ECLI:CZ:US:2008:1.US.2513.07.2
sp. zn. I. ÚS 2513/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti Ing. V. Š., zastoupené JUDr. Zuzanou Hrabětovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Větrušická 1675/38, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2004, čj. 22 C 150/2000-128, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2004, čj. 20 Co 259/2004-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. 9. 2007 byla Ústavnímu soudu doručena "ústavní stížnost ve věci preventivní úlohy bank v ochraně peněžních vkladů klientů proti podvodnému jednání jednotlivých osob nebo firem - na základě nesprávného vyhodnocení zodpovědnosti v postupu KB, a. s. v r. 1997 při zahájení účinnosti deviz. zákona ve vztahu k fyzickým osobám a převodů peněz do zahraničí, - a to Nejvyšším soudem ČR - č. j. 25 Cdo 1408/2005-190". Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem a její podání nadto vykazovalo četné vady, vyzval ji Ústavní soud k odstranění těchto nedostatků.
Již zastoupena advokátkou stěžovatelka shora označeným rozsudkům vytkla porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení tohoto práva spatřovala ve faktu, že ve sporu, vedeném proti Komerční bance, a. s., obecné soudy "neprovedly základní důkazy, předkládané žalobkyní, k prokázání příčinné souvislosti mezi vadným provedením platebních příkazů Komerční bankou a. s. a vznikem škody" (zejména důkaz obchodními podmínkami k N-kontům), resp. důkazy svědčící v neprospěch žalované nebyly hodnoceny. Obecné soudy se ani nevypořádaly s argumentací stěžovatelky a nevyslechly ji ani jako účastnici, přestože ve svém povolání byla odbornicí na zahraniční bankovní styk. S předloženými důkazy se soudy nevypořádaly řádným a vyčerpávajícím způsobem a rozhodly v rozporu se spisovým materiálem.
Dne 19. 11. 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, sepsané samotnou stěžovatelkou, nikoliv její zástupkyní. Vzhledem k tomu, že stěžovatel může procesní úkony v řízení o ústavní stížnosti činit zásadně pouze prostřednictvím advokáta, Ústavní soud k těmto doplněním nepřihlížel; stěžovatelka přitom o nutnosti povinného zastoupení advokátem (včetně sepisu a podání ústavní stížnosti) již byla poučena v obsáhlé výzvě ze dne 9. 10. 2007.
Ze spisu vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 2. 2004, čj. 22 C 150/2000-128, zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 2 983 527 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka svou žalobu odůvodnila tak, že žalovaná částka je náhradou škody, která ji vznikla tím, že žalovaná provedla převod celkem 129 000 CHF na účet vedený u zahraniční banky v rozporu s obchodními podmínkami pro vklad osobní konto. Žalovaná důvodnost této argumentace popřela. Po skutkové stránce dospěl soud k závěru, že stěžovatelka platebním příkazem ze dne 15. 7. 1997 požádala, aby finanční obnos ve výši 98 000 CHF byl převeden z jejího účtu příjemci označenému jako Z. S. - M. K. Platebním příkazem ze dne 24. 7. 1997 stěžovatelka požádala ve prospěch účtu stejného příjemce o převod 31 000 CHF. Na základě výzvy stěžovatelky ze dne 28. 6. 2000 o uznání dluhu a vrácení převedených částek v souhrnné hodnotě 129 000 CHF sdělila žalovaná stěžovatelce, že účet příjemce byl v pořádku kreditován a banka odmítá jakoukoli odpovědnost. Soud dále zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 99/2001 domáhá vydání bezdůvodného obohacení po M.K. a tvrdí, že na její účet poukázala celkem 129 000 CHF, které od ní vylákal Z. S. za účelem krátkodobé půjčky s tím, že se jedná o jeho účet a že "K." je název firmy. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uvedené platební příkazy nelze podřadit pod běžný platební styk, že žalovaná postupovala při realizaci obou platebních příkazů v souladu s pokyny žalobkyně i smluvními podmínkami sjednanými ke smlouvě o vedení Osobního konta, a že proto neodpovídá podle §420a občanského zákoníku za škodu způsobenou provozní činností, neboť je dán liberační důvod uvedený v odstavci třetím tohoto ustanovení, totiž že škoda byla způsobena vlastním jednáním poškozeného. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelce vznikla škoda jejím vlastním jednáním, neboť finanční prostředky byly připsány na účet, který v obou platebních příkazech uvedla spolu s dalšími údaji; mínila-li stěžovatelka zaslat peníze jiné osobě, měla uvést určité údaje tak, aby tato osoba nebyla zaměnitelná. I pokud by se stěžovatelka nezprostila odpovědnosti podle §420a odst. 3 obč. zák., nebyla by žalobkyně ve sporu úspěšná, neboť uplynula subjektivní i objektivní promlčecí lhůta a je tedy opodstatněná námitka promlčení vznesená žalovanou. Výslech stěžovatelky považoval soud za nadbytečný, neboť vycházel z jejích skutkových tvrzení v žalobě a z provedených listinných důkazů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, čj. 20 Co 259/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.); doplňující usnesení soudu I. stupně ze dne 23. 2. 2004, čj. 22 C 150/2000-134, změnil ve výroku o určení odměny ustanovené advokátky tak, že odměna za právní zastoupení spolu s náhradou hotových výdajů činí 38 410 Kč, jinak je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o odměně ustanovené zástupkyně (výroky II. až IV.). Po doplnění dokazování konstatoval, že soud prvního stupně opatřil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí ve věci a že důkazy hodnotil podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř.; ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalovanou realizovaný převod finančních prostředků byl v souladu s pokyny stěžovatelky a obchodními podmínkami žalované pro osobní konto, jež umožňují výběr prostředků bezhotovostním způsobem na účet vedený jinou bankou než žalovanou. Okolnost, že zřizovatelem účtu, na který poslala stěžovatelka uvedené částky, byla M. K., nesvědčí podle odvolacího soudu o tom, že stěžovatelkou poukázaná částka byla připsána na účet s nesprávným názvem, neboť název účtu nemusí odpovídat jménu a příjmení osoby, která jej založila. Z. S. byl navíc uveden jako jeden z příjemců na žalobkyní označených platebních příkazech a skutečně také předmětnou částku obdržel, o čemž svědčí okolnost, že byl v trestním řízení odsouzen pro podvodné jednání vůči žalobkyni. Na rozdíl od soudu prvního stupně považuje odvolací soud otázku existence liberačního důvodu na straně žalované za bezpředmětnou, neboť stěžovatelce nevznikla v příčinné souvislosti s provozní činností žalované podle §420a občanského zákoníku škoda, a nárok stěžovatelky je tak pro nedostatek pasivní legitimace nedůvodný. Toto dílčí nesprávné právní posouzení však nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 27. 7. 2007, čj. 25 Cdo 1408/2005-190, odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu, jemuž nepředchází zrušovací rozsudek, a proto lze přípustnost dovolání posuzovat jenom podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. O otázku zásadního právního významu nejde jednak z toho důvodu, že stěžovatelka své výhrady směřuje proti závěrům, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno, jednak proto, že jde o případ založený na jedinečném skutkovém základě, jehož řešení nemá podle dosavadních zkušeností dovolacího soudu obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů v obdobných sporech. Nejvyšší soud pouze vytkl nepřesnost v právní kvalifikaci: bankovní činnost nenese znaky provozní činnosti ve smyslu §420a, ale odpovědnost by se řídila podle §420 občanského zákoníku. I zde by bylo nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnosti, aby mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti ze strany banky byl vztah příčinné souvislosti, který však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu soudu při dokazování. K této problematice se váže ustálená judikatura Ústavního soudu, z níž se podává, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ŮS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 49; svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 57; svazek 6, nález č. 131; svazek 25, nález č. 19; svazek 22, nález č. 63; svazek 26, nález č. 52; svazek 31, nález č. 130; svazek 29, nález č. 4; svazek 32, nález č. 25 - a další)).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídaní potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 26; svazek 33, nález č. 87; svazek 33, nález č. 91; svazek 37, nález č. 125).
Další skupinou případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 74; svazek 19, nález č. 134; svazek 24, nález č. 167; svazek 26, nález č. 69 - a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 31, nález č. 130; svazek 37, nález č. 131; svazek 38, nález č. 143 - a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. III. ÚS 501/04, sp. zn. 418/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 32, usn. č. 1; svazek 33, nález č. 91; svazek 35, nález č. 172; svazek 36, nález č. 42; svazek 37, nález č. 125).
V souzené věci je zřejmé, že tvrzené vady, uvedené v ústavní stížnosti, nenaplňují ani jednu z uvedených kategorií ústavních vad důkazního řízení. V obecné rovině lze konstatovat, že soudy si v civilním řízení soudním opatřily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí, důkazy hodnotily v souladu se zásadami uvedenými v §132 o. s. ř., a vypořádaly se stěžejními argumenty stěžovatelky. To, že stěžovatelka polemizuje s jejich závěry, ještě neznamená, že napadená rozhodnutí jsou stižena vadou, tím spíše vadou ústavněprávního rozměru. Soudy I. i II. stupně náležitě zdůvodnily, proč neprovedly důkaz účastnickým výslechem stěžovatelky; jejich interpretace §131 o. s. ř. přitom nijak z mezí ústavnosti nevybočuje. K tomu je nutno navíc dodat, že hlavní motivací stěžovatelky k účastnickému výslechu - jak se podává z ústavní stížnosti, z odvolání i jeho doplnění - byla skutečnost, že stěžovatelka byla dříve ve svém povolání odbornicí na zahraniční bankovní styk ("...je ekonomka, konzultovala věc v řadě bank v ČR, vč. ČNB i v zahraničí..."; "...je komerční inženýrka, která pracovala v zahraničním obchodě více než třicet let ve vedoucích funkcích a je způsobilá podat fundovanou účastnickou výpověď"). Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka zaměňuje dva instituty, které mají v civilním sporu zcela odlišnou funkci, a sice tvrzení (přednesy) účastníků a účastnický výslech ve smyslu §131 o. s. ř. Výslech účastníků podle citovaného ustanovení neslouží k uvádění nových skutečností do řízení, ale k dokazování skutečností, které již procesní strana do řízení v rámci svých přednesů vnesla. Účastník tedy nejprve musí tvrdit určité skutečnosti; jsou-li tyto skutečnosti mezi procesními stranami sporné (§6 in fine, §120 odst. 4 o. s. ř.), stanou se předmětem dokazování. K vnitřnímu přesvědčení soudu o jejich pravdivosti mohou složit různé důkazní prostředky, mj. i důkaz účastnickým výslechem; ten však má toliko subsidiární povahu, neboť přichází v úvahu pouze tehdy, nelze-li tvrzenou skutečnost dokázat jinými důkazními prostředky. Účelem výslechu procesní strany podle §131 o. s. ř. tedy v žádném případě není podat "fundovanou účastnickou výpověď", ale prokázat pravdivost skutečností rozhodných pro posouzení konkrétního sporu (tedy skutečností relevantních podle hmotného práva, jež jsou mezi účastníky sporné), popř. zpochybnit či vyvrátit pravdivost tvrzení protistrany. Prostor k vyjádření svých (odborných) názorů přitom stěžovatelka v řízení před obecnými soudy měla, a také jej - jak plyne z procesního spisu - v hojném rozsahu využívala. Nelze proto dovozovat, že by bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a to ani v jeho dílčí složce, týkající se právního slyšení před soudem (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/02).
Není důvodná ani námitka, že nebyl proveden důkaz obchodními podmínkami. Soud I. stupně provedl mj. důkaz obchodními podmínkami žalovaného pro osobní konta, tedy obchodními podmínkami, které se staly na základě smlouvy mezi žalobkyní a stěžovatelkou ze dne 7. 7. 1997 nepřímým smluvním ujednáním mezi nimi. Důkaz obchodními podmínkami Komerční banky k běžným účtům by byl zjevně nadbytečný, neboť by nemohl vůbec sloužit k prokázání skutečností, jež byly v tomto konkrétním sporu předmětem dokazování. Ani neprovedení tohoto důkazu tedy nijak neporušilo ústavně garantovaná práva stěžovatelky.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Ivana Janů
soudce zpravodaj