ECLI:CZ:US:2007:4.US.2743.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2743/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Marií Brožovou, advokátkou, AK Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí hlavního města Prahy - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend, ze dne 2. 2. 2005, č. j. MHMP 125230/2004, rozhodnutí Ministerstva dopravy, odbor agend řidičů, ze dne 3. 5. 2005, č. j. 319/2005-160-SPR/2, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, č. j. 4 Ca 10/2005-51, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 67/2006-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů s tím, že mu jimi bylo upřeno právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen princip rovnosti stran.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených fotokopií napadených rozhodnutí a dalších listin vztahujících se k řízení, zjistil Ústavní soud, že rozhodnutím hlavního města Prahy - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend, ze dne 2. 2. 2005, č. j. MHMP 125230/2004, byl stěžovatel shledán vinným přestupkem na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle ustanovení §30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, spočívajícím v odmítnutí lékařského vyšetření spojeného s odběrem krve nebo moči ke zjištění, zda byl ovlivněn alkoholem, poté, co jej kontrolovala Policie ČR a výsledky dechové zkoušky byly pozitivní. Odvolání stěžovatele, v němž namítl, že k lékařskému vyšetření vyzván nebyl, Ministerstvo dopravy, odbor agend řidičů rozhodnutím ze dne 3. 5. 2005, č. j. 319/2005-160-SPR/2, zamítlo. Správní žalobu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, č. j. 4 Ca 10/2005-51, zamítl. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 67/2006-94, jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel popírá, že odmítl vyšetření krve a moči a své tvrzení opírá o oznámení přestupku, kde se vyjádřil pouze k jízdě osobním automobilem pod vlivem alkoholu a nikoli, zda souhlasí s vyšetřením. Jeho tvrzení má podpořit výpověď spolujezdce J. K., kterou však soudy odmítly provést, dále nesoulad s obvyklou praxí policistů, kteří v případě použitého přístroje vyznačujícího se velkou přesností naměřených hodnot využívají lékařského vyšetření toliko v případě nehody či většího množství zjištěného alkoholu, a konečně rozpor s články 12 a 13 Metodických pokynů, dle kterých se další vyšetření provádí jen tehdy, pokud o to řidič žádá, má záznam o postihu za ovlivnění alkoholem, odmítá cokoli podepisovat či dojde k nehodě; nic z výše uvedeného nebyl stěžovatelův případ. Při existenci výše popsaných rozporů považuje stěžovatel za nepatřičné, že soudy odmítly provést navržené důkazy k přesnému zjištění skutkového stavu, a připomíná platnost zásady "v pochybnostech ve prospěch pachatele přestupku".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
V usnesení III. ÚS 359/05 (srov. Sb.n.u. sv. 38, str. 579), z něhož bude dále bohatě citováno, Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
K uvedeným základním východiskům dodává Ústavní soud, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí; typicky je tomu v případech, kdy takové pochybení nedosahuje, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.
Ústavní soud opětovně připomíná, že stojí vně soustavy obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává toliko z hlediska zachování kautel ústavnosti. Z tohoto pohledu nemá Ústavní soud výhrad proti důkaznímu řízení v stěžovatelově věci realizovanému, neboť soudy (jakož i před nimi rozhodující správní úřady) v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly, jakým způsobem ke svým závěrům dospěly, proč nevyhověly důkazním návrhům a rovněž se vypořádaly s námitkami stěžovatele; Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi úvahami při hodnocením důkazů a přijatými skutkovými a právními závěry, pročež uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud ve stěžovatelově věci nekonal ústní jednání, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta [srov. ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu