ECLI:CZ:US:2012:2.US.1588.09.1
sp. zn. II. ÚS 1588/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 112/2007 ze dne 21. dubna 2008, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 385/2008 ze dne 7. října 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 223/2009 ze dne 19. března 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl. 1, čl. 7, čl. 10, čl. 13, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 112/2007, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 112/2007 ze dne 21. dubna 2008 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu pěti let, současně byl zrušen výrok o trestu soudu prvního stupně ze dne 22. října 2007 sp. zn. 3 T 59/2007, kterým byl stěžovatel odsouzen za pohrdání soudem dle §169b trestního zákona. Stěžovateli byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), uložena povinnost zaplatit poškozeným J. K. a M. K. na náhradě škody částku ve výši 2 150 000 Kč.
Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění soudu prvního stupně dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že vylákal od poškozeného krátkodobou půjčku na nákup nemovitosti a podnikatelské aktivity ve výši 2 150 000 Kč, přičemž takto jednal s úmyslem tuto nevrátit, na opětovné výzvy k vrácení půjčené částky nereagoval, čímž způsobil poškozenému a jeho manželce, která na půjčku přispěla, škodu celkem ve výši 2 150 000 Kč.
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 385/2008 ze dne 7. října 2008 podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. 6 Tdo 223/2009 ze dne 19. března 2009, ve kterém dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, neboť se domnívá, že došlo k zneužití trestněprávních prostředků, trestního práva a trestního procesu v soukromoprávní věci. Dle stěžovatele nahrávky telefonních hovorů, které byly použity v trestním řízení, byly pořízeny bez jeho vědomí a bez jeho souhlasu, a tím došlo k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vycházely z důkazů - e-mailových zpráv poškozeného, které nebyly v hlavním líčení provedeny, čímž došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, ale i práva, aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dle stěžovatele obecné soudy ponechaly stranou svědectví svědkyně V. a svědka S., kteří potvrdili tvrzení stěžovatele o poskytnutí půjčky poškozenému. Hodnocení výše uvedených svědeckých výpovědí se v žádných úvahách obecných soudů neobjevuje a jedná se tak o tzv. důkazy opomenuté. Dle stěžovatele závěry obecných soudů nemají oporu v provedených důkazech. Odvolací soud dovodil nevěrohodnost tvrzení stěžovatele z rozpolcené obhajoby, stěžovatel považuje takový výklad obecných soudů jako popření práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále upozorňuje na rozpory v jednotlivých výpovědích poškozeného, jeho manželky a dalších. Závěrem namítá, že v projednávané věci se nejedná o náhradu škody. Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, IV. ÚS 469/02, IV. ÚS 564/2000, I. ÚS 69/06, I. ÚS 191/2005, I. ÚS 113/02, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, I. ÚS 413/02, III. ÚS 61/94, I. ÚS 549/2000, II. ÚS 663/2000, IV. ÚS 67/2000 a dále na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 108/96, usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 119/94, rozhodnutí NS ČSR sp. zn. 3 To 9/85, usnesení Nejvyššího soudu 4 Tz 154/2003 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 112/2005.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší státní zastupitelství a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdaly.
Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel uplatnil ve své stížnosti stejné námitky jako v odvolání, s nimiž se soud odvolací vypořádal, nově se objevují pouze tvrzení o tom, že soud prvního stupně vycházel z důkazů, které nebyly v hlavním líčení provedeny, a o kategorii tzv. opomenutých důkazů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nemá spis k dispozici a od jeho rozhodnutí uplynula dlouhá doba, nelze se k těmto argumentům vyjádřit.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že v jeho napadeném usnesení jsou dostatečně podrobně rozvedeny důvody, pro které takto rozhodl, a na obsah svého usnesení odkázal. Dle Nejvyššího soudu nebyl porušen trestní zákon ani trestní řád, ani jiné v České republice účinné normy, zejména Listina a Ústava a nedošlo tak k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Městské státní zastupitelství se vyjádřilo tak, že trestní řízení vedené proti stěžovateli proběhlo zákonným způsobem, bylo zcela zachováno právo stěžovatele na spravedlivý proces a byla zajištěna všechna jeho práva na řádnou obhajobu. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. V trestním řízení vedeném před soudem prvního stupně byly provedeny všechny potřebné důkazy zákonným způsobem. Vina stěžovatele byla prokázána. Odvolací soud poté konstatoval, že odvolání stěžovatele směřovalo pouze proti hodnocení důkazů, a tudíž bylo odvolání zamítnuto. Odvolací soud znovu rozebral provedené důkazy a v podstatě tyto hodnotil souhlasně se soudem prvního stupně. Dovodil, že byl prokázán prvotní podvodný úmysl stěžovatele. Nejvyšší soud poté dovolání odmítl, a to s odůvodněním, že dovolací námitky směřovaly primárně do oblasti skutkových zjištění, přičemž znovu podrobně hodnotil předchozí soudní řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Dle Městského státního zastupitelství provedené důkazy svědčí o zločinném charakteru jednání stěžovatele a v daném případě nelze na takové jednání pohlížet jako na případ existence sporných majetkových nároků řešitelných občanskoprávní cestou.
K podání ze dne 16. srpna 2010, které učinil sám stěžovatel bez povinného zastoupení advokátem ve smyslu §30 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nepřihlížel.
Výše uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli k replice, ve které stěžovatel zopakoval hlavní námitky ze své stížnosti a odkázal na podporu svých tvrzení na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05, III. ÚS 850/07, III. ÚS 1748/08, Pl. ÚS 24/10, Pl. ÚS 42/11, II. ÚS 502/2000.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O takto naznačený exces se v posuzovaném případě nejedná.
K námitce týkající se přípustnosti použití nahrávky telefonního hovoru jako důkazu v trestním řízení Ústavní soud připomíná nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 (N 11/21 SbNU 83), v němž byla vyslovena obecná teze, že soukromí každého člověka je ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Použití informací získaných omezením práva na soukromí (čl. 13 Listiny) je proto přísně limitováno. "... K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. ..." Tyto záruky představuje především soudní kontrola" [srov. body 16 a 17 nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489) a v tomto nálezu citovanou judikaturu].
Podmínky umožňující zásah do základního práva na soukromí z důvodu ochrany před trestnou činností artikuluje judikatura Ústavního soudu zřetelně a ustáleně. "... je porušení tajemství zpráv ... možné jen v případech a způsobem stanoveným zákonem. ... Soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ... může tedy být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice ... Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny a z čeho je to vyvozováno." [srovnej bod 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291) a tam citovanou judikaturu].
Pokud však telefonní hovor zaznamenala soukromá osoba bez souhlasu nahrávané osoby (§12 občanského zákoníku), je na možnost použití nahrávky jako důkazního prostředku v trestním řízení nutno pohlížet velmi restriktivně, neboť dodržení obecných principů, které musí být v rámci trestního řízení dodrženy, může být sporné. Je totiž nutné mít na zřeteli, že při zachycení takového projevu mohlo jít o provokaci k protiprávnímu chování, že se může jednat o nahrávku záměrně upravovanou nebo že byly použity takto získané informace od osoby, které jinak zákon přiznává právo nevypovídat a která by v průběhu řádného procesu toto právo ohledně takto získaných informací využila atd.
V posuzovaném případě nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv v důsledku excesu v důkazním řízení nedošlo. Předně je třeba zmínit, že stěžovatel svou námitku ohledně nepoužitelnosti soukromě pořízeného záznamu telefonické komunikace s poškozenými jako důkazního prostředku vznesl až v odůvodnění ústavní stížnosti. S ohledem na zásadu subsidiarity (jak bude níže rozvedena) tak Ústavní soud nemá prostor se touto námitkou zabývat věcně, když tak neučinil k námitce stěžovatele ani soud odvolací a dovolací. Obecné soudy vyšších stupňů (zejména soud odvolací) se k jiným námitkám stěžovatele důkladně zabývaly posouzením skutkových zjištění a své ucelené závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu formulovaly bez jakékoli zmínky o tomto důkazním prostředku. V posuzované věci se tak jednalo o důkaz okrajový, podpůrný, jehož použitelnost vztahující se k dotčení stěžovatelových práv tento z vlastní vůle v řízení o opravných prostředcích neuplatnil. Ústavní soud se proto touto námitkou dále nezabýval.
Obdobně ohledně stěžovatelovy námitky stran neprovedení důkazů e-mailovými zprávami a nemožnosti se k nim vyjádřit Ústavní soud uvádí, že v řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není tato podmínka v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl.). Jinými slovy řečeno, stěžovatel nemůže v ústavní stížnosti vznášet takové námitky, které neuplatnil v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Jelikož stěžovatel v neprovedení důkazů e-mailovými zprávami při hlavním líčení až nyní spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, nezbylo než považovat jeho ústavní stížnost v tomto rozsahu za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec výše uvedeného však Ústavní soud uvádí, že je toho názoru, že v případě e-mailových zpráv poškozeného se nejedná o důkazy, které by zásadním způsobem mohly ovlivnit výsledek trestního řízení.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a z odůvodnění usnesení je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji předně pro logické rozpory ve verzi samotného stěžovatele, považoval za vyvrácenou. Zabýval se i otázkou náhrady způsobené škody.
Námitkami týkajícími se otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil subjektivní stránku stíhaného trestného činu ve formě úmyslu, se podrobně zabýval Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí a Ústavní soud na tyto závěry k opakovaným tvrzením stěžovatele odkazuje.
Také další námitka stěžovatele, že došlo k tzv. opomenutí důkazů a že se obecné soudy nevypořádaly s výpovědí svědkyně V. a svědka S., není důvodná. Připuštění důkazu je věcí obecných soudů, které nezávisle rozhodují o tom, který důkaz je významný pro trestní řízení a který lze považovat jako nevýznamný (což platí i pro důkaz svědeckou výpovědí). Takto bylo postupováno i ve věci stěžovatele. Z kontextu provedeného dokazování dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, ač se výslovně nevyjádřily k výpovědi výše jmenovaných svědků, tyto nepovažovaly za rozhodující. Obhajobu stěžovatele shledaly vzhledem k několika logickým trhlinám za jednoznačně vyvrácenou provedenými důkazy. Ústavní soud těmto závěrům nic nevytýká.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že důsledky spojené s navazováním smluvních vztahů lze zpravidla vyřešit v oblasti soukromoprávní. Trestným se takové jednání mimo jiné stává, když je jeho zamýšleným důsledkem škoda na cizím majetku nikoli nepatrná, v posuzované věci dokonce značná, k níž došlo uvedením jiného v omyl, za účelem vlastního obohacení. Takové jednání pro jeho vysokou společenskou nebezpečnost zákon prohlašuje za trestný čin (čl. 39 Listiny), dostává tudíž i dimenzi veřejnoprávní a nelze jej řešit toliko v rovině soukromoprávní. Účelem trestního zákona je dle ustanovení §1 mimo jiné také ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto uzavřít, že za stavu, kdy stěžovatel svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, nelze na jeho skutek pohlížet pouze jako na nesplněný závazek, jehož řešení v rámci trestního řízení by bylo nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu