ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.178.2020:38
sp. zn. 4 Afs 178/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Sativa Keřkov, a.s.,
IČO: 474 69 447, se sídlem Jemnická 355/3, Michle, Praha 4, zast. Mgr. Danielem Milićem,
advokátem, se sídlem Horní 10, Havlíčkův Brod, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2018,
č. j. 29301/18/5100-41452-706445, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, č. j. 31 Af 62/2018 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím rozhodl o delegaci místní příslušnosti k výkonu
správy všech daní s výjimkou daně z nemovitých věcí a daně z nabytí nemovitých věcí žalobce
z Finančního úřadu pro hlavní město Prahu na Finanční úřad pro Kraj Vysočina. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaný mimo jiné konstatoval, že v případě žalobce existují objektivní
důvody pro delegaci místní příslušnosti ke správě daní spočívající v účelnosti delegace,
neboť těžiště majoritní části ekonomické činnosti žalobce je soustředěno v působnosti
Finančního úřadu pro Kraj Vysočina.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl, že sídlí v Praze
již od roku 2011, přičemž toto sídlo je každodenně využíváno, sídlí zde vedení žalobce
a ekonomické oddělení, nejedná se tedy o sídlo fiktivní. Z tohoto místa je vykonáváno obchodní
řízení společnosti, jsou zde přijímána koncepční rozhodnutí, z tohoto místa je řízena výroba.
V sídle společnosti probíhají jednání se zákazníky, podepisování smluvní dokumentace,
hotovostní platby, je zde přebírána pošta. V provozovně žalobce v Keřkově probíhá zejména
činnost výrobní – polnohospodářská. Žalobce shrnul, že základem jeho ekonomické činnosti
je výroba a obchod se zemědělskými produkty a veškerá podstatná rozhodnutí i podstatné
činnosti jsou vykonávány na adrese pražského sídla žalobce, což vyplývá i ze všech předložených
důkazů.
[3] V posuzovaném případě se nejedná o zákonem stanovený případ pro delegaci místní
příslušnosti dle §18 zákona č. 280/2009, daňového řádu. Z ničeho nevyplývá, že by převážná
ekonomická činnost žalobce byla vykonávána na jiném místě než v Praze, závěr správních orgánů
o vhodnosti delegace je tak zcela nesprávný. Důkazy, které byly správními orgány předloženy,
svědčí o tom, že stávající správce daně je pro žalobce jednoznačně vhodnější, než Finanční úřad
pro Kraj Vysočina. Vyhovění návrhu na delegaci místní příslušnosti označil žalobce za nevhodné
a neefektivní. Bylo by absurdní, aby se pracovníci Finančního úřadu Kraje Vysočina při případné
několikadenní finanční kontrole přesunovali do Prahy, kde má žalobce archivováno účetnictví,
konkrétně na adrese Nitranská 8, Praha 10, kde jsou uloženy veškeré originály smluv a účetních
dokladů, neboť na adrese v Keřkově jsou pouze kopie těchto dokumentů.
[4] Žalobce na rozdíl od žalovaného tvrdil, že na adrese sídla se nachází zvonek na právnické
osoby zde sídlící, přičemž nese označení „Sativa Keřkov“. Označení žalobce v době místního
šetření na zvonku ještě uvedeno nebylo, a to z důvodu právě probíhajících stavebních prací.
Žalobce na této adrese fakticky sídlí a vyvíjí zde ekonomickou činnost. Závěrem žalobce odkázal
na čl. 38 Listiny základních práv a svobod a zde vyjádřené právo na zákonného soudce, které
lze vztáhnout též na případ delegace místní příslušnosti k výkonu správy daní. Při delegaci
je třeba dbát na to, aby taková změna sloužila řádnému a efektivnímu výběru daně
a musí co nejvíce šetřit práva daňového subjektu. Současně by delegace měla být výjimečným
řešením a správce daně musí volit jen takové postupy a taková opatření, která daňový subjekt
co nejméně omezují.
[5] Krajský soud v Brně v záhlaví nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl, přičemž dospěl
k závěru, že delegace místní příslušnosti z Finančního úřadu pro hlavní město Prahu na Finanční
úřad pro Kraj Vysočina sledovala zcela legitimní cíl, a to zjednodušit a zefektivnit komunikaci
mezi správcem daně a žalobcem, respektive umožnit správci daně nadanému znalostí místních
poměrů např. provádět efektivněji místní šetření či daňovou kontrolu. Místní šetření ani daňovou
kontrolu nebude možné účelně provádět v místě formálního sídla žalobce, neboť z provedeného
dokazování plyne, že v případě prostor v Praze v ul. Jemnická se fakticky nejedná o skutečné
sídlo žalobce, ale toliko prostor pro jednání, který je evidován jako úřední sídlo žalobce.
Na uvedeném místě se nenachází žádná dokumentace žalobce a není na něm ani vykonávána
ekonomická činnost žalobce a s ní související úkony, které by musel správce daně v případě
místních šetření či daňových kontrol prověřovat. Pro jakýkoliv výkon činnosti správce
daně je prostor v Praze v ul. Jemnické neefektivní, jelikož se jedná o prázdný byt,
nadto se o něj žalobce dělí s dalším ekonomickým subjektem.
[6] Účelnost přesunu správy daní na Finanční úřad pro Kraj Vysočina je podtržena
i tím, že společnost spravující účetnictví žalobce má provozovnu v Havlíčkově Brodě,
tj. v blízkosti provozovny žalobce a v působnosti delegovaného správce daně. V této souvislosti
krajský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 As 230/2016 - 18,
č. 3486/2016 Sb. NSS, přičemž dodal, že uložení účetních dokumentů v sídle společnosti, která
je pověřena vedením účetnictví žalobce, není důvodem pro konstatování, že nebylo splněno
kritérium účelnosti, neboť je zřejmé, že podnikatelské aktivity žalobce, specifikované
v obchodním rejstříku, nemohou být vykonávány v místě jeho formálního sídla, bytě o velikosti
1+KK v bytovém domě v Praze. Naopak stěžovatel realizuje své podnikatelské aktivity
v Keřkově, který spadá do obvodu místní působnosti delegovaného správce daně.
[7] Závěrem krajský soud konstatoval, že nezpochybňuje skutečnost, že by snad žalobce
mohl vykonávat určité činnosti v Praze, avšak tato není v posuzované věci rozhodnou,
přičemž odkázal na rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2018, č. j. 3 Afs 87/2017 - 36. Tvrzení žalobce
o neefektivitě případných přesunů zaměstnanců správce daně do Prahy je spekulací, která
by mohla být obdobně použita i jako argument pro delegaci místní příslušnosti správce daně.
Delegací nadto nejsou dotčeny aktivity žalobce co do výběru místa pro organizování schůzek
s obchodními partnery, případný obchodní význam „pražské adresy“ pro žalobce
není rovněž delegací nikterak devalvován a s ohledem na shora uvedené skutečnosti vážící
se k aktivitám žalobce v Keřkově nemůže být výsledkem delegace ani nárůst žalobcových
nákladů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost,
v níž namítl nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku. Stěžovatel v žalobě
namítal porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod ze strany správních orgánů,
přičemž v této souvislosti navrhl výslech předsedy představenstva a několika dalších svědků.
Krajský soud se však touto námitkou nezabýval, výslech svědků neprovedl a ani nezdůvodnil,
proč tak neučinil. Stěžovatel připustil, že soud není povinen za splnění určitých podmínek
reagovat na každou dílčí žalobní námitku, návrh na doplnění dokazování však není natolik
marginální záležitostí, aby jej bylo možné zcela pominout. Navržení výslechu svědků
nadto nebylo samoúčelné, přičemž i správce daně chtěl předsedu představenstva stěžovatele
vyslechnout, ale jak sám konstatoval v protokolu ze dne 7. 2. 2018, byl vzhledem k jeho
dlouhodobému pobytu v nemocnici odkázán jen na právního zástupce a účetního stěžovatele.
Soud pak pouze nekriticky přejal argumentaci žalovaného a zcela upozadil význam a obsah
žaloby. V této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu NSS (rozsudky ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS, či ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 As 213/2019 - 110).
[9] Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas s hodnocením účelnosti delegace ze strany správních
orgánů a krajského soudu. V posuzovaném případě totiž neexistují objektivní důvody
pro aplikaci delegace místní příslušnosti z podnětu správce daně, sídlo stěžovatele není virtuální
a ani se nikterak nepodílí na karuselových obchodech, jeho ekonomická činnost je dlouhodobá
a transparentní. Správce daně tak stěžovatele nepřímo nutí ke změně sídla, protože v Praze
nedisponuje dostatečnými personálními kapacitami pro efektivní výkon správy daní. Stěžovatel
dále poukázal, že požadavek účelnosti dle §18 odst. 1 daňového řádu je nutné vykládat
nejen z pohledu správce daně, ale i z pohledu daňového subjektu, přičemž odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 As 230/2016, č. 3486/2016 Sb.
NSS). Neefektivnost a nehospodárnost delegace místní příslušnosti správy daní plyne
též z toho, že proti ní stěžovatel brojí. Ani pro správce daně však nebude delegace místní
příslušnosti o mnoho snazší, jelikož v Praze se nacházejí účetní doklady stěžovatele. Ačkoli
stěžovatel může správci daně poskytnout mnoho účetních dokladů v elektronické podobě
prostřednictvím moderních prostředků elektronické komunikace, správce daně většinou vyžaduje
předložení dokumentace v originální podobě. Upozornil, že i z odborné literatury vyplývá,
že s ohledem na zásady hospodárnosti, efektivnosti a šetrnosti daňového řízení je vhodná místní
příslušnost u správce daně, v jehož obvodu má daňový subjekt k dispozici všechny dokumenty
a jiné podklady sloužící k prokazování skutečností tvrzených daňovým subjektem v rámci
daňových řízení.
[10] K odkazu žalovaného jakož i krajského soudu na skromné vybavení sídla stěžovatele
tento namítl, že tato skutečnost byla ovlivněna změnou sídla stěžovatele a souvisejícími úpravami
nového sídla. Skutečnost, že byla v jeho sídle k dispozici jen pověřená osoba a pouze v předem
domluveném termínu, byla taktéž ovlivněna specifickými okolnostmi, a to dlouhodobou pracovní
neschopností předsedy představenstva stěžovatele. Stěžovatel se dále neztotožnil se závěry
žalovaného a krajského soudu, že je těžiště majoritní části ekonomické činnosti stěžovatele
soustředěno v působnosti Finančního úřadu pro Kraj Vysočina. Ačkoli se na Vysočině
koncentruje část aktiv stěžovatele, především zemědělská prvovýroba, která k tomu potřebuje
odpovídající materiální a personální zajištění, samotná obchodní činnost se až na výjimky
odehrává v sídle stěžovatele. Zemědělská část činnosti stěžovatele má sice kvůli svému charakteru
vyšší nároky na personální zajištění, ale k posuzování jednotlivých činností nelze přistupovat
matematicky porovnáváním počtu zaměstnanců na jednotlivých pracovištích. Jádrem činnosti
stěžovatele je naopak obchodní činnost v sídle stěžovatele, která sice nevyžaduje zvýšené
personální nároky, ale pro fungování stěžovatele coby ekonomického subjektu je klíčová.
Stěžovatel na závěr vyjádřil domněnku, že v řízení nebylo prokázáno, že by se jeho formální sídlo
lišilo od sídla skutečného. Není mu tedy zřejmé, v čem spočívají tak výjimečné důvody
pro delegaci místní příslušnosti. Pro úplnost stěžovatel uvedl, že v mezidobí došlo ke změně
jeho sídla, což však nemá vliv na skutečnost, že je napadený rozsudek krajského soudu
nezákonný.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a na vyjádření k žalobě. Dále označil za rozporné tvrzení stěžovatele, že došlo
ke změně jeho sídla, přičemž z obchodního rejstříku plyne, že ke dni 7. 7. 2020 je sídlo
stěžovatele zapsáno na adrese Jemnická 355/3, 140 00 Praha 4 - Michle. K námitce stěžovatele,
že krajský soud nevypořádal jeho námitku porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod
a neprovedl výslech jím navržených svědků, žalovaný poukázal, že řízení před krajským soudem
je ovládáno dispoziční zásadou, přičemž rozsah a kvalita žaloby předurčují také obsah, rozsah
a kvalitu rozhodnutí soudu. V bodu III. žaloby stěžovatel uvedl řadu obecných tvrzení,
jež ale nejsou nijak konkretizována či provázána na posuzovanou věc, přičemž stěžovatel
nespecifikoval důvody, v nichž spatřuje porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ke stěžovatelovu návrhu na doplnění dokazování žalovaný poukázal, že i bez provedení
stěžovatelem navržených důkazů byl skutkový stav pro rozhodnutí o delegaci zjištěn
zcela dostatečně. V řízení bylo spolehlivě zjištěno, že majoritní část ekonomické činnosti
stěžovatele je realizována v provozovně stěžovatele, tedy v obvodu územní působnosti
delegovaného správce daně. Jakékoli stěžovatelem tvrzené procesní pochybení krajského soudu
nemohlo mít v posuzovaném případě bez dalšího vliv na zákonnost kasační stížností napadeného
rozsudku.
[12] Žalovaný se dále s krajským soudem ztotožnil ohledně hodnocení naplnění kritéria
účelnosti delegace místní příslušnosti v posuzovaném případě, přičemž uvedl, že stěžovatelem
tvrzené skutečnosti nemají na závěr o naplnění kritéria účelnosti žádný vliv. Přestože rejstříkové
sídlo stěžovatele není sídlem fiktivním, k výkonu majoritní části ekonomické činnosti
soustavného charakteru na adrese rejstříkového sídla stěžovatele nedochází a nelze bez dalšího
konstatovat, že by stěžovatel byl na adrese svého rejstříkového sídla plynule kontaktní,
dohledatelný, a vykonával zde majoritní část ekonomické činnosti. Za spekulativní označil
žalovaný tvrzení stěžovatele, že správce daně jej pouze nepřímo nutí ke změně sídla,
neboť v hlavním městě nedisponuje dostatečnými personálními kapacitami pro efektivní výkon
správy daní. K námitkám stěžovatele stran místa uložení a zpracování účetnictví žalovaný uvedl,
že z hlediska určení místní příslušnosti nelze význam místa vystavování dokladů a jejich fyzického
umístění nijak absolutizovat. Je třeba zohlednit poměrně široký rozsah digitalizace účetnictví
i správy daní, který sebou nutně přináší potřebu vystavování účetních dokladů a také jejich
archivace v elektronické formě. Předávání dokladů správci daně při provádění kontrolní činnosti
se nadto v dnešní době děje standardně elektronickou formou. Místo, kde jsou účetní doklady
fyzicky vystavovány a archivovány, tak z hlediska určení místní příslušnosti v řadě případů ztrácí
na významu. Žalovaný uzavřel, že jednotlivá skutková zjištění, která byla popsána v napadeném
rozhodnutí a aprobována krajským soudem, naplňují ve vzájemné souvislosti podmínku účelnosti
delegace místní příslušnosti podle §18 daňového řádu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Kasační stížnost není důvodná
[15] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je přitom vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti,
tedy i tehdy, pokud by ji stěžovatel sám nenamítal.
[16] Nejvyšší správní soud také vyslovil, že s kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost
se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností
vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[17] Problematika nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
je v judikatuře Nejvyššího správního soudu bohatě zastoupena (srov. např. rozsudky
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64).
Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky
za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč podřadil
daný skutkový stav pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
se jedná rovněž i v případě, kdy soud opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek,
nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí,
které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů
vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ.
[18] Stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
z toho, že se krajský soud nezabýval námitkou porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod
a souvisejícím návrhem stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědků. Krajský soud
pak ani nezdůvodnil, proč provedené důkazy neprovedl.
[19] Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční
zásadou, přičemž obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu.
Je-li tedy žaloba kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu,
ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta.
Jinými slovy, pokud stěžovatel uplatní obecnou námitku, může se jí ve stejném rozsahu zabývat
i soud. K tomu srov. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95,
ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99,
ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60,
a rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, a ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS). Stěžovatel v žalobě sice poukázal na čl. 38 Listiny
základních práv a svobod, dále však nespecifikoval, z jakých důvodů spatřuje porušení
tohoto článku ze strany správních orgánů, nadto toto porušení ani explicitně v žalobě nenamítal.
[20] Krajský soud tedy v posuzovaném případě nereagoval na zcela obecný odkaz stěžovatele
na čl. 38 Listiny základních práv a svobod, kterýžto postup je v souladu s ustálenou judikaturou
zdejšího soudu. Soudy totiž nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle
vyvracet. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní
soud ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení,
což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících
námitek (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Obdobně zdejší soud
např. v rozsudku ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018 - 36, vyslovil, že „správní orgány a soudy
nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní
názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí“. Takový postup shledal ústavně konformním
i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[21] Právě uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Krajský soud výstižně popsal
skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry,
kterými stěžejní žalobní argumentaci vypořádal. Ostatně stěžovatel proti výkladu podanému
krajským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na více místech s ním polemizuje,
což by v případě chybějících důvodů prakticky nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[22] Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že krajský soud neprovedl
stěžovatelem navržené důkazy výslechem svědků. Krajský soud sice pochybil, když se výslovně
nevyjádřil k důkazním návrhům stěžovatele, přičemž ani neuvedl, proč tyto neprovedl,
a řízení před ním tak bylo stiženo vadou. K tomu, aby kasační stížnost mohla být úspěšná,
je však třeba, aby se jednalo o vadu takové intenzity, že by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V daném případě dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že tomu tak nebylo. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, se totiž ve smyslu judikatury NSS nejedná, pokud lze přesvědčivě
dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k zjištěné vadě vůbec
nedošlo (viz např. rozsudky ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, či ze dne 28. 7. 2008,
č. j. 8 Afs 49/2006 - 95). Skutkový stav zjištěný správcem daně popsaný níže v bodech [27] a [28]
tohoto rozsudku i bez stěžovatelem navržených výslechů poskytuje dostatečnou oporu pro závěr
o účelnosti delegace místní příslušnosti k výkonu správy daní stěžovatele na jiného věcně
příslušného správce daně (v posuzovaném případě na Finanční úřad pro Kraj Vysočina).
Ostatně určité obchodní aktivity uskutečňované v Praze, které chtěl stěžovatel výslechem svědků
prokazovat (zejména jednání s obchodními partnery), žalovaný ani krajský soud nerozporovali.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že návrhům na provedení výslechu svědků krajský soud nevyhověl
z důvodu nadbytečnosti.
[23] K odkazu stěžovatele na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky NSS
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS, či ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 9 As 213/2019 - 110), zdejší soud poznamenává, že tato vzhledem k výše uvedenému
nemá vliv na závěr ohledně přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Ačkoli se krajský soud
dopustil procesního pochybení, když výslovně neodůvodnil neprovedení stěžovatelem
navržených důkazů, toto v posuzované věci nezakládá nezákonnost napadeného rozsudku,
jak je předestřeno výše.
[24] S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit žádné
ze stěžovatelových námitek týkajících se důvodů dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
jak byly vymezeny v odst. [18].
[25] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele, kterými tento zpochybňoval
správnost závěrů správních orgánů, jakož i krajského soudu, ohledně účelnosti delegace místní
příslušnosti k výkonu správy daní stěžovatele z Finančního úřadu pro hlavní město Prahu
na Finanční úřad pro Kraj Vysočina.
[26] Problematika delegace je upravena v §18 daňového řádu. Podle odst. 1 citovaného
ustanovení [n]a žádost daňového subjektu nebo z podnětu správce daně může nejblíže společně nadřízený správce
daně delegovat místní příslušnost k výkonu správy daní na jiného věcně příslušného správce daně,
jestliže je to účelné nebo jsou-li pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti; proti rozhodnutí
ve věci delegace nelze uplatnit opravné prostředky.
[27] Zdejší soud ze správního spisu ověřil, že dne 8. 9. 2017 provedl správce daně místní
šetření na adrese tehdejšího sídla stěžovatele – Na Popelce 3187/12a, Praha – Smíchov,
přičemž bylo zjištěno, že se jednalo o rodinný dům, který nebyl ve vlastnictví stěžovatele
a v němž mělo sídlo celkem patnáct ekonomických subjektů. V rámci dalšího místního šetření,
které bylo správcem daně provedeno dne 5. 4. 2018, bylo ověřeno sídlo stěžovatele na adrese
Jemnická 355/3, Praha 4, přičemž bylo zjištěno, že se jedná o bytový dům, stěžovatel
však nebyl označen ani na zvoncích, ani na poštovních schránkách, ani nebyl uveden v katastru
nemovitostí jako vlastník některé z bytových jednotek. V rámci dalšího místního šetření
uskutečněného dne 4. 6. 2018 za účasti zástupkyně stěžovatele správce daně zjistil, že stěžovatel
je nově označen na zvonku příslušné bytové jednotky (ten nesl původně označení „b. j. 37/404“)
a na schránce bytové jednotky p. H. V.-J., a to spolu s dalším ekonomickým subjektem
(společností Cena půdy Vysočina s.r.o). Současně bylo zjištěno, že se jedná o bytovou jednotu
1+KK, dle fotografií bez jakýchkoliv stop po užívání ke kancelářské práci, bez uložení
jakýchkoliv materiálů.
[28] V protokolu z místního šetření ze dne 4. 6. 2018, č. j. 5055160/18/2000-11452-110917,
zástupkyně stěžovatele uvedla, že ekonomickou činností stěžovatele je zemědělská výroba
probíhající v Keřkově, kde má stěžovatel skladové prostory ve svém vlastnictví. V prostorech
v Praze, ul. Jemnická, se cca 2x týdně schází představenstvo. Účetnictví zpracovává společnost
Ing. Josef Kubín – KONZULT s.r.o. se sídlem v Praze, ul. Nitranská, přičemž na tomto místě
se schází představenstvo stěžovatele taktéž cca 2x týdně a probíhají zde jednání s obchodními
partnery. Vedení stěžovatele se zdržuje v Praze a v Keřkově s tím, že zásadní rozhodnutí
jsou přijímána v sídle společnosti v Praze. Účetnictví je vedeno a uloženo u uvedené společnosti,
která má sídlo i v Havlíčkově Brodě, archiv je v Praze, ul. Nitranská. K obchodním
jednáním stěžovatele zástupkyně stěžovatele uvedla, že ty probíhají buď v sídle stěžovatele,
nebo na ul. Nitranská v Praze, nebo jinde dle telefonické domluvy. Prostory na adrese sídla
jsou určeny k jednání, není zde k dispozici kancelář, v případě jednání jsou potřebné dokumenty
přineseny na jednání a následně zase odneseny. Všechny dokumenty včetně obchodních smluv
jsou u účetní společnosti a kopie smluv jsou v kanceláři v Keřkově. Celkem má stěžovatel čtrnáct
zaměstnanců, z nichž čtyři vykonávají činnost i v Praze a ostatní v Keřkově. Z webových stránek
stěžovatele, které jsou též součástí správního spisu, vyplynulo, že adresou pro doručování
písemností stěžovateli je adresa provozovny stěžovatele, tj. Keřkov 72, Přibyslav. Z výpisu
obchodního rejstříku se pak podává, že se stěžovatel zabývá zemědělskou výrobou; výrobou,
obchodem a službami neuvedenými v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a dále výrobou
elektřiny.
[29] Nejvyšší správní soud předně souhlasí se stěžovatelem, že účelnost delegace ve smyslu
§18 odst. 1 daňového řádu musí být posuzována v kontextu celého skutkového stavu,
nikoliv výhradně ve vztahu ke správci daně (viz LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman
a kol. Daňový řád. Komentář. C. H. Beck, 2016, komentář k §18, dostupné z právního
informačního systému beck-online). Tento postup však správce daně jakož i krajský soud
dodrželi, přičemž posouzení účelnosti delegace ve vztahu ke stěžovateli je výslovně vyjádřeno
v bodu 28. napadeného rozsudku, kdy krajský soud konstatoval, že „[d]elegací jistě nejsou dotčeny
aktivity žalobce co do výběru místa pro organizování schůzek s obchodními partnery, případný obchodní význam
„pražské adresy“ pro žalobce není rovněž delegací nikterak devalvován a s ohledem na shora uvedené skutečnosti
vážící se k aktivitám žalobce v Keřkově nemůže být výsledkem delegace ani nárůst žalobcových nákladů“.
[30] Z rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 As 230/2016 - 18, č. 3486/2016 Sb. NSS,
se podává, že „[s]právní orgán rozhodující o delegaci místní příslušnosti správce daně z důvodu účelnosti (§18
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) zkoumá zejména, zda realizace podnikatelských aktivit
probíhá v místě formálního sídla daňového subjektu, v místě jeho provozovny či jinde, resp. o jaký druh
podnikatelských aktivit se jedná. Je možné delegovat místní příslušnost na správce daně se sídlem blíže místu
reálného podnikání daňového subjektu, pokud bude následně správa daní efektivnější a hospodárnější pro daňový
subjekt i pro správce daně“. Předestřené skutečnosti žalovaný, jakož i krajský soud zkoumali,
přičemž dospěli ke správnému závěru, že výkon majoritní části ekonomické činnosti stěžovatele
soustavného charakteru je realizován v místě v živnostenském rejstříku zapsané provozovny
v Keřkově, tedy v územní působnosti Finančního úřadu pro Kraj Vysočina. Nejvyšší správní
soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Místem realizace podnikatelských aktivit totiž primárně
není místo, odkud dochází k obchodnímu vedení společnosti statutárním orgánem, jak nastínil
stěžovatel v kasační stížnosti, nýbrž místo, kde dochází k reálnému každodennímu chodu
daňového subjektu s ohledem na oblast jeho činnosti. „Právě tato okolnost totiž nejlépe svědčí o účelnosti
delegace podle §18 daňového řádu ve vztahu k plnění vzájemných práv a povinností mezi správcem daně
a daňovým subjektem. Kromě toho, daňový subjekt může s ohledem na současný technologický stav komunikačních
prostředků změnit místo svého obchodního vedení relativně snadno, zatímco místo každodenního podnikání,
zvláště pokud spočívá v technicky náročnějších činnostech a vyžaduje tak náročnější zázemí, lze považovat
za stálejší“ (viz rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2018, č. j. 3 Afs 87/2017 - 36).
[31] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že efektivita výkonu
správy daní Finančním úřadem pro hlavní město Prahu může být odůvodněna skutečností,
že v jeho obvodu má sídlo účetní společnost stěžovatele. Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud
v již shora citovaném rozsudku č. j. 1 As 230/2016 - 18 „[m]ístní šetření či daňová kontrola
nejsou vázány pouze na místo uložení účetních dokumentů, nýbrž je možné kontrolovat a zjišťovat informace
i při realizaci podnikatelských aktivit stěžovatele přímo v místě jeho provozovny. Rovněž je nutné zmínit,
že daňového poradce může daňový subjekt změnit relativně snadno a často. Změnu místa, kde daňový subjekt
vyvíjí obdobné podnikatelské aktivity, pak nebude možné provádět stejně často a snadno, a proto je vhodné,
pokud je místní příslušnost určena podle sídla provozovny daňového subjektu“. V posuzovaném případě,
jak ostatně přiléhavě konstatoval též krajský soud, je účelnost přesunu správy daní na Finanční
úřad pro Kraj Vysočina umocněna též tím, že společnost spravující účetnictví stěžovatele
má provozovnu v Havlíčkově Brodě, tedy v blízkosti provozovny stěžovatele a v působnosti
delegovaného správce daně.
[32] Nejvyšší správní soud s ohledem na vše shora uvedené konstatuje, že kritérium účelnosti
delegace místní příslušnosti ve smyslu §18 odst. 1 daňového řádu bylo v posuzovaném případě
naplněno. Je zřejmé, že stěžovatelovy podnikatelské aktivity týkající se zemědělské výroby
nemohou být vykonávány v místě jeho formálního sídla v Praze. Naopak stěžovatel realizuje
stěžejní podnikatelské aktivity ve svojí provozovně v Keřkově, který spadá do působnosti
Finančního úřadu pro Kraj Vysočina.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[33] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[34] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu