ECLI:CZ:US:2009:1.US.596.08.1
sp. zn. I. ÚS 596/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Sukova 1307, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 4. 2007, čj. 4 C 86/2006-33, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, čj. 24 Co 520/2007-58, za účasti Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, jimž vytýká, že jimi byl postaven do nerovného postavení s žalovaným, neboť mu bylo znemožněno uplatnit důkazy, které měly prokázat nepravdivost výpovědi svědků; tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel navrhoval výslech svědků - lékařů, kteří zůstavitele operovali, popř. jej měli v péči po operaci hrtanu a jeho odstranění; jejich výpovědí měly být odstraněny rozpory mezi tvrzením stěžovatele a tvrzením svědků (zda je jícnový hlas zaměnitelný s hlasem, jak byl popsán slyšenými svědky, zda byl zůstavitel schopen dojít do kanceláře svědka H., zda byl zůstavitel schopen komunikovat prostřednictvím telefonu, jakož i k dalším okolnostem, v nichž stěžovatel spatřoval rozpor). Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/2003 a dovozuje, že nejde o žádný ze tří v tomto nálezu uváděných případů, kdy může soud odmítnout důkazní návrh (včetně třetí varianty, jíž je nadbytečnost důkazu). Na základě toho navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Z procesního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Žalobou ze dne 23. 2. 2006 se stěžovatel domáhal určení, že závětní dědic J. K. není dědicem ze závěti, kterou měl zůstavitel J. B. sepsat jako allografní - za účasti dvou svědků dne 1. 3. 2005. Stěžovatel tvrdil, že závěť je neplatná, neboť ji zůstavitel pořídil pod vlivem utišujících prostředků. Dále poukazoval na to, že v důsledku provedené tracheotomie nebyl schopen mluvit, a vyjadřoval se buď psaním na papír nebo posunky. Zůstavitel neměl dle mínění stěžovatele rozumný důvod, proč by jej - jako svého bratra - z dědictví vynechal. Pokud se tak stalo, muselo to být z nátlaku nebo zneužití jeho duševní indispozice; v této souvislosti navrhoval stěžovatel zjistit, za jakých okolností došlo k sepsání závěti, včetně otázky, zda na závěti je skutečný podpis zůstavitele.
Okresní soud Praha - východ (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 23. 4. 2007, čj. 4 C 86/2006-33, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud vzal z lékařských zpráv za prokázané, že zůstavitel se podrobil operaci hrtanu a krčních uzlin, a následně podstoupil další léčbu s tracheotomií; v důsledku toho mohl mluvit pouze jícnovým hlasem v krátkých větách. Užíval léky na tlumení bolesti, chudokrevnost a zabránění růstu nádoru, ty však nezpůsobily jeho duševní poruchu. Ze závěti a z výslechu svědků (pisatele a svědků závěti) vzal soud I. stupně za prokázané, že zůstavitel se dne 1. 3. 2005 dostavil do advokátní kanceláře pisatele závěti, doprovázen svou sestřenicí (tchyní žalovaného, tj. vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Zde advokát podle jeho přání sepsal závěť, nahlas mu ji přečetl; zůstavitel si ji znovu sám přečetl a v přítomnosti dvou svědků nepochybně vyjádřil, že tak o svém majetku pořídit chce a závěť podepsal. Potom závěť podepsali oba svědkové. Z výpovědi těchto svědků dále soud učinil závěr, že zůstavitel neprojevoval žádnou psychickou indispozici a mluvil pomalu, ale zřetelně. Na základě toho soud dospěl k závěru, že závěť je platná, neboť odpovídá požadavkům §476 odst. 1 a 2 a §476b občanského zákoníku. I kdyby byl zůstavitel omezen v možnosti vyjádřit se řečí, požadavkům §476d obč. zákoníku by vyhověl, pokud by jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o jeho vůli projevil, že listina, kterou podepisuje, jeho vůli obsahuje; v daném případě se však zůstavitel projevil za pomoci jícnového hlasu. Duševní porucha nemohla být přivozena léky, které zůstavitel užíval, jak vyplynulo ze zprávy dr. M.; jinou příčinu duševní poruchy stěžovatel netvrdil. Nebylo ani zjištěno, že by závěť byla učiněna nesvobodně; na tom by nic nemohlo ani změnit zjištění, že si zůstavitel schůzku u advokáta nesjednával sám, že ho k sepsání závěti doprovodila tchyně budoucího závětního dědice a ani to, že jej mohla k sepsání závěti ovlivnit. Stěžovatel sám tvrdil, že zůstavitel měl se závětním dědicem přátelský vztah, jeho rodina mu pomáhala, a proto závěť ve prospěch vedlejšího účastníka odpovídá charakteru vztahů a sympatiím zůstavitele.
Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 10. 1. 2008, čj. 24 Co 520/2007-58, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že soud I. stupně zásadně provedl potřebné dokazování, důkazy správně hodnotil a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Navržené doplňující výpovědi ošetřující lékařky a operatérů zůstavitele odvolací soud neprovedl, neboť by nemohly zvrátit výsledky dokazování; z jejich zpráv (pozn. Ústavního soudu: ošetřující lékařka a operatéři se k dotazu soudu I. stupně vyjádřili písemně) nevyplývá nic jiného, než co stvrdili před soudem slyšení svědci. Stěžovateli se ani nepodařilo prokázat, že závěť byla sepsána nesvobodně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil s právními závěry, které učinil soud I. stupně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí - mj. i v nálezu, jehož se stěžovatel dovolává - vyjádřil, za jakých okolností má z ústavněprávního pohledu nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
O žádný z těchto případů však v souzené věci nejde. Z protokolu o jednání před soudem I. stupně, konaného dne 23. 4. 2007, se podává, že zástupce stěžovatele prohlásil poté, co byla přečtena zpráva ošetřující lékařky MUDr. M. a zpráva MUDr. O., "že na svědectví dr. M. již netrvá, neboť není pro věc významné, jakým způsobem se zůstavitel dostal do advokátní kanceláře, resp. měl dostat, neboť poté, co se ve věci vyjádřil i Dr. O., je otázka schopnosti jeho verbální komunikace dostatečně objasněná a nenavrhuje v tomto ohledu žádný další důkaz"; po poučení podle §119a o. s. ř. zástupce žalobce žádné další důkazní návrhy nevznesl. Z toho je zjevné, že soudu I. stupně nelze nijak vytýkat, že měl nařídit výslech těchto lékařů jako svědků, prohlásil-li sám stěžovatel, že na jejich výslechu netrvá; zjevně nejde ani o případ opomenutého důkazu, popř. jiných ústavně relevantních vad dokazování.
Tyto vady nelze shledat ani v rozhodnutí soudu odvolacího. V prvé řadě je zřejmé, že neprovedení důkazování svědeckými výpověďmi dr. M. a dr. O. (na jejichž výpovědi stěžovatel v řízení před soudem I. stupně netrval), nelze podřadit pod kategorii opomenutých důkazů. Odvolací soud se tímto důkazním návrhem zabýval a v odůvodnění svého rozsudku dostatečně rozsáhle uvedl, proč těmto důkazním návrhům nevyhověl. Jeho důvody přitom Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatele - považuje za konformní se svou dosavadní judikaturou: označení lékaři se ke způsobu komunikace již vyjadřovali písemně, a nelze tedy skutečně předpokládat, že by jejich výpovědi mohly přinést cokoliv nového. Již jenom z tohoto důvodu nemohou námitky stěžovatele obstát; Ústavní soud se proto ani nezabýval dalšími otázkami, jež se na první pohled nabízejí, a sice: za prvé, zda vůbec lze takto navržené důkazy podřadit pod §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž jedině by bylo teoreticky možno nový důkazní návrh posoudit; za druhé, zdali takový důkazní návrh má vůbec relevanci pro předmět sporu, zakládají-li se žalobní tvrzení na tom, že závěť je neplatná jednak pro požití léků a jednak pro nedostatek svobodné vůle. Jak ale již Ústavní soud konstatoval, těmito otázkami není vůbec nutno se zabývat, neboť odmítl-li odvolací soud důkazní návrhy stěžovatele pro jejich nadbytečnost, postupoval v souladu s ústavním pořádkem. Ani v jeho rozhodnutí tedy nelze shledat některou ze shora uvedených ústavně relevantních vad dokazování.
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. března 2009
František Duchoň
předseda senátu