ECLI:CZ:US:2012:1.US.2026.11.1
sp. zn. I. ÚS 2026/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 1 Afs 40/2010-133, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2009, č. j. 29 Ca 84/2007-89, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Afs 144/2008-73, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2008, č. j. 29 Ca 84/2007-29, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 Afs 53/2006-96, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, č.j. 29 Ca 424/2003-52, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 1. 2003, č. j. 7164/2001/FŘ/130, a proti platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 30. 8. 2001, č. j. 174538/01/303912/2629, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 1. 2003, č. j. 7164/2001/FŘ/130, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti (rovněž) napadenému rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 30. 8. 2001, č. j. 174538/01/303912/2629, kterým stěžovateli byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1997 ve výši 144 298 Kč.
Proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně stěžovatel brojil správní žalobou, kterou se Krajský soud v Brně zabýval opakovaně. První rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 29 Ca 424/2003-52, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 Afs 53/2006-96, pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. V tomto novém řízení krajský soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č. j. 29 Ca 84/2007-29, správní žalobu opět zamítl. Tento rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Afs 144/2008-73, z důvodu neposouzení otázky prekluze práva na vyměření (doměření) daně. Následně krajský soud (posledním) rozsudkem ze dne 27. 11. 2009, č. j. 29 Ca 84/2007-89, žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, č. j. 1 Afs 40/2010-133, zamítl. Uvedl, že již krajský soud k otázce prekluze práva na vyměření daně zdůraznil, že předmětem doměření byla daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí 1997. Prekluzivní lhůtu vyplývající z §47 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, posuzoval soud ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/2007. S ohledem na existenci úkonů přerušujících běh prekluzivní lhůty, jimiž byla zejména daňová kontrola zahájená dne 29. 6. 1999 a výzva správce daně ze dne 18. 4. 2002, pak lhůtu označil za zachovanou. Krajský soud přitom (správně) poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k posouzení daňové kontroly i výzvy jako úkonů přerušujících lhůtu s tím, že v dané věci tyto úkony splňovaly podmínky, za nichž jim lze přiznat vliv na běh lhůty. K nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, o podmínkách pro zahájení daňové kontroly uvedl, že se jednalo o skutkově odlišný případ; dále tento nález porovnal s nálezy v jiných věcech, v nichž Ústavní soud akceptoval běžný způsob zahájení daňové kontroly. Poukázal rovněž na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009-46. Připomněl, že v dané věci dostatečným důvodem pro zahájení daňové kontroly byla skutečnost, že stěžovatel uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, tedy nárok vyžadující již ze své podstaty řádné prokázání jeho oprávněnosti. Krajský soud - jak Nejvyšší správní soud reprodukoval - dále nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele se zdůvodněním, že by jejich provedení nemělo pro posouzení věci význam a dodal, že i Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku tento jeho procesní postup akceptoval.
Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že ve vztahu k dalším žalobním námitkám učinil krajský soud obsahem svého rozsudku podstatnou část odůvodnění svého předchozího rozsudku. Konstatoval, že stěžovatel v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal oprávněnost faktur č. 6/97 ze dne 20. 8. 1997, č. 7/97 ze dne 29. 8. 1997 a č. 8/97 ze dne 12. 9. 1997 od dodavatele HAŠ, v. o. s., za opravené formy a gumárenský vozík, ze kterých si žalobce uplatnil daň z přidané hodnoty. V rozporu s povinností vyplývající z ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a z ustanovení §19 zákona o DPH tak stěžovatel neprokázal, že deklarované zdanitelné plnění od uvedeného dodavatele (HAŠ v. o. s.) přijal a použil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Navíc stěžovatel uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z dokladu, který neobsahoval všechny zákonem předepsané náležitosti (§12 zákona o DPH). Dodal, že krajský soud zhodnotil veškerá tvrzení stěžovatele a výsledky dokazování provedeného správcem daně, zejména se vypořádal se žalobními námitkami vůči hodnocení jednotlivých důkazů (povětšinou výslechu svědků), přičemž dal finančnímu ředitelství za pravdu, že dané důkazy neprokazují faktické uskutečnění předmětného zdanitelného plnění. Důvodnými neshledal ani námitky porušení procesních předpisů spočívající v tom, že v průběhu daňového řízení došlo k nezákonnému odmítnutí provést svědecké výpovědi některých osob, že protokol o zahájení daňové kontroly je neplatný a že výzva správce daně ze dne 16. 7. 1999 vydaná na základě ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků neobsahuje sdělení konkrétních pochybností.
Nejvyšší správní soud se následně (a ve shodě s krajským soudem) vypořádal s otázkou prekluze práva na dodatečné vyměření daně; to na základě zjištění, že v průběhu prekluzivní lhůty byly správcem daně učiněny úkony, které její běh přerušily (jmenovitě daňová kontrola a výzva k prokázání tvrzených skutečností vydaná poté v odvolacím řízení při odstraňování vad předchozího řízení). Kasační soud odmítl jako neoprávněnou námitku stěžovatele o nezákonnosti zahájení daňové kontroly; podrobně, a s odkazy na vlastní judikaturu (především na rozhodnutí sp. zn. 2 Aps 2/2009, v němž reagoval i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07) toto odmítnutí odůvodnil. Žádné pochybení správce daně soud neshledal ani při posouzení zákonnosti jeho postupu při vydání výzvy k odstranění pochybností v rámci odvolacího řízení, přičemž i zde dospěl k závěru, že tato výzva byla regulérním úkonem, jenž (opětovně) běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně přerušil. Kasační námitkou stěžovatele, že krajský soud pochybil, jestliže neprovedl výslechy jím navržených svědků, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť podle něj nebyla vymezena dostatečně konkrétně a neodpovídala požadavkům skutkového a právního vymezení stížnostní námitky dle §106 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti též uvedl, že je vyloučeno, aby konkretizace takto uplatněné námitky spočívala toliko v tom, že stěžovatel "setrvává na svých námitkách", neboť takovou argumentaci nelze považovat za jasnou a srozumitelnou.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti setrval v názoru, že daňová kontrola představovala protiprávní a protiústavní zásah do jeho práv, neboť mu při jejím zahájení nebyly správcem daně sděleny jakékoliv pochybnosti či podezření, které by byly důvodem jejího zahájení. Soudům vytýká, že při svém rozhodování nerespektovaly nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07; právní závěr Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Aps 2/2009, který soud uplatnil i v jeho věci, těmto důvodům přímo odporuje. Argumentoval-li pak Nejvyšší správní soud při svém rozhodování právními závěry podávajícími se z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2357/10, nerespektoval "hierarchii rozhodnutí Ústavního soudu". V důsledku protiústavního zahájení daňové kontroly došlo proto v jeho případě nejen ke shromáždění a použití nezákonně získaných důkazních prostředků správním orgánem, nýbrž i k vyměření (dodatečnému vyměření) daně po uplynutí prekluzivní lhůty dle §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, neboť takto zahájenou daňovou kontrolu není možno považovat za úkon, jímž došlo k "přetržení" této lhůty dle §47 odst. 2 tohoto zákona.
Stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší správní soud uchýlil k extenzivnímu výkladu ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků tím, že za úkon přerušující běh prekluzivní lhůty považoval i výzvu k dokazování vydanou správcem daně v odvolacím řízení; tato výzva totiž směřovala výlučně ke zjištění stále týchž skutečností, které již byly předmětem daňové kontroly. Takové úkony však - podle stěžovatele - nemohou stále znovu přetrhovat běh prekluzivní lhůty, jestliže navíc svojí podstatou, jsou-li činěny v odvolacím řízení, nenaplňují charakter aktivity ústící ve vyměření daně. Byla-li totiž daň již dříve platebním výměrem na základě šetření rozhodných skutečností v rámci daňové kontroly vyměřena, pak odvolací orgán již nečiní úkony k jejímu vyměření, ale toliko zkoumá, zda je dosud nepravomocné vyměření v souladu se zákonem.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že správní orgán v daňovém řízení a posléze i krajský soud nevyhověly všem jeho návrhům na výslech svědků (zde svědků H. a V.), aniž by svůj postup dostatečně zdůvodnily; byl-li oproti tomu vyslechnut bez jeho návrhu svědek H. (a K.), není možno takový postup (aprobovaný posléze i soudy) akceptovat, neboť stěžovatel lépe než správní orgán věděl, se kterým technikem technické záležitosti projednával, a který technik měl o opravách dostatečné povědomí. Stěžovatel vyslovil rovněž nesouhlas s tím, jaké závěry dovodil správce daně z výpovědi svědka H., jakož i se způsobem provedení výslechu svědka K., kterého správní orgán vyslechl bez jeho návrhu i vědomí v rámci místního šetření v jiné daňové věci (společnosti VALÁŠEK PLUS s. r. o.). V této souvislosti stěžovatel rovněž namítá, že Nejvyšší správní soud jeho námitku ohledně nedostatku dokazování označil za nekonkrétní a nijak se jí nezabýval; stěžovatel však v kasační stížnosti uvedl, že "setrvává při svých námitkách proti tomu, že soudem nebyli vyslechnuti svědci", i když je pravdou, že tuto námitku v kasační stížnosti nerozváděl do detailů, neboť podrobnosti k ní uvedl již ve své kasační stížnosti předchozí. Postup Nejvyššího správního soudu proto považuje za nepřiměřeně formalistický, neboť důvody jeho námitky byly soudu známy z předchozího řízení, jakož i z řízení souběžně probíhajícího, a stěžovatel neviděl důvodu, proč by měl tyto důvody soudu ve všech podrobnostech opakovat.
Stěžovatel dále namítá, že správní orgán i soudy dospěly k nesprávnému skutkovému závěru, že neprokázal uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění, (a konkrétně neprokázal, jakým způsobem byly prováděny opravy mezi dalšími osobami); argumentovaly-li v této souvislosti tím, že subdodavatelé stěžovatele své dodávky neprokázali, jeví se jejich požadavek na prokazování skutečností, na nichž se nepodílel, protiprávním.
Stěžovatel má konečně za to, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podané dne 2. 4. 2003 bylo ukončeno až ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jež bylo doručeno jeho zástupci dne 11. 5. 2011
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná i tehdy, jestliže jí předestřené tvrzení o porušení základního práva či svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla jím shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, jestliže stížností napadený akt orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
To je významné proto, že tak je tomu i ve věci nyní posuzované ústavní stížnosti v té její části, v níž stěžovatel namítá nezákonnost zahájení daňové kontroly.
K otázce ústavně konformní interpretace ustanovení §16 zákona o správě daní a poplatků přijalo plénum Ústavního soudu dne 8. 11. 2011 podle §23 zákona o Ústavním soudu pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 k postupu správce daně při zahájení daňové kontroly stanovisko, v němž se konstatuje následující:
"Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost".
Je očividné, že tím je tomu korespondující námitka stěžovatele vypořádána.
Ve vztahu k ostatním v ústavní stížnosti vzneseným námitkám Ústavní soud připomíná, že již v usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07) vyslovil, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Je-li tudíž předmětem ústavní stížnosti spor o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného správními orgány a soudy, lze jej hodnotit za protiústavní jen tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v nauce a soudní praxi respektován, resp. jemuž chybí smysluplné odůvodnění (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli).
Takto založené důvody ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v dané věci neshledává.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost ve své další části představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry zejména správních orgánů a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, vyslovených s ohledem na konkrétní okolnosti případu k otázce povahy výzvy k dokazování vydané dle §50 odst. 3 ve spojení s §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků v odvolacím řízení (jako úkonu přerušujícího běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně dle §43 odst. 1, 2 tohoto zákona), pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; oba správní soudy se s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnou námitkou ohledně způsobilosti tohoto úkonu přerušit běh prekluzivní lhůty k vyměření daně adekvátně vypořádaly, a logice jejich odůvodnění nelze z ústavněprávních pozic ničeho vytknout; to platí bez ohledu na to, zda se s ním Ústavní soud v kontextu podústavní "správnosti" ztotožňuje či nikoli.
K další námitce stěžovatele ohledně nedostatku dokazování v daňovém řízení a v řízení před krajským soudem Ústavní soud připomíná, že ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakotvuje povinnost stěžovatele vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje jako přípustná až tehdy, pokud prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány.
Tento požadavek pak logicky zahrnuje i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně takové řízení poskytuje, a jehož součástí je logicky i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy tak, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim řízení přijaly (a odůvodnily).
Právě to se týká tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud s jeho námitkou ohledně nedostatku dokazování vypořádal v řízení o kasační stížnosti "nepřiměřeně formalisticky", neboť se s ní odmítl věcně zabývat s tím, že nebyla dostatečně konkrétní a neodpovídala požadavkům na její skutkové a právní vymezení "dle §106 odst. 1 s. ř. s.", neboť posouzení toho, zda byl dodržen procesní postup správního orgánu a krajského soudu při provádění dokazování, náleželo sice jak soudu krajskému, tak poté i Nejvyššímu správnímu soudu, avšak pouze v rozsahu, v jakém bylo toto tvrzení v řízení před nimi uplatněno (zásada dispoziční).
Bylo tudíž jen na stěžovateli, aby relevantní námitku týkající se důkazů svědeckými výpověďmi řádně vznesl i v kasační stížnosti, a to takovým způsobem, aby se jí Nejvyšší správní soud mohl po právu zabývat. Jestliže stěžovatel vymezil hranice (rozsah) soudního (kasačního) přezkumu pouze obecným tvrzením, že "setrvává při svých námitkách, že soudem nebyli vyslechnuti navržení svědci", aniž je blíže konkretizoval určením, o které svědky má jít, ke kterým skutečnostem měli být slyšeni a jaký důsledek má z nevyhovění tomuto návrhu vyplynout, je akceptovatelný závěr, že - v této části - kasační stížnost náležitě identifikovaný kasační důvod neobsahovala.
Za této procesní situace pak ani Ústavnímu soudu nepřísluší - se zřetelem k vyložené zásadě subsidiarity jeho přezkumu - se námitkami ohledně tvrzeného nedostatku dokazování zabývat.
Totéž platí i o námitce protiprávnosti požadavku správního orgánu a krajského soudu na prokazování skutečností, na nichž se stěžovatel "nepodílel" (uskutečnění zdanitelného plnění subdodavateli); zde však o to více, že tuto námitku stěžovatel v řízení o kasační stížnosti ani nevznesl a učinil tak až v řízení před Ústavním soudem.
I kdyby však stěžovatel tyto námitky uplatnil již dříve, procesně regulérním způsobem, nemohlo by to přinést jiný výsledek, neboť obdobnými námitkami se Ústavní soud již v jeho věcech zabýval (a ve věci jeho bratra R. M.) vedených pod sp. zn. II. ÚS 3081/07 a sp. zn. II. ÚS 821/07; ústavní stížnosti v obou případech jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Na základě toho je třeba uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, v souzené věci splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Namítá-li stěžovatel současně průtahy v řízení, pak brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], konkrétně do práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zde však platí zásada, že takovou ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, resp. trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08). Jinak řečeno, v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat.
Ani tato podmínka úspěchu ústavní stížnosti (v této části) však splněna není; řízení před obecnými soudy již bylo skončeno, čímž je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Námitka "již odezněných" průtahů v řízení tím ovšem relevanci neztrácí, je však uplatnitelná v jiných souvislostech (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části týkající rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 1 Afs 40/2010-133, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2009, č. j. 29 Ca 84/2007-89, navazujících na předchozí rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 1. 2003, č. j. 7164/2001/FŘ/130, a platebního výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 30. 8. 2001, č. j. 174538/01/303912/2629, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stejně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 368/11.
Dále Ústavnímu soudu - za situace, kdy byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Afs 144/2008-73, zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2008, č. j. 29 Ca 84/2007-29, (tak jako byl již dříve rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 Afs 53/2006-96, zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, č. j. 29 Ca 424/2003-52) a ve věci opětovně rozhodoval Krajský soud v Brně (srov. výše citovaný rozsudek ze dne 27. 11. 2009, č. j. 29 Ca 84/2007-89) - nezbylo než ústavní stížnost v části týkající se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Afs 144/2008-73, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2008, č. j. 29 Ca 84/2007-29, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 Afs 53/2006-96, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, č. j. 29 Ca 424/2003-52, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, z důvodů nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jako návrh nepřípustný [§42 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu