ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.1153.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1153/2023-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 8 To 88/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 147/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 2. 2023, sp. zn. 32 T 147/2021 , byl obviněný P. H. uznán vinným ze spáchání zločinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku a přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §357 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. j) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby se ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku omluvil veřejně Fakultní nemocnici Plzeň a písemně prof. MUDr. Martinu Matějovičovi, Ph.D. (dále jen „poškozený“).
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 8 To 88/2023 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že na nově formulovaném skutkovém základě, podle kterého (zestručněně vyjádřeno)
„15. března 2021 … odvysílal na internetové platformě … pořad … a odkazy na tento záznam umístil i na své profily na sociálních sítích Facebooku a YouTube, přičemž k 18. březnu 2021 měl tento pořad o délce tří hodin čtrnácti minut a čtyř vteřin 47 266 zhlédnutí, a v tomto pořadu
a) opakovaně v rozporu se skutečností uvedl, že ve Fakultní nemocnici Plzeň dochází k zabíjení pacientů a že tam nechávají pacienty umírat tak, že jim nepodávají existující léky Ivermektin a Isoprinosine na nemoc Covid-19 a v tomto pořadu použil to, co natočil mobilním telefonem v uvedené nemocnici 12. března 2021 během návštěvy své umírající matky, a (…) sdělil, že se v uvedené nemocnici snaží konečně udělat důchodovou reformu, a uvedl, že „se snaží ty důchodce…“ a současně rukama máchl tak, jako když člověk od sebe něco odsouvá, což vyjadřovalo, že jde o snahu důchodce zlikvidovat … a pokud se někteří pacienti po pozitivním testu dostanou do nemocnice, je to konečná,
b) použil audiozáznam svého telefonátu s prof. MUDr. Martinem Matějovičem, PhD. (poškozeným), v němž uvedl, že by se dalo nepřímo říci, že v uvedené nemocnici pacienty zabíjejí, protože jim nepodávají, co je ověřené, že tohoto lékaře výsledky nezajímají, že tam raději nechají lidi umírat, … takže ve Fakultní nemocnici Plzeň umírá „milion“ lidí, kteří v jiných nemocnicích neumírají, přičemž po celou dobu zveřejnění tohoto telefonátu pořad obsahoval fotografii poškozeného s jeho plným jménem, akademickými tituly a pracovními kontakty, a ve svém komentáři k tomuto telefonátu obžalovaný opakovaně uváděl, že poškozeného nezajímají okamžitá fakta, a … výsledky … nechce vidět, a bez pádného důvodu jej osočil, že je lhář a nafoukanec a že jsou pro něj jedinými partnery nadnárodní společnosti, které zakazují Ivermektin a podobné věci, aby mohly prosadit své vakcíny, načež poškozený obdržel v důsledku tohoto veřejného vysílání do své pracovní emailové schránky více negativních emailů a zaznamenal určité pochybnosti o kvalitě jím poskytované lékařské péče v okruhu svých známých, kteří nemají lékařské vzdělání,
a obžalovaný tak učinil přesto, že ho už před odvysíláním pořadu lékaři Fakultní nemocnice Plzeň informovali, že oba výše zmíněné léky nejsou vždy proti Covidu-19 účinné, především v terminálním stadiu této nemoci, a že je Fakultní nemocnice Plzeň stejně jako naprostá většina nemocnic v České republice nedoporučovala, a jednal tak v době výskytu koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2, který způsobil epidemii uvedené nemoci,“
uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §357 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku, a současně obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. j) tr. zákoníku uložil přiměřenou povinnost, aby se ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku veřejně prostřednictvím některého z hromadných sdělovacích prostředků omluvil Fakultní nemocnici Plzeň a písemně omluvil poškozenému.
3. Pro úplnost je vhodné zmínit, že původně byl obviněný rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 32 T 147/2021, podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť soud dospěl k závěru, že v žalobním návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, sp. zn. 1 ZT 265/2021, označeny skutek není trestným činem. K odvolání státního zástupce byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 8 To 202/2022, zprošťující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
I. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 8 To 88/2023, napadl obviněný dovoláním , jež učinil dvěma podáními prostřednictvím svých dvou obhájců. V prvním podání zpracovaném Mgr. Šimonem Jirkou odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že nebyly nedůvodně provedeny obhajobou navrhované podstatné důkazy vztahující se k otázce úspěšnosti léčby onemocnění Covid-19 léky Isoprinosinem a Ivermektinem, spočívající ve výsleších svědků MUDr. Berana a MUDr. Rezka a čtení přibližně padesáti studií na dané téma. Pokud by v rámci dokazování vyšlo najevo, že úspěšnost takové léčby je vyšší než u standardních medikamentů, například na bázi Remdesiviru, nabízela by se otázka, zda Fakultní nemocnice v Plzni opravdu nenese odpovědnost za některá úmrtí v souvislosti s onemocněním Covid-19 tím, že léčbu léky Isoprinosinem a Ivermektinem nepřipouštěla a stavěla se k nim odmítavě. Stejně tak by bylo třeba znaky přečinu pomluvy vůči poškozenému posoudit z pohledu společenské škodlivosti. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., měl obviněný za to, že byly-li by jím navržené důkazy provedeny s tím, že by bylo prokázáno, že úspěšnost léčby onemocnění Covid-19 léky Isoprinosinem a Ivermektinem je vyšší než u standardních a oficiální medicínskou doktrínou uznávaných medikamentů, mohlo by být s ohledem na nízkou společenskou škodlivost jednání odsouzeného ve vztahu k oběma trestným činům posouzeno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku jako jednání nikoli postižitelné podle předpisů trestního práva. Ve druhém podání zpracovaném JUDr. Jindřichem Rajchlem obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud rozhodl o skutku, jenž nebyl předmětem žalobního návrhu, čímž došlo k porušení §220 odst. 1 trestního řádu. Odvolací soud ve svém rozsudku porušil zásadu obžalovací, když nepřípustně rozšířil skutek definovaný v obžalobě o jiné výroky, jež sice byly součástí předmětného záznamu, avšak nebyly nijak zmíněny v žalobním návrhu. Obviněný tím byl omezen ve svém právu na obhajobu, neboť mu nebyl znám přesný popis skutku, pro nějž je řízení vedeno, a nevěděl, proti kterým výrokům z celého videozáznamu se má bránit. V obžalobě definovaný skutek nemůže podle názoru obviněného naplňovat znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jelikož výroky na adresu poškozeného nebyly v obžalobě uvedeny. Obviněný dále namítl, že adresátem údajně nepravdivých tvrzení, jež byla podle odvolacího soudu způsobilá značně ohrozit vážnost před druhými osobami, je Fakultní nemocnice Plzeň jako právnická osoba, vůči níž však nelze přečin pomluvy spáchat. Z tohoto důvodu nemá trest spočívající v povinnosti omluvit se Fakultní nemocnici Plzeň oporu v zákoně.
5. Obviněný v obou dovoláních navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 8 To 88/2023, v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství dovolacímu soudu sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání vyjadřovat.
II. Formální podmínky věcného projednání dovolání
7. Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
III. Důvodnost dovolání
12. Po seznámení s argumentací uvedenou v dovolání a s obsahem napadených rozhodnutí je nutné již na tomto místě předeslat, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované prakticky od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže napadených rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat.
13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání obviněný soudům vytknul, že nedůvodně neprovedly jím navržené podstatné důkazy. Taková výhrada sice deklarovanému důvodu dovolání po obsahové stránce odpovídá, nelze jí však přisvědčit. Co se týče případných opomenutých důkazů, j e vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Soudy o návrzích obviněného nejen formálně rozhodly, ale i srozumitelně vysvětlily, proč návrhům obhajoby na doplnění dokazování nevyhověly (viz bod 67. rozsudku soudu prvního stupně a bod 77. rozsudku soudu odvolacího). K zamítnutí důkazních návrhů soudy přistoupily z důvodu, že skutečnosti, které měly z důkazů vyplynout, nemají relevantní souvislost s projednávanou věcí. Předmětem řízení nebyla otázka vakcinace ani to, která část odborníků měla pravdu ohledně nejvhodnějšího způsobu léčení onemocnění Covid-19, nýbrž konkrétní nepravdivé výroky obviněného ve vztahu k Fakultní nemocnici Plzeň a na adresu poškozeného prof. MUDr. Martina Matějoviče, PhD., zachycené v jím zveřejněném audiovizuálním záznamu. Jakákoliv zjištění, jež by vyplynula z navržených důkazů, by nemohla nic změnit na závěru o nepravdivosti tvrzení obviněného, podle kterých jednak ve Fakultní nemocnici Plzeň nechávají umírat všechny pacienty s pozitivním testem na Covid-19 s motivem vyřešit důchodovou reformu, a dále že poškozeného nezajímají výsledky léčby a raději odmítá ověřený lék a nechává umírat lidi, jelikož jedná v zájmu nadnárodních společností, které zakazují další léčbu proto, aby mohly prosadit své vakcíny. Jde o vědomě nepravdivá vyjádření obviněného, nikoliv hodnotící soudy opírající se například o názory některých lékařů preferujících alternativní experimentální léčbu onemocnění Covid-19, která v dané době nebyla ještě dostatečně ověřená. Ani vyhovění návrhům obviněného na provedení požadovaných důkazů by tudíž nemělo význam z hlediska základu či následku jeho trestní odpovědnosti. Způsob rozhodnutí soudů o návrzích obviněného na doplnění dokazování lze proto považovat nejen za věcně přiléhavý, ale rovněž opřený o jeden z teorií i soudní praxí obecně uznávaných důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu strany řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, či ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
14. Další dovolací námitky spojil obviněný s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na konkrétní dovolací argumentaci však jeho výhrady neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
15. Obviněným vznesenou námitku nedostatečné společenské škodlivosti činu a aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku lze obecně pod citovaný dovolací důvod podřadit (srov. výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V tomto konkrétním případě však sám obviněný její opodstatněnost podmínil provedením dalších jím navržených důkazů. Teprve takto doplněné dokazování by podle názoru obviněného „mohlo“ změnit skutkový stav věci natolik, že by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Obviněný tímto způsobem zjevně nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku v podobě, jež se stala základem rozhodnutí soudů o jeho vině. Snažil se pouze dosáhnout změny rozhodných skutkových zjištění ve směru pro něj příznivějším, což doplnil hypotetickými úvahami o možných právních důsledcích, které by taková změna mohla přinést. Omezil se však na prostou proklamaci možnosti postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, bylo-li by dokazování doplněno podle jeho představ, k čemuž však nebylo důvodu, jak soudy vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Argumentačně pak dovolatel nevznesl žádné konkrétní námitky, pro které by jeho jednání popsané ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu nemělo být kvalifikováno jako trestný čin pro nízkou společenskou škodlivost. Nutno přitom zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Nejvyššímu soudu je tak zapovězeno dotvářet či domýšlet dovolací argumentaci obviněného. Lze uzavřít, že dovolací soud se k této takto popsané polemice s neaplikací §12 odst. 2 tr. zákoníku neměl k čemu vyjádřit.
16. Pokud jde o námitku, podle níž nebyla zachována totožnost skutku mezi tím, jak byl označen v obžalobě a jak v odsuzujícím rozsudku soudu, nespadá pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítal, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřovala by jeho námitka do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Její relevance by z hlediska dovolacího přezkumu přicházela v úvahu za situace, kdy by obviněným vytýkané vady byly způsobilé zasáhnout do jeho práva na obhajobu, potažmo práva na spravedlivý proces. Žádné pochybení soudů v naznačeném smyslu však dovolací soud neshledal.
17. Podle §220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Jestliže obviněný odvolacímu soudu vytýká, že nepřípustně rozšířil skutek definovaný v obžalobě o jiné výroky, jež sice byly součástí jím zveřejněného audiovizuálního záznamu, avšak nebyly nijak zmíněny v žalobním návrhu, především nerozlišuje mezi pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, tedy určitá událost záležející v jednání člověka. která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu [viz §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., §226 písm. b) tr. ř.]. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace a je vymezen v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v dohodě o vině a trestu, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Vázanost soudu žalobním návrhem, pokud jde o vymezení skutku, tedy neznamená, že by soud nemohl v žalobním návrhu nepřesně popsaný skutek přeformulovat ve výroku rozsudku tak, aby vystihoval správně stav věci, samozřejmě za předpokladu, že se tím podstata zažalovaného skutku nezmění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1963, sp. zn. 6 Tz 21/63, uveřejněné pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr.). Vedle případu naprosté shody jednání i následku uvedených v obžalobě a rozsudku soudu bude totožnost skutku zachována také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 64/1973 Sb. rozh. tr. či pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je také zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). O totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové, nikoliv závěry právní, jelikož soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě (§220 odst. 3 tr. ř.). Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Není přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení.
18. V projednávané věci podle obžaloby spočívala podstata jednání obviněného v tom, že nejprve v nemocnici pořídil zvukové a obrazové nahrávky, které následně upravil a zveřejnil při internetovém vysílání, jehož záznam o délce 3 hodiny 14 minut a 4 vteřiny zpřístupnil na serveru Youtube a prostřednictvím odkazu rovněž na svém facebookovém profilu, kdy záznam měl již v průběhu několika dní téměř padesát tisíc zhlédnutí, přičemž v záznamu mimo jiné uvedl, že ve Fakultní nemocnici Plzeň dochází k zabíjení pacientů tím, že jim nejsou podávány léky na onemocnění Covid-19, přestože jsou k dispozici, že pacienty nechají umřít a že vakcíny jsou pokusy na lidech, které vedou k tisícům úmrtí. Jednání se dopustil přesto, že v té době byl na území České republiky vyhlášen nouzový stav z důvodu výskytu vysoce nakažlivého koronaviru SARS-Cov-2 způsobujícího závažnou nemoc Covid-19. Obžaloba v jeho jednání spatřovala zločin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Již výše, v narativní části tohoto rozhodnutí, je uvedena podstatná část tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud vedle stylistických změn doplnil popis skutku o obsah telefonátu obviněného s poškozeným prof. MUDr. Martinem Matějovičem, PhD., navazující komentář telefonátu učiněný ze strany obviněného v průběhu internetového vysílání a důsledky, které to vyvolalo v pracovním a osobním životě poškozeného. Oproti obžalobě odvolací soud právně posoudil stíhaný skutek také jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Ze srovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku odvolacího soudu je patrné, že (přinejmenším) podstatná část stíhaného jednání zůstala v obou případech shodná. Je jí zveřejnění předmětných nahrávek a jejich komentář ze strany obviněného v průběhu internetového vysílání s navazujícím zpřístupněním více než tříhodinového záznamu vysílání na kanále Youtube a prostřednictvím odkazu rovněž na sociální síti Facebook. Přiléhavým je proto argument odvolacího soudu, podle kterého je součástí stíhaného skutku zveřejnění celého internetového vysílání a jeho záznamu. V tomto smyslu je proto zachycení těch kterých vyjádření obviněného pronesených při internetovém vysílání (resp. obsažených v jeho záznamu) v popisu skutku pouze otázkou související s právním posouzením (tak, aby popis skutku zachycoval všechny skutečnosti významné z hlediska skutkových podstat uvažovaných trestných činů), a nikoliv rozšířením skutkové věty o nové jednání (skutek). Z hlediska koncepce skutku i dovolací soud považuje za podstatné, že rovněž obžaloba považovala za trestné jednání obviněného, že (především) „umístil upravený videozáznam do prostředí internetového vysílání a odkaz na příslušné záznamy umístil i na server YouTube a facebookový profil“. Lze tak plně přisvědčit argumentaci odvolacího soudu v bodě 79. a násl. s tím, že za skutek a jednání obviněného je třeba považovat odvysílání a umístění odkazů na celý předmětný záznam a jeho kompletní obsah, zahrnující nad rámec uvedeného v obžalobě též soudy nižších stupňů dodatečně doplněné výroky obviněného ve vztahu k Fakultní nemocnici Plzeň a k prof. MUDr. Martinu Matějovičovi, PhD., kterými obviněný naplnil zákonné znaky dalšího, v obžalobě neuvedeného trestného činu. Došlo tak pouze k upřesnění a rozšíření popisu způsobu konkrétního jednání obviněného, které bylo již v dřívějších stadiích trestního řízení považováno za prokázané, v korespondenci se správnou právní kvalifikací, nikoli k porušení totožnosti skutku.
19. S obviněným nelze souhlasit ani v tom, že by v důsledku změny popisu skutku v odsuzujícím rozsudku oproti obžalobě bylo zasaženo jeho právo na obhajobu tím, že nevěděl, proti jakému obvinění se má bránit. S odkazem na celé internetové vysílání a jeho záznam oproti obžalobě navíc včetně následku v podobě újmy na dobrém jménu poškozeného byl skutek popsán již v usnesení o zahájení trestního stíhání. Po celé přípravné řízení byl skutek právně posuzován nejen jako zločin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ale také jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Především pak po zprošťujícím rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 32 T 147/2021, odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 8 To 202/2022, podrobně odůvodnil, jakých pochybení se nalézací soud dopustil z hlediska vymezení rozsahu skutku a jeho právního posouzení, a nalézacímu soudu uložil, aby se zabýval celým internetovým vysíláním a v něm pronesenými výroky obviněného, a současně aby zvažoval obě v úvahu připadající právní kvalifikace, tedy podle §357 tr. zákoníku i podle §184 tr. zákoníku. Obviněný se rozhodně nedostal do situace, kdy by mu nebylo známo, proti jakému obvinění se má bránit. Uvedené kasační rozhodnutí odvolacího soudu mělo shodné účinky jako upozornění na možnost přísnějšího právního posouzení skutku podle §190 odst. 2 tr. ř. a §225 odst. 2 tr. ř. (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 7 Tdo 536/2006, uveřejněné pod č. 4/2007 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud proto v postupu odvolacího soudu neshledává rozpor s §220 odst. 1 tr. ř., §225 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o lidských právech. Během trestního stíhání byl obviněný průběžně seznamován nejen s důvodem obvinění (skutkem a jeho změnami v závislosti na výsledcích dokazování), ale také s povahou obvinění, tedy odpovídající právní kvalifikací. Napadené rozhodnutí tak pro něj nemohlo být neočekávané a překvapivé.
20. Součástí dovolací argumentace je rovněž výhrada obviněného poukazující na to, že přečinu pomluvy podle §184 tr. zákoníku se nelze dopustit vůči právnické osobě, a proto „trest spočívající v povinnosti omluvit se Fakultní nemocnici Plzeň nemá podle názoru obviněného oporu v zákoně“. S obviněným lze souhlasit pouze do té míry, že ustanovení §184 tr. zákoníku poskytuje ochranu cti, vážnosti a dobré pověsti člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život, a proto může být předmětem útoku pouze jednotlivec (fyzická osoba), nikoliv kolektivy, instituce, úřady, právnické osoby, orgány apod. (blíže viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2313). Jinak jde ovšem o dovolací argumentaci poněkud mimoběžnou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že Fakultní nemocnice Plzeň nebyla v průběhu trestního stíhání považována za poškozeného a předmět útoku (hmotněprávní kategorie) přečinem pomluvy podle §184 tr. zákoníku, ale nanejvýš za poškozeného (procesněprávní pojem) v důsledku šíření nepravdivé zprávy o ní ve smyslu §357 tr. zákoníku. Pokud jde o veřejnou omluvu Fakultní nemocnici Plzeň, nejedná se o „trest“ uložený obviněnému, ale o přiměřenou povinnost uloženou mu podle §82 odst. 3 tr. zákoníku (v rozsudku krajského soudu zjevně mylně uvedeno §82 odst. 2 tr. zákoníku) a §48 odst. 4 písm. j) tr. zákoníku, jejímž smyslem je umožnit obviněnému, který v průběhu trestního stíhání neprojevil žádné známky sebereflexe ani lítosti, získat náhled na vlastní trestnou činnost, a tím na něj současně působit v tom směru, aby vedl řádný život. V takovém případě pak uložení přiměřené povinnosti nic nebrání, neboť tato není podle zákona podmíněna verdiktem o vině trestným činem pomluvy, nýbrž se jedná o podmínku, jejíž splnění bude následně posuzováno (vedle vedení řádného života obviněným ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody) při rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku. V daném konkrétním případě lze považovat uložení uvedené povinnosti s ohledem na povahu jednání obviněného za plně odůvodněné.
IV. Způsob rozhodnutí
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 1. 2024
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu