ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.563.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 563/2023-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného R. L., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ‒ pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 2 To 111/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 4/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 4 T 4/2022, byl obviněný R. L. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
dne 23. 8. 2020 v době kolem 19:45 hod. v obci XY-XY, před domem č. p. 18, v přítomnosti nejméně dalších tří osob, fyzicky napadl poškozeného M. K., nar. XY, tak, že na něj ze vzdálenosti cca 1 metru vystřelil plynovou pistolí zn. XY ráže 9 mm, černé barvy ve směru jeho obličeje, a následně ho napadl teleskopickým obuškem tak, že ho opakovaně udeřil do hlavy, čímž mu způsobil napadením plynovou pistolí pocit štípání v obličeji a očích z důvodu výronu dráždivé látky při výstřelu bez vzniku zranění, a při napadení teleskopickým obuškem tržnou ránu v týlní krajině délky 4 cm a tržnou ránu na čele délky 1 cm, tedy zranění, která si vyžádala lékařské ošetření a následné léčení a pracovní neschopnost 19 dnů, přičemž po dobu 10 dnů byl omezen v obvyklém způsobu života ztíženou hygienou hlavy, bolestivostí, nutností klidového režimu a užíváním antibiotik.
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiadvaceti měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole a teleskopického obušku. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Krajský soud v Ostravě ‒ pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 2 To 111/2022, rozhodl tak, že I. z podnětu odvolání poškozeného M. K. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek zrušil ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody a nemajetkové újmy vysloveném ohledně tohoto odvolatele a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově v tomto rozsahu rozhodl, jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Výrokem II. odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal vadné hodnocení důkazů a namítal, že průběh incidentu popsaný poškozeným je ve zřejmém rozporu se skutkovým zjištěním uvedeným v odsuzujícím rozsudku. Podstatou jeho výhrad byla tvrzení, že byl poškozeným napaden a sám se pouze bránil, neboť ho poškozený honil po celé vesnici a on před ním utíkal. Připustil, že na poškozeného nejdříve vystřelil z plynové pistole, ovšem dále jednal za podmínek nutné obrany, bylo nutné pominout tento výstřel, který nezpůsobil poškozenému žádné zranění, ale bylo třeba zabývat se tím, kdo, koho a jak napadal, protože aktéry uváděné skutečnosti se neshodují. Poukázal též na dechovou zkoušku, která u poškozeného prokázala 1,65 ‰ alkoholu.
5. Obviněný v rámci tvrzení, že jednal v nutné obraně, považoval za podstatné, že po výstřelu z plynové pistole jej poškozený honil a byl to obviněný, který před ním utíkal. Ani u ran obuškem nešlo ze strany obviněného o napadení, ale o zjevnou nutnou obranu vyvolanou tím, že jej poškozený pronásledoval, což potvrzuje i protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace (č. l. 5 až 11) a náčrtek o pohybu jich obou a záznam v mapě na č. l. 180 spisu. Soudům vytkl, že odmítly provést rekonstrukci na místě samém v situaci, kdy incident probíhal postupně na jednotlivých místech a obviněný se teleskopickou tyčí pouze bránil. Rovněž vadně čin právně posoudily, pokud v něm neshledaly nutnou obranu, a nebraly do úvahy, že odvracel přímo hrozící útok, protože to byl právě poškozený, který vyšel ze svého domu, navíc byl v podnapilém stavu a šel za obviněným kolem několika dalších domů, ačkoli viděl, že obviněný se jej bojí, couval před ním a byl hysterický. Šel k němu dokonce, i když viděl, že má obviněný v ruce pistoli, na což jej obviněný výslovně upozorňoval a žádal ho, ať se k němu více nepřibližuje. Poškozený mu po celou dobu vulgárně nadával a vyhrožoval. Obviněný vystřelil v podstatě až z bezprostřední blízkosti, tedy v době, kdy se k němu poškozený přiblížil na tak krátkou vzdálenost, že mohl bezprostředně fyzicky zaútočit, a obviněný by již neměl možnost se fyzickému útoku bránit a ubránit, tím spíše, že má nemocné klouby, a v přímém souboji by neobstál a neubránil se. Jeho jedinou možností bránit se přímo hrozícímu útoku tak v posuzovaném případě objektivně bylo použití plynové pistole, aniž by šlo o nepřiměřenou obranu, neboť pistole má pouze odstrašující účinky a fakticky ani není zbraní schopnou způsobit zranění.
6. S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) v přezkoumávaných rozhodnutích vytýkané nedostatky neshledal. Mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem provedených usvědčujících důkazů neshledal extrémní rozpory, naopak má za to, že je v nich dostatek podkladů i pro závěry právní. Soudy vysvětlily důvody, na jejichž podkladě se přiklonily k verzi poškozeného (je podporována výpověďmi svědků), nikoliv k verzi, kterou prosazuje obviněný. Způsob, jakým soud dokazování provedl, nesvědčí o tom, že by došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Nesouhlasný postoj obviněného s hodnocením důkazů a neztotožnění se skutkovými zjištěními nebo prosazování vlastního hodnocení důkazů není dovolacím důvodem. Obviněný na vlastní verzi obhajoby vystavěl i námitku o nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, s níž však nekorespondují skutková zjištění učiněná soudy, podle kterých nebylo zjištěno, že by poškozený útočil, nebo se k takovému útoku chystal, a proto obviněný nebyl oprávněn k jednání v nutné obraně, u níž při absenci útoku nemají výhrady vztahující se k nutné obraně žádné opodstatnění.
8. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradou o opomenutých důkazech, protože soudy se důkazním návrhům věnovaly, nepřehlédly je a rozhodly, z jakých důvodů, v zásadě pro nadbytečnost, je neakceptovaly, což koresponduje s ustálenou judikaturou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
9. S ohledem na tyto názory a zjištění státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu udělil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
10. Případnou reakci obviněného, jemuž bylo toto vyjádření zasláno, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
12. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
13. Obviněný dovolání podal podle důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který je lze opřít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, pokud není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jejž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
15. Jen výjimečně je možné tyto zásady prolomit, a to v situaci, kdy obviněný namítal extrémní nesoulad a současně Nejvyšší soud shledal, že nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
16. Podle obsahu dovolání je zjevné, že obviněný s odkazem na oba uvedené důvody jednak poukazoval na to, že soudy nedostatečně objasnily skutek, jenž mu je kladen za vinu, protože v něm nevystihly důsledně všechny rozhodné skutečnosti a dostatečně se nevěnovaly jeho obhajobě, a jednak tvrdil, že jednal v nutné obraně. Okresnímu soudu vytýkal, že hodnotil důkazní situaci podle výpovědí, které byly provedeny u hlavního líčení dne 26. 5. 2022, tj. téměř s odstupem dvou let od projednávaného skutku, a nebral do úvahy i další listinné důkazy, zejména úřední záznamy na č. l. 1 až 3 trestního spisu, kde byl průběh incidentu zaznamenán bezprostředně poté, co se dne 24. 8. 2020 odehrál. Nesouhlasil s popisem skutku, v němž je uvedeno, že na poškozeného „ze vzdálenosti cca 1 m vystřelil plynovou pistolí a následně napadl teleskopickým obuškem … a v důsledku napadení teleskopickým obuškem způsobil tržnou ránu v týlní krajině délky 4 cm a tržnou ránu na čele délky 1 cm …“, neboť od počátku jak svědkovi P. V., u kterého se ukryl, i dalším svědkům uváděl, že byl poškozeným napaden a sám se pouze bránil, když jej poškozený pronásledoval. Poukázal na obsah úředního záznamu ze dne 24. 8. 2020 na č. l. 3.
17. Nejvyšší soud k těmto námitkám obviněného podle obsahu spisu konstatuje, že jim nelze přisvědčit, protože soud při hlavním líčení konaném dne 26. 5. 2022 (č. l. 191 až 205c) provedl důkaz výslechem obviněného, poškozeného, svědků J. H., P. K., O. Š., P. Z., R. U., P. V., V. V. a M. Šk, dále postupem podle §211 odst. 5 tr. ř., §213 odst. 1 a §213 odst. 2 tr. ř. listinné důkazy uvedené na č. l. 205 spisu, na něž obhajoba reagovala návrhem na doplnění dokazování přestupkovým spisem sp. zn. P 142/2020 s ohledem na odlišný popis některých skutkových okolností, dále návrhem na provedení rekonstrukce na místě a na psychologické zkoumání zaměřené na specifickou věrohodnost poškozeného a jeho tendenci k agresivitě (č. l. 205 verte). Z obsahu protokolu o hlavním líčení se též podává, že soud bral do úvahy úřední záznamy na č. l. 3 a 4, které provedl za podmínek §213 odst. 1 tr. ř., tzn. se souhlasem státního zástupce i obviněného je předložil stranám k nahlédnutí. Rovněž v rozsudku v bodě 13. uvedl, že z úředního záznamu na č. l. 3 až 4 zjistil skutečnosti, které zde popsal, zmínil i další listinné důkazy, jež byly ve věci provedeny. V bodě 15. soud vysvětlil, jaké okolnosti z provedených a popsaných důkazů zjistil, a proto nelze přisvědčit obviněnému, že by jím zmíněný důkaz opomenul. Soud se zabýval i tím, jak skutek probíhal, a bral do úvahy nejen jeho počátek, za nějž podle výsledků provedeného dokazování označil výstřel obviněného na poškozeného a následující ránu obuškem, ale zkoumal následný průběh incidentu, kdy poškozený po popsaném útoku obviněného pronásledoval. I s těmito skutečnostmi se v rozhodnutí vypořádal (viz bod 15. jeho rozsudku).
18. Nesouhlas obviněného s popisem skutku rovněž nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože posoudí-li se výsledky vyplývající z jednotlivých důkazů a soudem zaznamenaný průběh činu, v popsaném skutku sice není uvedeno to, co bylo motivem činu obviněného, a to, co po napadení poškozeného obviněným následovalo, přestože i to jsou skutečnosti, které s činem souvisí, nicméně nejde o okolnosti, které by přímo byly podkladem pro závěr o naplnění znaků přečinů, jež jsou obviněnému kladeny za vinu. Všechny uvedené širší souvislosti z výsledků dokazování vyplynuly, soudy obou stupňů se jimi zabývaly a rozvedly je v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (viz §120 odst. 3 tr. ř.).
19. Zásadně je totiž třeba rozlišovat mezi pojmy „skutek“ a „popis skutku“, neboť skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, přičemž pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Popis musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 41/2002 I. Sb. rozh. tr., obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Skutek je předmětem trestního stíhání, v něm je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Náležitosti popisu skutku vyplývají z §120 odst. 3 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění uvedená v odsuzujícím rozsudku jsou podkladem pro hmotněprávní posouzení, je vhodné k námitkám obviněného směřujícím proti nepřesnosti či neúplnosti v jejich vyjádření v rozsudečném výroku o vině uvést, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek, nikoli jeho popis. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud pouze dostatečně uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen.
20. Nejvyšší soud obviněnému nepřisvědčil v tom, že v rámci dokazování nebyly objasněny skutečnosti rozhodné pro závěr, kdo byl v posuzované věci útočníkem a kdo v pozici bránící se napadené osoby, protože právě touto skutečností se soudy obou stupňů zabývaly. Není účelem dovolacího řízení opakovat všechna zjištění plynoucí z provedených důkazů, protože ta jsou zachycena dostatečně z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Je však vhodné zmínit, že soud pro závěr o tom, kdo a jak zaútočil první, vycházel zejména ze svědeckých výpovědí. Z výpovědi O. Š. (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně) zjistil, že tento svědek „když slyšel výstřel, tak běžel k rybníku, tam už klečel na zemi poškozený s rozbitou hlavou, pak se rozběhl za obžalovaným, a když zjistili, že je zraněný, tak ho odvedli domů, přijela sanitka, policie. Měli tak dvě piva, panáka asi ne, necítil se opilý, pamatuje si z toho večera všechno. Výstřel slyšel od rohu rybníka. Neviděl nikoho se zbraní předtím… jak slyšel výstřel, tak běžel dolů. Poškozeného viděl klečet na zemi, a když obžalovaný viděl, že to poškozeného nesundalo, tak začal utíkat, pustil psy“. Z výpovědi svědkyně J. H. (bod 4. cit. rozsudku) se podává, že „viděla, jak obžalovaný mířil zbraň na poškozeného. Výstřel viděla, směřoval na hlavu. Když vyšla ze dvora zhruba 2-3 metry, oni od sebe stáli kousek…zbraň směřovala asi na hlavu poškozeného, oni se hádali, …ona vyšla a najednou ho střelil do hlavy. Poškozený si klekl na zem a držel si hlavu…“. Podle P. Z. (bod 7. cit. rozsudku) „…poškozený měl ruce nahoře, tak přesto se obviněný k němu pomalu blížil, až byl na metr nebo dva, tak obžalovaný, v jedné ruce psi na vodítku, zvedl a vystřelil pistolí poškozenému do hlavy, poškozený dřepnul na zem, držel se za hlavu, pak vstal, obžalovaný chtěl odejít a poškozený se za ním rozběhl, pak se ztratili za rohem, to už neviděla…“. O činu vypovídali i další svědci, kteří podle svých možností děj v určitých fázích pozorovali (srov. výpovědi R. U., P. V., V. V. a M. Š.). Soud vycházel i z listinných důkazů (viz body 2. až 13. rozsudku soudu prvního stupně). Podle obsahu prvostupňového rozsudku je zřejmé, že soud provedené výpovědi i ostatní důkazy důsledně posuzoval (viz bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
21. Z hlediska posouzení věrohodnosti poškozeného, vůči níž obviněný v dovolání brojil, je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně se jí zabýval a nezanedbal žádnou rozhodnout skutečnost, na niž obviněný v rámci své obhajoby poukazoval, a pečlivě objasňoval rozhodné skutečnosti. Porovnával verze obviněného a poškozeného, zdůraznil, v jakých okolnostech se rozcházejí, a vysvětlil, z jakých důvodů tvrzení obviněného v odlišných momentech neuvěřil, což doložil zejména tím, že v daných souvislostech stála jeho verze osamocena, zatímco okolnosti popsané poškozeným zapadaly do kontextu těch, jež se podávaly z výpovědí většiny svědků, kteří měli možnost daný incident alespoň v některých jeho částech pozorovat (viz bod 15. rozsudku okresního soudu).
22. V kontextu všech uvedených závěrů je zřejmé, z jakých důvodů okresní soud učinil závěr o průběhu skutku tak, jak jej posléze popsal v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. V návaznosti na výsledky provedeného dokazování vyložil, že fyzickému napadení poškozeného obviněným předcházela toliko drobná slovní potyčka, resp. výměna názorů na dálku, na kterou obviněný reagoval namířením plynové pistole proti hlavě poškozeného, a to z poměrně malé vzdálenosti, navíc za situace, kdy nikdo ze svědků neslyšel žádné jeho předchozí varování, ani neviděl, že by poškozenému před útokem zbraň ukázal ve snaze jej odradit od jím tvrzeného útoku, který podle své obhajoby od poškozeného očekával a jemuž se údajně bránil, naopak podle slyšených svědků poškozený před obviněným ustupoval s rukama zdviženýma na hlavu. Nikdo, vyjma obviněného, nepopsal ani jakýkoli náznak útoku směřujícího ze strany poškozeného vůči obviněnému, naopak chování obviněného od počátku svědci označovali jako hysterické, panické a neadekvátní situaci. Ze způsobu, jakým se obviněný choval a jak byl ozbrojen, soud prvního stupně dovodil, že s potyčkou již dopředu počítal a chtěl ji sám vyvolat, neboť nikdy předtím nebyl ze strany poškozeného fyzicky atakován. Pokud se posléze oba aktéři napadali vzájemně, šlo o jednání, které bylo vyvoláno předchozím chováním a postoji obviněného, jimiž poškozeného vystrašil, a proto šlo z jeho strany jen o obrannou reakci.
23. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud. Podrobně a konkrétně se výsledky dokazování sice nezabýval, ale pro stručnost a z důvodu, že obviněný své námitky již jen opakoval, odkázal na body 11., 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně, což je postup, který je i judikaturou Ústavního soudu akceptován (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17, bod 13.). Pokud učinil odlišné právní závěry ve vztahu k výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, své postoje a důvody vysvětlil. Tato část však není předmětem námitek obviněného uplatněných v dovolání.
24. Z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž vysvětlily důvody ohledně věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědí, o něž svá rozhodnutí o vině obviněného opřely. Je zřejmé, že se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
25. Soudy se věnovaly rovněž námitce obviněného proti neúplnosti provedeného dokazování (viz bod 14. rozsudku okresního soudu a bod 21. rozsudku soudu odvolacího), v jejímž rámci požadoval, aby byla provedena rekonstrukce činu, kterou však soud prvního stupně odmítl s tím, že by šlo o úkon zcela nadbytečný, s čímž se odvolací soud ztotožnil s argumentem, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu. Takové závěry nesvědčí ani o důkazech, které by nebyly nedůvodně provedeny [srov. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ani o tzv. opomenutých důkazech, o něž by šlo tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
26. Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností shledal, že námitky obviněného, jimiž cílil proti nedostatkům v procesním postupu soudů, nemají oporu v obsahu spisu. K porušení pravidel spravedlivého procesu nedošlo, neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly stanoveným v §2 odst. 5. 6 tr. ř. Lze jen dodat, že právo na spravedlivý proces zásadně nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
27. Při správnosti soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů bylo objasněno, jak byl čin obviněným spáchán, byly zjištěny i příčiny a následné souvislosti s tímto činem, které soudy neponechaly bez povšimnutí, a zabývaly se i obhajobou obviněného, že jednal až po útoku poškozeného, jemuž se bránil, a tedy za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Vysvětlily, že výsledky provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by obviněný jednal za podmínek nutné obrany, a proto čin mu kladený za vinu posoudily jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jemuž obviněný po právní stránce nic nevytýkal.
28. Přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku směřující k způsobení ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku). V daném případě Nejvyšší soud nepochybuje, že znaky tohoto přečinu obviněný popsaným jednáním naplnil.
29. Domáhal-li se obviněný toho, aby z důvodu splnění podmínek nutné obrany nebyl tento čin považován za protiprávní, nebylo možné mu vyhovět, protože podle všech soudy učiněných zjištění nebylo prokázáno, že by byly naplněny podmínky §29 tr. zákoníku, podle něhož čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
30. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Není nutné, aby hrozba byla vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404). Základním předpokladem nutné obrany je existence určitého útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a proto její důvodnost se odvíjí od okamžiku, kdy útok začal přímo hrozit. Není-li žádný takový hrozící útok, pak o nutnou obranu se nemůže vůbec jednat. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají (např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Obrana směřuje proti útočníkovi, přičemž jej zpravidla postihuje na jeho tělesné integritě (např. na životě nebo na zdraví), nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Použité prostředky útočníkem a obráncem je třeba posuzovat v rámci způsobu útoku, přičemž mají význam jen potud, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost hrozící škody. Tyto nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil proti neozbrojenému útočníku fyzicky silnějšímu či stejných fyzických předpokladů násilím větší intenzity (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 49/1970 Sb. rozh. tr.).
31. Nejvyšší soud po vymezení těchto obecných hledisek však plně v souladu se závěry obou soudů vyslovenými v přezkoumávaných rozhodnutích konstatuje, že k tomu, aby bylo možné uvažovat v intencích §29 tr. zákoníku, by muselo být výsledky provedeného dokazování objasněno, že obviněný ohrozil integritu poškozeného až poté, co na něj poškozený zaútočil. Takový závěr však z ničeho, kromě obhajoby obviněného, nevyplynul. Naopak bylo prokázáno, že poškozený v okamžiku útoku obviněného začal ustupovat a naznačoval, že se vzdává a neklade odpor. Uvedené plyne i z průběhu činu, protože poškozený se nacházel u svého bydliště za přítomnosti celé rodiny, včetně malého syna, zatímco obviněný se k bydlišti poškozeného dostavil, navíc ozbrojen plynovou pistolí a obuškem, i když poškozený ozbrojen nebyl, a tudíž zjevně na rozdíl od obviněného konflikt nepředpokládal a nezamýšlel. Zejména je však třeba zdůraznit, že žádný ze svědků nepopsal, že by ze strany poškozeného bylo zjištěno takové jednání, z něhož by bylo možné dovodit, že na obviněného jakkoli zaútočil.
32. Ze všech zjištění vyplynulo, že obviněný žádný útok přímo hrozící nebo trvající neodrážel, protože takový útok zjištěn nebyl. Neexistuje-li takový útok tak, jak tomu bylo v posuzované věci, nemůže o nutnou obranu vůbec jít. Takový útok nemůže být jen předpokládaný, domýšlený nebo jinak vyfabulovaný, ale musí přímo a bezprostředně hrozit. V posuzované věci žádný útok obviněnému ze strany poškozeného nehrozil, naopak to byl obviněný, kdo jako první použil zbraň (plynovou pistoli) vůči poškozenému.
33. Pro úplnost je vhodné k obhajobě obviněného uvést, že pokud poškozený obviněného po uvedeném útoku na svou osobu, k němuž došlo navíc za přítomnosti malého syna, a tedy snad i ze strachu o něj, se za poškozeným rozeběhl a hnal jej od svého domu způsobem, jaký byl zjištěn a jak jej zdůrazňuje obviněný, včetně následného zranění obviněného, tyto skutečnosti již nejsou rozhodné z hlediska naplnění znaků přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jenž byl tím, že u poškozeného došlo k popsaným zraněním, dokonán. Obviněný za něj proto v plné míře nese trestní odpovědnost. To, že se poškozený za obviněným po svém napadení rozběhl a pronásledoval jej, se již podmínek nutné obrany nijak netýká. Takto poškozený jednal až v reakci na své napadení ze strany obviněného, v situaci, kdy byl zraněn, a to nejprve plynovou pistolí a poté teleskopickým obuškem. Do té doby naopak dával najevo, že se zbraně v rukou obviněného obává a vzdává se (ruce nad hlavou a ústup před obviněným).
34. Z vedených důvodů obviněný naplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, tak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž znaky byly po objektivní i subjektivní stránce naplněny a vyplývají i ze slovního vyjádření skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
VII. Závěr
35. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je neopodstatněné, neboť napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu