ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.443.2022.3
sp. zn. 5 Tdo 443/2022- 3117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. Z. M. , nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu odnětí trestu svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, a 2. V. K. , nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 5 To 41/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. M. a V. K. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 68 T 2/2019, byl obviněný Z. M. uznán vinným jednak pod bodem 1) pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), a jednak pod bodem 2) písm. a) a b) spolu s obviněným V. K. přípravou zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §20 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněnému Z. M. byl za to uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a zpracování tabákových výrobků na dobu 5 let, dále mu byl uložen jednak podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozhodnutí a jednak podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty. Obviněnému V. K. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest výši 100 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč. Tímto rozsudkem rozhodl soud o vině také spoluobviněných J. L., M. P. a R. Ř.
2. Podle rozsudku soudu prvního stupně se obvinění uvedených trestných činů dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. První skutek [bod 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně] spočíval v tom, že obviněný Z. M. jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem Z. M., IČO: XY, se sídlem XY, podal dne 26. 1. 2015 u Finančního úřadu pro Zlínský Kraj, Územního pracoviště v Kroměříži (dále též jen „FÚ“ nebo finanční úřad“), prostřednictvím externí účetní M. P. přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též ve zkratce jen „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2014 s vykázaným nadměrným odpočtem daně ve výši 508 024 Kč, do kterého v rozporu s §72 odst. 1 a §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy účinném znění (dále ve zkratce též jen „ZDPH“), zahrnul dodavatelské faktury společnosti S. D., IČO: XY, se sídlem XY (dále jen „S. D.“). Předmětem byla rezervační záloha na balicí linku na částku 50 000 Kč (vč. DPH 8 677,69 Kč) a dodávka balicí linky v ceně 2 975 000 Kč (vč. DPH 516 322,31 Kč). Již odsouzený zemřelý J. L. jako jednatel obchodní společnosti S. D. shora uvedené faktury pro odběratele Z. M. nechal vystavit, a M. P., která v předmětném období vedla daňovou evidenci podnikající fyzické osoby Z. M. i obchodní společnosti S. D., shora uvedené faktury podle jeho instrukcí vystavila a následně je zahrnula do příslušných daňových přiznání obou subjektů. Obvinění Z. M., J. L. a M. P. podle závěrů soudu prvního stupně takto jednali, přestože si byli vědomi toho, že linka na balení cigaret, která byla předmětem fakturací, byla ve skutečnosti Z. M. pořízena nikoli od obchodní společnosti S. D., kterou sám Z. M. prostřednictvím J. L. ovládal a řídil, ale od neplátce daně z přidané hodnoty J. K., a to navíc za výrazně nižší cenu. Obchodní společnost S. D. byla do obchodní transakce zařazena pouze za účelem navýšení údajné kupní ceny, a tedy i odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu. Tato obchodní společnost sice daň z přidané hodnoty na výstupu z uskutečněných transakcí přiznala, avšak neuhradila, což obvinění J. L., M. P. a Z. M. od počátku ani neměli v úmyslu. Obviněný Z. M., který ve skutečnosti balicí linku zakoupil za 300 000 Kč, v podaném daňovém přiznání uplatnil neoprávněný nadměrný odpočet daně ve výši 508 024 Kč. Jelikož finanční úřad obviněnému Z. M. odpočet DPH na základě shora uvedených fakturací neuznal a daň sám vyměřil, hrozící škoda ve výši 508 024 Kč České republice nevznikla.
3. Pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byli uznáni vinnými obvinění Z. M. a V. K. za to, že si po vzájemné domluvě nejprve opatřili od J. K. balicí linku B250 (v uvedeném rozsudku blíže popsanou), kterou po renovaci a seřízení umístili do areálu V. K. v XY, kde ji užili k balení 600 000 ks jednotlivých cigaret neoprávněně označených nápisem Marlboro (ač o cigarety této značky nešlo), které zakoupili dne 13. 12. 2016 za 660 000 Kč a které nebyly zdaněny spotřební daní. Tyto cigarety spolu s obviněným R. Ř. nechali zabalit do jednotlivých krabiček neoprávněně opatřených jednak (ve výroku blíže specifikovanou) ochrannou známkou v podobě nápisů a log značky Marlboro, kterou tak zneužili, a jednak vnitřní hliníkovou fólií a tabákovými nálepkami, které však nebyly tabákovými nálepkami ve smyslu §114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších změn (dále též ve zkratce jen „ZSD“). Krabičky pak zabalili do celofánového obalu a následně do kartónů po 10 krabičkách, tedy po 200 kusech cigaret. Takto ve sledovaném období zabalili nejméně 550 540 cigaret do nejméně 27 527 krabiček a tyto dále do kartónů, které posléze nabízeli k prodeji či předávali dalším osobám ke spotřebě. Obvinění Z. M., V. K. i R. Ř. tak činili s vědomím, že balené cigarety nebyly zdaněny spotřební daní, jejímž neodvedením způsobili České republice škodu ve výši nejméně 1 512 671 Kč. Kromě toho [podbod 2. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně] obvinění V. K. a Z. M. průběžně od roku 2014 do 6. 3. 2017 činili úkony, kterými usilovali o zahájení výroby a balení dalších cigaret. To činili i v období od 1. 7. 2016 do 6. 3. 2017 s cílem v první fázi své plánované činnosti vyrobit nejméně 1 000 000 krabiček cigaret, tedy 20 milionů ks cigaret, které by v rozporu s §101 ZSD nebyly zdaněny spotřební daní, v důsledku čehož by vznikla České republice škoda nejméně 51 400 000 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Z. M., M. P., V. K. a R. Ř. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 5 To 41/2021, následovně. Pod bodem I. výroku tohoto rozsudku odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu všech podaných odvolání částečně zrušil, a to ohledně obviněných M. P. a R. Ř. v celém rozsahu, ohledně obviněného Z. M. ve výroku o uloženém trestu propadnutí náhradní hodnoty a ohledně obviněného V. K. ve výroku o uloženém peněžitém trestu. Dále pod bodem II. výroku podle §259 odst. 3 tr. ř. se znovu rozhodl tak, že jednak A) obviněného R. Ř. uznal vinným a uložil mu trest, jednak B) obviněnou M. P. zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby. Pod bodem III. rozhodl odvolací soud tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zůstává ve zbytku nezměněn.
II. Dovolání obviněných
5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění Z. M. a V. K.
a) Dovolání Z. M.
6. Obviněný Z. M. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř.
7. Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku zaměřil na kritiku rozsudku odvolacího soudu. Předně jej považuje za neúplný, neboť v jeho výrokové části chybí vyslovení zamítnutí jeho odvolání, stejně tak chybí uvedení, z jakých důvodů se tak stalo. Podle jeho názoru se tak jedná o neúplný výrok podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále vytkl, že dosud nebyl informován o tom, jakým způsobem rozhodl odvolací soud o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o námitce podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové. Podle dovolatele mohl ve věci rozhodovat vyloučený orgán. Obviněný dále namítal, že mu nebylo umožněno se k trestní věci souvisle vyjádřit při hlavním líčení, jeho argumentace byla podle jeho názoru odvolacím soudem zcela ignorována, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu a zásady in dubio pro reo . Rozhodnutí odvolacího soudu tak považuje za nepřezkoumatelné.
8. Obviněný dále zpochybňoval, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu pod bodem 1. výroku soudu prvního stupně, zejména že po zproštění obžaloby spoluobviněné M. P. podle §226 písm. b) tr. ř. již nemohl naplnit znak trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že jej spáchal „nejméně se dvěma osobami“. Došlo tak k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Dále obviněný zpochybnil, zda nákup balícího stroje přes nastrčeného prostředníka spoluobviněného již zemřelého J. L. bylo jednáním účelovým nebo fiktivním podle občanskoprávních předpisů a zda to mělo význam pro trestněprávní posouzení. Odvolací soud tak pochybil, když nesprávně hodnotil právní jednání obviněného a obchodní společnosti S. D. Dále navrhl Nejvyššímu soudu obrátit se k tomu na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou (kterou posléze přeformuloval v dalším podání), kterou vztáhl k příkladu fiktivní smlouvy ovšem při přeshraničním obchodu.
9. Dovolatel v další části namítal nesprávná skutková zjištění týkající se skutku pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů velké množství důkazů podporující jeho obhajobu ohledně jeho skutečných záměrů zcela ignorovaly a nijak se s nimi nevypořádaly. K tomu zevrubně představil svou obhajobu a svou vlastní skutkovou verzi, ze které ale soudy nižších stupňů nevycházely a s níž se podle obviněného ani nevypořádaly, ač byla prokazována řadou důkazů. Nebylo prokázáno, že zabalené padělky cigaret Marlboro nabízel či prodával, resp. že by je chtěl vyrábět. Důkazy, ze kterých soudy nižších stupňů tyto své závěry odůvodňovaly, nejsou podle něj logické, jako příklad uvedl telefonický hovor se svědkyní E. K., jehož záznam není v trestním spisu založen. Obviněný se brání tím, že padělky cigaret nenabízel, proto skutková zjištění o prodeji těchto padělků dalším osobám, zajištěných při domovních prohlídkách, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný setrval na své verzi, že chtěl malosériově vyrábět cigarety pro místní restaurace, balit je do vlastních krabiček s potiskem, provozovat přitom celní sklad, což se mu i s ohledem na změnu legislativy nezdařilo, a proto se pak snažil o prodej balicího stroje. Tato jeho obhajoba nebyla nikdy spolehlivě vyvrácena.
10. Obviněný si též stěžoval na zapojení policejního agenta při prodeji balicí linky, což bylo důvodem pro zprovoznění linky za pomoc servisního technika a pro nákup dutinek spoluobviněným V. K. Policejní agent byl v kontaktu se spoluobviněným V. K. od června 2016, k nákupu dutinek došlo 5. 10. 2016, která byla sledována policejním orgánem, ovšem bez písemného souhlasu státního zástupce, a proto zachycení těchto operativních úkonů nelze v trestním řízení použít. Nadto obviněný poukázal, jak si i podle policejního orgánu v komunikaci obviněný V. K. často vymýšlel. Při zkušebním provozu zjistili nedostatky, linka byla v tom stavu neprodejná, museli tak sehnat cigarety pro seřízení stroje, což bylo též smyslem schůzky. To se povedlo až 13. 12. 2016, v podstatě všechny cigarety byly nalezeny při domovních prohlídkách dne 6. 3. 2017. To podle obviněného jen dokládá pravdivost jeho verze. Kromě toho další potřebné součásti pro výrobu cigaret buď rozprodával (filtry svědkovi V.) nebo ničil (přířezy Marlboro pálil). I to soudy pomíjely, navržené svědky k tomu nevyslechly. Obviněný trval na verzi, že cigarety v jeho držení sloužily jen pro seřízení pořízeného balicího stroje. Ani zdokumentování dvou dodávek cigaret na tom nic nemění.
11. Obviněný dále zpochybnil skutkové závěry soudů nižších stupňů, že připravoval výrobu jednoho milionu krabiček cigaret, nikoli později deklarovaných 400 000 Kč, což by bylo v souladu s principem in dubio pro reo . Tento tvrzený závěr navíc dokládají jediným e-mailem, chybí jednoznačné kontury přípravy. Je tomu tak podle obviněného jen proto, že příprava daňového úniku v rozsahu nižším než 10 milionů Kč není vůbec trestná.
12. Shora uvedené výhrady obviněný podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. V trestním řízení bylo doloženo, že Celní úřad uložil obviněnému také pokutu za opožděné tvrzení daně podle §250 daňového řádu. Tato pokuta má stejně jako penále charakter trestu. Obviněný tak namítal nepřípustnost jeho trestního stíhání a porušení zásady ne bis in idem , neboť mu byla doměřena spotřební daň za skladování cigaret zabavených při domovní prohlídce a pokuta za opožděné tvrzení daně. Soudy nižších stupňů tak pochybily, když trest uložený Celním úřadem nezohlednily, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Dále obviněný nesouhlasil s uloženým trestem propadnutí věci, neboť k propadnutí věci je možno přistoupit pouze v případě, když je věc výnosem z trestné činnosti nebo jejím nástrojem. Podle jeho názoru trestní zákoník uložení tohoto trestu u přípravy tohoto trestného činu nepřipouští, odvolací soud proti tomu nezasáhl. Tím byl podle obviněného naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
15. Obviněný zpochybnil také zákonnost odposlechů, rozporoval jejich povolení a jejich opakované prodloužení, nesouhlasil s jejich procesní použitelností. Tyto své námitky s obsáhlou citací judikatury dále rozvedl a podřadil je pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dále zopakoval a rozvedl své připomínky týkající se zákonnosti nasazení policejního agenta a policejní provokace, výsledky činnosti policejního orgánu považoval v tomto ohledu za procesně nepoužitelné. Proto je podle něj také naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Od činnosti policejního agenta jsou totiž odvozeny všechny další důkazy. Jeho jednání, ve kterém byla spatřována příprava trestného činu, bylo ryze důsledkem policejní provokace., o níž navíc je ve spise jen útlá zmínka. Chybí tak zcela dokumentace procesního postupu, není ani jasné, který ze soudců Vrchního soudu v Olomouci jeho nasazení povoloval. Kdyby to byl týž, který pak rozhodoval ve věci samé, byl by podle §30 odst. 2 tr. ř. vyloučen, což by založilo dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Došlo tak k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces. V trestním spisu chybí důkazy či jiné písemnosti, soudy nižších stupňů pracovaly s tzv. vykuchaným spisem, který obviněnému neumožňoval poukazovat na „utajené důkazy“ svědčící v jeho prospěch.
17. S ohledem na výše uvedené proto obviněný Z. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Zároveň podal návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
18. Shora stručně reprodukované námitky přitom obviněný zevrubně rozvedl a bohatě doprovodil citací z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, z trestního spisu i z judikatury. V podrobnostech lze odkázat na obsáhle koncipované výhrady obviněného v jeho dovolání čítajícím 28 stran, navíc doplňovaném o další argumentaci v dalších navazujících podáních. Tím z 8. 6. 2022 doplnil své dovolání tak, že jím brojí také v plném rozsahu proti výroku III. napadeného rozsudku odvolacího soudu, doplňkem z 10. 8. 2022 poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 9. 8. 2022, sp. zn. 9 Asf 60/2020 (týkající se přeshraničního přeprodeje luxusního vozidla přes několik obchodních společností).
b) Dovolání V. K.
19. Obviněný V. K. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., neboť v řízení shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, konkrétně uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména pokud jde o závěr, že připravoval zkrácení daně ve výši 51 400 000 Kč. Dále vytkl nesprávnost skutkových zjištění z důvodu, že byla založena na nezákonných důkazech, konkrétně na odposleších a záznamech telekomunikačního provozu, k nimž nelze přihlížet. Dále obviněný napadal správnost hmotněprávního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za nesprávný považoval též uložený nepodmíněný trest odnětí svobody.
20. Obviněný v další části svého dovolání tyto námitky podrobně rozvedl. K námitce extrémního nesouladu konkrétně uvedl, že jej spatřuje zejména v tom, že množství zamýšlené výroby bylo dovozeno z odposlechů a z odborného vyjádření samotné poškozené obchodní společnosti Phillip Morris. Soud prvního stupně tak na základě tohoto vyjádření dospěl k závěru, že z 271 rolí cigaretového papíru zajištěných při domovní prohlídce lze vyrobit 20 milionů kusů cigaret. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně měl požádat nezávislého znalce, aby se vyjádřil k pojmu „tabákový provazec“. Poukázal na značnou zmetkovitost výroby (až 40 %), což by ovlivňovalo i možný rozsah výroby, k níž navíc měli obvinění k dispozici pouze cigaretový papír, nikoliv již další nezbytné komponenty, neměli ani skladové prostory pro deklarované množství cigaret, stejně tak ani finance na nákup tabáku. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně rozsahu daňového úniku a označil jej za čirou spekulaci neodpovídající reálné situaci. Podle jeho názoru je jeho vina zcela vyloučena vzhledem k absenci reálné možnosti prodat soudem prvního stupně tvrzené množství nelegálních cigaret. Dále obviněný setrval na své verzi uplatňované v průběhu celého řízení, že veškerá činnost směřovala jen k seřízení balicího stroje. Došlo tak k porušení principu in dubio pro reo , a to už jen tím, že množství ostatních potřebných komponentů by stačilo k výrobě výrazně menšího množství cigaret než deklarovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tím by došlo (při zachování verze obžaloby) k menšímu zkrácení daně.
21. Dále rozvedl svou námitku nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti důkazů vyplývajících z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a dalších výsledků operativní činnosti policejního orgánu, který se podle obviněného dopustil nepřípustné policejní provokace. Žádost o nařízení odposlechů nebyla řádně odůvodněna, což dovolatel namítal již v předchozím průběhu trestního řízení, avšak soudy nižších stupňů jeho výtky zcela ignorovaly. Postup orgánů činných v trestním řízení v tomto směru považoval za nezákonný, nesprávný a za porušení práva na soukromí. Celé trestní řízení je tak zatíženo vadou. Také příkaz k domovní prohlídce nepovažoval za neodkladný a neopakovatelný úkon.
22. Pokud šlo o nesprávné právní posouzení, napadal posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů podle něj dospěly k nesprávnému závěru ohledně jeho úmyslu, tedy že jednal v úmyslu vyrábět cigarety. Obviněný od samého počátku trestního řízení tvrdil, že jeho podnikatelský záměr směřoval k výrobě průmyslově plněných dutinek. V této části odkázal na svou závěrečnou řeč ze dne 15. 11. 2021, kterou zaslal dne 14. 4. 2022 dovolacímu soudu jako doplnění dovolání. Obviněný je přesvědčen, že došlo k porušení zásad trestního řízení, zejména zásady presumpce neviny a in dubio pro reo .
23. V další části svého dovolání brojil proti uloženému trestu odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný. Měl za to, že vzhledem k jeho vyššímu věku mohlo být jeho nápravy dosaženo mírnějším trestem. Soud prvního stupně proto měl přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Na základě shora rozvedených důvodů dovolatel V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Zároveň podal také návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
25. Dlouho po uplynutí dovolací lhůty doplnil obviněný svou argumentaci v podání z 22. 3. 2023, že došlo k zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku, což dále rozvedl (poukázal na vlastní podání vysvětlení policejnímu orgánu tři měsíce před provedením domovní prohlídky a 2 roky před zahájením trestního stíhání).
III. Vyjádření k dovolání a repliky obviněných
26. Obě podaná dovolání obviněných byla zaslána nejvyššímu státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve uvedl, že oba dovolatelé opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů, a to jak obsahově, tak v případě obviněného V. K. i doslovnou citací textu jeho odvolání v části nynějšího dovolání. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. V další části se vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněných.
27. Státní zástupce nejprve shrnul dovolací námitky obviněného Z. M. Odmítl námitku, že výrok odvolacího soudu neobsahoval výslovné dílčí zamítnutí jeho odvolání a připomněl bohatou judikaturu vztahující se k zamítnutí odvolání, se kterou se ztotožnil. Doplnil, že dílčí zamítnutí odvolání není možné, a pokud se dovolatel takového dílčího zamítnutí domáhal, jeho námitka neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů. Za irelevantní označil námitku, že obviněný nebyl informován, jakým způsobem rozhodl odvolací soud o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o námitce podjatosti předsedkyně senátu. Konstatoval, že dovoláním nelze brojit proti nečinnosti soudů. Nesouhlasil s porušením principu in dubio pro reo , argumentace obviněného se totiž nesla v duchu polemiky se soudy nižších stupňů, které neuvěřily jeho verzi skutkového děje. Také v této části námitky obsažené v dovolání obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů.
28. Obviněný Z. M. dále namítl, že po zproštění spoluobviněné M. P. již nemohl naplnit znak trestného činu uvedený v §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že pokus zločinu v bodu 1) odsuzujícího rozsudku spáchal „nejméně se dvěma osobami“. Jednalo se o námitku novou, navazující na rozsudek odvolacího soudu, který skutečně tuto obviněnou zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Dovolatelova námitka může jevit jako důvodná, neboť po zproštění spoluobviněné skutečně zbyli pouze 2 odsouzení pachatelé zúčastnění na předmětném trestném činu. Odvolací soud již při svém prvním rozhodování ve věci vyslovil právní názor, že i druhé jednání dovolatele bylo pokusem, a nikoliv jen pouhou přípravou, a že tuto vadu napravit nemůže vzhledem k zákazu reformace in peius . Totéž uvedl odvolací soud i v odůvodnění svého druhého rozsudku napadeného dovoláním (viz bod 31. jeho odůvodnění). Dovolatel si tedy opatřil balící linku, jednak aby balil a prodával nezdaněné cigarety (skutek pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně – posouzen nesprávně jen jako příprava) a jednak aby na její koupi vylákal odpočet DPH (skutek pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně – pokus). Jestliže se v obou případech jednalo o pokus, může mít význam, že jednání se časově prolínají, mají totožný předmět útoku, jsou stejným trestným činem podle §240 tr. zákoníku a mají velmi podobný způsob provedení. Skutek pod bodem 1. výroku měl být tedy správně posouzen bez ohledu na znak „dvou osob“ jako jeden z útoků pokračujícího pokusu zvlášť závažného zločinu podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, při němž již počet zúčastněných osob nehraje žádnou roli. Pouze vzhledem k zákazu reformace in peius tak nemohl učinit odvolací soud. Z hlediska dovolání je podstatné, že právní posouzení skutku je sice nesprávné, ovšem ve prospěch, a nikoliv v neprospěch dovolatele. Nápravě, včetně podání dovolání nejvyšším stáním zástupcem, nadále brání zákaz reformace in peius . Hmotněprávní náprava tedy možná není, neboť jí brání zásada procesní. Podle názoru státního zástupce je právní posouzení tohoto znaku správné a dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.
29. Odmítl i tu část námitek obviněného Z. M., jimiž se dovolatel snažil dovodit, že pro právní posouzení jeho skutku pod bodem 1. výroku rozsudku mělo význam, zda nákup balícího stroje přes prostředníka byl jednáním „účelovým“ nebo fiktivním“ podle občanskoprávních předpisů a jeho pokusy tyto pojmy definovat podle občanského zákoníku. Takové posuzování jednání dovolatele považoval státní zástupce pro trestní řízení, a zejména pro právní posouzení skutku, za nepřínosné. K tomu doplnil, že pojmy „fiktivní jednání“ ani „účelové jednání“ občanský zákoník ani trestní zákoník neobsahují. Připomněl, že na toto téma existuje obsáhlá judikatura ohledně „zcivilnění“ konkrétních trestních věcí a jejich posouzení podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel v podstatě brojil proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Navrhovaná předběžná otázka k Soudnímu dvoru Evropské unie vychází z jiného než soudy učiněného skutkového zjištění, že plněno bylo 300 000 Kč, a nikoliv více než 3 000 000 Kč. Ani ručení nemá pro trestní odpovědnost pachatele žádný význam, stejně jako v případě krádeže nemá pro vznik škody v trestním řízení význam, že vlastník odcizené věci byl pojištěn a z hlediska občanskoprávního zůstal vlastníkem odcizené věci.
30. Dovolatelovy námitky proti učiněným skutkovým zjištěním však neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. V další části dovolání nesouhlasil dovolatel s odmítnutím své obhajoby o svých skutečných záměrech a rozporoval skutková zjištění soudů nižších stupňů ke skutku pod bodem 2. výroku rozsudku. K tomu odkázal státní zástupce, na již shora uvedené vyjádření k povaze námitek proti skutkovým zjištěním, včetně zásady in dubio pro reo .
31. Další námitkou brojil dovolatel proti dalším skutkovým zjištěním, že zabalené padělky cigaret Marlboro nabízel či prodával. Dovolatel zde sám uváděl důkazy, o které soudy nižších stupňů svou úvahu opřely (výpověď svědkyně E. K.), svým dovoláním tak brojil proti již dříve učiněnému závěru, že smyslem celé jeho činnosti byla rovněž distribuce padělků cigaret, a nikoliv jen stálé seřizování balícího stroje. K tomu dodal, že z ekonomického hlediska by dovolatelem tvrzená činnost nedávala rozumný smysl, neboť mnohaleté seřizování nefunkčního stroje vyvolává pouze náklady. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy k nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu zásady ne bis in idem , kterou dovolatel dovozoval z toho, že mu byla doměřena spotřební daň za skladování cigaret zabavených při domovní prohlídce a pokuta za opožděné tvrzení daně, odkázal na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016. Dovolatel se fakticky odchýlil od formálně tvrzeného dovolacího důvodu a brojil pouze proti přiměřenosti uloženého trestu a proti odůvodnění rozhodnutí. Připomněl, že proti samotnému odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné.
32. Otázka přiměřenosti uloženého trestu pak neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů. Dovolatel též namítal, že mu byl nepřípustně uložen trest propadnutí věci, neboť měl za to, že s potencionalitou užití věcí pro trestnou činnost §70 tr. zákoníku nepracuje, že věci nebyly nástrojem ani výnosem z trestné činnosti a že uložením nepřípustného trestu byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. K tomu uvedl, že dovolatel zjevně pomíjí, že ona potencionalita je obsažena v §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nástrojem trestné činnosti jsou především i věci ke spáchání připravovaného trestného činu. Tuto námitku státní zástupce odmítl s tím, že nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad jednalo o trest nepřípustný, proto i v této části bylo dovolání zjevně neopodstatněné.
33. K námitce nezákonnosti odposlechů uvedl, že jak z formulace námitek, tak zejména z dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu, se obsahově jednalo spíše o návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §314l odst. 1 tr. ř. po informačním dopise podle §88 odst. 8 tr. ř. Na druhé straně však dovolatel dovozoval z nezákonnosti odposlechů naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce k tomu uvedl, že z hlediska dovolání tak namítal dovolatel vlastně nedůvodnost než nezákonnost odposlechů. Státní zástupce shledal příkazy k odposlechům v předmětné trestní věci jako dostatečně podložené spisovým materiálem a nevybočující z jiných obdobných příkazů v obdobných věcech.
34. Státní zástupce neshledal důvodnou ani námitku, že policejní agent v jeho trestní věci užil policejní provokace. K tomu zdůraznil, že skutek pod bodem 1. výroku rozhodnutí měl dovolatel spáchat již dne 26. 1. 2015 a skutek pod bodem 2. výroku ještě dříve, tedy od prosince 2014 do července 2015 (pořízením a seřízením balící linky). Své trestní jednání tedy započal mnohem dříve, než v červnu 2016, kdy se podle svého tvrzení setkal s policejním agentem. Ze strany agenta se tak o policejní provokaci nejednalo. K námitce, že trestní spis je „vykuchaný“, podotkl, že tato skutečnost by mohla nasvědčovat porušení zásad spravedlivého procesu, avšak takové porušení průběhu daného trestního řízení jako celek nenasvědčuje. Konkrétnímu dovolacímu důvodu tato námitka neodpovídala, proto ji odmítl.
35. V další části se státní zástupce vyjádřil k námitkám obviněného V. K. Obviněný předně namítal extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními, což nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento nesoulad spatřoval v tom, že množství zamýšlené výroby bylo dovozeno z odborného vyjádření samotné poškozené obchodní společnosti Philip Morris, že z 271 rolí cigaretového papíru je možno vyrobit právě 20 milionů kusů cigaret. Dovolatel poukázal na značnou zmetkovitost výroby a na to, že k uvedenému objemu cigaret byl nalezen pouze cigaretový papír, nikoliv již další nezbytné komponenty. Tyto úvahy považoval státní zástupce za nelogické a obhajobu za nevěrohodnou. Souhlasil s dovolatelem v tom smyslu, že je vždy vhodnější, aby se k výši škody nebo rozsahu trestné činnosti vyjadřovaly jiné osoby než poškozený. Pokud dovolatel namítal, že vzhledem ke zmetkovitosti takové výroby dosáhnout nemohl, pomíjel tím fakt, že byl uznán vinným nikoliv za to, že toto množství vyrobil, nýbrž za to, že takové množství vyrobit (resp. zabalit) chtěl. Rozhodující tak byl jeho budoucí záměr. Pokud dovolatel poukazoval na zásadu in dubio pro reo , pravdivě tím vymezil rozsah svých námitek proti skutkovému zjištění o 20 milionech cigaret. Takové námitky ovšem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. K nezákonnosti odposlechů a sledování, stejně jako k tvrzení dovolatele, že se jednalo o policejní provokaci odkázal na své vyjádření ohledně obviněného Z. M. Odposlechy se mu tak jevily jako dostatečně podložené spisovým materiálem a jejich nařízení nevybočovalo z obdobných odposlechů v obdobných věcech. Dovolání proto v této části považoval za zjevně neopodstatněné.
36. Odmítl i dovolatelovu námitku, kterou popíral svůj úmysl vyrábět cigarety, neboť svou podstatou se jednalo jen o námitku proti učiněným skutkovým zjištěním, která žádnému z dovolacích důvodů neodpovídala. Pokud zde dovolatel odkazoval na svou závěrečnou řeč ze dne 15. 11. 2021, připomněl, že „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Námitka porušení základních zásad trestního řízení, zejména zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, sama o sobě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
37. Státní zástupce se dále zabýval námitkou dovolatele proti uloženému trestu odnětí svobody, který obviněný považoval za nepřiměřeně přísný. Obviněný se domáhal zohlednění délky trestního řízení a snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se měl svého trestného jednání dopouštět do 6. 3. 2017. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 11. 1. 2018. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 15. 11. 2021, tedy necelých 5 let od spáchání činu a necelé 4 roky od zahájení trestního stíhání. Samotné trestní stíhání trvalo 3 roky a 10 měsíců. Státní zástupce pak k tomu obsáhle citoval judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že tuto trestní věc lze považovat jednoznačně za věc, v níž z délky řízení ani z doby uplynuvší od spáchání trestného činu nelze dovodit potřebu jakékoliv kompenzace podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska dovolání je podstatné, že podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu předmětná námitka, žádnému dovolacímu důvodu neodpovídala, a to ani pokud má být důvodem takového snížení nepřiměřená délka řízení nebo doba od spáchání trestného činu.
38. Závěrem státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolateli dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Po zvážení všech shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Z. M. a V. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
39. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, kteří této možnosti využili.
40. Obviněný Z. M. ve stručnosti zopakoval své dovolací námitky, na kterých setrval. Především upozornil, že se ohrazuje proti snahám státního zástupce o procesní formalismus. Měl za to, že se státní zástupce nedostatečně vyjádřil k zamítnutí jeho odvolání, neboť i kdyby z celého rozhodnutí mohl dovodit, že ve zbytku došlo k zamítnutí jeho odvolání, tak stále ve výroku chybělo uvedení ustanovení trestního řádu, podle kterého se tak stalo. Podle jeho názoru je takový výrok nepřezkoumatelný, resp. jeho důležitá část chybí, a sice odkaz na konkrétní zákonné ustanovení. Obviněnému nelze vyčítat, že v rámci dovolání svou argumentaci podjatosti předsedkyně senátu blíže nerozvedl, když tak objektivně ani nemohl učinit pro zcela zásadní pochybení odvolacího soudu. V rámci vyjádření se podle jeho názoru státní zástupce pokusil o zcela novou argumentaci, tedy že skutek pod bodem 2. výroku je pokračováním skutku pod bodem 1. výroku, a proto je třeba ve smyslu ustanovení §116 tr. zákoníku oba právně kvalifikovat podle §240 odst. 3 tr. zákoníku. S touto interpretací pokračování uvedeného trestného činu obviněný zásadně nesouhlasil. Jednotnost záměru podle §116 tr. zákoníku je nutno u uvedeného trestného činu hledat u každé daně zvlášť. Jednotný záměr však v jeho jednání dán nebyl. Nesouhlasil ani s názorem, že oněmi více jak dvěma osobami může být chápán kdokoliv, i osoba, která se na páchaném skutku nijak nepodílí. Z toho vyvozuje, že byla-li obžalovaná M. P. shledána nevinnou, nelze ji zahrnovat do výčtu osob podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Otázku výše uloženého trestu si obviněný bere velmi osobně, neboť každý den, ale dokonce každou hodinu odnětí svobody velmi pociťuje. Názor státního zástupce o tom, že trestní soudy si mohou civilní instituty interpretovat samostatně podle libosti, je třeba odmítnout. Obviněný souhlasil se státním zástupcem, že jím formulovaná předběžná otázka v dovolání nebyla s ohledem na okolnosti věci zcela správně sestavena, proto obviněný navrhoval otázku pozměnit. Nesouhlasil ani s vyjádřením, že jeho jednání spočívající v mnohaletém seřizování nefunkčního stroje nemělo ekonomický smysl. Tato úvaha státního zástupce se totiž zcela míjí se skutkovými okolnostmi případu. Balící stroj byl seřizován v závislosti na vývoji situace pouze dvakrát, a to vždy jen po velmi krátký časový úsek (několika málo týdnů). Samotný ekonomický smysl pak spočíval v tom, že seřízený stroj měl sám o sobě, velmi vysokou hodnotu umožňující jeho zpeněžení. Ostatně to je také důvod, proč obviněný sháněl další balící stroje za situace, když již jeden repasovaný měl. Argumentaci státního zástupce ohledně odposlechů a policejní provokace považoval za nesprávnou. Za překvapující obviněný považoval vyjádření státního zástupce v bodě 52. jeho vyjádření, kterým obviněného zcela vyviňoval z trestnosti přípravy. Pokud od páchání upustil, nemůže být jeho jednání trestné.
41. Obviněný V. K. ve své replice setrval na svém návrhu uvedeném v dovolání a na závěru, že napadený rozsudek je věcně nesprávný a nezákonný. Nesouhlasil s názorem, že se soudy nižších stupňů s jeho obhajobou náležitě vypořádaly. Má za to, že soudy jeho argumenty zcela ignorovaly, proto požádal Nejvyšší soud, aby k nim zaujal nějaké stanovisko. Dále zopakoval námitky, které uvedl již během předchozího trestního řízení. K námitce odborného vyjádření poškozené obchodní společnosti Philip Morris uvedl, že v průběhu celého trestního řízení nezpochybňoval pouze fakt, že předmětné odborné vyjádření bylo zpracováno samotným poškozeným, ale zpochybňoval především věcnou správnost samotných závěrů, které z něj vyplývaly. V tomto směru upozornil, že v evidenci znalců vedené Ministerstvem spravedlnosti je zapsáno hned několik soudních znalců zabývající se oborem tabákové výrobky, a existuje i Asociace soudních znalců v oboru tabákových výrobků, proto jakýkoli soudní znalec vedený v příslušné evidenci by byl podle jeho názoru osobou s vyšší znalostí dané otázky než samotná poškozená. Tuto námitku soudy nižších stupňů ignorovaly, a dokonce ani státní zástupce se k ní ve svém vyjádření nevyjádřil. Zopakoval, že poškozená obchodní společnost byla na výsledku řízení osobně zainteresována. Uzavřel, že skutkový závěr, že měl připravovat výrobu nejméně 20 000 000 kusů cigaret, je proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jelikož vycházel z odborného vyjádření samotné poškozené obchodní společnosti, které je však z výše uvedených důvodů věcně zcela nesprávné. Tato skutečnost tak naplňuje dovolací důvod ve smyslu ust. §265b odst. 1 g) tr. ř., a jde o porušení zásady in dubio pro reo. Doplnil, že sám státní zástupce ve svém vyjádřením připouští rozdíl mezi výrobou cigaret a pouhým balením již vyrobených cigaret. Soudy nižších stupňů si proto měly ujasnit, zda jej shledaly vinným přípravou (příp. pokusem) výroby cigaret, nebo přípravou (resp. pokusem) balení cigaret. Jelikož vzhledem ke svým odborným znalostem a zkušenostem věděl, že za daných podmínek bylo nereálné vyrobit, resp. zabalit 20 000 000 kusů cigaret, nemohl takové jednání ani plánovat, ani připravovat, a takové jednání nebylo jeho záměrem. Z tohoto důvodu požadoval, aby soud přibral znalce z oboru tabákové výrobky, avšak soudy nižších stupňů tento klíčový důkazní návrh ignorovaly, a místo toho nekriticky přijímaly tzv. odborné vyjádření samotné poškozené. Zcela odmítl konstrukci státního zástupce, který sice uznal, že obviněný neměl opatřen ani materiál, ani finanční prostředky na výrobu 20 000 000 kusů cigaret, avšak chtěl další komponenty na výrobu cigaret dokupovat postupně z tržeb za prodej již vyrobených, resp. zabalených cigaret, neboť i zde jde o nepodloženou domněnku.
42. Vyjádřil nesouhlas s názorem státního zástupce ohledně zákonnosti odposlechů a sledování, neboť každý příkaz k odposlechu je nutné posuzovat individuálně, tedy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem konkrétní trestní věci. Nepovažoval za standardní, aby byl příkaz k odposlechu odůvodněn nepravdivými skutečnostmi. Ohledně odkazu na jeho závěrečnou řeč obviněný v příslušné části dovolání výslovně uvedl, že podstata této námitky spočívala v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku jeho úmyslu. Dodal, že jeho úmysl v žádném případě nesměřoval k výrobě cigaret, ale k výrobě průmyslově plněných dutinek. Průmyslově plněná dutinka je zcela jiný produkt se zcela jiným daňovým režimem, protože nepodléhá spotřební dani. Pokud by soudy nižších stupňů přizvaly soudního znalce z oboru tabákových výrobků, jak opakovaně navrhoval, vyjádřil by se soudní znalec i k otázce tabákového provazce, k pojmům týkajících se vybraných tabákových výrobků, zejména k průmyslově vyráběným dutinkám, a tedy i k zásadní otázce, zda vůbec vznikl předmět daně. Státní zástupce se k této zásadní problematice vůbec nevyjádřil, což obviněný považoval za podstatnou vadu.
43. Ohledně uloženého trestu vytkl, že obviněnému Z. M. uložil soud prvního stupně trest odnětí svobody v totožné výměře, tj. v trvání 5 let, přestože byl na rozdíl od něj pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně shledán vinným i pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K této diskrepanci se státní zástupce vůbec nevyjádřil. Dále obviněný reagoval na úvahy státního zástupce o přípravě a pokusu vytýkaného trestného činu, kterým se státní zástupce zabýval ve vztahu k obviněnému Z. M. Připomněl, že uskutečnil určité kroky pouze v době do 30. 6. 2016, když ještě nebyla příprava u vytýkaného trestného činu trestná. Od 1. 7. 2016 již žádnou činnost nevyvíjel, uskutečnila se pouze inzerce balící linky, což potvrzuje, že od podnikatelského záměru bylo upuštěno. Obviněný proto setrval na svém návrhu v dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska ve vztahu k podaným dovoláním
44. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
45. Na úvod je třeba uvést, že obviněný Z. M. podal dovolání z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř. a obviněný V. K. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
46. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
47. Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. bude naplněn tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
48. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
49. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
50. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
51. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
b) K námitkám obviněných proti skutkovým závěrům a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů
52. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání oba obvinění (ale zejména V. K.) uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly též součástí jejich odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků, na které je možno plně odkázat. Opakuje-li obviněný v dovolání, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (v tomto případě srov. zejména str. 13 až 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, č. 408, Nakladatelství C. H. Beck). Z porovnání námitek obviněných uplatněných před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňují nyní v dovolání, je zřejmé, že obvinění uplatňují v podstatě takové námitky, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly a též se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly. Proto je možno v podrobnostech odkázat na relevantní pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž se vyjádřily k výhradám obviněných. To se týká především námitek proti správnosti zjištění skutkového stavu věci soudy nižších stupňů, jakož i proti jejich postupu při provádění dokazování, zejména pak při hodnocení důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, včetně hodnocení zákonnosti jejich pořízení a následného způsobu jejich provedení.
53. Obvinění zjevně zaměňují dovolání za další odvolání a přehlížejí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících dovolacím důvodům taxativně uvedeným v §265b tr. ř. a že dovolací soud zásadně není povolán ke zjišťování či přezkumu skutkového stavu, že takto dovolací řízení nebylo od počátku koncipováno. Na tom nic nemění ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je třeba vykládat v intencích předchozí judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, že má jít o pojistku pro případy tzv. extrémního neboli zjevného rozporu mezi obsahem důkazů a soudy učiněných skutkových závěrů, nemá jít o běžné případy polemiky o správnosti té či oné verze skutkového děje podložené některou ze skupin důkazů, jak bylo již naznačeno shora.
54. V tomto směru je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečních důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
55. Nejvyšší soud proto může zopakovat, že většina námitek obviněných vychází z jejich nesouhlasu se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů a s procesem dokazování provedeným před soudy nižších stupňů, zejména pak s jimi provedeným hodnocením důkazů. Takové námitky ovšem zásadně nejsou způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů obsažených v §265b odst. 1 nebo 2 tr. ř. Navíc se se stejnými námitkami vypořádaly již oba soudy nižších stupňů, na jejichž rozhodnutí a jejich odůvodnění lze plně odkázat, a to zejména na strany 51-60 (od bodu 166. do bodu 182.) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o skutkové závěry a hodnocení důkazů, resp. str. 60-63 (body 183.-185.), jde-li o právní posouzení takto zjištěného skutku, stejně tak lze odkázat i na rozsudek soudu druhého stupně, zejména na jeho strany 13-22 (body 20.-32. jeho odůvodnění).
56. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně odvolacího soudu. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
57. Snad jen nad rámec uvedeného ( obiter dictum ) lze uvést následující. Obvinění především polemizovali se soudy nižších stupňů, zda se vůbec dopustili jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Předně obviněný Z. M. zpochybňoval, zda došlo k účelovému zařazení jedné obchodní společnosti do obchodního řetězce při koupi balicího stroje, a to jen proto, aby byla významně navýšena kupní cena s možností uplatnit nadměrný odpočet DPH u koncového odběratele – obviněného Z. M. Dále oba obvinění opakovaně namítali, že neplánovali nelegálně vyrábět či balit cigarety a že navíc z pouhého množství jednoho dílčího materiálu určeného pro výrobu cigaret, který měli k dispozici, nelze usuzovat na celkový rozsah zamýšlené výroby. Tuto jejich polemiku je však třeba odmítnout. Není pravdou, že by uvedené závěry soudů nižších stupňů neměly oporu v provedeném dokazování, že by (alespoň z části) z důkazů nevyplývaly. Z povahy věci je zřejmý účel zařazení další obchodní společnosti, na jejíž obchodování měl obviněný Z. M. zásadní vliv a pro niž navíc zpracovávala účetnictví stejná účetní, která pracovala i pro obviněného Z. M., jenž tak s ní mohl jednoduše kooperovat (resp. podle závěrů soudu odvolacího spíše využít). Včlenění této obchodní společnosti nemělo žádný jiný než daňový efekt, obchodní společnost S. D., stroj nijak nezhodnotila, byla do obchodního řetězce zařazena jen proto, aby obviněný Z. M. mohl uplatnit DPH na vstupu (nikoli již i na výstupu), tedy uplatnit nadměrný odpočet daně ve výši 508 024 Kč. Nedává žádný jiný ekonomický smysl, proč by měl týž stroj prodávaný původním vlastníkem za 300 000 Kč kupovat za částku téměř desetinásobně vyšší. Soudy nižších stupňů se přitom touto otázkou velmi zevrubně zabývaly, nevycházely jen z vlastního výkladu objektivně doložitelného skutkového děje o prodeji stroje s navyšováním ceny, ale též z řady dalších listinných důkazů, jako byla dokumentace bankovních transakcí (převod a následný výběr peněz), listiny pořízené správcem daně, ale též svědecká výpověď prodejce balicího stroje svědka J. K., s kým vlastně reálně o prodeji stroje jednal. Nelze proto mít výhrad proti závěrům soudů nižších stupňů, že ve skutečnosti byl spoluobviněný J. L. pouhým tzv. bílým koněm, který plnil přání obviněného Z. M. i při obchodování obchodní společnosti S. D. Ve zbytku lze odkázat na zevrubná odůvodnění soudů nižších stupňů (v tomto ohledu zejména na body 167. až 174. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to s tou výhradou, že obviněná M. P. byla nakonec odvolacím soudem obžaloby zproštěna).
58. Taktéž pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, měly soudy nižších stupňů dostatek důkazů, pro které mohly učinit závěry, jež nalezly odraz v popisu skutku výrokové části uvedeného rozsudku. V tomto směru lze odkázat především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod body 175. až 182., kde se soud prvního stupně zevrubně vypořádal s obhajobou obou dovolatelů, v této části s ním souhlasil i soud odvolací (viz body 23. až 28. odůvodnění jeho rozsudku). Není tak pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely jen z toho, kolik a v jakém množství nalezly při domovních prohlídkách dílčích přípravků pro balení cigaret. Tak například tvrzení obviněných, že měly být vyráběny dutinky, bylo vyvráceno výpovědí svědka M. L., stejně tak byla jednoznačně vyvrácena jejich obhajoba o neustálé potřebě seřizování stroje (a to i za účelem jeho pozdějšího prodeje), že balicí linka nebyla v provozuschopném stavu, opak je pravdou, jak se tím zabýval soud prvního stupně v bodě 180. odůvodnění svého rozsudku. Rozsah zamýšlené výroby do budoucna nebyl odvozen toliko od zajištěných přípravků pro výrobu, ale též z operativně-pátrací činnosti orgánů činných v trestním řízení, zejména pak ze zachycené e-mailové komunikace, ale též z výpovědi svědka J. K. I v tomto ohledu se jeví odůvodnění soudu prvního stupně, proč dospěl k závěrům stručně vylíčeným ve skutkové větě výroku svého rozsudku, zcela logické, má oporu alespoň v části důkazů podporujících obžalobu, nejde tak o závěry zjevně excesivní. S tím nakonec zcela důvodně souhlasil i soud odvolací, výhrady proti těmto závěrům nemá ani dovolací soud.
c) K námitce chybějícího výroku rozsudku odvolacího soudu a k námitce týkající se vypořádání odvolacích námitek obviněných
59. Obviněný Z. M. uplatnil ve svém dovolání také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný namítl, že jeho odvolání odvolací soud zcela nevyčerpal, protože napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu všech podaných odvolání zrušil jen částečně a sám znovu rozhodl v jeho případě o peněžitém trestu, ovšem neučinil žádné výslovné rozhodnutí, jímž by se vypořádal s námitkami obviněného proti ostatním částem rozsudku soudu prvního stupně, proto považoval výrok rozsudku soudu druhého stupně za neúplný.
60. Ani v tomto směru ovšem není možno dát obviněnému Z. M. za pravdu. Dosavadní běžná aplikační praxe i odborná literatura totiž považuje opravný prostředek v trestní věci za nedělitelný, čímž se přístup k opravnému prostředku znatelně odlišuje od civilního soudního řízení. V trestních věcech tak po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala, o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o něm učinit jiné rozhodnutí. Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky. Odvolací soud je totiž zároveň vázán ustanovením §258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od ostatních. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k §256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména rozhodnutí publikovaná pod č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., explicitně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné jakékoliv uvádění, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, dále případně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017.
61. Nejvyšší soud si je vědom toho, že v relativně nedávné době bez podrobnějšího odůvodnění a snad pod vlivem znalosti praxe civilních soudů vytkl tuto praxi Ústavní soud (viz zejména jeho nálezy ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), byť týž Ústavní soud, a to dokonce i stejné jeho senáty, v období dřívějším, ale dokonce i v následujícím v jiných věcech nastíněnou běžnou aplikační praxi obecných soudů aproboval (viz například jeho usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19).
62. Na tuto rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu v nedávné době musel reagovat i Nejvyšší soud. Učinil tak například ve svých usneseních ze dne 16. 10. 2019 pod sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 a sp. zn. 8 Tdo 944/2019 (podobně i v usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019), při výkladu, zda je naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nevysloví-li odvolací soud, že “jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, případně dokonce že „ve zbývající části odvolání zamítá“, což odporuje dosavadní ustálené dlouhodobé aplikační praxi i názorům v odborné literatuře, jak bylo nastíněno shora. Pokud se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, není možné tvrdit, že se odvolacími námitkami nezabýval a nevypořádal s nimi jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Na posledně zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno plně odkázat a jejich argumentaci lze plně použít i pro účely rozhodnutí v této věci, ostatně akceptoval ji posléze i sám Ústavní soud, který svými usneseními ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, resp. ze dne 26. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3175/20, ústavní stížnosti obviněných proti citovaným usnesením Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, resp. sp. zn. 5 Tdo 324/2019) odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
63. Důvodně též Nejvyšší soud v citovaném usnesení (sp. zn. 8 Tdo 1059/2019) naznačil, že shora uvedené nálezy Ústavního soudu vyžadující formální výrok o zbývající části námitek, které byly pro strany i obecné soudy značně překvapivé, by měly zřejmě vést k následující reakci ze strany dovolacího soudu, aby byl naplněn jejich duch. Nejvyšší soud by zřejmě měl v takových situacích reagovat v souladu s trestním řádem tak, že by rozhodl o vrácení věci z dovolacího řízení soudu druhého stupně bez věcného vyřízení k doplnění výroku, který byl zmíněnými nálezy Ústavního soudu označen za chybějící, a to usnesením podle §265l odst. 2 tr. ř., pak by měla být věc vrácena soudu prvního stupně k provedení úkonů po rozhodnutí soudu druhého stupně (především k doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i k provedení úkonů ve smyslu §265h tr. ř.), aby následně tento soud po uplynutí lhůty pro podání dovolání, protože po dobu jejího běhu lze disponovat s dovoláním a měnit i jeho rozsah a dovolací důvody (viz §265f odst. 2 tr. ř.), předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který by o něm definitivně rozhodl. Pokud se ovšem odvolací soud námitkami odvolatele zabýval již ve svém prvním rozhodnutí a věcně se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, lze očekávat, že by své rozhodnutí z týchž důvodů jen doplnil o výrok, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“. Pak by nastíněným postupem Nejvyšší soud spravedlivosti řízení jako celku vlastně nijak nepřispěl, pouze by oddaloval vlastní rozhodnutí o dovolání nejméně o několik měsíců (a to jen s ohledem na běh zákonných lhůt pro podání dovolání, ale i pro přípravu k veřejnému zasedání před odvolacím soudem, i kdyby jinak bylo všemi subjekty trestního řízení reagováno zcela promptně bez jakýchkoliv průtahů kýmkoliv zaviněných). Nijak by tím nepřispěl ani právní jistotě stran a spravedlivosti řízení jako celku, pokud takový výrok (některými rozhodnutími Ústavního soudu označený za chybějící) z rozhodnutí odvolacího soudu implicitně vyplývá a odvolací soud svůj postoj k ostatním námitkám obviněného, jimž nevyhověl, srozumitelně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Proto z důvodu celkového nazírání na spravedlivost řízení Nejvyšší soud nezvolil nastíněný postup, neboť by jej měl za přepjatě formalistický, rozporný s minimalizací zásahů do práv stran, zejména pak do práv obviněného, a se zásadou rychlosti řízení.
64. Definitivně tento do značné míry teoretický spor, nakolik má být ve výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřeno, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“, vyřešil Ústavní soud v plenárním stanovisku ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22-1. Podle něj není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Tak tomu ovšem bylo i v uvedeném případě, neboť odvolací soud na podstatné námitky obou obviněných reagoval, zabýval se jimi v odůvodnění svého rozsudku, z něhož je jasně patrné, že jim vyhovět nechtěl (nešlo-li o dílčí otázku jednoho druhu trestu, a sice v případě obviněného Z. M. o propadnutí náhradní hodnoty, resp. u obviněného V. K. o peněžitý trest).
65. To ovšem současně neznamená, že by bylo třeba dát vždy odpověď na úplně každou námitku a argumenty přednesené obviněným, musí jít o námitky podstatné, stěžejní, které se týkají nosných důvodů, na kterých rozhodnutí soudu prvního stupně stojí. Obvinění, zejména V. K., též namítali, že odvolací soud nereagoval na jejich obhajobu a nevypořádal se se všemi jejich námitkami, čímž došlo k porušení zásad trestního řízení a presumpce neviny.
66. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi podstatnými argumenty obviněných. Právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nelze chápat tak, že soudy musí podrobně reagovat na každou námitku obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16). Nejvyšší soud může v tomto ohledu odkázat na svoji argumentaci přednesenou již dříve ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020), v němž se zabýval nároky kladenými na odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že se soudy mají zabývat podáními stran, jejich argumentací a navrženými důkazy, s nimiž se též musí přesvědčivě vypořádat, což ale na druhou stranu nelze chápat jako právo takové strany obdržet podrobnou odpověď na každý vlastní argument - viz např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, §61, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. 34763/02. Potřeba a míra vyjádření soudu závisí též na povaze rozhodnutí, je třeba vzít v úvahu okolnosti daného případu, právní úpravu a zvyklosti dané země, názory teorie apod. (viz rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91, §29, či rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, §55). Evropský soud pro lidská práva bere též v potaz, zda argument přednesený stěžovatelem, který vnitrostátní soudy opomněly, je pro daný případ relevantní a mohl mít vliv na výsledek řízení (viz rozsudek ze dne 21. 6. 2009, ve věci Luka proti Rumunsku, č. 34197/02, §56). Evropský soud pro lidská práva obsahuje i bohatou judikaturu týkající se odůvodňování rozhodnutí o opravných prostředích, připouští i jen stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí ovšem být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou (tak např. již zmíněný rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, §60). Dokonce za určitých okolností by byl přípustný i pouhý odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud by se soud prvního stupně s veškerou argumentací dostatečně beze zbytku vypořádal (viz např. rozsudek ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, §33), typicky pokud by šlo o opakování obhajoby.
67. V daném případě lze konstatovat, že obvinění převážně opakovali a mírně rozvíjeli svou dosavadní obhajobu, nesouhlasili především se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který považoval za prokázanou verzi uvedenou v obžalobě, s níž po celou dobu obvinění polemizovali. Přesto se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, s obhajobou obviněných uplatněnou v jejich řádných opravných prostředích celkem detailně zabývaly a vypořádaly, a to i tak, že odvolací soudu zčásti odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Na odůvodnění jejich rozhodnutí tak může i Nejvyšší soud beze zbytku odkázat.
d) K námitce podjatosti
68. Námitka obviněného Z. M., že nebyl doposud informován, jak byla vypořádána jeho stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně o námitce podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové, neodpovídá uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Jde ve své podstatě o stížnost na nečinnost, kterou ale nemá řešit Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Kromě toho, jak správně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření, dovolání nemůže směřovat ani proti případnému rozhodnutí soudu druhého stupně proti takové stížnosti (šlo by o dovolání nepřípustné – viz k tomu výčet rozhodnutí, která lze napadnout dovoláním v §265a odst. 1 a 2 tr. ř.). Mělo-li jít o námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jak snad dovolatel zamýšlel, musel by ji doprovodit také skutkovými tvrzeními, kterými by tento dovolací důvod naplnil, což ovšem obviněný neučinil. Nelze přitom v dovolání užít prostého odkazu na předchozí vyjádření či podání ve věci učiněné, protože Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s jeho obsahovými náležitostmi ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., tj. jsou uvedeny přímo v textu dovolání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.
e) K námitce nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního hovoru, resp. dalších operativně pátracích prostředků
69. Ani opakovaná námitka nezákonnosti odposlechů, kterou uplatnili oba obvinění, neměla své opodstatnění. I v tomto případě jde o opakovanou námitku, s níž se vypořádaly dostatečně soudy nižších stupňů, takže i ohledně ní platí, co bylo uvedeno výše, tedy že dovolání založené na takové námitce lze jako zjevně neopodstatněné odmítnout, třebaže zdánlivě naplňuje uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud ale může doplnit, že proces nařízení odposlechu telefonních hovorů obviněných nepovažuje za nepřípustný a nezákonný, jak obvinění namítali, záznam těchto hovorů proto mohl sloužit jako důkazní prostředek, z nějž soudy nižších stupňů mohly vycházet, a proto nejde o nepoužitelný důkaz ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navíc rozhodná skutková zjištění mají oporu v řadě dalších důkazů, dokonce lze říci, že záznamy telefonních hovorů nebyly klíčovými důkazy viny obviněných. Jinak může Nejvyšší soud také odkázat na vyjádření státního zástupce, který této problematice věnoval pozornost v bodech 41. až 49. svého vyjádření, v němž obsáhle citoval z další judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. S tímto vyjádřením Nejvyšší soud souhlasí, a proto na něj pro stručnost odkazuje, vyjádření bylo oběma obviněným zasláno, mohli se s ním seznámit a na něj i reagovat (čehož především obviněný Z. M. využil). Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem obviněných, že šlo o tzv. rybaření, tedy že nařízení odposlechů bylo nedůvodné a že teprve z nedůvodně nařízených odposlechů bez předchozího podezření byly zjištěny informace umožňující zahájit trestní stíhání. Není to pravdou, orgány činné v trestním řízení měly relevantní operativní informace o zásobování trhu nelegálními cigaretami, o jejich výrobě a následné distribuci ve Zlínském kraji. Měly konkrétní poznatky o tom, že u obviněných V. K. a Z. M. na blíže nezjištěném místě (zřejmě v průmyslovém areálu) v XY na Kroměřížsku by měl být umístěn stroj na výrobu cigaret, resp. že oba obvinění shánějí půl milionu kusů filtrů na cigarety za účelem výroby cigaret. To jsou konkrétní poznatky, které bylo třeba dále prověřit, nakolik jsou reálné, zda tato výroba bude skutečně probíhat. Nejde tak o zcela smyšlený příběh, který by byl pouhou záminkou pro sledování obou obviněných s tím, že teprve tímto sledováním bude odhalena jejich trestná činnost. V daném případě plně proběhla tzv. trojí kontrola, tj. věcí se zabýval policejní orgán, který dal podnět státnímu zástupci, jenž pak navrhl soudci pro přípravné řízení vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V tomto směru lze odkázat na č.l. 814 a následující trestního spisu. Nakolik se pak původní podezření a operativní poznatky potvrdí, či naopak vyvrátí, nemůže mít vliv na posouzení zákonnosti či nezákonnosti nařízení odposlechů a záznamů telefonních hovorů, jak snad chce vyvozovat obviněný V. K. vzhledem ke své argumentaci v dovolání. Policejní orgány odhalovaly páchání závažné hospodářské trestné činnosti v oblasti daňové, která se provádí skrytě, utajeně, proto je používání operativně-pátracích prostředků obvyklé. Je zřejmé, že míra jistoty ohledně existence určitých okolností je na počátku trestního řízení úplně jiná, než na jeho konci, nelze poměřovat zákonnost či nezákonnost užití této techniky jen výsledky prováděného prověřování, resp. dokonce dalšího trestního řízení (zejména po zahájení trestního stíhání). Nadto z výsledků prověřování vyplývá, že poznatky policejního orgánu získané předtím, než byly použity odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, byly relevantní a věrné, neboť se do značné míry (s jistým drobným posunem skutkových zjištění) potvrdily i dokazováním v hlavním líčení před soudem prvního stupně.
70. Je také možno připomenout, že kvalita (obsahová preciznost) odůvodnění určitého rozhodnutí se nepochybně odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03), neřku-li odsuzujícího rozsudku. Nahlíženo touto perspektivou, ve stadiu před zahájením trestního stíhání musí být nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08), protože právě úkony policejního orgánu v rámci prověřování mají být podrobnosti teprve objasněny. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení sepsaný policejním orgánem přitom stojí standardně na samém počátku celého trestního řízení, z trestního oznámení či vlastní operativně-pátrací činností policejního orgánu získané poznatky jsou tak mlhavé, nejasné, mají být teprve dalšími úkony trestního řízení prověřeny. Na záznam o zahájení úkonů trestního řízení proto již vůbec nelze klást takové nároky. Ani se nežádá zachování totožnosti skutku mezi záznamem o zahájení úkonů trestního řízení a usnesením o zahájení trestního stíhání, jako je tomu v případě pozdějších meritorních rozhodnutí jednotlivých orgánů činných v trestním řízení (obžaloba může být podána jen pro skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, rozhodnutí soudu ve věci samé může být učiněno jen o skutku, pro který byla podána obžaloba – viz zejména §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu). Je tomu tak z logických důvodů, neboť na samém počátku trestního řízení nemohou být objasněny skutkové okolnosti případu, které zakládají totožnost skutku (jednání a následek), naopak právě následným prověřováním mají být zjištěny. Je tak zřejmé, že na počátku musejí být vymezeny jen ty skutkové okolnosti, které jsou policejnímu orgánu známé, které mají být prověřeny a které důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, jakož i způsob, jakým se o nich dozvěděl. Odděluje se tím zároveň neformální fáze činnosti policejního orgánu (v případě Policie České republiky podle zákona č. 273/2008 Sb.) od formální konané podle trestního řádu.
71. Podle §88 odst. 1 tr. ř. lze odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolit u stanoveného okruhu trestných činů, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle §88 odst. 2 tr. řádu nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.
72. Podle názoru dovolacího soudu posuzované příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z hlediska materiálně-formálního (a to i s přihlédnutím k době jejich vydání) obstojí. Sice vykazují z dnešního pohledu jisté nedostatky v zevrubnosti a přesvědčivosti odůvodnění, možná některým tvrzením v návrhu a příkazu lze vytknout jistou nepřesnost (i s ohledem na další operativní poznatky policejního orgánu), v jádru ovšem obstojí, je z nich dostatečně zřejmé, o jakou trestnou činnost se má jednat, že bylo důvodné podezření, že oba obvinění jsou zapojeni do organizované skupiny nelegálních výrobců a distributorů cigaret, které jsou následně ve Zlínském kraji prodávány, přičemž státu podle tehdejších poznatků byla způsobena škoda velkého rozsahu (podle tehdejší právní úpravy). Není pravdou, že by nebylo třeba utajovaně obviněné sledovat, že veškeré informace, které orgány činné v trestním řízení chtěly ověřit, jim byly známé, že dokonce vše jim sdělili samotní obvinění (kteří mimochodem po celou dobu trestního řízení jakékoliv zkracování daní, a to jednak DPH, jednak daně spotřební) popírají. Příkazy je tak třeba posuzovat v kontextu všech doposud zjištěných skutkových okolností, při materiálním přezkumu (odhlížeje od formálních nedostatků) je nutno vzít do úvahy nejen skutečnosti uvedené v samotných příkazech, v návrzích státního zástupce a podnětech policejního orgánu (tzv. test účinnosti trojí kontroly), ale rovněž ze spisového materiálu a z dalších okolností případu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17), přičemž takový přístup aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. stížnosti 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. stížnosti 21381/11.
73. Lze tedy konstatovat, že soudy v projednávané trestní věci oprávněně využily výsledky záznamu telekomunikačního provozu uskutečněného mezi obviněnými, a v souladu se zákonnou úpravou je použily jako jeden z podkladů svého odsuzujícího výroku o vině. Nedošlo ani k zásahu do práva obviněných na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dodává, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Do práv obviněných na spravedlivý proces v tomto smyslu nebylo v řízení zasaženo.
f) K námitce policejní provokace
74. Neopodstatněná je též námitka obou obviněných, že trestná činnost kladená jim v tomto řízení za vinu byla výsledkem policejní provokace a činnosti policejního agenta.
75. Obecně lze uvést, že právní řád České republiky policejní provokaci přímo nevymezuje, ani neupravuje její přípustnost či nepřípustnost, touto problematikou se zabývá judikatura a odborná literatura. Jen výjimečně se i v právním řádu počítá s policejními agenty a jejich možnou provokací – srov. například §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o beztrestnosti policejního agenta se zmiňuje např. §312c a §363 tr. zákoníku, úprava nasazení agenta je obsažen v §158e tr. ř. Z odborné literatury k tzv. policejní provokaci lze odkázat na odborné články – viz např. Púry, F., Kouřil, I. Úvahy nad provokací, a to nejen policejní. Státní zastupitelství, č. 3/2014, str. 17 a násl.; Musil, J. Policejní provokace v teorii, legislativě a judikatuře. Státní zastupitelství, 3/2014, str. 10 a násl.; Karabec, Z. Použití agenta proti organizovanému zločinu. Trestněprávní revue, č. 8/2011, str. 225 a násl.; Chmelík, J. Úvahy o agentu provokatéru a korunním svědkovi. Kriminalistika, č. 1/2005, str. 1 a násl.; Kratochvíl, V. Policejní provokace „trestného činu“ z pohledu právního a ústavněprávního. Trestní právo, č. 10/2001, str. 2 a násl.; Cimr, V. K zákonnosti provokace trestného činu policejními orgány (trestnost vyprovokovaného pachatele). Trestní právo, č. 2/2001, str. 11 a násl. Z judikatury zase lze odkázat na bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva – zmínit lze vedle obviněným uváděného rozhodnutí ve věci Texeira de Castro proti Portugalsku, například rozhodnutí ve věcech Lüdi proti Švýcarsku, Eurofinacom proti Francii, Bannikova proti Rusku, Burak Hun proti Turecku, Malininas proti Litvě, Constantin a Stoian proti Rumunsku, Mareš proti České republice, Sequeira proti Portugalsku, Miliniené proti Litvě, Vayser proti Estonsku, Gorgievski proti Makedonii, Lalas proti Litvě, Vanyan proti Rusku, Kuzmickaja proti Litvě Ciprian Vlăduț a Ioan Florin Pop proti Rumunsku, Volkov a Adamskiy proti Rusku, Lagutin a ostatní proti Rusku, Blaj proti Rumunsku, Baltinš proti Lotyšsku a mnohá další. K judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k této otázce srov. zejména Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 771 a násl.). Z tuzemské judikatury lze zmínit například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 728/01, z poslední doby např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4185/16, z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu lze zmínit především rozhodnutí č. 2/2015 Sb. rozh. tr., stanovisko č. 51/2014 Sb. rozh. tr., dále nepublikovaná rozhodnutí, jako např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 730/2015, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1196/2017, a mnohá další.
76. Za policejní provokaci se obvykle považuje utajený postup policie, jehož důsledkem je čin (skutek) spáchaný jinou osobou, jenž se stal předmětem jejího následného trestního stíhání nebo který se takovým stát měl, přičemž k němu došlo v důsledku záměrného, aktivního podněcování nebo navádění či jiného iniciování spáchání trestné činnosti druhé osoby, která by jinak protiprávně nejednala. Taková policejní činnost může spočívat např. v návodu, povzbuzování, pomoci, organizátorství a ve vytváření podmínek umožňujících spáchání trestné činnosti, probíhá přitom zpravidla utajeně a klamavě, neboť sváděná osoba neví o tom, že podněcování je iniciováno a kontrolováno policií. Nemusí přitom jít jen o úplné vyprovokování činu další osobou, ale může jít i určování rozsahu trestné činnosti, v důsledku čehož jsou teprve naplněny zákonné znaky později stíhaného trestného činu – jde o typické případy doplňování znaků trestného činu, k podstatnému navyšování jeho rozsahu nebo jiné změně jeho právní kvalifikace k tíži podněcované osoby (srov. č. 51/2014 a č. 2/2015 Sb. rozh. tr.). V takovém případě se policista, který by se takové činnosti dopustil a uvedeným způsobem ovlivnil čin později stíhané osoby, označoval jako tzv. agent provokatér ( agent provocateur ). Státem řízená provokace se nepřipouští a je právem reprobovaná. Naproti tomu nejde o policejní provokaci v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě „předstíraného převodu“ (§158c tr. řádu) a „použití agenta“ (§158e tr. řádu), netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod. (viz č. 2/2015 Sb. rozh. tr.). V takovém případě se policista provádějící takovou legální činnost označuje jako tzv. agent kontrolor, též tajný agent ( agent infiltré, undercover agent ). Využívání tajných agentů v rámci zákonných podmínek je dovolené a státem aprobované.
77. Nastíněnou otázkou, nakolik v daném případě šlo o nepřípustnou policejní provokaci či naopak o legální využití utajovaného policejního agenta ve smyslu §158e tr. ř., se soudy nižších stupňů nezabývaly, protože ji relevantně uplatnil dovolatel Z. M. až v dovolání, v němž vyjádřil ničím nepodložené a dále nerozvedené podezření, že k v dané věci mohlo dojít k policejní provokaci, což dovodil z dílčí zmínky, že se spoluobviněným V. K. byl v kontaktu policejní agent. V daném případě ovšem výsledky práce policejního agenta nebyly vůbec relevantní pro posouzení dané věci, nesloužily a nebyly použity jako důkaz. Není třeba se zabývat, nakolik v případně souběžně vedeném dalším trestním řízení bylo jeho nasazení v souladu se zákonem či nikoli. Obviněný neuvádí, které ze skutkových okolností uvedených ve výroku rozsudku měl vyprovokovat policejní agent, nedokládá nové skutkové tvrzení, že např. si objednal dodávku takového a takového množství cigaret, čímž by se podílel na stavení rozsahu trestné činnosti, což je zapovězeno, jak bylo uvedeno shora. Naopak obviněný Z. M. i v tomto směru setrvává na své verzi skutkového děje a na své obhajobě, která ovšem provedeným dokazováním byla zcela vyvrácena, že ve skutečnosti chtěl jen balicí stroj uvést do provozuschopného stavu a výhodně jej prodat, přičemž o koupi uvedeného stroje měl projevit zájem právě policejní agent. To ovšem nedává vůbec smysl, žádné podvodné jednání při prodeji stroje se obviněnému neklade za vinu, za vinu se mu klade příprava zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §20 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit opatřením nástrojů a prostředků a jiném vytváření podmínek pro jeho spáchání tím, že budou vyrábět nezdaněné cigarety (vedle dalšího trestného činu podle §268 tr. zákoníku). Takovou činnost obviněný na jednu stranu zcela popírá, na stranu druhou (zcela mimochodně) v dovolání tvrdí, že k ní byl vyprovokován. V tomto směru je jeho obrana nekonzistentní a vnitřně rozporná, jak na to zcela správně a důvodně upozorňoval ve svém vyjádření k dovolání i státní zástupce.
78. Nejvyšší soud proto neshledal ani tuto námitku obviněného Z. M. za důvodnou a souhlasil se závěry soudů nižších stupňů, které jednání v plném rozsahu obviněnému kladou za vinu a které (přestože to nebylo namítáno) neshledaly, že by v daném případě došlo k nezákonnému ovlivnění skutkového průběhu ze strany policejního orgánu.
g) K námitce nesprávného právního posouzení skutku
79. Výhrady obou dovolatelů směřovaly vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 2. výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými přípravou zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §20 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
80. Jak již bylo uvedeno, zásadní námitky obou dovolatelů směřovaly proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s nimiž souhlasil i soud odvolací. V tomto směru lze odkázat na pasáže shora zejména pod bodem IV. b). Obvinění takto předně uplatňovali výhrady proti tvrzenému rozsahu zamýšlené výroby, které ale měly povahu skutkových námitek (obvinění nesouhlasili primárně se závěrem, že hodlali vyrobit 20 milionů kusů cigaret, z čehož byl odvozen i plánovaný rozsah zkrácení spotřební daně), zpochybňovali též, že by jednali s úmyslem daň zkrátit v tomto rozsahu, nicméně i v tomto ohledu měla námitka skutkový základ. Jde tak jen o formální naplňování dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti jde v tomto směru o polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které zcela přesvědčivě odůvodnily ve svých rozhodnutích, proč k takovým skutkovým závěrům dospěly. Na jejich rozhodnutí je tak možno odkázat.
81. Obviněný Z. M. však relevantně zpochybnil, zda byla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu „nejméně se dvěma osobami“ uvedená v §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Upozornil, že rozsudkem odvolacího soudu byla zproštěna obžaloby obviněná M. P., pro skutek pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně proto byli odsouzeni jen obvinění Z. M. a J. L.
82. K tomu lze uvést, že znak trestného činu spočívající „nejméně se dvěma osobami“ je uvedený mimo jiné v §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale též v mnoha dalších ustanoveních jako např. §149 odst. 2 písm. d), §175 odst. 2 písm. b), §178 odst. 3, §186 odst. 3 písm. b), §244 odst. 2 písm. a), §261 odst. 2 písm. a) a dalších. Obvykle se v odborné literatuře (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. §140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2028, 2217, 2250 a další) tento znak vykládá tak, že jde o případ, kdy se na jednání aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další osoby (tedy s pachatelem celkem alespoň tři), přičemž tyto osoby nemusí být při jednání současně přítomny, může přitom jít o spolupachatelství (§23 tr. zákoníku), ale i o některou nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu [§24 odst. 1 písm. a) nebo c) – organizátorství nebo pomoc]. Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (k tomu lze odkázat na rozhodnutí č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Avšak pachatel, jemuž je tato zvlášť přitěžující okolnost vytýkána, o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku musí vědět (odkázat lze též na další rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).
83. Obviněný Z. M. přitom vycházel z prosté počtu dvou spoluobviněných jako spolupachatelů téhož trestného činu (podle §240 tr. zákoníku), jimiž byli on s J. L., zatímco M. P. tímto spolupachatelem nebyla, neboť podle závěrů odvolacího soudu byla obžaloby zproštěna. Ovšem ke zproštění obžaloby uvedené spoluobviněné odvolacím soudem došlo proto, že nebylo prokázáno její úmyslné zavinění k poskytnutí pomoci ke zkrácení daně z přidané hodnoty (v případě pomocníka je zapotřebí tzv. dvojího úmyslu, tj. úmyslného poskytnutí pomoci k úmyslnému trestnému činu jiného). V daném případě ovšem odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) shledal natolik vážné pochybnosti týkající se skutkového závěru o její vědomosti, že zaúčtování nákupu a prodeje balicího stroje, k němuž jí dával Z. M. pokyny, je součástí daňového podvodu spočívajícího v uplatnění nadměrného odpočtu DPH. Odvolací soud vyšel z toho, že obviněná jen plnila smluvní povinnost vyplývající z poskytování (externích) účetních služeb, aniž by věděla, že jde o zastření skutečného smyslu spočívajícího v protiprávním uplatnění nadměrného odpočtu DPH. Jinými slovy vyšel odvolací soud ze závěru, že obviněný Z. M. obviněnou M. P. zneužil k činnosti, kterou zakrýval daňový podvod, jehož se dopustil on sám spolu s obviněným J. L., zatímco M. P. byla jejich živý nástroj jednající bez potřebného úmyslného zavinění. K naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ přitom ale není potřeba, aby o sobě navzájem tyto osoby věděly (viz výše a rozhodnutí č. 37/1965 Sb. rozh. tr.) nebo aby všechny osoby, které se takto účastní na protiprávním jednání vedle pachatele, byly za tento čin trestně odpovědné (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 57/2001-I. Sb. rozh. tr.). Mohou to tak být i osoby, které pomáhají pachateli, ale samy se např. pro nedostatek subjektivní stránky v důsledku skutkového omylu nedopouštějí trestného činu a ani se na něm neúčastní, je ovšem nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval i součinnost těchto osob při jeho činu (viz posledně citované rozhodnutí). To byl ovšem i případ obviněného Z. M., na který lze plně tento názor plynoucí z posledně uvedeného publikovaného rozhodnutí použít, neboť obviněný Z. M. jednal spolu s obviněným J. L., který jako tzv. bílý kůň plnil jeho pokyny, zároveň dával pokyny k provedení účetních operací a sestavení daňových přiznání spoluobviněné M. P., která vedla účetnictví jak pro obviněného Z. M. jako podnikající fyzickou osobu (kupující předmětné balicí stroje), tak i pro obchodní společnost S. D., za kterou formálně jednal obviněný J. L., plnící však pokyny obviněného Z. M. Je zjevné, že obviněná M. P. plnila pokyny především Z. M. Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání nepodal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné M. P., není oprávněn přezkoumávat závěr, nakolik si byla obviněná vědoma, že vložení obchodní společnosti S. D. do uvedené transakce nemá jiný ekonomický smysl, než uplatnit nadměrný odpočet DPH obviněným Z. M. (k tomu obviněná M. P. poskytla součinnosti při zavedení této účetní operace do účetních knih a následně i do daňových přiznání).
84. Lze tak shrnout, že odvolací soud nepochybil ani v tomto směru, že ponechal beze změny rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného Z. M., byť obviněnou M. P. z důvodu pochybnosti o naplnění znaku zavinění ve formě úmyslu zprostil obžaloby. I přesto obstojí u obviněného Z. M. uplatnění znaku nejméně se dvěma osobami. Námitka obviněného Z. M. proti právní kvalifikaci skutku uvedeného ve výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně je tak neopodstatněná.
h) K námitkám proti výroku o trestu
85. Oba obvinění také namítali, že jim byl uložen nepřiměřený a nepřípustný trest. Obviněný Z. M. konkrétně namítl, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu, a sice trest propadnutí věci. Obviněný V. K. zase namítal, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný, a to především s ohledem na délku trestního řízení.
86. Jde-li o námitku obviněného Z. M. o uložení nepřípustného druhu, ta sice formálně odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně není důvodná. Obviněný při své stručné argumentaci vycházel z toho, že byl odsouzen za přípravu trestného činu, a proto nemůže mít žádný výnos z trestného činu, stejně tak ani nemůže mít žádný nástroj použitý ke spáchání činu. Tyto obecně formulované teze ovšem nelze akceptovat. Je třeba předně poukázat na terminologii užívanou v trestním zákoníku a na výkladová pravidla. Především je třeba upozornit, že nástrojem trestné činnosti ve smyslu §135a tr. zákoníku se rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků. Nejde tak jen o věc užitou při spáchání trestného činu, který byl dokonán, ale jde i o věc užitou při páchání činu, neboť trestným činem se rozumí i jeho pokus nebo příprava (viz §111 tr. zákoníku), je jím ale i věc, kterou pachatel zamýšlí v budoucnu k trestnému činu užít, zejména pak věc, kterou si za tím účelem opatřil. Ostatně opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k spáchání trestného činu jsou jedny z demonstrativně vypočtených forem přípravného jednání. Zcela nepochybně lze uložit trest propadnutí těch věcí, které pachatel zamýšlel použít při budoucím páchání trestného činu, tedy věcí, které byly nástrojem trestného činu ve smyslu §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého soud prvního stupně trest propadnutí věci ukládal, ve spojení s §135a tr. zákoníku. O nepřípustný druh trestu tak rozhodně z uvedeného důvodu jít nemůže. Žádnou jinou argumentaci, proč by tento druh trestu měl být nepřípustný, obviněný nenabídl. Uvedená námitka je tak zjevně neopodstatněná.
87. Námitka obou obviněných týkající se nepřiměřenosti jim uloženého trestu (a to především nepodmíněného trestu odnětí svobody) neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
88. Přesto nad rámec výše uvedeného se i k této problematice Nejvyšší soud stručně vyjádří. Obviněný V. K. založil své výhrady vůči nepřiměřenosti trestu mimo jiné na tom, že vyměřený trest odnětí svobody neodpovídá délce trestního řízení, k níž obviněný nijak nepřispěl. Předně Nejvyšší soud odkazuje na zevrubné vyjádření státního zástupce k dovoláním, v němž státní zástupce podal obsáhlý přehled judikatury. K tomu lze doplnit následující vyjádření.
89. Pojem „nepřiměřená délka řízení“ není zákonem definován, a je proto nutné vycházet z příslušné judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019, usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 797/2019, a mnohá další). Je třeba uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, uveřejněný ve svazku 32 pod č. 6/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný ve svazku 42 pod č. 157/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále také ve zkratce jen „ESLP“) vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Podobně judikuje také Ústavní soud, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a postupů příslušných orgánů. V případě trestního řízení může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný ve svazku 45 pod č. 65/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (tak např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78).
90. Podle ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, jímž bylo uvedené dřívější judikaturní pravidlo výslovně kodifikováno s účinností od 1. 1. 2010, soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
91. S ohledem na závažnost případu, na potřebu poměrně rozsáhlejšího dokazování, jakož i procesní postup ve věci, nelze řízení jako celek považovat za nepřiměřeně dlouhé, jak obviněný V. K. namítal. Nejvyšší soud tak zcela souhlasí se závěry státního zástupce, na jehož vyjádření může odkázat. Obviněným byl za rozsáhlou hospodářskou trestnou činnost ukládán trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby, soud prvního stupně ukládal trest po dvou letech od podání obžaloby (30. 3. 2021), za dalšího půl roku (15. 11. 2021) rozhodl odvolací soud, k odsouzení obviněných došlo jen za 4 roky od spáchání činu (za vinu jim bylo kladeno jednání do března 2017). Ani Nejvyšší soud tak neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení závažné průtahy, které by měly nalézt odraz v zásadním zmírnění trestu odnětí svobody, a to třeba i pod dolní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody. Ostatně, jak vyplývá z rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr., námitka obviněného, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. [jen výjimečně může námitka obviněného dovolávajícího se použití postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř., ovšem jen pokud by se obviněný dovolával toho, že naplnil některou z podmínek uvedených v §58 odst. 5 tr. zákoníku, což ale ani jeden z obviněných nečinil].
92. Do určité míry s otázkou výběru druhu trestu a jeho výměry souvisí i obviněným Z. M. uplatněná námitka nerespektování principu ne bis in idem . Obviněný Z. M. totiž namítl, že mu byla doměřena spotřební daň za skladování cigaret zabavených při domovní prohlídce, jakož i pokuta za opožděné tvrzení daně. Obviněný vnímal doměření daně, resp. uvedenou pokutu, jako penále, které je třeba zohlednit při trestání za daňový trestný čin. S takovým názorem ovšem Nejvyšší soud nesouhlasí, doměřená daň rozhodně nemá povahu penále, jde o zákonnou povinnost vyplývající z toho, že obviněný nakládal s věcmi podléhajícími spotřební dani. Překážku věci rozhodnuté nevytváří ani pokuta za opožděné tvrzení daně, nelze uvést, že by obviněný byl postihován dvakrát za totéž. Nadto byl obviněnému Z. M. uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby (její rozpětí činí 5-10 let), a to za 3 trestné činy, mimo jiné též za přípravu daňového podvodu s daňovým únikem převyšujícím 51 milionů Kč (tedy pětinásobně převyšující současnou hranici velkého rozsahu). Za této situace nelze hovořit o nepřiměřeně přísném trestání, nebylo by možno (bez využití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody) trest ani nijak snížit.
93. Lze tak na závěr konstatovat, že se soudy nižších stupňů věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozhodnutí soudu druhého stupně, jenž částečně zamítl odvolání obou obviněných. Námitky obou obviněných proti procesu dokazování a utváření závěrů o skutkovém ději vesměs neodpovídají mimořádným situacím uvedeným v nově formulovaném dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proces vedený před soudy nižších stupňů takovými deficity, jak tvrdili obvinění ve svých dovoláních, netrpí. Nejvyšší soud nezjistil ani jiná pochybení soudů nižších stupňů, jak uváděli obvinění, pro která by měl využít svého oprávnění a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
V. Závěrečné shrnutí
94. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněných Z. M. a V. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu