ECLI:CZ:US:2008:1.US.159.08.1
sp. zn. I. ÚS 159/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele S. L., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou v Praze 2, U Kanálky 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 83/2007 ze dne 12. listopadu 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 12/2006 ze dne 6. června 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 83/2007 ze dne 12. listopadu 2007, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 12/2006 ze dne 6. června 2007, jímž byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 2, al. 2 trestního zákona za použití §143 trestního zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, §8 odst. 1 trestního zákona ve vztahu k §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle ustanovení §249b trestního zákona. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel od počátku popíral trestnou činnost, za niž byl odsouzen. Namítal nedostatečná skutková zjištění, týkající se jeho pobytu na území České republiky, a dalších skutků pod body 1. a 2. napadeného rozsudku, protože obecné soudy nesprávně vyhodnotily skutečnosti zjištěné z jeho cestovního dokladu, výpovědi jeho rodičů a zjištění předsedy alžírského soudu Alharáš J. Šamlála. Zpochybnil rovněž skutečnosti zjištěné ze svědeckých výpovědí a ze záznamu bezpečnostních kamer, které se týkaly jednotlivých skutků. Namítal rovněž nesprávnost provedení rekognice, zejména proto, že rekognice in natura následovala po rekognici podle fotografií; navíc byla provedena za účasti figurantů, kterými byly osoby české národnosti, tedy Evropané a jediným Arabem byl stěžovatel. Obecným soudům rovněž vytýká neprovedení jím navrhovaného důkazu, a to grafologického zkoumání podpisu na účtence. Podle jeho názoru obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy. V předmětné trestní věci nepostupovaly s potřebnou pečlivostí a důležité skutečnosti nedostatečným způsobem objasnily. V pochybnostech tak nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že oba soudy rozhodovaly na podkladě dokazování, jehož hodnocení provedly v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným způsobem. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že soud postupoval důsledně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu a provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto své úvahy rozvedl v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které zcela odkázal. Připomněl, že stěžovatel tyto námitky uplatnil již v odvolání a Vrchní soud v Praze na ně ve svém rozhodnutí reagoval. Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. S námitkami stěžovatele, které uplatnil v rámci obhajoby i v ústavní stížnosti, se Vrchní soud v Praze vypořádal v napadeném rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v uvedených vyjádřeních nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 48 T 12/2006 vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ze spisu zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem označeného soudu sp. zn. 48 T 12/2006 ze dne 6. června 2007 uznán vinným, že
1. spolu s dalším obžalovaným M.-A. K. dne 31. 8. 2004 kolem 11:20 hodin v Ústí nad Labem, prodejně YES Tom Tailor Obchodního domu Carffoure společně a po předchozí dohodě spolu s dalšími nezjištěnými osobami zaplatili ve dvou případech platební kartou VISA č. 497522880058414, označenou vydavatelem Natexis Banguas Populaires Paris, France jako ztracenou, za vybrané zboží v hodnotě celkem 20.760,- Kč a M.-A. K. podepsal pokladní doklady, čímž vydavatelské bance způsobili škodu ve výši 20.760,- Kč;
2. spolu s dalším obžalovaným A. B. dne 9. 11. 2004 kolem 14:15 hodin po vzájemné dohodě se dostavili do Děčína, Ústecké ulice čp. 1905/8 do prodejny Setos v Obchodním domě Tesco Děčín s úmyslem zaplatit zde za zboží padělanou platební kartou, v prodejně obžalovaný B. předložil padělanou platební kartu č. 4929452610372008 k zaplacení mobilních telefonů v hodnotě 22.950,- Kč, vybraných jím a stěžovatelem, a na požádání prodávající obžalovaný B. předložil padělaný francouzský cestovní pas č. 03FL 33794 znějící na jméno M. K. R., a tímto jménem podepsal účtenku vyhotovenou terminálem, uvedeným jednáním způsobili škodu vydavatelské bance Barclaycard House 1234, Northampton, England ve výši 22.950,- Kč a pokusili se provést nákup dalších mobilních telefonů v hodnotě 29.850,- Kč totožnou platební kartou, tato další transakce však byla odmítnuta;
3. dne 8. 2. 2005 kolem 12:45 hodin v Ústí nad Labem na Mírovém náměstí čp. 27, společně s další neustanovenou osobou v prodejně Yannis v úmyslu udat ji jako pravou předložil padělanou platební kartu VISA Cupital One č. 4511137709070480 opatřenou jménem smyšlené osoby M. K. R. k zaplacení pánského prádla v hodnotě 5.320,- Kč a tímto jménem na požádání prodávající podepsal pokladní doklad, čímž způsobil škodu vydavatelské bance Liverpool Victoria Banking Services Limited, Bournemouth, United Kingdom ve výši 5.320,- Kč;
4. spolu s dalším obžalovaným M.-A. K. spolu s další nezjištěnou osobou dne 9. 2. 2005 kolem 11:26 hodin v Lounech, Pražské ulici čp. 82 společně po vzájemné dohodě v prodejně Sport Puma v úmyslu udat ji jako pravou předložil padělanou platební kartu VISA Cupital One č. 4511137709070480 opatřenou jménem smyšlené osoby M. K. R. k zaplacení sportovní obuvi v hodnotě 1.899,-, K. tímto jménem na požádání prodávající podepsal účtenku vyhotovenou terminálem, čímž způsobili bance Liverpool Victoria Banking Services Limited, Bournemouth, United Kingdom škodu ve výši 1.899,- Kč.
Uvedenými skutky stěžovatel spáchal
- trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, al. 2 trestního zákona za užití §143 trestního zákona,
- dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu trestný čin podvodu podle §250 odst. 1,2 trestního zákona, podle §8 odst. 1 trestního zákona, §250 odst. 1,2 trestního zákona,
- trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona
a byl odsouzen podle §140 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž v podstatě uplatnil námitky, kterou jsou obsaženy i v předmětné ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 6 To 83/2007 ze dne 12. listopadu 2007 jeho odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že v řízení nedošlo k žádným podstatným vadám, které by negativně ovlivnily možnosti realizace práv obhajoby stěžovatele či řádné objasnění věci. Soud prvního stupně v hlavním líčení provedl při dodržení všech zákonných ustanovení veškeré dostupné důkazy potřebné pro své rozhodnutí; tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu zhodnotil po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vyvodil z nich skutková zjištění, o který nejsou důvodné pochybnosti. Zabýval se i námitkou stěžovatele o neprovedení jím navrhovaného důkazu grafologického rozboru podpisů na účtenkách; k této námitce uvedl, že soud není povinen provádět veškeré navržené důkazy, zejména pokud je takový důkaz neproveditelný (šlo o padělané a zcela nečitelné podpisy na účtenkách). Stejně podrobně se zabýval i otázkou posuzování pobytu stěžovatele na území České republiky v době trestné činnosti, vyhodnotil zjištění vyplývající z cestovního pasu stěžovatele i z prohlášení předsedy soudu Alharáš. Rozebral rovněž námitku týkající se rekognice i svědeckých výpovědí svědkyň.
Vrchní soud v Praze reagoval na zásadní odvolací námitky stěžovatele zejména takto:
Pokud jde o zásadní odvolací námitku obžalovaného L., podle které byl v kritické době s ohledem na skutky, popsané pod body 1), 2) mimo území ČR, vrchní soud opět poukazuje na výpovědi svědků, kteří obžalovaného L. identifikovali jako pachatele skutků, popsaných pod body 1) - 4). Nejde tedy pouze o jednoho svědka, který by se mohl mýlit, účast obžalovaného L. je potvrzována shodnou výpovědí svědkyň J. H. a I. M. v bodě 1), které ho poznaly opětně při jeho další návštěvě dne 17. 1. 2005, kdy byl zachycen i bezpečnostní kamerou. Z popisu jeho účasti na celé akci je zřejmé, že jednal jako vědomý spolupachatel odsouzeného K. V případě bodu 2) byli oba obžalovaní bez jakýchkoliv pochybností poznání svědkyní Z. S., která si od doby spáchání činu do hlavního líčení pamatovala, že padělanou kartou platil obžalovaný B., jehož fotografie ji však v přípravném řízení nebyla ukázána! (Tuto skutečnost uvádí již od přípravného řízení, kdy obžalované měla poznat podle fotografií i in natura a bezpečně poznala obžalovaného L..) Oba obžalovaní navštívili prodejnu Setos znovu asi za dva až tři měsíce, svědkyně je znovu bezpečně poznala a oznámila to svědku E. Š. Když si muži všimli jejich zájmu, rychle opustili prodejnu a nasedli do osobního automobilu - bílé Škody Octavie TPK 09-52, který měl od 2. 2. 2005 pronajat obžalovaný L. v autopůjčovně v Duchcově. Tyto a další důkazy přítomnosti obžalovaného L. na území České republiky ve dnech 31. 8. 2004 a 9. 11. 2004, jak jsou vyhodnoceny na č.l. 7-13 odůvodnění napadeného rozsudku stojí proti jeho tvrzení, podle kterého byl v roce 2004 až do 25. listopadu v Alžírsku. Přestože jeho pas byl vyhodnocen jako pravý, nemůže obžalovaného vyvinit, neboť je minimálně neúplný. Jak správně připomíná Krajský soud v Ústí nad Labem, i z výpovědi obžalovaného vyplývá, že pas neobsahuje záznamy o všech návštěvách Alžírska, neobsahuje ani všechny záznamy o výjezdech z ČR v případech, kdy jsou vyznačeny příjezdy. Takovým pasem pak nelze prokázat tvrzení obžalovaného L., že byl v těchto kritických dnech mimo území ČR. Akceptovatelné nejsou ani výpovědi rodičů obžalovaného z důvodů, které specifikuje odůvodnění napadeného rozsudku, ani vyjádření předsedy soudu Alharáš J. Š., které je založeno opět na výpovědi rodičů obžalovaného. Tzv. lékařské předpisy, které byly s daty kritického období vydány na jméno obžalovaného L. nepřesvědčují soud o své pravosti, což se týká zejména předpisů z kritických dnů 31. 8. a 9. 11. 2004 (č.l. 1186, 1191), které nejsou čitelné právě kromě těchto dat jména obžalovaného. Ani další předložené listiny neprokazují, že by obžalovaný byl v těchto dnech mimo území ČR. Nelze pak přehlédnout, že obžalovaný disponoval padělanými platebními kartami, padělaným francouzským pasem a podle sdělení Interpolu Alžír byl již v minulosti šetřen jako osoba, zneužívající cizí totožnost. (Že jde skutečně o osobu obžalovaného S. L., potvrzuje opravná zpráva Interpolu Alžír - viz č.l. 1183/sv.5.) Pokud jde o skutek, popsaný pod bodem 3) výroku o vině, je obžalovaný L. opakovaně a zcela jednoznačně usvědčen svědkyní Bc. M. Ř. jako osoba, která vybírala zboží a předložila k placení padělanou platební kartu opatřenou jménem M. K. R., tedy shodným jménem, jako na falešných francouzských pasech, při páchání posuzované trestné činnosti použitých. Konečně z vědomé spoluúčasti na činu, popsaném pod bodem 4) obžalovaného L. kromě použití shodné padělané platební karty i výpověď svědkyň A. T. a E. S. (viz str. 14, 15 odůvodnění napadeného rozsudku).
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a dalších v ústavní stížnosti uvedených základních práv, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Z výše uvedené rekapitulace rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se odvolací soud těmito námitkami - s poukazem na řádné zhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně - v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě zabýval. Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje.
Ústavní soud již mnohokrát posuzoval, kdy může mít nesprávné dokazování za následek porušení základních práv stěžovatele. K rozsáhlému zobecnění dospěl v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. září 2005, na které lze v plném rozsahu odkázat i v této projednávané věci. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že "z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu".
Dále v něm vyslovil (zobecnil) následující závěry: "V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jedná se dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není schopen ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03)."
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu - podle ustálené judikatury - v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Tento princip respektoval i při posouzování odmítnutých důkazních návrhů stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního stupně se zabýval i důkazními návrhy stěžovatele a pokud tyto ve velmi úzkém rozsahu neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento postup odůvodnil. Stejný závěr lze přijmout i ve vztahu k soudu odvolacímu. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a - jak již bylo uvedeno - mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho byly vyvozeny, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu