ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.542.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 542/2023-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 7 To 28/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 51/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 2 T 51/2022, (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 30. 8. 2022 v době nejméně od 07:15 hodin řídil osobní motorové vozidlo značky Toyota Corolla, RZ XY, XY, vlastníka V. T., narozeného XY, a to nejméně z obce XY, okres týž, z ulice XY, se spolujedoucím V. T., narozeným XY, do obce XY, ulice XY, okres XY, kde jízdu přerušil, a následně znovu výše uvedené vozidlo řídil od 08:00 dne 30. 8. 2022 hodin z obce XY, z ulice XY, po dálnici D5, se záměrem dojet do Hlavního města Praha do nemocnice XY, přičemž byl na dálnici D5, v prostoru 50 km (exit Mýto), okres Rokycany, ve směru jízdy na Prahu, dne 30. 8. 2022 v 08:40 hodin zastaven hlídkou Celního úřadu pro Plzeňský kraj z důvodu neuhrazení dálničního poplatku a vozidlo řídil přesto, že rozhodnutím Městského úřadu Příbram, dopravním úřadem ze dne 9. 7. 2021, č. j. MeUPB 66658/2021/Nep, které nabylo právní moci dne 23. 6. 2022, má uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců, počínaje právní mocí rozhodnutí, přičemž věděl, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu Příbram tento zákaz činnosti uložen, proti rozhodnutí podal prostřednictvím svého zmocněnce odvolání, ale ač si musel být vědom, že v případě zamítnutí odvolání mu je řízení motorových vozidel zakázáno, do 30. 8. 2022 se nezajímal, jak bylo odvolání vyřízeno, a to zřejmě ani dotazem na svého zmocněnce, kterému bylo rozhodnutí doručeno, tudíž mohl vědět, že již může mít zákaz činnosti uložen, a pro případ, že má zákaz činnosti uložen, byl srozuměn s tím, že tento zákaz porušuje, když věděl, že je rozhodováno o jeho odvolání a aniž si zjistil výsledek, řídil motorové vozidlo .
2. Za uvedený přečin uložil nalézací soud dovolateli podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 25 000 Kč (dvacet pět tisíc korun českých), tj. 100 (jedno sto) denních sazeb, přičemž denní výměra činila 250 Kč (dvě stě padesát korun českých). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 (šestnácti) měsíců.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 2 T 51/2022, podal obviněný odvolání směřované do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 7 To 28/2023, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 7 To 28/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h),
i), m) tr. ř., kdy dovolatel vymezil jednotlivé dovolací důvody pouze ve znění zákona, aniž by odkázal na příslušné ustanovení §265b tr. ř. Následně namítá, že nedošlo ke spáchání žádného trestného činu, a že skutek není trestným činem. Jednání uvedené v obžalobě se podle jeho názoru se nestalo. Tvrdí, že vědomě neřídil v zákazu řízení a nic takového nebylo prokázáno. Namítá porušení ústavně garantované presumpce neviny a ignorování zásady in dubio pro reo.
5. Dovolatel posléze o sobě hovoří v ženském rodě. Stran postupu policie tvrdí, že tato ani nezjišťovala, jak se dozvěděla nebo nedozvěděla o zákazu řízení ve 2. stupni u správního orgánu. Namítá, že by musel být totiž předložen „důkaz o tom, že obžalovaný něco nedělal“, když logicky neexistuje možnost předložit pozitivní důkaz o neexistenci něčeho. Akcentuje, že státní zástupce nepředložil důkaz o tom, že něco nedělal nebo dělal.
6. Obviněný poukazuje na to, že popsal událost a skutek, jak se stal. Dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu stran hodnocení důkazů a právních závěrů soudu (ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 767/05), kdy následně hodnotí postup Okresního soudu v Příbrami (výslovně znění), který byl podle jeho názoru motivován snahou prokázat jeho vinu. Dále cituje nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS. 3622/10.
7. Pod bodem VII. se pak dovolání týká D. O., kde je poukazováno na presumpci neviny a in dubio pro reo . Je namítáno, že české trestní řízení je ovládáno zásadou zjišťovací tzv. "materiální pravdy", což vede k potlačení kontradiktornosti českého procesu. Dále uvádí, že soud se stává jedním z orgánů činných v trestním řízení, čímž je narušen princip kontradiktornosti, neboť v ČR je důkazní povinnost strany obžaloby citelně snížena poslední větou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
8. Další bod "odvolání" představuje tvrzení, že „obžalovaná skutečně nevěděla o tom, že zákaz řízení stanovený ji soudem je v právní moci, takže nevěděla, že v daný moment nesmí řídit motorová vozidla. V okamžiku, kdy sedla za volat byla zcela v dobré víře s tím, že nepáchá žádný protiprávní skutek. Nebylo ani prokázáno, že obžalovaná o daném zákazu věděla, tudíž by s jistotou mařila výkon úředního rozhodnutí. Toto není ze strany soudu nijak prokázáno, tudíž není možné, aby byla obžalovaná za daný skutek odsouzena.“.
9. Stran presumpce neviny je poté poukazováno na rozsudek ESLP ve věci Salabiaku v. Francie ze dne 7. 10. 1988, kdy dovolatel uvádí, že mezinárodní autority nikde nenaznačují, že by vinu měl prokazovat soud, jak je toto umožněno "vychýlením" trestního systému v ČR. Dále obviněný cituje část článku Duke Journal of Comparative and International Law stran §2 odst. 2 tr. ř. a presumpci neviny. Konstatuje, že §2 odst. 5 tr. ř. je zakotvením inkvizičního řízení. Domnívá se, že je evidentní, že hodnotící závěry soudu nejsou závěry, ale do závěrů vtělená východiska. K jeho odsouzení neexistují žádné důkazy, které by skutečně dokazovaly naplnění skutkové podstaty žalovaného přečinu. Následně argumentuje nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 767/05, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10.
10. V závěru dovolání pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 7 To 28/2023, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 2 T 51/2022, a věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí. Zároveň navrhuje, aby dovolání byl přiznán odkladný účinek.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu se k podanému dovolání nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023) Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Dovolatel neuvedl, v jaké alternativě tento dovolací důvod uplatnil.
20. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný neuvedl, v jaké alternativě uplatnil tento dovolací důvod.
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v odvolacím řízení, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabýval se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
22. Nejvyšší soud musí zároveň akcentovat, že dovolatel uplatnil všechny zvolené dovolací důvody pouze formálně, bez nějaké bližší konkretizace jaké námitky pod který konkrétní ze zvolených dovolacích důvod podřazuje. Zde je třeba ovšem uvést, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek vyžaduje, aby dovolací důvody nebyly uplatněny pouze formálně, dovolatel musí uvést, v jakých konkrétních skutečnostech naplnění toho kterého ze zvoleného dovolacího důvodu spatřuje, neboť tím je určen obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Právně fundovanou argumentaci v dovolacím řízení, když dovolací řízení je určeno k nápravě nejzávažnějších právních vad, má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem (viz §265d odst. 2 tr. ř.). Kromě toho, že z dovolání není patrno podřazení jednotlivých uplatněných námitek pod konkrétní dovolací důvod, nelze také pominout, že podstatná část dovolání se vztahuje k jiné obviněné osobě, a to obviněné O., takže místy podané dovolání ani nedává smysl. Za takové situace nemůže Nejvyšší soud na některé skutečnosti blíže reagovat, neboť se zřejmě vztahují k jiné osobě než osobě dovolatele. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci obviněného domýšlet nebo ji snad dotvářet. Jak již bylo naznačeno, právně fundovanou argumentaci zajišťuje v rámci dovolacího řízení právě povinnost obviněného podat dovolání prostřednictvím obhájce.
23. Bez ohledu na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud uvádí, že s velkou dávkou tolerance by bylo možno pod uplatněné dovolací důvody subsumovat námitku ohledně subjektivní stránky, a to konkrétně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněný tvrdí, že nevěděl o pravomocném zákazu řízení motorových vozidel), Ohledně dalších uplatněných námitek, tedy těch, u kterých lze dovodit, že se vztahuji k dovolateli, lze konstatovat, že tyto není možné podřadit pod žádný ze zvolených, ale ani jiný dovolací důvod. Ze strany dovolatele se jedná o pouhý nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a prosazováním vlastní verze skutkového děje.
24. Přesto se Nejvyšší soud k některých námitkám obviněného, přestože tyto nenaplňují žádný se zvolený dovolací důvod stručně vyjádří. Předně má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v dané věci neuplatnily zásadu in dubio pro reo , neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), kterou dovolatel rovněž namítal, byť ve spojení s jinou osobou (bod VII dovolání – D. O.). Tato námitka nemůže naplňovat žádný ze zvolených dovolacích důvodů, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 LLZPS a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud ani dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
25. Obecně je možno uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci ovšem nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
26. Nejvyšší soud proto musí uzavřít, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
27. Nad to Nejvyšší soud dodává, že obviněný v té částí dovolání, kterou lze alespoň částečně vztáhnout k jeho osobě, nenapadá dokazování a zjištěný skutkový stav jako takový, ale pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů, na základě, nichž soudy nižší instance dospěly k závěru, že obviněný věděl, že mu byl uložen (pravomocně) zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
28. Obviněný tak fakticky jen argumentuje tím, že v dané věci nebyla naplněna subjektivní stránka jeho jednání, přičemž rozporuje skutkové zjištění v podobě „srozumění“. Tato argumentace je, jak již bylo naznačeno, podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť otázka subjektivní stránky souvisí s trestní odpovědností fyzické osoby. Nicméně, jak již bylo shora Nejvyšším soudem avizováno, v případě obviněného se jedná spíše o skutkovou námitku, kdy závěr o formě zavinění dovozuje z vlastního hodnocení skutkového děje.
29. Z hlediska namítané subjektivní stránky, byť je tato námitka fakticky založena na skutkovém základě, je třeba předně uvést, že v případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se jedná o úmyslný trestný čin. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
30. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na existenci takového srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
31. Z pohledu námitek obviněného je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (bod 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud poté závěry soudu prvního stupně potvrdil (viz bod 7 usnesení soudu druhého stupně), když rovněž konstatoval, že na základě průběhu správního řízení musel obviněný počítat s možností, že jeho odvolání může být zamítnuto a rozhodnutí městského úřadu, včetně uloženého trestu zákazu činnosti nabude právní moci, takže se v jeho případě jednalo o případ tzv. nepravé lhostejnosti.
32. Obecně je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněnému byl pravomocně uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, tedy od 23. 6. 2022 do 23. 12. 2022, přičemž motorové vozidlo řídil v době, kdy měl pravomocně uložený trest zákazu činnosti – dne 30. 8. 2022, což obviněný ani nerozporuje. Obviněný jen zpochybňuje, že věděl o tom, že zákaz činnosti, který mu byl uložen správním orgánem spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců nabyl právní moci a že tedy předmětný automobil řídil při vědomí této skutečnosti.
33. Obecně je třeba z pohledu této dovolací argumentace zdůraznit, že obviněný v dané věci využil svého práva nevypovídat, což je jeho zákonné právo, takže soudy musely vycházet z ostatních provedených důkazů, zejména listinné povahy. Z pohledu namítané absence subjektivní stránky je nutno zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný věděl, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu v Příbrami ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. DÚ/488/33025/2021/Nep, vedle pokuty ve výši 7000 Kč uložen i zákaz činnosti spočívající v zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. O tom, že si byl obviněný této skutečnosti vědom, svědčí jeho postup v rámci správního řízení. Nelze totiž pominout, že před vydáním rozhodnutí ze dne 9. 7. 2021, byl vydám příkaz Městského úřadu v Příbrami ze dne 25. 3. 2021, kterým byl dovolateli uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto příkazu (tedy ve shodném znění jako předmětné rozhodnutí). Tento příkaz byl doručen obviněnému do vlastních rukou, přičemž proti tomuto příkazu podal obviněný odpor (proto řešeno ve správním řízení), a udělil plnou moc advokátovi Mgr. Zdeňkovi Burdovi k jeho zastupování v tomto správním řízení. Následně bylo vydané rozhodnutí ze dne 9. 7. 2021 Městského úřadu v Příbrami doručeno zmocněnci obviněného (dne 14. 7. 2021), přičemž proti tomuto rozhodnutí bylo podáno prostřednictvím zmocněnce obviněného odvolání. O podaném odvolání bylo rozhodnuto Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem legislativně právního a krajského živnostenského úřadu, správním orgánem, rozhodnutím ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. SZ_100310/2021/KUSK/3 (č. l. 31–33), který odvolání zamítl a napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. Toto rozhodnutí bylo opět doručeno zmocněnci obviněného dne 23. 6. 2022 do jeho datové schránky. Doručením rozhodnutí do datové schránky předmětné rozhodnutí nabylo právní moci, tj. dne 23. 6. 2022.
34. Lze tedy uzavřít, že dovolatel si musel být vědom pravomocně uloženého zákazu řízení všech motorových vozidel, neboť o nepravomocném rozhodnutí věděl a podal prostřednictvím svého zmocněnce proti němu odvolání. Je zcela běžnou záležitostí, že se klienti o své věci aktivně zajímají, o to více, když je jim uložen zákaz určité činnosti, který představuje pro většinu osob podstatnou sankcí. Nad to je vhodné zdůraznit, že zmocněnec obviněného byl a je advokát, který nemůže jednat ze své vůle, ale jen na základě pokynu klienta (viz §16 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii) a bylo jeho povinností řádně dovolatele jako svého klienta informovat o výsledku správního řízení, tedy o nabytí právní moci rozhodnutí Městského úřadu v Příbrami ze dne 9. 7. 2021.Pokud by tak neučinil jednalo by se o kárné provinění z jeho strany. V tomto směru je třeba akcentovat, že mezi doručením rozhodnutí odvolacího orgánu zmocněnci a okamžikem spáchání trestné činnosti uplynula doba dvou měsíců, takže i z logiky věci je nepochybné, že zmocněnec musel obviněného o výsledku odvolacího řízení informovat. Navíc nelze pominout, že dovolatel si byl vědom uloženého trestu zákazu činnosti a za takové situace, i pokud by mu snad jeho zmocněnec neposkytl patřičnou součinnost ohledně výsledku odvolacího řízení, což ovšem ani obviněný nikdy netvrdil, bylo jeho povinností se aktivně zajímat o výsledek správního řízení a pokud tak neučinil, byl srozuměn s tím, že správní rozhodnutí může být již pravomocné a že tedy může mařit uložený zákaz řízení všech motorových vozidel. Jinak vyjádřeno, obviněný věděl o obsahu správního rozhodnutí prvního stupně a uložené sankci, a skutečnost, že se případně sám nikterak nespojil se zmocněncem, aby si ověřil, jak dopadlo odvolací řízení, nelze považovat za překážku naplnění subjektivní stránky. Lhostejnost pachatele nebo záměrné ignorování obsahu rozhodnutí tak nevylučuje subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
35. Nejvyšší soud pro úplnost poukazuje i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu stran lhostejnosti pachatele nebo záměrné ignorování obsahu rozhodnutí, které nevylučuje subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 923/2017, ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 Tdo 210/2019, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 202/2012). Ve vztahu k uvedeným závěrům tak Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že mu byl pravomocně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Řízením motorového vozidla v inkriminovaný den tak mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána a jednal tak nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
36. Jak již bylo konstatováno ve vztahu k dalším uplatněným dovolacím důvodům, dovolatel neuvádí žádnou dovolací argumentaci stran dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), i), m) tr. ř. Za takové situace se dovolací soud následně naplněním těchto dovolacích důvodů nemohl zabývat, neboť tyto dovolací důvody nelze uplatnit bez nějaké bližší argumentace, pouze formálně , tedy pouhým odkazem na tyto ustanovení.
37. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
38. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Zbývající dovolací důvody uplatnil obviněný toliko formálně, takže jejich případným naplněním se nemohl Nejvyšší soud blíže zabývat.
39. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu