ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1053.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1053/2023-1309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání obviněného L. H. , obviněného M. V. , a obviněného R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 10 To 105/2023-989, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 107/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
1. Obvinění L. H., M. V. a R. K. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako “obviněný“) byli rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 1. 2023, č. j. 8 T 107/2022-898, uznáni vinnými (spolu se spoluobviněným M. V., který dovolání nepodal), a to obviněný L. H. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 32 (třiceti dvou) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Obviněný M. V. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 32 (třiceti dvou) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu 30 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. Obviněný R. K. byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu 20 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy celkem 20 000 Kč. Podle §228 odst. tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě způsobené škody.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Berouně podali obvinění (nikoli obviněný M. V.) odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2023, č. j. 10 To 105/2023-989, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný L. H. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že se soudy nižších stupňů dopustily pochybení v hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu k výpovědi spoluobviněného M. V., pokud dovodily existenci organizované skupiny navzdory tomu, že tomuto závěru nesvědčily žádné důkazy, že porušily základní zásady trestního práva, a to včetně zásady in dubio pro reo. V této souvislosti dále poukázal na to, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou vybudována zejména na výpovědi spoluobviněného V. a na jeho tvrzeních, která jsou však v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Obviněný je přesvědčen, že soudy selektivně vycházely z částí výpovědi spoluobviněného V. a v bodech, ve kterých shledaly jeho výpověď nepravdivou, vycházely z vlastních spekulací a hypotéz. Dále poukazuje na to, že se soudy nezabývaly skutečností, že výpovědi spoluobviněných se shodují a jsou podpořeny i dalšími důkazy, přičemž výpověď spoluobviněného V. není podpořena ničím, a tudíž nalézací soud vycházel z vlastních ničím nepodložených spekulací. V té souvislosti poukázal na to, že spoluobviněný V. obdržel předmětnou žlutou kartu zcela neúmyslně, sázky nebyly odvislé od chování jednotlivce, ale od chování celého mužstva, nebyla nijak zodpovězena otázka, jak měl spoluobviněný V. zbylým obviněným dát vědět o tom, že v předmětných zápasech nastoupí, půjčování hracích kont je standardní, jelikož sázkové společnosti cíleně omezují hráčské limity. Podle jeho přesvědčení soudy nesprávně dovodily jejich jednání jako jednání organizované skupiny, jelikož v řízení nebyla prokázána žádná vzájemná koordinace postupu, dělba úkolů a ani úmysl být členem takové skupiny. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Obvinění M. V. a R. K. podali každý své dovolaní prostřednictvím jiného obhájce ze stejné advokátní kanceláře, přičemž se jejich dovolání v podstatných bodech obsahově shodují. Oba obvinění uplatnili ve svých obsáhlých dovoláních dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m), g), h) tr. ř. V rámci svých mimořádných opravných prostředků uvedli, že nebylo vůbec reagováno na jimi navržené důkazy, a to na výslechy dalších spoluhráčů, kterým byla v předmětných zápasech udělena žlutá karta, na návrh opakovaného výslechu spoluobviněného V. a na výslech poškozené společnosti Tipsport. Rovněž uvedli, že rozsudek soudu prvního stupně je vybudován na zcela spekulativních, nepřesvědčivých a k náležitému zjištění skutkového stavu nedostačujících nepřímých důkazech a z velké části je jejich odsouzení postaveno na domněnkách, hypotézách, spekulacích a úvahách soudu bez jakéhokoliv důkazního podkladu, tedy v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou bezprostřednosti. Obvinění dále vyjádřili své přesvědčení, že soud zcela chybně vyhodnotil výpověď svědka R. D. a vycházel z nevěrohodné výpovědi spoluobviněného V., která je však v žádném případě neusvědčuje. Přestože soud prvního stupně výpovědi spoluobviněného V. stran některých skutečností neuvěřil, ale i tak považoval danou výpověď za usvědčující, což obvinění zpochybňují v rámci logických úvah. Poukázali i na to, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, jelikož neměli žádnou vědomost o existenci podvodné či ovlivněné sázky, nikoho neuvedli v omyl, nebyli členy organizované skupiny a odvolací soud naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dovozuje pouze z půjčování hráčských účtů, což je podle dovolatelů v sázkařské komunitě zcela běžné. V této souvislosti také uvedli, že došlo k nepřípustnému porušení zákazu analogie v neprospěch pachatele, když je jejich trestní odpovědnost dovozována z půjčování si hráčských účtů. Rozsáhle poukazují na to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění. V této souvislosti poukazují na to, že nebylo vůbec či nedostatečně reagováno na jejich obhajobu, odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou podle jejich mínění příliš stručná, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, když takto nedostatečně odůvodněná rozhodnutí jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, přičemž rozsáhle uvedli a citovali předmětnou judikaturu. Obvinění také vyjádřili své pochybnosti o správnosti závěru soudu prvního stupně, pokud prohlášení viny spoluobviněného V. přijal. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil ke všem dovoláním, přičemž po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení, obsahů dovolání a skutkové věty rozsudku uvedl, že skutková zjištění jsou v souladu s obsahem důkazů bez známek jakékoli deformace, včetně povinné reakce soudů na obhajobu uplatněnou obviněnými. Podle mínění státního zástupce se soudy řádně zabývaly i věrohodností výpovědi spoluobviněného V., kterou obvinění zpochybňují, přičemž je přesvědčen, že použitelnost jeho výpovědi nemůže být vyloučena jen tím, že v průběhu trestního stíhání byl označen za spolupracujícího obviněného, a teprve později mu nebylo toto postavení přiznáno. Dále se státní zástupce nesouhlasně vyjádřil k námitce neprovedení navržených důkazů, ke které uvedl, že odvolací soud ve svém usnesení dostatečně odůvodnil, proč nepřikročil k provedení navrhovaných důkazů. Dále má za to, že námitky, kterými obvinění brojí proti odůvodnění napadených rozhodnutí, nelze v dovolacím řízení uplatnit, jelikož dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné. Státní zástupce se rovněž nesouhlasně vyjádřil k námitkám stran právní kvalifikace, ke kterým uvedl, že obvinění uvedli poškozenou společnost v omyl, když předstírali, že kurzové sázky spočívající v určení počtu žlutých karet v dotčených utkáních jsou založeny na náhodě nebo neznámé okolnosti, ačkoli ve skutečnosti byly dopředu domluveny mezi obviněnými. V této souvislosti také uvedl, že nedošlo ani k nepřípustnému užití zákazu analogie k tíži obviněných, přičemž soudy své právní závěry nezaložily na existenci mimotrestní právní normy. Rovněž konstatoval, že soud prvního stupně popsal konkrétní úlohy jednotlivých obviněných a řádně tak dovodil a odůvodnil existenci organizované skupiny. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovoláních rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
6. K vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství se v replice vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně obviněný R. K., který uvedl, že vyjádření státního zástupce nepřináší žádnou novou argumentaci a je v některých momentech zavádějící. V návaznosti na argumentaci státního zástupce znovu poukázal na část své argumentace z dovolání, a to na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, na chybné hodnocení důkazů, neprovedené důkazy a porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž zopakoval, z jakých důvodů byly naplněny jím uplatněné dovolací důvody. V této souvislosti znovu poukázal na skutečnosti, pro které považoval za nutné doplnit dokazování, v čem spatřuje extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Znovu poukázal na judikaturu vztahující se k jeho argumentaci, zopakoval svoji argumentaci stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu a příliš stručného odůvodnění rozhodnutí, přičemž závěrem odkázal na své dovolání a znovu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obsahově totožnou repliku k vyjádření státního zástupce zaslal dovolacímu soudu rovněž prostřednictvím svého obhájce také obviněný M. V.
II.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
13. Obvinění svoji argumentaci částečně vtělili v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, že byla porušena zásada in dubio pro reo, že se soudy dostatečně a správně nevypořádaly s provedenými důkazy a nedostatečně či stručně odůvodnily svá rozhodnutí. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněných spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, nesprávně interpretovaly zákonná ustanovení a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci a chybně kvalifikovaly jejich jednání. V tomto směru je tedy pohled obviněných (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
14. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. S ohledem na skutečnost, že obvinění svoji argumentaci v převážné míře založili na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného[ných]. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
16. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněných o porušení jejich práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
17. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněných zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
18. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí a Nejvyšší soud považuje za vhodné na ně poukázat obzvláště za situace, kdy obvinění značnou částí své dovolací argumentace poukazovali na skutečnost, že se soudy jejich obhajobou nezabývaly [ poukazovali mj. na to, že výpověď spoluobviněného V. je nevěrohodná a rozporuplná, přičemž soudy vycházely primárně z ní; půjčování hráčských účtů bylo běžnou praxí; k naplnění sázkové příležitosti by došlo i bez jednání spoluobviněného V., případně sázkovou příležitost nemohl ovlivnit; výpověď spoluobviněného V. žádným způsobem neusvědčuje obviněného V. ani K.; nebylo prokázáno, jak měl spoluobviněný V. před sázkami komunikovat s obviněnými atd. ]. S námitkami, které obvinění uplatnili před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 16. – 17. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Proces hodnocení věrohodnosti spolupracujícího obviněného musí být mimořádně pečlivý, mj. musí být posouzeny jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy (nález Ústavního soudu III. ÚS 859/13). Soud po zvážení těchto kritérií dospěl k závěru, že obžalovanému V.ovi status spolupracujícího obviněného přiznat nelze. Obžalovanému V. lze samozřejmě věřit to, že si nechal úmyslně dát žlutou kartu v předmětných utkáních s cílem ovlivnit sázkovou příležitost, bylo by absolutně nelogické, aby sám sebe udal z trestné činnosti, aniž by to byla pravda. Z dokazování ale vyplynulo, že se snažil zmenšit svoji úlohu ve věci...Z dokazování jasně vyplynulo i to, že o jednání obžalovaného V., tj. o tom, že si nechal udělit žlutou kartu s cílem ovlivnit sázkovou příležitost, věděli i obžalovaní H., V. a K., a to přímo (obžalovaný H.) nebo nepřímo pravděpodobně prostřednictvím H. (obžalovaní V. a K.). Obžalovaní H., V. i K. jsou vedle výpovědi spoluobžalovaného V. usvědčováni i dalšími důkazy, pokud je hodnotíme komplexně ve vzájemných souvislostech. V prvé řadě obžalované usvědčuje to, že sázení u předmětných sázek proběhlo v krátkém časovém intervalu bezprostředně spjatém s dobou, kdy obžalovaní nabyli jistoty, že obžalovaný V. do utkání nastoupí a následně si nechá dát žlutou kartu...To, že obžalovaný V. nastoupí do 2. poločasu, bylo ale patrné i z toho, že se jako náhradník začal po započetí přestávky s asistentem na hřišti rozcvičovat. Je známo, že uživatelé sázkařského účtu u společnosti Tipsport mají možnost sledovat utkání 1. fotbalové ligy (a některá vybraná utkání z jiných lig či jiných sportů) v živém přenosu (tzv. ‚live stream‘). Obžalovaní H., V. a K. tak podle dění na hřišti o přestávce zápasu věděli, že obžalovaný V. nastoupí do 2. poločasu, resp. že si nechá následně úmyslně udělit žlutou kartu. Identická je situace ohledně druhého utkání...Obžalované tedy usvědčuje to, že sázení u předmětných sázek proběhlo v krátkém časovém intervalu v době, kdy bylo zřejmé, že do zápasu nastoupí obžalovaný V. Obžalované usvědčuje i analýza policie, podle níž u obou zápasů došlo k anomáliím vzhledem k sázkám na ostatní sázkové příležitosti, přičemž největší anomálie se týkají druhu sázkových příležitostí (množství udělených žlutých karet), počtu vsazení a také finančních částek na ně vsazených. Obžalované usvědčuje i to, (samozřejmě v kontextu s dalšími důkazy), že obžalovaný K. den před zápasem XY – XY převedl z běžného účtu na svůj sázkařský účet vysokou částku 200 000 Kč, přičemž celou tuto částku vsadil na předmětnou sázkařskou příležitost...V neposlední řadě obžalované usvědčuje i odposlechnutý hovor mezi svědkyní V. M. a M. M., z něhož je patrné, že V. M. ‚panikaří‘ poté, co se o věc začala zajímat policie, mluví např. o zahlazování stop, podezřelí se měli zbavovat mobilů jejich zahazováním do rybníka. Je tedy evidentní, že o sázkových podvodech svědkyně věděla, resp. věděla, že je do nich zapojen i její druh, obžalovaný V. Soud má za prokázané, že do sázkových podvodů se zapojili aktivně všichni čtyři obžalovaní...Soud má tedy za to, že obhajoba obžalovaných H., V. a K., že nevěděli o tom, že obžalovaný V. si nechal udělit úmyslně žluté karty s cílem ovlivnit sázkovou příležitost, nemůže ve světle dokazování obstát, a to ani při vědomí toho, že (jak obžalovaní uvedli) zkušený sázkař, znalý prostředí daného sportu, jakož i jistých zákonitostí při sázení, má do určité míry větší pravděpodobnost výhry ze sázky. Z okolností těchto případů (popsaných shora) je ale nepochybné, že obžalovaní o ovlivnění utkání věděli. Neobstojí ani argument obžalovaných (konkrétně obžalovaného H.), že sázky ohledně obdržení nejméně dvou či tří žlutých karet nemůže naplnit jeden hráč, event., že vsázeli tzv. handicap, tj. že XY obdrží více žlutých karet než soupeř, takže by museli ovlivnit více hráčů, a to i hráčů soupeře. Jeden hráč může v zápase obdržet maximálně 2 žluté karty, ale již obdržením jedné žluté karty se podstatně (za daných okolností zápasu) zvýšila pravděpodobnost výhry ze sázkové příležitosti... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. bodech 20. – 23. svého rozhodnutí odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Zároveň je však třeba uvést, že z dalších obžalovaných odsouzený V. svojí výpovědí usvědčuje toliko obžalovaného H., s nímž se na ovlivnění zápasů domluvil, kdy ve vztahu k obžalovaným V. a K. uvedl, že je nezná. Rozhodně tak nelze dojít k závěru, že by výpověď odsouzeného V. znamenala takový posun ve věci, že by (do značné míry výhradně) na jejím základě došlo k objasnění dané trestné činnosti. Tento důkaz tak rozhodně nelze přeceňovat, což však zároveň neznamená, že by z něho nebylo možné vycházet, jak ve svých odvoláních namítají obžalovaní...Soudu prvního stupně tak rozhodně nelze vytknout, že by na výpověď odsouzeného M. V. kladl nějaký větší důraz při závěru o vině obžalovaných. Je tomu spíše naopak. K námitkám obžalovaných je třeba uvést, že neexistuje pravidlo důkazního práva, které by ukládalo, aby v případě pochybností o některém dílčím tvrzení obžalovaného či svědka, musel mít soud jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá. Soud prvního stupně v případě hodnocení výpovědi odsouzeného V. dostál své povinnosti uložené zákonem a výpověď obžalovaného posuzoval v kontextu s dalšími důkazy a poté vysvětlil, kterým tvrzením odsouzeného uvěřil a u kterých má pochybnosti, které posuzuje ve prospěch ostatních spoluobžalovaných...K další námitce obžalovaných, že jeden hráč nemohl ovlivnit výsledek předmětných zápasů tak, aby na základě učiněných sázkových příležitostí došlo k výhře, je třeba uvést, že tyto argumenty uvedené obžalovanými v podaných odvoláních jsou zcela liché. Možností ovlivnění jednotlivých sázkových příležitostí ze strany odsouzeného V. se již pečlivě zabýval soud prvního stupně (bod 17 rozsudku), na jehož závěry lze zcela odkázat. V souladu s těmito závěry je tak třeba uvést, že rozhodně není pravdou, že by jeden hráč mohl v konkrétním zápase obdržet pouze jednu žlutou kartu. Je obecně známou skutečností, že jeden hráč může v zápase obdržet žluté karty dvě, a pokud obžalovaní v případě jednání pod bodem jedna rozsudku vsadili na příležitost ‚počet žlutých karet XY – více než 1,5‘, pak tuto sázkovou příležitost měl zcela v rukou odsouzený M. V., který mohl sám zápas v tomto směru ovlivnit, a který k tomu byl také, jak sám uvedl, připraven. Právě z této skutečnosti obžalovaní pří sázení této sázkové příležitosti vycházeli a je zcela nerozhodné, že, jak M. V. uvedl, žlutou kartu v zápasu získal tzv. ze hry, tedy neúmyslně, když jedním dechem dodal, že pokud by tomu tak nebylo, o žlutou kartu by v souladu s dohodou uzavřenou s obžalovaným H. usiloval. A byl to právě M. V., kdo v tomto zápasu žlutou kartu získal jako první. Zcela nerozhodné je, že následně žlutou kartu dostali i další hráči (F., H.), neboť pokud by tomu tak nebylo, M. V. byl schopen sám zařídit i kartu další tak, aby vsazená příležitost vyšla...Stejný závěr je nezbytné přijmout i ve vztahu k jednání pod bodem 2 napadeného rozsudku. Zde bylo obžalovanými vsazeno na sázkovou příležitost‚ počet žlutých karet XY v zápasu – více než 2,5‘. Argumentace obžalovaných uplatněná v podaných odvoláních opět nemůže obstát. Je totiž třeba zdůraznit, že obžalovaní začali na tuto sázkovou příležitost sázet až poté, co byla hráči XY udělena již jedna žlutá karta (v 18. minutě zápasu hráči Z.), tedy i zde měl odsouzený M. V. danou sázkovou příležitost plně ve svých rukou a také se o její naplnění přičinil, když si zcela záměrně nechal udělit v 83. minutě zápasu žlutou kartu a to poté, co byla v 64. minutě udělena žlutá karta jeho spoluhráči Š.. Byl to tedy právě odsouzený V., který se o naplnění sázkové příležitosti zasloužil a jehož zásluhou byla následně obžalovaným vyplacena výhra. Obdobná situace je i ohledně další sázkové příležitosti ve vztahu k danému zápasu obžalovanými vsazené, tedy‚ handicap žluté karty v zápasu – XY – 1,5‘ (nikoli 2,5, jak uvádí obžalovaní v podaných odvoláních), kdy i zde k naplnění této sázkové příležitosti stačilo v době jejího vsazení udělení jediné žluté karty hráči XY, a za situace, že by tuto kartu neobdržel některý ze spoluhráčů M. V., mohl tuto sázkovou příležitost naplnit M. V. sám, kdy pokud by i některý z hráčů FC Slovanu Liberec žlutou kartu obdržel, mohl by následně i tuto kartu „přebít“ opět M. V., čímž velmi výrazně vzrostla šance na výhru získanou tímto podvodným způsobem...Předně je zcela nepochybné, že existoval nespočet možností, jak mohli obžalovaní zjistit, že M. V. nastoupí do zápasů. Konkrétní způsob vyrozumění sice zjištěn nebyl, nicméně na základě provedených důkazů soud prvního stupně zcela logicky uzavřel, že způsobů bylo hned několik, a to ať již přímým vyrozuměním ze strany odsouzeného V. (telefonem – kdy se nemuselo jednat o telefon tohoto odsouzeného, gestem), nebo tato okolnost mohla vyplynout ze skutečnosti, že se M. V. začal na stadionu rozcvičovat, což bylo možné zjistit ať již třeba na základě live streamu ze stadionu, či osobně přímo na stadionu. Takových možností je nepochybně celá řada a lze uzavřít, že rozhodně jsou tyto možnosti reálné a dobře představitelné. A jak procesní soud dále uzavřel, obžalovaní tuto skutečnost nepochybně věděli, o čemž svědčí nejen zcela totožná doba, kdy začali sázky na jednotlivé sázkové příležitosti uzavírat, jednak u obžalovaných zcela atypická četnost sázek...Ostatně o vzájemné provázanosti a koordinaci dále svědčí i skutečnost, že obžalovaný H. sázky uzavíral z účtu obžalovaného V., obžalovaný V. pak z účtu V. M. a obžalovaný K. sice z účtu svého, ale naprosto ve stejném čase, jako ostatní obžalovaní (15:51:37-38), což je okolnost, kterou soud vylučuje jako náhodnou, kdy obžalovaní V. a K. měli navíc dle svých výpovědí sázky uzavírat společně. Ostatně stejný závěr, jak již konstatoval i soud prvního stupně, podporuje i záznam telefonického hovoru mezi V. M. a M. M. Obžalovaní jednotlivé sázky uzavírali opakovaně, a to vždy až do doby, kdy ze strany poškozené došlo k zastropování jednotlivých sázkových příležitostí. Lze tedy konstatovat, že obžalovaní se vždy velmi snažili maximálně využít potenciál jednotlivých sázkových příležitostí. I tato skutečnost tak svědčí o tom, že obžalovaní si byli vědomi ovlivnění těchto sázkových příležitostí... atd.“
19. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 18.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
20. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 16. a násl.) přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil (bod 19. a násl. rozhodnutí odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněných, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají z listinných důkazů a svědeckých výpovědí, přičemž soudy nižších stupňů vycházely zejména z výpovědi spoluobviněného V., jehož věrohodností se řádně zabývaly a došly k závěru, že je v určitých částech věrohodná, když je v daných bodech v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Nejvyšší soud považuje s ohledem na argumentaci obviněných a za situace, kdy se soudy nižších stupňů stejnými námitkami již jednou zabývaly (viz bod 18.) pouze ve stručnosti uvést, že výpověď obviněného V., mj. kterou jsou obvinění usvědčování, je v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Obvinění přistoupili k uzavření sázek v krátkém časovém intervalu ve chvíli, kdy si mohli být jisti, že spoluobviněný V. do zápasů nastoupí a bude je tak moct ovlivnit. Že si ovlivnění zápasů byli vědomi, svědčí i anomálie stran k sázkám na ostatní sázkové příležitosti, týkající se druhu sázkových příležitostí, počtu vsazení, a také finančních částek na ně vsazených. Přičemž nelze opomenout ani odposlechnutý hovor mezi svědkyní V. M. a M. M. Nelze ani souhlasit s argumentací obviněných, že nebylo prokázáno či že závěry o tom byly vystavěny na spekulacích, jakým způsobem jim měl spoluobviněný V. dát vědět, že do zápasu nastoupí. Odvolací soud se s danou námitkou dostatečně a řádně vypořádal v bodě 23. svého usnesení a Nejvyšší soud se s argumentací odvolacího soudu ztotožňuje a plně na ni odkazuje. Obdobné konstatování lze učinit stran námitky nemožnosti ovlivnit vsazené příležitosti spoluobviněným V., přičemž nalézací soud se danými námitkami řádně zabýval v bodě 17. svého rozsudku a odvolací soud pak v bodě 21. svého rozhodnutí. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněných.
21. I přes výše uvedené, je vhodné s ohledem na argumentaci obviněných, že odvolací soud nereagoval na jejich obhajobu a nevypořádal se se všemi jejich námitkami jasně a srozumitelně, uvést, že se jedná o procesní námitky, ve své podstatě založené na obviněnými tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Podstata uplatněných námitek spočívá v tvrzení dovolatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. KMEC, J. In: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 a násl.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 405/2022]. Nejvyšší soud přitom musí konstatovat, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi podstatnými argumenty obviněných. Právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nelze chápat tak, že soudy musí podrobně reagovat na každou námitku obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16). Také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že se soudy mají zabývat podáními stran, jejich argumentací a navrženými důkazy, s nimiž se též musí přesvědčivě vypořádat, což ale na druhou stranu nelze chápat jako právo takové strany obdržet podrobnou odpověď na každý vlastní argument - viz např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku , č. 16034/90, §61, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii , č. 34763/02. Potřeba a míra vyjádření soudu závisí též na povaze rozhodnutí, je třeba vzít v úvahu okolnosti daného případu, právní úpravu a zvyklosti dané země, názory teorie apod. (viz rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku , č. 18390/91, §29, či rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku , č. 20772/92, §55). Evropský soud pro lidská práva bere též v potaz, zda argument přednesený stěžovatelem, který vnitrostátní soudy opomněly, je pro daný případ relevantní a mohl mít vliv na výsledek řízení (viz rozsudek ze dne 21. 6. 2009, ve věci Luka proti Rumunsku , č. 34197/02, §56). Evropský soud pro lidská práva obsahuje i bohatou judikaturu týkající se odůvodňování rozhodnutí o opravných prostředích, připouští i jen stručné odůvodnění , které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí ovšem být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou (tak např. již zmíněný rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku , č. 20772/92, §60). Dokonce za určitých okolností by byl přípustný i pouhý odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud by se soud prvního stupně s veškerou argumentací dostatečně beze zbytku vypořádal (viz např. rozsudek ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku , č. 19997/02, §33), typicky pokud by šlo o opakování obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018). V daném případě lze uvést, že obvinění převážně opakovali a v návaznosti na argumentaci nalézacího soudu částečně rozvíjeli svoji dosavadní obhajobu (obdobně tak činí v rámci svých mimořádných opravných prostředků), nesouhlasili se skutkovými závěry soudu prvního stupně, rozporovali hodnocení důkazů a celkově polemizovali s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Jak je patrno z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz např. výše bod 18.), odvolací soud se s obhajobou obviněných, uplatněnou v jejich řádných opravných prostředcích řádně zabýval, a přestože z části odkazoval na rozsudek soudu prvního stupně, doplnil jej v reakci na argumentaci obviněných o své vlastní závěry. Vhodné je také obviněné upozornit na to, že samotná skutečnost, že se rozhodnou pro podání obsáhlého opravného prostředku, sama o sobě neznamená, že by odůvodnění rozhodnutí soudů muselo být proporcionálně obsáhlé. Lze tak konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení před soudy nižších stupňů došlo k namítanému porušení základních práv a svobod či základních zásad trestního řízení, a to ani práva na obhajobu. Stejně tak byly dodrženy zásady práva na spravedlivý proces (viz výše shodně bod 17.).
22. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým obvinění vytýkají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení lze uvést, že obvinění ve své podstatě staví částečně své námitky na odlišném hodnocení důkazů a skutkových zjištěních, přičemž se znovu jedná o námitky, které již uplatnily v rámci svého řádného opravného prostředku. Lze tak uvést, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly právní kvalifikací jejich jednání, když nalézací soud v bodech 16.-18. mj. uvedl, že „Jisté je to, že si obžalovaný V. nechal udělit úmyslně žlutou kartu proto, aby ovlivnil sázkové příležitosti. Jisté je také to, že o tomto věděl obžalovaný H., který do věci zasvětil i obžalované V a K., kteří jednak poskytli k sázení sázkařské účty (obžalovaný V. účet družky V. M. a obžalovaný K. účet svůj), a jednak sami sázeli...Soud vyhodnotil, že se obžalovaní podvodného jednání dopustili jako členové organizované skupiny. Podle ustálené judikatury (Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 268/2016 ze dne 26. 10. 2016) se organizovanou skupinou rozumí sdružení nejméně 3 osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jeho činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, kterou se spáchání činu usnadňuje, zvyšuje se pravděpodobnost dosažení cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost činu pro společnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, a lze tak spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Není také nutné, aby všichni z organizované skupiny přesně věděli, jaké úkoly má každý z členů, resp. kdo je jejími členy. Takovéto definici obžalovaných při páchání sázkového podvodu bezesporu odpovídá. Obžalovaní měli mezi sebou rozděleny úlohy tak, že role obžalovaného H. spočívala v uzavření dohody s obžalovaným M. V. o obdržení žlutých karet v předmětných utkáních a tím výrazně zvýšenou pravděpodobnost naplnění sázkových příležitostí, role obžalovaného V. spočívala v tom, že se jako hráč XY nechal úmyslně napomenout žlutou kartou v obou utkáních, obžalovaní V. a K. poskytli sázkařské účty k sázení a sami na předmětné sázkové příležitosti sázeli. V tomto případě je tudíž evidentní dělba úloh jednotlivých obžalovaných, která ve svém souhrnu vedla k dosažení cíle – sázkového podvodu...Obohatili se tím, že uvedli v omyl organizátora sázek společnost Tipsport.net. a.s., když předstírali skutečnost, která nebyla v souladu se skutečným stavem, neboť po domluvě obžalovaní H., V. a K. vsadili na sázkové příležitosti, přestože věděli, že dojde k jejich úmyslnému ovlivnění v jejich prospěch jednáním obžalovaného V., což nemohla objektivně společnost Tipsport vědět, resp. tím došlo k záměrnému odstranění nepředvídatelné povahy vývoje daného utkání, resp. dané sázkové příležitosti. Obžalovaní tímto jednáním způsobili větší škodu ve smyslu trestního zákoníku (škoda větší podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku škoda nejméně 100 000 Kč) a tento čin spáchali jako členové organizované skupiny. Jelikož jsou obžalovaní za (toto) své jednání plně odpovědní, uznal je soud vinnými tímto trestným činem. U obžalovaných V., H. a V. se jedná o pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení §116, neboť jednali obdobným způsobem, s jednotným záměrem a v blízké časové souvislosti v obou případech. Všichni obžalovaní potom jednali v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.“ a odvolací soud pak v návaznosti na námitky obviněných ve svém usnesení uvedl, že se s názorem soudu prvního stupně ztotožňuje a plně na něj odkazuje. Nejvyšší soud tak považuje za vhodné pouze zmínit, že v řízení bylo prokázáno, že se obvinění obohatili tím, že uvedli v omyl poškozenou společnost Tipsport.net. a. s., tím, že věděli, že dojde k úmyslnému ovlivnění sázkové příležitosti v jejich prospěch, přičemž ve vztahu k právní kvalifikaci podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku lze doplnit, že se nevyžaduje, aby každý z pachatelů naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, ale postačí, že se na konečném spáchání činu podílel, byť jen dílčím přispěním. V daném případě bylo prokázáno, že role obviněného H. spočívala v uzavření dohody se spoluobviněným V., který měl jednotlivé sázkové příležitosti ovlivnit a obvinění V. a K. poskytli sázkařské účty k sázení, k maximalizaci zisku z uzavřených sázkových příležitostí a tedy i ke škodě poškozené společnosti, přičemž také sami na předmětné sázkové příležitosti sázeli. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když jednání obviněných kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
23. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek, tj. neprovedení navržených důkazů, lze uvést následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
24. Obvinění stran opomenutých důkazů vznáší námitku, že se odvolací soud nezabýval jimi předloženými návrhy na doplnění dokazovaní, tj. opakovaným výslechem spoluobviněného V., výslechem jeho spoluhráčů, kterým byla udělena žlutá karta v předmětných zápasech a vyžádání si vysvětlení od poškozené společnosti. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné uvést, že z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že zmíněné soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi či listinné důkazy, přičemž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněnými učiněné důkazní návrhy, když odvolací soud ve svém usnesení v bodech 20. - 21. mj. uvedl, že „Soud prvního stupně v této souvislosti důvodně zamítl návrh na doplnění dokazování vyžádáním dalších informací ohledně sázek M. V., O. V. a M. J. u společnosti Tipsport, neboť i pokud by se potvrdilo tvrzení obžalovaných, že M. V. ovlivňoval i jiná utkání, pak tato skutečnost rozhodně neznamená, že by se snad obžalovaní H., V. a K. nyní projednávané trestné činnosti nedopustili, nebo že by byl touto okolností nějak zpochybněn závěr soudu o jejich vině...Zcela nerozhodné je, že následně žlutou kartu dostali i další hráči (F., H.), neboť pokud by tomu tak nebylo, M. V. byl schopen sám zařídit i kartu další tak, aby vsazená příležitost vyšla... atd.“ . I přes výše uvedené pouvažuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že přestože z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že vzal v potaz návrhy obviněných na doplnění dokazování, přičemž logicky a dostatečně odůvodnil, proč návrhy na doplnění dokazování nepovažuje za důvodné, lze připustit i možnost či vhodnost, aby tak učinil jednoznačněji. V té souvislosti bylo možno např. zmínit výpověď svědka D. (viz bod 7. rozsudku), ze které mj. vyplynulo, z jakých skutečností (pokud není dána ústní, telefonická či jiná přímá zpráva) lze dovodit, že dojde ke střídání hráče (v předmětné věci spoluobviněného V.), přičemž z jeho výpovědi jednoznačně vyplynulo, že žluté karty byly spoluobviněnému V. „uloženy za nesmysly“. Lze tedy uzavřít, že i přes jistou strohost odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů odvolacím soudem, bylo odvolacím soudem na návrhy obviněných na doplnění dokazování reagováno a nedošlo tak k založení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve výše zmíněném smyslu.
25. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu