, resp. že institut vidimace neslouží a vzhledem ke způsobu, jakým je vidimace prováděna, ani sloužit nemůže, k ověření platnosti a pravosti vidimované listiny. Připomíná, že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny (v dané věci dohody o uznání dluhu), nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky, důkazní břemeno opaku, tj. popření pravosti listiny, zatěžuje toho, kdo ji popírá, jen tehdy, unesla-li protistrana důkazní břemeno pravosti; je přesvědčen, že soudy nezatížily v dostatečné míře žalobce důkazním břemenem stran prokázání pravosti soukromé listiny (dohody o uznání dluhu), které se dovolával, čímž se odchýlily od závěrů dovozených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011, nebo usnesení ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019. Zdůrazňuje přitom, že závěry o pravosti jeho údajného podpisu na klíčové soukromé listině (dohodě o uznání dluhu) soudy činily na základě zkoumání pouhé kopie dotčené listiny. S podporou závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, dovolatel soudům vyčítá, že neposoudily adekvátně a komplexně věrohodnost svědků, zejména z hlediska jejich vztahu k věci. Dále (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006) kritizuje odvolací soud za to, že shledal smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou mezi Jiřím Hosem a PATHOS ENERGY, a. s. platným právním jednáním, přestože byla uzavřena v rozporu s §13 ZOK a s §111 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „IZ“), a za to, že ho v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, nepoučil a nevyzval podle §118a o. s. ř. k dotvrzení případných rozhodných skutečností k prokázání neplatnosti zmíněné smlouvy o postoupení pohledávky. Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu žalovaný považuje otázku, „zda pro smlouvy uzavírané mezi jednočlennou společností a jejím jediným členem podle §13 ZOK je nutné, aby byly současně ověřeny podpisy obou aktérů“.
Žalobce považuje dovolání, k němuž se podrobně vyjádřil, za nedůvodné a navrhuje, aby ho dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §13 ZOK smlouva uzavřená mezi jednočlennou obchodní společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. To neplatí, je-li taková smlouva uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých.
Dovolateli lze přisvědčit, že pro dodržení formy právního jednání podle §13 ZOK je zapotřebí, aby byly současně ověřeny oba podpisy, tj. podpis jak za obchodní společnost, tak podpis jediného člena, ačkoliv se na obou pozicích podepisuje totožná osoba; to ostatně vyplývá z textu citovaného ustanovení, které předpokládá, že mají být úředně ověřeny oba podpisy. Požadavek na formu je lex specialis vůči obecnému pravidlu podle §559 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nesplnění požadavku na formu může přivodit relativní i absolutní neplatnost. Nejedná-li se o rozpor s veřejným pořádkem podle §588 o. z., jde většinou o neplatnost relativní (§580 odst. 1, respektive §586 o. z.). S ohledem na „smysl a účel“ požadavku na formu právního jednání, jímž je právní jistota o tom, kdy a jakou smlouvu uzavřel jediný společník se svojí společností, je splněna podmínka §580 odst. 1 o. z. Jen samotná absence formy nemůže bez dalšího odůvodnit závěr o absolutní neplatnosti právního jednání (srov. Zákon o obchodních korporacích, 3. vydání, 2020, s. 32-34: B. Havel). I když odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně dodržení formy smlouvy o postoupení pohledávky podle §13 ZOK, pro posouzení věci je to nepodstatné, neboť relativní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky můžou namítnout výlučně účastníci této smlouvy, nikoli dlužník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí astanovisek). Bezcenná je též námitka dovolatele stran posouzení postoupení pohledávek optikou ustanovení §111 IZ, neboť v řízení bylo prokázáno, že Jiří Hos neměl úmysl krátit věřitele; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, jímž dovolatel podpořil svou argumentaci, tudíž na daný případ nedopadá. V nyní souzeném případě soud vyčerpávajícím způsobem zjišťoval rozhodné skutečnosti pro posouzení platnosti smlouvy v rámci probíhajícího insolvenčního řízení původního věřitele Jiřího Hose .
Námitky k posouzení pravosti vidimované dohody o uznání dluhu a pravosti jeho podpisu na této listině zakládá dovolatel na vlastní skutkové verzi, že pravost jeho podpisu na uznávacím prohlášení nebyla v řízení prokázána (a nedošlo tedy k platnému uznání dluhu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nadto rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011, na nějž žalovaný v této souvislosti poukazuje, na daný případ nedopadá, neboť v tam souzené věci byly ohledně pravosti podpisu v rozporu znalecký posudek (který označil podpis za nepravý) a listina prohlášení o pravosti podpisu. V nyní souzené věci dospěl znalec k závěru, že na posuzované listině se nachází pravý podpis dotčené osoby. Jen jako obiter dictum se sluší poznamenat, že vidimací se rozumí ověření, že opis nebo kopie (vidimovaná listina) se doslovně shoduje s předloženou listinou. Vidimace nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů uvedených v listině a jejich soulad s právními předpisy. Institut vidimace neslouží a vzhledem ke způsobu, jakým je vidimace prováděna, ani sloužit nemůže k ověření platnosti či pravosti vidimované listiny. Vidimace proto nemůže dodat vidimované listině „vyšší kvalitu“ veřejné listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1966/2013). Soudní praxe dospěla k závěru, že „ u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky; důkazní břemeno opaku, tj. popření pravdivosti listiny, zatěžuje toho, kdo ji popírá, jen tehdy, unesla-li protistrana důkazní břemeno pravosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3795/2019). “ Se zřetelem k závěru, k němuž dospěly soudy obou stupňů, že žalobce prokázal pravost listiny ze dne 25. 10. 2018 obsahující uznání dluhu (unesl důkazní břemeno), došlo k přenosu důkazního břemene na žalovaného, který uznání dluhu popírá. Nelze tudíž přisvědčit námitce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019) v otázce důkazního břemene. Dovolateli lze přisvědčit potud, že důkazní břemeno ohledně zapůjčení finančních prostředků ležela na žalobci. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, totiž spočívá na věřiteli. Důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, však leží na dlužníkovi. Zatímco žalobce písemnou dohodou o uznání dluhu, výpisy z bankovního účtu původního věřitele a svědeckými výpověďmi svědka J. P. a N. K. prokázal, že Jiří Hos žalovanému finanční částky v celkové výši 3 350 000 Kč poskytl, resp. zapůjčil a žalobce pohledávky ze zápůjček smlouvou o jejich postoupení nabyl, žalovaný neprokázal, že nastala některá z právních skutečností, která měla za následek zánik dluhu.
Přípustnost dovolání není s to založit ani výtka dovolatele, že odvolací soud při hodnocení provedených důkazů a tím, že některé z navržených důkazů neprovedl, nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. Z toho, že žalovaný na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že dohodu o uznání dluhu ze dne 25. 10. 2016 nepodepsal a že původnímu věřiteli Jiří Hos nic nedlužil a částky 2 000 000 Kč, 1 000 000 Kč a 350 000 Kč, které mu Jiří Hos poukázal na bankovní účet, představují vratky zápůjček, které v minulosti tomuto obchodnímu partnerovi a příteli poskytl, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná.
Kritizuje-li žalovaný kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí a vytýká-li odvolacímu soudu, že neprovedl všechny jím navržené důkazy, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami a tvrzeními, že hodnotil důkazy jinak než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval, a že ho nepoučil podle §118a o.s.ř., nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, není tím namítána otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Jelikož uvedenou výtkou žalovaný nevystihl způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jsou jeho odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu bezpředmětné.
Ačkoli žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí žádné výhrady nevznesl; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu