ECLI:CZ:US:2007:4.US.793.06.1
sp. zn. IV. ÚS 793/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. M. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.8.2006, č.j. 3 Tdo 787/2006-270, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.2.2006, č.j. 13 To 59/2006-243, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2.1.2006, č.j. 2 T 200/2005-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14.12.2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasil s rozhodnutími obecných soudů z důvodů v ústavní stížnosti vyložených. Rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona pro skutek v rozsudečném výroku popsaný a byl odsouzen podle §235 odst. 2 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) trestního zákona byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to zajištěného zubařského háčku. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a sám ve věci rozhodl tak, že stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, a to z důvodů v jeho usnesení uvedených.
Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 200/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ve stížnostním petitu absentuje návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Pokud by Ústavní soud rozhodoval jen o v petitu uvedených rozhodnutích, zůstalo by v případě jejich zrušení usnesení Nejvyššího soudu nedotčeno, což by vedlo dle ustáleného názoru Ústavního soudu k porušení principu právní jistoty (IV. ÚS 58/95, Sb.n.u. sv. č.7, str.331, IV. ÚS 333/01, Sb.n.u. sv. č.23, str.353).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ke své ústavní stížnosti připojil i kopii usnesení Nejvyššího soudu, toto rozhodnutí je uvedeno na titulní straně ústavní stížnosti i v jejím odůvodnění, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4.2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125). Ústavní soud však nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění této vady, neboť vycházeje z celého obsahu ústavní stížnosti přezkoumal její opodstatněnost i ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud již mnohokrát zabýval a ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu (jak bylo shrnutě judikováno v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, www.judikatura.cz, z něhož bude dále hojně citováno) .
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
O žádný ze shora uvedených případů však v projednávané věci nejde a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Jeho ústavní stížnost v podstatě kopíruje dovolání, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu ovšem nepřísluší.
Ústavní soud nemůže znovu "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v jejich kompetenci přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď poškozené a další důkazy, jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupovaly-li soudy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek; tak tomu bylo i v případu stěžovatele.
Nejvyšší soud se v rámci své působnosti zabýval námitkami stěžovatele upínajícími se k charakteru "zubařského háčku" jako zbraně a právní kvalifikací stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty; Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu pro stručnost odkazuje, neboť při shledání jeho správnosti nepociťuje potřebu cokoliv k již tam v dostatečné míře srozumitelně vyloženému dodávat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu